I když vždy s jistým zpožděním a ještě k tomu sporadicky, mohli se čeští a slovenští čtenáři s dílem Juana Marsého již seznámit. Nejprve to bylo díky slovenským překladům: roku 1972 vyšel román Posledné večery s Terezou (šp. 1966, Últimas tardes con Teresa), poté roku 1977 dílo Táto tvár mesiaca (šp. 1962, Esta cara de la luna). Česky vyšlo roku 1982 taktéž Poslední odpoledne s Terezou a relativně nedávno román Ještěrčí ocásky (č. 2007, šp. 2000 Rabos de lagartija). České publikum mělo možnost se s ním dokonce osobně setkat a debatovat při jeho návštěvách v Praze. Naposled v roce 2005 během Pražského festivalu spisovatelů.

Marsé se v románu Dívka se zlatými kalhotkami zabývá jedním základním tématem, které se prolíná většinou jeho knih: onou křehkou a nejasnou hranicí mezi lží a pravdou. Marsé nicméně krouží nad dalšími tématy, která jsou také neustále přítomná v jeho dřívějších i pozdějších knihách: různé varianty lásky a nelásky, jejich hranice a různé verze, které nabízí sociální rozdíly postav. Díky těmto aspektům jeho tvorby – i přes jeho zařazení do generace roku 50 –, zůstává Marsé spjatý s předchozím obdobím španělské literatury, tzv. španělským sociálním románem. V románu Dívka se zlatými kalhotkami ovšem není tou narativní osou, která posouvá děj, rozdíl společenský, nýbrž generační, projevující se mezi hlavní postavou Luysem Forestem, starým vysloužilým fašistickým spisovatelem, a jeho „neteří“ Marianou. Marsé využívá generační dichotomii jako zdroj napětí a konfliktu, aby vytvořil scénografii, kde se odehrává složitější dilema: dekadentní spisovatel hodlá napsat své paměti, ale jeho skutečný temný záměr je vymyslet si znovu svůj život. K tomuto účelu během psaní vsouvá do textu potřebné lži, aby mu pomohly vylepšit obraz bývalého angažovaného fašistického intelektuála, jako třeba přesné datum oholení kníru, který nosíval dle vzoru diktátora, nebo údajný výstřel do fašistického symbolu namalovaného na zdi domu. [...]

Celý text doslovu