Setkání Mošeho Chuvata s havranem
Oz, Kobi: Moše Chuvato a havran

Setkání Mošeho Chuvata s havranem

Kniha prozaika a hudebníka Kobiho Oze, zástupce nejmladší generace izraelských spisovatelů.

Vydání překladu knihy izraelského spisovatele a hudebníka Kobiho Oze, zástupce nejmladší generace izraelských spisovatelů, bylo dobrým rozhodnutím. Tento text příhodně doplňuje nutně fragmentární obraz izraelské literatury zprostředkované českým překladem a dává nový rozměr i doposud vydaným textům z této oblasti světové tvorby. Počin je to odvážný, protože jde o překlad velmi současného textu, který čtenáři v jiných jazycích k dispozici většinou ještě nemají. Moderní izraelská literatura je však v našich zemích přijímána tradičně s pozitivním očekáváním, a to v případě prvního románu mladého izraelského autora rozhodně nebude zklamáno.

Text je strukturován jako mozaika. Mnohohlasé uchopení provázaných příběhů udržuje příjemné tempo a směruje čtenářovu pozornost k různým aspektům vyprávěného. Koherence textu je udržována drobnými detaily (jídlo v různých podobách, konkrétně např. bavorský krém, oranžová barva dýně, grapefruitu či vlasů apod.), i celkovým směřováním příběhů, které nás nezklame zjednodušujícím závěrem. Voják se během opušťáku setkává se svou rodinou, s příležitostnou milenkou a nakonec i s havranem. Do křehké rovnováhy vztahů v tradiční tuniské židovské rodině nahlédneme během šivy, truchlení po strýčkovi Charliem. Láska a smrt – bez patosu, bez jednoduchých soudů, bez snahy vzpírat se osudu.

Hlavní hrdina Moše Chuvato je ten typ antihrdiny, jehož hlavní funkcí v příběhu je to, že spíná ostatní osoby, včetně personifikovaného havrana. Ten má být soudě podle názvu celého románu druhým hlavním hrdinou, Chuvatovým doplněním. Moše je apatický mladík, jehož charakter dobře vystihují názvy kapitol: „… jsem nemocný a je mi dobře“, s. 11, „Využívám smutek ke svému vlastnímu prospěchu“, s. 70). Všechny postavy románu jsou svým způsobem antihrdinové – Hrdinu s velkým H bychom ostatně v moderní izraelské próze hledali těžko. Rozdělení textu zhruba odpovídá významu jednotlivých postav: Moše k nám promlouvá 16krát, havran 8krát, ostatní postavy mají takto odstupňovaný podíl na vyprávěcím prostoru: Cila Buzgalová (milenka) promlouvá 7krát, Micha Kahamker (její přítel) 5krát, Viviane Chuvatová (matka) 4krát, Elise Zilberbaumová (teta) a její zemřelý bratr Charlie Corfati, blahé paměti, každý 3krát, syn zemřelého Viki Sapir 2krát a okrajová postava Barucha Barucha z autoopravny „Cioniny výfuky“ 1krát.

Mošeho pasáže jsou kumulovány na začátku a na konci textu, kde se Moše vrací po 1–2 promluvách jiných postav; uprostřed knihy se Moše v textu objevuje výrazně méně (po 10 a pak po 6 jiných promluvách), což jednoznačně oslabuje jeho centrální postavení ve prospěch souvztažných příběhů dalších postav. Jeho hlavní roli uprostřed příběhu totiž přebírá havran (od kapitoly „Kde zas ten Moše lítá, no kde?“, s. 67), který se objevuje častěji a v rychlejším tempu než na začátku příběhu. Havran je zároveň tím, kdo nese akci, kdo příběh posouvá, na rozdíl od pasivního a lhostejného Chuvata. Jediné letmé setkání Mošeho Chuvata s havranem je pak uzlem celého příběhu, bodem zvratu, koncem-začátkem a zároveň generačním předělem.

Podobná osvěžující narušení převážně skličující tunisko-izraelské atmosféry jako havran přinášejí i další postavy vně této komunity: sebejistý Micha Kahamker a Elise Zilberbaumová, která sice patří do rodiny, avšak sňatkem s aškenázským obchodníkem Zilberbaumem („Nos jak nosorožec, chlupatý jak medvěd a věčně smrděl česnekem“, s. 29) a tajemnou podzemní příhodou se ocitla mimo tradiční vztahy.

Zhruba uprostřed příběhu vstupujeme spolu s tragikomickou postavou Charlieho Corfatiho na onen svět. Přesahy mezi tímto a oním světem, resp. samozřejmost těchto přesahů sdílí Kobi Oz s jiným představitelem nejmladší generace izraelských prozaiků, s Etgarem Keretem. S tímto autorem spojují Kobiho Oze i smysl pro absurdnost (scéna s morkem, s. 86, kipa jin-jang, s. 77, podzemní příhoda Elisy Zilberbaumové, s. 53 aj.). Soustředěným čtenářům neunikne paralela mezi Chuvatem a Fimou, postavou Ozova staršího jmenovce Amose (příjmení těchto dvou autorů jsou však zaměnitelná pouze v přepise latinkou, v hebrejštině se píší jinak). Srov. např. pasáž, kde Moše promlouvá k politickým vůdcům:

„Pane předsedo parlamentu, vážené shromáždění, rád bych zde promluvil o palčivém problému. Když voják narukuje do armády, vynakládá většinu času službě vlasti. Co se děje, zatímco naši chlapci dnem i nocí slouží obraně rodné hroudy? Normální život dál plyne jako obyčejně a bez nich. Nikoho nenapadne, že když se desátník z adjutantské jednotky vrací domů na dovolenku, zjistí, že někdo vymaloval obývák, že v ledničce není čokoláda, že mu do pokoje strčili odporné akvárium, že změnili programovou nabídku v televizi, že má jeho máma vrásky, že se jeho táta, silný jako býk, vrací domů úplně na hadry a že pokrok, i přes všechny sliby, dorazil i do Ramle. Všechno tohle se děje, zatímco trčím v armádě a svět mlčí. Celý svět se mění kromě vůně máminy šakšuky. Zatímco pronáším svůj veledůležitý proslov, vstupuje Její Výsost šakšuka do pokoje, navoněná jako obyčejně rajčatovým protlakem, pálivou harisou, paprikami, vajíčkem, česnekem a kořením“, s. 17–18.

Moše Chuvato jako by byl mladší, současnou verzí Fimy Amose Oze, který tak rád pronášel sám pro sebe proslovy určené politickým špičkám, osamělý, nanicovatý, neschopný. Kobi Oz se okrajově inspiroval i formálním literárním experimentem A. B. Jehošuy (Pan Mani): když Cila Buzgalová telefonuje Vikimtu Sapirovi a potažmo Mošemu (s. 106n.), „slyšíme“ pouze její promluvy, jsme na její straně telefonického spojení. Text sám je však natolik návodný, že druhou stranu dokážeme domýšlet.

V textu nechybí drobné intertextuální odkazy na Havrana E. A. Poea, kterého do hebrejštiny přeložil Zeev Žabotinsky. Ty pozorujeme v okrajové formální inspiraci projevující se rytmizovanou návratností větných úseků („Sama ženská, dvě děti na krku“ s. 29n., „Kolikrát jsem mu říkal, Moše, angažuj se trochu. Ale on je taková bluma“, s. 67n.). Nejpatrnější je pak tato souvislost v kapitole, kde Viviane Chuvatová přemýšlí nad svým zesnulým bratrem v jeho domě:
„Hoplala,
teď vrže okno.
Jsi to ty, tvá duše vstupuje do kuchyně, já to vím, cítím tě“ (s. 96),
se zneklidňujícím výkřikem „Hoplala“ opakujícím se v celé kapitole. Zřejmý je autorův odlehčený přístup ke všem tradičním tématům, se kterými pracuje, jeho lehce ironizující nadhled, který uplatňuje i vůči klasikům vlastní literární tradice („Pššš, jaký verš, Bialik by vedle vás zblednul závistí“, s. 84). Kobi Oz zpochybňuje a ironizuje rovněž svévolné interpretování textů, které je deformuje a odcizuje (srov. ohrazení Elisy Zilberbaumové proti náboženské interpretaci jejího podzemního dobrodružství: „ten příběh, který vyprávíte, je můj“, s. 84).

Tematickým přesahem směrem k Poeovu Havranovi je již výše zmíněné propojení tématu lásky a smrti v postavě havrana, které je však nakonec rozvíjeno směrem k naději a novým, povzbudivým možnostem.

Překlad Terezy Černé, která především tento text pro českého čtenáře objevila, spolu s ilustracemi Dory Dutkové ukazují román Kobiho Oze v sympatické podobě a jsou textu právy. Moše Chuvato a Havran tak rozšiřuje náš vhled do moderní izraelské prózy nejen jakožto další hebrejský román převedený do češtiny, ale hlavně jakožto ukázka toho nejnovějšího, co moderní izraelská literatura nabízí.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Tereza Černá, G plus G, Praha, 2009, 174 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse