Meze literatury faktu
Zijl, Annejet van der: Sonny Boy

Meze literatury faktu

Rozverná a svéhlavá dcera z katolické středostavovské rodiny z Haagu si nejprve prosadí sňatek s protestantem Willemem Hagenaarem – v nizozemské společnosti první čtvrtiny minulého století, přísně rozdělené podle vyznání, čin značně pobuřující.

„Kdo chce pochopit určitou dobu, musí číst životopisy, ne však životopisy státníků, nýbrž počtem mnohem vzácnější životopisy neznámých občanů,“ píše Sebastian Haffner v knize Příběh jednoho Němce. Vzpomínky na léta 1914–1931 (přel. Jana Zoubková, Prostor 2002 – českou verzi nemám k dispozici, a tak citát překládám z nizozemštiny). Annejet van der Zijlová si citát vybrala jako motto své knihy Sonny Boy. Autorka v doslovu současně zmiňuje i slabinu takových životopisů, totiž nedostatek zachovaných dokumentů. Připouští, že příběhy normálních smrtelníků se možná lépe hodí pro románové zpracování. Na reklamním pásku českého vydání čteme „Román podle skutečných událostí“, kdežto v nakladatelské anotaci se uvádí, že „Sonny Boy je zatím jednou z mála knih literatury faktu přeložených z nizozemštiny do češtiny“. Ani autorka svou knihu do románového žánru neřadí. Z nizozemských děl s historickou tematikou dostupných v češtině se van der Zijlová řadí spíš ke kolegům novinářům jako Frank Westerman (El Negro, č. 2007) než k autorům historických románů jako Hella Haasseová (Páni čajových plantáží, č. 2003) či Arthur Japin (Nádherná vada, č. 2006). Van der Zijlová nepíše romány, ale literární životopisy.

Skutečný životní příběh mimořádné Holanďanky
Sonny Boy tvoří v díle van de Zijlové výjimku, protože jiné její literární životopisy se věnují osobám nějakým způsobem významným (bohémskému okruhu literátů a kumštýřů z 50. let minulého století, milované spisovatelce Annie M. G. Schmidtové, otci nynější královny princi Bernhardovi). Podrobnosti ze soukromého života takových osobností doplňují obraz, jaký o nich čtenáři mají z jejich veřejného působení. Příběh Riky van der Lansové (navzdory názvu totiž tvoří osu knihy právě ona – ne nadarmo se např. turecký nakladatel rozhodl pro titul Skutečný životní příběh mimořádné Holanďanky) si však dramatickými zvraty se zmíněnými osudy nezadá.

Rozverná a svéhlavá dcera z katolické středostavovské rodiny z Haagu si nejprve prosadí sňatek s protestantem Willemem Hagenaarem – v nizozemské společnosti první čtvrtiny minulého století, přísně rozdělené podle vyznání, to byl čin značně pobuřující. O necelých dvacet let později, když už má čtyřicítku na krku, manžela opustí, vrátí se i se čtyřmi dětmi do Haagu a živí se pronajímáním pokojů. Hned první podnájemník je Waldemar Nods, o dvacet let mladší Surinamec tmavé pleti, který z jihoamerické kolonie přijel do Holandska za vzděláním. Mezi bytnou a podnájemníkem vznikne poměr a v roce 1929 se jim narodí syn Waldemar, zvaný podle dobového šlágru Sonny Boy. Ričino manželství s Willemem Hagenaarem je rozvedeno, matka tím však přijde o čtyři starší děti. Celá léta jim sice píše láskyplné dopisy, ale sejít se s nimi smí jen jednou ročně (přitom dva nejstarší synové styky s matkou odmítají úplně). Současně Rika, s umíněností sobě vlastní, vede uprostřed hospodářské krize prosperující penzion v přímořském Scheveningenu. Mladistvý otec Waldemar se studijních ambicí z velké části musí vzdát  ̶  do rodinného rozpočtu přispívá platem účetního v bance.

Velké dějiny se odrážejí ve složení hostů penzionu: mobilizované nizozemské vojáky na jaře 1940 hladce vystřídají po květnové okupaci němečtí vojáci, ve strategicky nesmírně důležitém Scheveningenu přidělení do penzionů a hotýlků na byt. Během léta se pak okupanti smísí s obvyklými letními hosty, mezi nimiž je i manželka nizozemského důstojníka, který po německé okupaci upadl s celou nizozemskou armádou do zajetí. Rika k lidem přistupuje bez předpojatosti, a tak se její kniha hostů plní vděčnými zápisy okupantů i okupovaných. Se stejnou nonšalancí (možná na popud katolické církve – Rika se přes svůj „hříšný“ život víry nikdy nevzdala) začne penzion o pár let později sloužit jako úkryt pro ty, koho německá okupační moc pronásleduje: židy, členy odboje, ale i dezertéry z oddílů Waffen SS, kteří se z mladické nerozvážnosti přihlásili na východní frontu jako dobrovolníci. V porovnání s přísnými bezpečnostními opatřeními, jak je známe z Deníku Anne Frankové (č. 2006), se bytná i ukrývaní obyvatelé chovají značně lehkomyslně: vycházejí ven, pohybují se po domě, i když přijde návštěva, Rika se na své sourozence otevřeně obrací o pomoc při shánění jídla pro ilegální nocležníky, Ričin syn Henk musí upozornit na to, že není rozumné mít v arkýři do ulice postavené rádio v době, kdy rozhlasové přijímače Nizozemci povinně odevzdali. Na základě nikdy neujasněného udání vtrhne v lednu 1944 do ilegálního penzionu policie a obyvatele zatkne. Patnáctiletý Waldy-Sonny Boy se jako „kukaččí mládě“ dostane do péče příbuzenstva, jeho rodiče válku nepřežijí.

Dárek pro Sonny Boye
Kniha je napsaná velmi čtivě a přináší i mnoho zajímavých informací o historii a společenských poměrech v Surinamu (a o těch se u nás ví ještě méně než o situaci v bývalé Nizozemské Indii). Dočteme se tu o průběhu druhé světové války v Nizozemsku, o podmínkách v nizozemských internačních a tranzitních táborech i německých koncentračních táborech. Autorka sice podle vlastních slov při psaní používala postupy spisovatele fikce, přesto ale stylem nezapře svou novinářskou minulost – například řetězením vět, v nichž na malém prostoru zhušťuje maximální množství informací, jako by ji i tady tlačil předepsaný počet slov. Překladatelka taková souvětí – většinou úspěšně – trhá. Knihu přečteme jedním dechem. Když ale obrátíme poslední stránku, dáme autorce zapravdu v tom, že žánr literárního životopisu je pro příběh Riky a Waldemara určitým omezením.

V článku z roku 2005 o pětasedmdesátiletém Waldym Nodsovi – Sonny Boyovi (na autorčiných webových stránkách) se dozvíme, že kniha má pro něj terapeutickou funkci, protože shrnuje osudy jeho rodičů a umožňuje mu vyrovnat se aspoň na sklonku života s jejich ztrátou. Autorka knihu také slavnostně představila při oslavě Waldyho narozenin – je to tedy jakýsi dárek potomkovi obětí druhé světové války. Na obálce nizozemského vydání je Sonny Boyova zasmušilá dětská fotografie v zimníčku na scheveningenské pláži, i volba titulu se tímto soukromým podtónem částečně vysvětluje. Když knihu čteme Sonny Boyovýma očima, chápeme význam místních i časových údajů ze života rodiny (kdy se kam přestěhovali, jak ten který dům vypadal, jaké v něm bylo zařízení), spokojíme se s ideálním obrazem rodičů, jejichž vztah přetrval bez jediné prasklinky všechna protivenství, a rádi věříme i legendě o Waldemarově konci (totiž že po ztroskotání lodi následkem spojeneckého náletu se jako zubožený vězeň z koncentračního tábora Neuengamme svlékl do půl těla a dvě hodiny plaval v šestistupňové vodě Baltského moře, v níž po mimořádně kruté zimě ještě plavaly kusy ledu, než dosáhl pobřeží).

Čtenář, jehož s protagonisty příběhu osobní vztahy nepojí, si po přečtení klade celou řadu otázek: skutečně Rika s Waldemarem o svém rozhodnutí nikdy nezapochybovali? Jak snášel jednadvacetiletý, ambiciózní mladík skutečnost, že se do dvou let po příjezdu do Holandska stal otcem a místo studia šlapal denně na kole do kanceláře, bez vyhlídky na postup? Tady by fikce (třeba i založená na svědectvích a osudech jiných lidí v podobné situaci) otvírala širší vypravěčské možnosti. Čtenáři by tu asi větší psychologický ponor a prokreslení postav přijali s povděkem. Pokud Rika s Waldemarem svůj život nějakým způsobem reflektovali, nezachovalo se to. Autorka se opírá především o dopisy. Jenže v dopisech dětem z prvního manželství Rika samozřejmě vystupuje jako milující, nezdolně optimistická matka, která se usilovně snaží udržet všechny své děti pohromadě aspoň na papíře. O složitých pocitech se dozvíme jen okrajově z dívčího deníčku dcery Berthy.

Obraz Waldemara je ještě mlhavější. Přímo k nám promlouvá jedině z několika dopisů z doby, kdy byl vězněný – vězeňská korespondence (částečně dokonce povinně v němčině) přitom nutně klouže po povrchu a točí se kolem základních věcí vězeňské existence, tedy přísunu potravin a pošty. Ani zápisy v penzionové knize hostů pochopitelně nevypovídají věrně o ovzduší, jaké v domácnosti Nodsových vládlo – spokojení hosté tu vyjadřují vděk za milé přijetí, ale i kdyby u bytných vycítili třeba nějaké napětí, v knize hostí by se o tom jistě nešířili. Životopis řadových občanů, kteří neoplývali slovesným nadáním a nezanechali po sobě reflexi svého osudu např. v podobě deníku, má tedy z literárního hlediska, přes všechny dramatické životní zvraty protagonistů, trochu chatrný základ.

Přesto – nebo právě proto – zaznamenal Sonny Boy obrovský čtenářský úspěch. Waldy vypráví, jak ho vyhledávají nadšení čtenáři, aby toho roztomilého snědého modrookého chlapečka zahlédli i ve skutečnosti. Když necháme stranou působivost příběhu o lásce, která hory přenáší, hraje tu jistě roli Ričina snaha nenechat se spoutat společenskými konvencemi a k lidem přistupovat bez předsudků. Tedy nevidět před sebou protestanta, černocha či okupanta, ale člověka bez dalších přívlastků, jehož si zamilujeme nebo zprotivíme teprve na základě jeho chování a jednání. Rika zosobňuje vlastnosti, kterých si Nizozemci cení. Některým čtenářům možná právě vyhovuje, že jim ideální obraz milující i odbojné ženy nic nekalí. Sonny Boy pro ně má téměř rozměr mýtu.

Jak se u literatury faktu sluší, obsahuje kniha bibliografii, prameny použitých úryvků, seznam archivů a institucí, které autorka při práci na knize navštívila. V českém vydání je navíc slovníček cizích termínů a seznam nizozemských místopisných názvů s ediční poznámkou, že s ohledem na čtivost překladatelka názvy ulic atd. v textu překládá do češtiny. To svědčí o pečlivém přístupu. Přesto do textu proklouzly některé věcné chyby: rodná plantáž babičky Mietje se z pobřeží Atlantického oceánu (s. 27) přesune k Tichému (s. 60) – Tichý oceán ale Surinam neomývá. K tomuto autorčinu přehlédnutí přibyla v překladu další: z bratrance (s. 21) se stal synovec (s. 42 – v nizozemštině v obou případech „neef“), sídelní město Haag se v překladu mění na „hlavní“ („hofstad/hoofdstad“ – hlavním městem Nizozemska je ale Amsterodam). „Městečko Zaan“ (s. 164) neexistuje – ošetřovatelka („Zaanse verpleegster“) pocházela z povodí řeky Zaan, možná z města Zaandam. Místo „Stevinská ulice“ má být „Stevinova“ apod. Také redaktorova pozornost časem ochabla, a tak se v textu zaměňuje „mytický/mystický“, „status/statut“, někoho „zbyli a zkopali“ (s. 133), „několik šťouchnutí, které...“, „desítky oznámení (...), které...“ (obojí s. 191), od s. 194 se několikrát objeví přídavné jméno „indonézský“ místo „indonéský“. Proč se o chybách zmiňovat? Protože překlad se tak slibně rozbíhá – je škoda, že laťku nasazenou v prvních kapitolách se nepodařilo udržet v celém textu.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Pavla Marková, doslov Annejet van der Zijlová, Barrister & Principal, Brno, 2010, 222 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Hodnocení knihy:

60%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Klára,

Senzační příběh. To je skoro neskutečné, že se to doopravdy stalo. Je to krásně napsané :-) Nemám ráda knížky o válce, ale tahle za přečtení rozhodně stála :-)

Edgar de Bruin,

Z textu vyplývá, že P. Schürová v příspěvku z 5. listopadu obviňuje M. de Bruin Hüblovou lživě. Kdy se tady za to omluví?

jovanka šotolová,

k příspěvku paní Petry Schürové z 5.11. - vyjádření B. den Ouden z Nizozemského literárního fondu

Magda de Bruin,

Ale to sčítání kladných a záporných bodů jsme si snad už odbyli? Mohla bych dodat, že pasáže o velkém čtenářském úspěchu v Nizozemsku a dalších zemích jsou pro mnohé čtenáře také doporučením. Recenze píšu z pozice toho, kdo ovládá oba jazyky, má překladatelské zkušenosti a zná dobře nizozemské prostředí. To se také při psaní snažím uplatňovat, protože to doplňuje obraz, který si český čtenář na základě četby překladu utváří. Z té perspektivy zmiňuji i to, co mě při čtení překladu rušilo - někdy dokonce do takové míry, že jsem cítila potřebu nahlédnout do originálu. Ne všechny čtenáře to zajímá. Tvoří to ale vždycky jen zlomek z celkového rozsahu recenze. Důraz je na zařazení knihy do kontextu nizozemské literatury i autorova díla. Po pravdě řečeno nechápu, proč zrovna moje recenze vyvolávají takové emoce, když se neliší od způsobu, jakým se recenzuje v českých médiích (včetně kritických poznámek o překladu).

Alžběta,

Děkuji Vám pěkně za reakci na moje povídání minulý týden. Ale kdepak, jistě nic tak bláhového nechceme. Vždyť v tom já přeci souhlasím, o prohřešcích by se nemělo mlčet. Naopak. Reakce paní Mapy mi přišla sympatická a zajímavá, protože ve svém věku často o podobných otázkách přemýšlím. Jen jsem si také s paní Veronikou myslela, že je zkrátka velká škoda soustředit se hlavně na to. Říkala jsem si, že proporce mezi těmi aspekty, jak říkáte, moc nesouhlasí. On to pan K. napsal podobně. Spíš to vypadá, že na nás tedy recenze působí jinak, než jste zamýšlela.

Magda de Bruin,

Co jsem napsala o vypichování negativních bodů a poškozování překladatelky, začíná platit čím dál víc. V recenzi také píšu, že je kniha čtivá, zajímavá (a tím myslím samozřejmě i v překladu, protože jsem ji četla česky - však je to také recenze českého vydání), že ji přečteme jedním dechem. A přesně tyhle věci také většina čtenářů oceňuje - jak vyplývá i z jiných reakcí v diskusi. Vám recenze dostatečně pozitivně nevyznívá, jiným čtenářům ano. Možná proto, že každý klade na knihu při čtení různé nároky. Právě proto jsem v recenzi vyjmenovala různé aspekty a je na každém čtenáři, jak knihu pro sebe zhodnotí (k tomu mou radu nepotřebuje). V zájmu překladatelky ostatně debatu o posledním odstavci této recenze považuji za uzavřenou.

k,

Pri snahe byť čo najstručnejší som sa o rozpore román/literatúra faktu nevyjadril úplne jasne. Myslel som to tak, že ak vydavateľ tvrdí raz jedno a raz druhé, ako správne poznamenávate, tak keď na tento rozpor upozorníte, tak vydavateľovi túto dvojakosť vyčítate, a teda je to negatívna zmienka. === Ak je Stevin významná postava, tak potom beriem späť banalitu. === Na akýkoľvek dojem máte nespochybniteľné právo, rovnako na vymenovanie chýb, čo si dokonca cením, lenže je treba poznať mieru. K mojej reakcii ma vlastne vyprovokoval príspevok 4.11. 2010 18:54, kde tvrdíte: že totiž není vůči překladatelce fair, když z rozsáhlé a celkovým vyzněním příznivé recenze vypíchnete jen několik kritických připomínek. Tak selektivní čtení překladatele v očích čtenářů poškozuje. Dovolil som si teda spísať zmienky o českom vydaní a rozdeliť ich na pozitívne a negatívne. Ako môžeme vidieť, vaše tvrdenie o celkovom pozitívnom vyznení je mylné. A ak si teda myslíte, že preklad je skôr dobrý ako zlý, tak potom ste sa nevhodne vyjadrili v recenzii. Takto som ju čítal ja, a ako (približne) napísal István Örkény v návode na použitie Minútových poviedok: Ak sa nezasmejete ani po druhom prečítaní, chyba je na strane autora. Aj po druhom prečítaní vyznieva recenzia negatívne, a ako vidieť z reakcií, pôsobí tak aj na iných.

Edgar de Bruin,

Jako Holanďan bych rád poznamenal, že Stevin je pro nás významná postava. Pokud v Čechách a na Slovensku známý není, je tohle příležitost, aby se to změnilo.

Magda de Bruin,

Obávám se, že můj text interpretujete jinak, než byl myšlen. Zařazení do literatury faktu není negativní zmínka, ale prostě konstatování skutečnosti (chci tím předejít tomu, že na základě pásky, kde se kniha označuje za román, bude čtenář zklamaný). Zmínka o trhání souvětí znamená, že to, co v nizozemštině je přijatelné (řetězení hutných vět), překladatelka přizpůsobuje duchu češtiny (jak to funguje ve slovenštině, nevím a neodvažovala bych se k tomu vyjadřovat), jen se jí to nedaří vždycky. Stevinskou ulici považujete za banalitu, ale navazuje to na překladatelčino rozhodnutí, že bude názvy ulic překládat do češtiny - Stevinstraat je v tom případě třeba dohledat (a zjistit, že se jmenuje po Simonu Stevinovi). Chyb je skutečně víc (a vícero druhů), než uvádím v recenzi, ale jsem v té věci ve styku s překladatelkou, takže se o tom tady nehodlám šířit. Jazykové chyby tam uvádím proto, že pokud redaktor (jak se dnes pravidelně děje) věnoval pozornost pouze jazykové stránce textu, neodvedl svou práci dobře. Recenze vyjadřuje přesně mé dojmy z knihy (a i o tom jsem si už psala s překladatelkou): prvních 20-30 stránek je výborných, takže je vidět, že má talent. Pak pozornost ochabla a to je škoda - tak to prostě vnímám navzdory tomu, jak byste si závěr recenze představoval vy.

k,

Dobre, tak skúsme jeden vecný názor uplne nezávislého (nikoho z diskutujúcich nepoznám a ani s nimi nie som v konflikte záujmov) čitateľa recenzie, knihu som nečítal. === Táto recenzia by sa dala rozdeliť na dve časti: 1. kde sa píše o knihe a 2. kde sa píše o českom vydaní. Prvá časť nie je predmetom búrlivej diskusie, takže poďme k druhej. Máme tu informáciu o rozpornosti zaradenia knihy román/literatúra faktu (negatívna zmienka), potom formuláciu: Překladatelka taková souvětí – většinou úspěšně – trhá (fúú, o tomto si mám čo myslieť, že prekladateľka nerešpektuje autorkin štýl? čiže negatívna zmienka), a potom posledný odsek. Ten sa síce začína vcelku pozitívne "o pečlivém přístupu", ale hneď je pozitívna zmienka znegovaná vypočítavaním chýb (väčšinu vecných nedokážem posúdiť, ale výhrady zrejme budú správne, otázne je nakoľko kontext umožní čitateľovi identifikovať prehliadnutia: hlavné mesto asi okamžite, bratranca zrejme áno a možno aj Zaan, Stevinská ulica je banalita). Chyby redaktora sú z väčšej časti zrejme len preklepy (jedno písmeno hore-dole je preklep), ktoré by síce nemali byť, ale ak ich nie je výrazne viac, ako je uvedené, tak v recenzii nestoja za reč. A posledná veta je evidentne negatívna. Ono totiž na škále dobrý-zlý je množstvo formulácií a táto vyznieva ako premárnená šanca: škoda, že laťku nasazenou v prvních kapitolách se nepodařilo udržet v celém textu. Recenzia teda zanecháva v jej čitateľovi negatívny dojem. Skôr pozitívny by bol napríklad: Spomenuté nedostatky však sú len drobnými prehliadnutiami a české vydanie je ...(doplňte si stupeň chvály podľa chuti), aký by som očakával po tvrdení v reakcii 6.11. 2010 19:09.

jovanka šotolová,

upřesňuji: jde o anketu přetištěnou ze Souvislostí 1/2007.

Magda de Bruin,

To jste ale, pane Loudo, mou odpověď nečetl pozorně. Já přece neříkám, že na chyby poukazuji jen v literatuře faktu. Jsem toho názoru, že čtenář má za plnou cenu nárok na pečlivě přeloženou a redakčně dotaženou knihu. Stejné nároky kladu i na sebe jako na překladatelku/redaktorku - proto v mých překladech (nebo textech, které jsem redigovala)nenajdete druh chyb, o kterých se zmiňuji v recenzích. Nemyslím si, že to jsou přehnané nároky - máme přece bohatou překladatelskou tradici, jak vyplývá např. z ankety mezi předními českými překladateli a redaktory. Zvlášť bych vás chtěla upozornit na příspěvek pana Fröhlicha, kde vypisuje nejběžnější překladatelské chyby při překládání z germánských jazyků (takže i z nizozemštiny), které by podle jeho názoru přes redakci neměly projít. Příznačný je i jeho závěr, kdy si klade dvě otázky: 1) Vadí to? (a na tu odpovídá jednoznačně kladně) 2) Vadí to někomu? (a tam už to tak jednoznačné není - mimo jiné proto, že čtenáři, jak se potvrzuje i v této diskusi, na jazykovou vytříbenost a čistotu tištěných textů tak nároční nejsou). Kromě čtenářů je tu ale i autor, jehož důvěru bychom neměli zklamat, a samozřejmě překladatelská stavovská čest - vypouštíme z ruky něco, co vyjde tiskem pod naším jménem. To přece nelze brát na lehkou váhu. (Chtěla bych zdůraznit, že teď mluvím o přístupu k překladu obecně, ne tedy o překladu paní Markové.)

Jan Louda,

Nechci lít olej do ohně, ale když píše paní Hüblová o tom, že (nejen) faktické chyby vypíchla proto, že se jedná o literaturu faktů, tak tomu bezvýhradně nevěřím.

Výčet "chyb v překladu" je i v recenzích beletrie:
Annelis Verbake,
Tessa de Loo.

Jen na okraj: přečetl jsem většinu překladů od paní Hüblové (Kreutzerova sonáta; Šedá, bílá, modrá; Ráj ztracený; Přátelství; Hrdina; Joe Kluzák; Fantomová bolest; El Negro; Utonulá). Drtivá většina knih se mi jako čtenáři líbila a přečetl jsem je s chutí. A vůbec mě nezajímá, jestli v nich jsou chyby takového rázu jako ve výčtu této recenze.

Magda de Bruin,

Skutečně by mě mrzelo, kdyby někteří čtenáři nabyli dojmu, že mi jde o "strojovou bezchybnost". Z charakteru chyb, na které upozorňuji (a vysvětlila jsem už v odpovědi panu Pátkovi, proč jsem vybrala právě tyto příklady - nebudu to znovu opakovat), ale myslím jasně vyplývá, že mi jde o základní věc: aby překlad odpovídal originálu. V případě literatury faktu k tomu přistupuje, že by v knize neměly být věcné chyby. Nechtěli bychom přece například, aby mladí čtenáři ve škole při zeměpise na základě této knížky tvrdili, že hlavním městem Nizozemska je Haag?

Alžběta,

Nemívám ve zvyku psát do počítačových diskusí. Ale s psaním paní Mapy mě pojí určité sympatie. Také už toho pamatuji požehnaně a také občas přemýšlím nad tím, jak je dnešní generace nepřipravená na nezdary. Na rozdíl od paní Mapy jsem ale nejprve četla článek, teprv potom názory (navíc ještě špatně shora). Zamýšlela jsem nad tím, odkud se berou rozdílné pohledy. Jedni jsou rozhořčeni kyselostí, ona nalézá vlídnost, jedni nachází snahu poškodit, druzí snahu pomoci dobrou radou. Jak se to tedy má doopravdy? To je těžká věc. Zdá se, že si stejná slova vykládá každý jinak. Celý život jsem učila a později jsem se začala zabývat také andragogikou (pedagogikou dospělých). O knihy a literaturu se ale zajímám jenom jako náruživá čtenářka. Sonny Boy mi udělal velikou radost, protože to byla po dlouhé době cizí kniha, u které mi čeština lahodila. Nejblíž mi je názor paní Veroniky. Také si (jako laik) myslím, že podstatou přeložených knih je použitý jazyk, mluva a styl. Myslím, že paní Magda by nám dala za pravdu, jen by druhým dechem ještě dodala, že to všechno musí být také správně a pravopisně. Souhlasím s paní Veronikou, že důležitá je adekvátnost. Studenty i dospělé jsem vždy upozorňovala na to, že člověk dává úměrně prostor těm myšlenkám, které pociťuje jako nejdůležitější. Myslím si, že po přečtění tohoto článku mohou někteří čtenáři nabýt dojmu, že nejdůležitější je strojová bezchybnost, protože slova o stylu a duchu knihy se vedle nich krčí v koutku. A to by bylo škoda. S paní Magdou si ale přeji, aby tato diskuse nakonec Sonnymu pomohla a na chyby příště nedošlo. Protože za přečtení Sonny Boy dozajista stojí!

Monika Svobodová,

Sonny BOye mi půjčil táta, od něj jsou to vždycky tutový tipy. Slupla jsem to za dva dny. Nádherně napsaný, doporučuji všem!!! Je to takový divný číst, jak si říkají (1943), že ta válka už brzo skončí. Trochu jsem to obrečela. Ale bylo to moc pěkný!

mapa,

Tak jsem si následně po pročtení této dlouhé diskuse přečetla recenzi. Jako člověk, který knihu zatím v ruce neměl, mám po této vlídné recenzi chut se do knihy začíst. Výtky překladatelce na konci článku považuji za vstřícné gesto.
Nejde tu o nějaký hlubší střet, třeba generací? My starší možná byli a jsme zvyklí na to, že k životu chyby patří, a patří k němu také schopnost vzít si z výtky poučení. Každá dobrá rada v tomto směru je darem. A možná to stejné - rada a výtka - mladší překladatele naopak zcela opaří a zastraší? Potřebují k tvorbě jen chcválu a chválu? Jinak ztratí chuť, náladu, motivaci? Přemýšlím, zda takové dva rozdílné přístupy vůbec lze při vzájemné komunikaci sladit?

jovanka šotolová,

no comment

Veronika ter Harmsel Havlíková,

No, tak paní Šotolová, pokud to vidíte takto, tak asi vážně není o čem dál mluvit. Moje připomínky podnětné jsou. Alespoň pro toho, kdo by chtěl hledat nějaké východisko. Snažila jsem se naznačit, odkud plyne emotivnost přísvěvků v diskusi, a naznačila jsem i možnost řešení. Vy mě místo toho posíláte do háje. Ať iliteraturu nečtu. Fajn. Nebudu. Mimochodem, možnost diskuse nabízí každé noviny na svých internetových stránkách. Jenže tam tu diskusi někdo hlídá. Informace o tom, za kolik to všechno paní Hüblová dělá, je zcela irelevantní. Pokud na sebe berete odpovědnost za konečnou podobu článků na iliteratuře, chopte se v tomto případě i odpovědnosti za podobu této rubriky.

jovanka šotolová,

Mila paní Veroniko ter Harmsel Havlíková - děkuji vám za připomínky - chtěla jsem automaticky napsat podnětné, ale bohužel nejsou. Překvapuje mě, jak suverénně komentujete práci redakce iliteratury.cz. Musím vás ale opravit, myslím, že o ní přece jen vím víc: každý článek prochází dalším schvalováním, konečné slovo mám já nebo hlavní editor Jan M. Heller. Zdaleka ne vše, co nám na mail přijde, nakonec publikujeme. Pokud iliteraturu nepovažujete za "jakékoli seriózní periodikum", nemusíte ji číst. Které "jakékoli seriózní periodikum" vám ostatně dá takový prostor k diskusi, jaký máte u nás? Oháníte se silnými slovy jako "udání", ale ruku na srdce, všechny ty příspěvky osočující práci Magdy de Bruin, ty vám opravdu připadají objektivní? Přeme se tu o něco podstatného? Vztahům mezi překladateli z nizozemštiny nerozumím. Udivuje mě jen, že při tom malém prostoru, jaký nizozemská literatura má na českém trhu, vstupují do hry ještě takové - z pohledu z vnějšku - dost podivné vášně. Magda de Bruin se o nizozemskou rubriku na iliteratuře stará už 10 let, za práci redaktorky nepobírá žádný honorář (o finančním zázemí iliteratury jsme psali na jaře). Její systematické snahy představovat nizozemskou literaturu českým čtenářům v potřebných souvislostech si vážím. Protože k základním principům iliteratury patří snažit se přinášet pestré a objektivní informace, já i ona jsme se snažily přizvat ke spolupráci leckoho, ale bohužel většinou marně: není to rozhodně tak, že by Magda de Bruin nechtěla nikomu dalšímu dát slovo.

Magda de Bruin,

Nepsala jsem recenzi překladu. Jen jsem do recenze knihy zahrnula i poznámky k překladu. I já vyzdvihuju čtivost (v tom překlad vystihuje originál), protože jde ale o literaturu faktu, upozorňuju na několik věcných chyb a na několik příkladů toho, že redaktor ani po jazykové stránce nebyl překladatelce stoprocentní oporou. Nevím, jaká je vaše definice překlepu, ale já v příkladech chyb nevidím ani jeden.

František Pátek,

Ta recenze knihy je ok. Ale recenze překladu je ze 3/4 o překlepech a chybách. Jenže když neumím holandsky, tak by mě spíš zajímalo, jak se česky podařilo vystihnout styl holandské autorky a nakolik ta česká verze funguje jako ta holandská. Tady se ale vedle přehledu překlepů jem dočtu, že věty se většinou úspěšně trhají. Takže ok? Nebo ne? Slibně se to rozbíhá, ale neudrželo se to...takže překlad dobrý nebo propad? Nejsem z toho moudrý. Technikálie mě nezajímají, radši bych je poslal vydavateli.
Jinak já to zrovna dočet a byl jsem nadšen, četlo se to jedním dechem. Teď jen nevím, jak blízko originálu to je. Googloval jsem si knížku v kombinaci s autorkou, dostal jsem se na tyhle stránky a jásal. Jenže nakonec jsem se nedozvěděl, co jsem chtěl. Tak snad příště.

Veronika ter Harmsel Havlíková,

Ráda bych zde reagovala na slova paní Šotolové. Ano, máte úplnou pravdu, kritika překladu je potřeba a je vždy přínosná. Já sama (stejně jako vy a mnozí další poctiví překladatelé) nacházím chybičky i chyby ve svých již publikovaných překladech a to přes veškerou svědomitost mé i redaktorovy práce. Nejsem si však jista, zda hnidopišský výčet těchto chyb by měl být součástí jakékoli recenze. Ano, v případě, že se neadekvátností vyznačuje celý translát jako takový, je třeba na to poukazovat. Pokud však recenzent hodnotí překlad jen za základě několika přehlédnutí překladatele a ne jako celek (což paní Hüblová dělá), ubližuje tím překladu i jeho autorovi. Odtud se, myslím, berou tolik emotivní reakce. A ještě je tu další důvod, paní Šotolová. Totiž, když budu publikovat recenzi v jakémkoli seriózním periodiku, bude tato procházet objektivním zrakem redakce, která mi patrně řekne, že podobné šťouralství je asi trošku přehnané. Jenže vzhledem k tomu, že paní Hüblovou již nikdo nefiltruje, ba co víc, že si z literatury udělala svou vlastní hlásnou troubu, dochází k situaci, že čtenáři se podává značně zkreslený obrázek nizozemské literatury v Čechách jako takové. Překlady paní Hüblové se na literatuře skutečně neanalyzují. V jediné recenzi Martiny Loučkové, kdy se tak stalo, přišla pak ze strany paní Hüblové stejně emotivní reakce, jaké přichází od nyní dotčených překladatelů. Vrchol všeho je pak udání, jímž Hüblová vyhrožuje Petře Schürová. Snad jste to právě vy Paní Šotolová, kdo by měl být zodpovědný za jistou vyváženost příspěvků. Možná byste měla dát prostor také dalším recenzentům než jen paní Hüblové, nebo se alespoň postarat o jistou objektivnost rubriky. Rubrika zajišťovaná jednou jedinou osobou toto splňovat nemůže.

Ondřej Doubek,

Nejsem na Iliteratuře nijak autorsky angažován. Moje pocity z reakcí na recenzi paní de Bruin již vystihla paní Šotolová. Recenze je věcná, reakce ne. Je trapné, pokud se v reakcích píše o "kyselých hroznech" etc. Ani překladatelé (z téhož jazyka) se nemusí mít rádi, přesto by mohli zachovávat určitou úroveň.

A pokud jde "postřeh" pana Loudy, pak odkazuji na recenzi na její překlad "Utonulé" (dostupná na Ilit.). Pochvalná určitě není.

jovanka šotolová,

Přijde mi, že se tu hodnotí nějaké sportovní výkony, a ne překlad. Nevím, co si představit pod pojmy "překladatelský blesk z čistého nebe", "Nebezpečně dobrá" překladatelka. Pokud zmiňujete, že překladatelka knihu "nejen přeložila, ona ji i pro českého čtenáře objevila, ona přesvědčila nakladatele, aby ji vydal, ona získala podporu nizozemského literárního fondu" atd. - pak jen vyčíslujete, co dělá kdekterý jiný překladatel. Vládnout skvěle jazykem - nejen originálu, ale i překladu - je taktéž základní předpoklad k vykonávání překladatelského řemesla (anebo koníčku). Samozřejmě, že lingvista nemusí být překladatel, a naopak. Nic z uvedeného ovšem nevylučuje, že se překladatel může dopouštět chyb (ani to nepopíráte).



Recenze či kritiky přeložených knih by se měly věnovat i povedeným, i sporným místům v knize. Že to většina recenzentů v českých médiích nedělá, je jiná věc – důvodem je někdy povrchnost (recenze se musí otisknout co nejrychleji, není čas pořádně knížku přečíst, natož psát analytický článek), někdy jiný záměr (některá periodika cílí na čtenáře, které podrobnosti ani hlubší sondy nezajímají), někdy prostě nedostatečná jazyková výbava (redaktor kulturní rubriky v novinách těžko může vládnout všemi cizími jazyky tak, aby mohl kritizovat překlad). Škoda však a priori přistupovat k poctivě napsanému článku se záští: cílem autorů, kterým na iliteratura.cz publikujeme texty, rozhodně není odrovnávat jisté překladatele nebo povyšovat se nad práci jiných. Ano, v každém překladu se najdou chyby, ale diskuse nad nimi může být pro překladatele výzvou, aby o nich přemýšlel, aby se příště pokusil pohlídat, že jich bude míň. Z vlastní praxe vím, kolik omylů se dá najít v přeložené knize – přes všechno úsilí odevzdat překlad dokonalý, přesto, že můj text ještě čte redaktor, pak znovu já, pak v korektuře, náhledu...



V článku, který tak kritizuje, autorka M. de Bruin Hüblová objektivně vyjmenovává všechny klady knížky, až na závěr zmiňuje pár nejnápadnějších míst, kde opravdu knize ublížilo, že překladatelka - ale zejména i redaktor té publikace (!) přehlédli tak do očí bijící chyby. Právě to, že se tu v diskusi ozývají i hlasy známých překladatelů a překladatelek s tak emotivním podtextem, mě zaráží - je snad prestiží naší profese, aby texty vycházely zpracované opravdu dokonale. Máme v Čechách zrušit už tak skomírající kritiku překladu?



Není pravda, že by na iliteratuře jediná M. de Bruin psala kriticky o překladech: vybavuje se mi například zajímavá diskuse, která se rozpoutala pod článkem o knize Hrubá marže.

Magda de Bruin,

To jste ale, pane Loudo, špatně hledal. Těch recenzí je tam víc (ale radit vám nebudu). Co přesně chcete jinak říct? Že tady na ilit. texty cenzurujeme? Uveďte tedy příklad recenze, kde jsme kritickou pasáž o překladu vynechali. Nebo se pozastavujete nad tím, že ne každý recenzent se vyjadřuje k překladu? To máte pravdu, ale co s tím máme dělat? K příspěvku paní Markové bych chtěla ještě dodat: ten překlad nepotřebuje žádné "polehčující okolnosti". Nejenže obstojí ve srovnání s překlady zavedených překladatelů, ale některé výtvory vašich samozvaných advokátek v mnohém ohledu předčí. A knížka je to zajímavá. Pokud tahle diskuse zvedne prodejnost, bude aspoň k něčemu dobrá...

Jan Louda,

Vždy se těším na recenze paní Hüblové. Kéž by byli všichni překladatelé/recenzenti takto věcní a pečliví. Pokud vyjde recenze až potom, co si přečtu recenzovanou knížku, vrhnu se do čtení znovu. Díky opravám v textu čtu vždy jinou a lepší knížku a říkám si: "teď už vím, proč mi to před tím neštimovalo..."

Tolik ironie.
Nekonečný příběh recenzování pod lupou paní Hüblové je tragikomický. Namátkou jsem se podíval na předchozí recenze paní Hüblové. Snad každá je zakončená (pokud není umístěn uvnitř textu) odstavečkem či odstavcem (to když se listovalo slovníkem a jezdilo prstem po mapě delší dobu) s vyjmenovanými chybami.

Naopak - když vyjde recenze na překlad provedený paní Hüblovou (možná se mi to zdá), ale jako by tento odstavec chyběl (tedy až na náhodnou a snad i ojedinělou polemiku u knihy Tirza).

Čím to je?
Že by se dotyčný odstavec při publikování na web vytratil? Hmmm...

Jsme lidé, jsme lidé omylní, takže by mě ani nenapadlo, že je překlad bez chyby. To by musel být překlad od Boha...

Ledaže...

Pavla Marková,

Překládat tuhle knížku bylo úžasné dobrodružství. Začala jsem jen tak, sama pro sebe, zvědavá, jak by to znělo česky a měla jsem z toho často dětinskou radost. Jenže stejně jako autorku, i mě cosi hnalo a nenechávalo v klidu. Měla jsem ohromnou potřebu ten příběh vyprávět dál. A dřív, než jsem si uvědomila, co dělám, překládala jsem celou knížku a snažila jsem se ignorovat myšlenku, že vstupuji do světa, o kterém zhola nic nevím, do světa literárního překladu.

Počítám, že nás všechny, autorky zdejších komentářů, pohání stejné zanícení a láska ke knížkám a jazykům. Že si pak třeba nerozumíme, takový už bývá úděl podobných elektronických debat na dálku.

Kdybych to dovedla a měla popsat obraz, asi bych psala hlavně o tom, jaké má barvy a co ve mně probouzí, je-li to mazanice nebo zajímavý kousek, jak moc se malíř trefil do emoce, která ve mně rezonuje. Nevím, zda-li bych se dostala k tomu, jestli mu někde u kraje nechybí trocha barvy, nebo zda v něm malíř, lajdák, nenechal pár štětin ze štětce,
Vím, vím, překlad není obraz. A jistě je záhodno z překladu všechny ty štětiny vytahat. Jeden si až oči může vykoukat a stejně jich tam zase pár zbude.

Buď jak buď, vstoupila jsem do světa, o kterém zhola nic nevím. Nezbyde mi, než se učit. A tak děkuji za všechny postřehy.

Magda de Bruin,

Vážená paní Schürová, a teď už je těch nepodložených nařčení a obvinění dost. Očekávám, že tento svůj příspěvek přeložíte do nizozemštiny a pošlete fondu, protože se týká jeho práce. Pokud to neuděláte vy, budu je o tom informovat já. Ráda bych dodala, že v recenzích mých překladů se hodnocení kvality objevuje pravidelně (a většina z nich je na ilit.) - někdy mě to vede k polemice s recenzentem, ale k osobním útokům nikdy. Takže ano, reakce vaše i paní Pellarové na recenzi knihy, kterou navíc přeložila paní Marková, mě (a nejenom mě) skutečně udivuje.

Petra Schürová,

Je zřejmé, že reakci na vaše rozpitvávající reakce nerozumíte, toho už si čtenáři ILITERATURY jistě všimli. Vaše - zdůrazňuji "vaše", neboť vy jste do hodnocení překladů zavlekla úřednické kontroly a snahy o doslovný a neodpovídající překlad, který mnohdy dílo poškozuje - , jsou na škodu nejen překladům a překladatelům, ale zejména NLPVF, resp.FVDL, jehož pracovníci česky neumějí a jsou odkázáni na vaše "zasvěcené" a především selektivní posudky. Dokladovat na příkladech netřeba, čtenáři stačí přečíst si vaše příspěvky. S pozdravem "aby nás pán bůh při zdravém rozumu zachovati ráčil".

Magda de Bruin,

Dojem nestačí. Doložte příklady, čím se mé domnělé selektivní čtení v recenzi projevuje.

Jana Pellarová ,

V tom případě je ono neporozumění vzájemné, protože já se nemůžu ubránit dojmu, že ono selektivní čtení je přesně to, co ve své recenzi děláte. V čem s Vámi naprosto souhlasím, je to, že je to vůči překladateli nefair.

Magda de Bruin,

Vaší reakci dobře nerozumím. S paní Markovou jsem v kontaktu a sejdeme se také brzy na překladatelské dílně. Nevidím důvod, proč bych její překlad měla probírat s vámi a na tomto místě. Mohu jen zopakovat, co jsem řekla na vaši obranu před "Hoezo", že totiž není vůči překladatelce fair, když z rozsáhlé a celkovým vyzněním příznivé recenze vypíchnete jen několik kritických připomínek. Tak selektivní čtení překladatele v očích čtenářů poškozuje.

Jana Pellarová ,

Dovolím si navázat na závěrečnou otázku recenzentky paní Hüblové: proč se zmiňovat o chybách, rozuměj o chybách překladatelky? Ale odpovím si jinak: protože je třeba jí ukázat, kdo je ve vodách překladů z nizozemštiny pánem, kdo tady rozhoduje, zda je překlad dobrý, či nikoliv. A je to skutečně nutné, neboť Pavla Marková působí jako překladatelský blesk z čistého nebe, a je jasné, že bude moc dobrá. Nebezpečně dobrá.
Paní Pavla Marková totiž knihu Sonny Boy nejen přeložila, ona ji i pro českého čtenáře objevila, ona přesvědčila nakladatele, aby ji vydal, ona získala podporu nizozemského literárního fondu, ona má lví podíl na tom, že jsme se mohli s autorkou setkat v Praze.
Paní Marková - byť nizozemštinou vládne skvěle - ovšem není povoláním ani překladatelka, aní lingvistka. Je to dáma, která propadla kouzlu a síle tohoto příběhu skutečných lidí a o své okouzlení se chtěla podělit i se čtenáři. A jako taková to zvládla skvěle.
Ten překlad je stejně jako sama kniha báječný!!
Dokonce i paní Hüblová musela přiznat, že se čte jedním dechem, i když to pro ni zřejmě není hlavní známka jeho kvality.
Ony drobnosti, které jsou zde překladatelce vytýkány, jsou přehmaty, kterých se dopustí každý překladatel, každý, paní Hüblová, a kterých by si člověk, který je vyloženě nehledá, ani nevšiml.
To, co ve svém hodnocení překladu děláte, je hledání pověstného chlupu na dlani. A nebo že by kyselé hrozny?