Lahiri, Jhumpa (in MfD)

Lahiri, Jhumpa (in MfD)

rozhovor beletrie zahraniční

Má první kniha se odehrává v Indii mimo jiné i kvůli tomu, abych si zachovala určitý zeměpisný odstup od tématu, na druhou stranu si však myslím, že o místo jako takové mi až tak nejde, spíš o konkrétní postavy, o jejich skutečný život, o lidi jako takové, a pokud tam toto všechno je, místo samé je druhořadé...

Rozhovor s Jhumpou Lahiriovou
(10. 1. 2010, Praha-New York)

MM: Nakladatelství Argo vydalo nedávno vaši první sbírku povídek Tlumočník nemocí, v dohledné době připravuje k vydání i sbírku druhou pod názvem Neznámá země. Kdybyste měla tyto dvě knihy nějak blíže popsat pro české čtenáře, kteří se s vaší tvorbou doposud nesetkali, co byste řekla?
JL: Tlumočník nemocí je má první kniha, jsou to vlastně docela staré věci, vydala jsem je již před deseti lety a napsala ještě mnohem dříve. Byl to můj úplně první formální pokus o beletrii, první skutečná literatura, kterou jsem napsala. Nezvyklá země je oproti tomu má prozatím poslední kniha, v pořadí třetí, rovněž sbírka povídek, která, jak doufám, reflektuje můj literární růst. Také je důležité, že mi mezitím vyšel román (The Namesake, pozn. MM), díky němuž jsem ke psaní povídek tohoto svazku přistoupila trochu jinak.

- V první sbírce se určitá část povídek odehrává v Indii, konkr. v Kalkatě. Je pro vás těžší psát o místě, které já vám svým způsobem vzdálené, nebo o životě v USA, který se vás mnohem víc dotýká?
- To je různé. Má první kniha se odehrává v Indii mimo jiné i kvůli tomu, abych si zachovala určitý zeměpisný odstup od tématu, na druhou stranu si však myslím, že o místo jako takové mi až tak nejde, spíš o konkrétní postavy, o jejich skutečný život, o lidi jako takové, a pokud tam toto všechno je, místo samé je druhořadé.

- Asi je to podobně hloupé jako ptát se herce na jeho oblíbenou roli, ale byla byste schopna jmenovat některou z povídek, která je vám obzvláště blízká, nebo naopak nějakou, s jejímž psaním jste měla z nějakého důvodu největší problémy?
- Ani moc ne. Jsem vždy naprosto „posedlá“ konkrétní povídkou, na níž zrovna pracuji, je to pro mě docela vyčerpávající, i to, jak moc jsem jí v dané chvíli pohlcena. Ale pak ji dopíšu, je konec a já vzápětí cítím úplně totéž při další práci, a to jakékoliv práci, abych byla upřímná. Každá z povídek si žádala své. Ale nedokážu vybrat žádnou, která by pro mě byla něčím důležitější než ostatní.

- Často píšete o tématech jako rozštěpená identita, o hledání kořenů, o snaze prosadit se. Tato témata jsou v literatuře už nějakých deset, patnáct let velice populární, navíc jsou knihy s touto tematikou poměrně úspěšné, a to nejen co se týče nejrůznějších cen (např.Bookerova cena pro Kiran Desai). Vy sama jste získala za svůj debut Pulitzerovu cenu, váš román byl zfilmován. Čím si vysvětlujete takový úspěch a oblibu, a to v celosvětovém měřítku?
- Já nevím a upřímně vzato to ani moc vědět nechci. Za sebe snad mohu jen říct, že mé knihy byly vydány v historicky převratném okamžiku dějin USA, kdy došlo k jakési revoluci, kdy se ke slovu dostala celá jedna skupina obyvatel, různých skupin imigrantů, jež si tady budovaly kulturu celých předešlých 40 let nebo tak nějak, od 2.světové války. Hlavně to však začalo v šedesátých letech a proměnilo celou tuhle část světa, především ve spojitosti s imigrací ze zemí jako je Indie a podobně. USA byly vždy tvořeny hlavně imigranty.Mé knihy však vyšly v době, kdy již tolik nešlo o imigranty z Evropy, ale z celého světa. A to je asi skupina imigrantů, o níž je teď nejvíc slyšet, lidé z určitých částí Asie, Latinské Ameriky a tak podobně. Právě toto zásadně proměnilo tvář téhle země a mé povídky i práce ostatních, doufejme, reflektují celou tuto změnu a následnou proměnu společnosti.

- Témata, o nichž jsme tu hovořily, se v literatuře objevují, jak jste sama řekla, několik desetiletí. Původně se týkala především autorů tzv. první a druhé generace. Myslíte si, že všechny tyto věci se budou stejně dotýkat i třetí generace, řekněme třeba vašich dětí. Budou pro ně ještě podstatné?
- Možná ano, možná ne. Já se však nepovažuju, tedy jako spisovatelka, za autora druhé generace, nepíšu až tolik o imigraci a identitě jako takové. Myslím, že mé povídky nejsou takto tématicky vyhraněné, a doufám, že budou zajímat i další generaci. Třeba už jen proto, že se snažím psát o vztazích jako takových a o životě, což snad bude pro čtenáře zajímavé vždy, myslím tím, když budu psát o zcela běžných problémech, jimž musíme všichni čelit během svého pobytu na zemi.

- Ptám se mimo jiné kvůli tomu, že např. v britské literatuře je v dílech některých autorů třetí generace patrná určitá názorová radikalizace, silné inklinování nejmladší generace k tradicím, ale také třeba k velmi konzervativnímu pohledu na svět a náboženství. Vnímáte podobné tendence i v USA? Nebo myslíte, že je to důsledek poválečné britské vnitřní politiky?
- Upřímně řečeno nevím, budeme si muset počkat. USA jsou trochu jiný případ, jsou historicky mnohem mladší než Velká Británie. Až čas ukáže.

- Vraťme se teď k vaší práci. Často píšete i mluvíte o životě „mezi dvěma světy“, podobně jako třeba již zmiňovaná Kiran Desai nebo další autoři. Salman Rushdie dokonce mluvil o tzv. „Imaginary Homelands“, tedy jakýchsi „bájných, vysněných domovech“. Když zabrousíme do lehce osobní roviny, co vy a domov, co pro vás tento pojem znamená a jak byste ho vy sama definovala?
- Během dospívání se můj postoj k domovu dost měnil, většinu života jsem si vlastně nebyla příliš jistá, kde mám domov. Na jasnou odpověď na tuto otázku jsem přišla až jako dospělá, napomohly tomu děti, založení rodiny, osoba mého manžela, který mi dal pocítit, že i já můžu mít něco takového jako je jeden konkrétní domov. Zrovna teď je to New York. Ale já domov nechápu v nějakých národních intencích, ani v zeměpisném slova smyslu, to v mém případě ani moc nejde. Mám velice ráda život v New Yorku, je to místo, které je zároveň místem všech a místem nikoho, hlavně je však ideálním místem pro lidi jsem jako já, kteří díky němu mohou cítit „že jsou někde doma“.

- Otázka na závěr. Vaše zatím poslední sbírka byla vydána v roce 2008. Pokud to není tajné, co plánujete, co se týče literatury, dál?
- Můžu říct jen to, že píšu román.

- A bude v něčem lišit od vaší dosavadní tvorby, zkusíte opět něco nového?
- Uvidíme. Vzhledem k tomu, že jsem ho ještě nedokončila, je těžké o něm vůbec nějak hovořit.

© Markéta Musilová
článek vyšel v ve zkrácené verzi v MF Dnes
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3037x

Inzerce