Knižní veletrh Buch Wien 2010 (in LtN)

Knižní veletrh Buch Wien 2010 (in LtN)

aktualita beletrie zahraniční

Češi se vydávají do Vídně z nejrůznějších důvodů, ale jen málokdo z nich asi tuší, že se kromě světoznámých galerií a vánočních trhů dá v tomto městě navštívit také knižní veletrh s názvem Buch Wien.

Zápisky z Vídně 2010 (o Srbech, adventu a hermafroditech)

Češi se vydávají do Vídně z nejrůznějších důvodů, ale jen málokdo z nich asi tuší, že se kromě světoznámých galerií a vánočních trhů dá v tomto městě navštívit také knižní veletrh s názvem Buch Wien. Konal se letos teprve potřetí, a to na vídeňském výstavišti, kde musel konkurovat souběžně probíhajícímu veletrhu volnočasových aktivit pro důchodce.

spisovatelský kalendářPředvánoční (či předadventní) atmosféra byla na veletrhu částečně znát: nabízen zde byl nejen adventní kalendář s karikaturami slavných spisovatelů, ale především desítky titulů s vánoční tematikou. Nejen knihy seznamující čtenáře s tradičními rakouskými vánočními zvyky, ale také publikace veselých vánočních příhod a vtipů nebo knihy s kuriózními názvy jako Kapří spor. Nejhezčí vánoční krize nebo Jedlové trauma. Jak kouzelné budou opět Vánoce, v níž první kapitola nese název Vánoce? Strašné: jeden velký stres, následují části jako Stejně zase dostanu obyčejnou kravatu nebo Proč nemůžou být Vánoce tak romantické jako dříve? Knihu sepsali dva psychologové, kteří se v ní snaží „pomoci stresovaným čtenářům odbourat jejich strach z nejkrásnějšího období celého roku“, má přitom právě 24 kapitol na způsob adventního kalendáře.

Podobně jako třeba v Lipsku nebo Frankfurtu, i ve Vídni se udílejí četné literární ceny (Rakouská státní cena pro evropskou literaturu švýcarskému kunsthistorikovi a spisovateli Paulu Nizonovi a Čestná cena rakouských knihkupců rakouskému novináři Arminu Thurnherovi), ovšem v porovnání s oběma veletrhy jde o akci velmi skromnou, takže třeba i pražský Svět knihy je větší (pro srovnání: v Praze bylo letos 414 vystavovatelů, ve Vídni 250).

Možná i z tohoto důvodu nebyla letos ve Vídni oficiálně zastoupena Česká republika, na rozdíl od obou předchozích ročníků. Ovšem ne že by na veletrhu nebyli Češi vůbec žádní: mne (a mé kolegyně z Národní knihovny ČR) na něj kupříkladu uvedl dr. Michal Lion z Rakouské národní knihovny, který patřil k té vlně emigrantů, jež do Rakouska odešla po roce 1968. K vidění bylo i několik přeložených knih od českých autorů z produkce nakladatelství Arco, Residenz a Drava. Svoje samostatné stánky měla pak na veletrhu Saúdská Arábie, Rumunsko či Maďarsko. Maďaři tam také představili knihu Pécs. Ein Reise- und Lesebuch obsahující texty klasických i moderních maďarských autorů přeložené do němčiny o městě, které se česky jmenuje Pětikostelí. V anotaci knihy se píše, že jelikož výraz pro Vídeň zní v maďarštině (i dalších jazycích v regionu) Bécs, může se cestujícímu v Maďarsku stát, že když zamění úvodní písmeno, může se „ze světového velkoměsta stát odlehlá provinční metropole“. Na pozvánce veřejného čtení nazvané Pécs in Bécs se ovšem tvrdilo, že obyvatelé Pětikostelí v žádném případě komplexy netrpí, nejen kvůli tomu, že právě Pécs je letos Evropským městem kultury.

Zdaleka nejviditelnější ale letos na veletrhu nebyli ani Češi, ani Maďaři, ale Srbové, jejichž národní stánek se chlubil hlavně tím, že srbská literatura by měla být „klíčovou“ zemí Lipského knižního veletrhu 2011. Tematizován byl ale také vztah srbských spisovatelů k Vídni. V rámci toho se pořádala četná čtení srbských autorů, mimo veletržní areál byla otevřena výstava Serbische Texte und die Stadt Wien (Srbské texty a město Vídeň), jež chtěla přiblížit vybrané „příběhy, které se mezi městem Vídní a srbskými autory, jejich jazykem a jejich texty od roku 1945 odehrávaly a nadále odehrávají“ (jednalo se o autory Milo Dor, Ivan Ivanji, Dragan Velikić, Bogdan Bogdanović, Srdan V. Tešin a Barbi Marković). Zájemci se dokonce mohli zúčastnit několika literárních „zvukových procházek“ (Sound-Spaziergänge) Vídní, z nichž každá byla zaměřena na jednoho srbského spisovatele a „na stopy, které Vídeň zanechala v jeho textech, jež jsou díky MP3 nahrávkám přístupné i v audio formátu“. Podle organizátorů při takovémto putování neslouží příslušné lokality jen jako kulisa ilustrující literární texty, ale onen multimediální zážitek může sloužit také k jejich novému vnímání, k jejich „novému konstituování“.

vstup na veletrhI když se řadoví Vídeňané (po zkušenostech s přílivem Rumunů) rozšíření Evropské unie o Srbsko a Chorvatsko spíše obávají, na kulturní úrovni toho Rakušané pro Srby jistě dělají hodně, samozřejmě nejen během veletrhu a nejen pro ně. Již řadu let mohou spisovatelé a překladatelů z balkánských zemí, ale i Gruzie, Ukrajiny či Turecka v rámci Writers-in-residence programme strávit až dvouměsíční pobyt ve Vídni. Na veletrhu tak díky tomu mohla být mimo jiné prezentována publikace Grenzverkehr II. (Pohraniční styk), už druhý svazek textů (v původním jazyku a německém překladu), které na základě těchto pobytů placených rakouskou stranou vznikly. Grenzverkehr II. obsahuje třeba text Slováka Máriuse Kopcsaye, jemuž česky vyšla kniha Ztracené roky. Kopcsay líčí, jak mu přišlo komické, když on, který jako celoživotní obyvatel Bratislavy, ze které vyjíždí vlak kýženým směrem každou půlhodinu, Vídeň považuje za „něco jako naše okresní nebo přímo hlavní město“, musel organizátorům odpovídat na otázku, zda do Vídně přiletí letadlem a kdy by to mělo být. Vážněji a s neskrývaným obdivem se v téže antologii k Vídni vyjadřuje Asmir Kujović z Bosny a Hercegoviny. Už jako dítě prý snil o Vídni jako o pohádkovém městě, v němž kolem davů lidí projížděli pyšní princové a nešťastně zamilované princezny, zatímco jeho předkové si v okrajové provincii žili své obyčejné životy. I u současných Vídeňanek, v jejich způsobu chůze nebo v tom, jak si upravují vlasy, Kujović nachází cosi aristokratického, a současná Vídeň mu nejvíce připomíná „Řím římštější než Řím samotný, jako Řím, který věrně uchovává obrazy všech minulých i budoucích Římů“. Kujovič trpce podotýká, že v Sarajevu mají podnik zvaný „Wiener Café“, který však s pravou vídeňskou kavárnou nemá nic společného, a otevřeně dodává, že Vídeň pro něj představuje ztracenou vlast všeho, na co jsou Bosňané pyšní. Sebemrskačsky dokonce tvrdí, že za vše, čím je dnes Sarajevo proslulé, jsou Sarajevané zavázáni Rakušanům (a Osmanům).

Co se týká českých spisovatelů, žádný z nich se ještě vídeňského stipendijního pobytu nezúčastnil, a jelikož je primárně určen pro státy mimo Evropskou unii, asi už ani nezúčastní (i když podle Václava Maidla z pražského Rakouského kulturního fóra absolvovali nedávno podobné stipendijní pobyty P. Borkovec a R. Denemarková ve Štýrském Hradci a K. Rudčenková v Křemži). Jinak jsou ovšem Češi i čeští umělci Vídní přitahováni odedávna: vývoj literárního obrazu Prahy důkladně zdokumentovala a popsala Christa Rothmeier v knize Die entzauberte Idylle. 160 Jahre Wien in der tschechischen Literatur (Odkouzlená idyla. 160 let Vídně v české literatuře), o níž česky referoval v revue Souvislosti právě V. Maidl nebo v České literatuře Marcel Černý, který roku 2007 vyjádřil přání, aby antologie textů vyšla i česky. Protože se tak nestalo a zřejmě se ani nic podobného nechystá, stručně shrňme, že ještě u K. H. Máchy je Vídeň líčena jako „magicky přitažlivé město kultury a grandiózního lesku“. Pak ale postupně sílí rozpor mezi vysněnou idylou Vídně a „bezprostředním vystřízlivěním při styku s realitou velkoměsta, jež jako mávnutím kouzelného proutku pozbylo někdejšího kouzla“ (M. Černý). Lidské vlastnosti dříve pokládané za kladné tak byly reinterpretovány jako negativní: optimismus Vídeňáků se změnil v povrchnost, pro svou eleganci obdivované Vídeňačky propadly mamonu a jejich srdce ztvrdla, celé město začalo být popisováno jako „svůdná koketa“ či „nemilosrdná macecha“. Rothmeierová podle Maidla zjišťuje úpornou vytrvalost těchto představ hluboko za vznik samostatného československého státu, i když registruje postupné zmírňování tohoto vnímání. Zásadní zlom ve vnímání Vídně registruje autorka po roce 1968, kdy se město stává jednou z hlavních přestupních stanic české emigrace, hovoří přitom o „nazírání nezatíženém minulostí“. Z nich kupříkladu Jiří Gruša oceňoval zásluhy mnoha statečných Vídeňanů, kteří hráli Havlovy hry, když seděl ve vězení. A Stanislav Komárek píše ve svém eseji Povaha Vídně, že se mu toto město, které současně miluje i nenávidí, stalo druhým domovem a na tamním Centrálním hřbitově si prý v době své emigrace vyhlídl místečko, kde by chtěl jednou složit své kosti.

Sluší se ještě připomenout, že Die entzauberte Idylle vznikla v rámci mezikulturního projektu, jehož výstupem byla kniha Wien als Magnet? Schriftsteller aus Ost-, Ostmittel- und Südosteuropa über die Stadt, která zkoumá, nakolik a jak Vídeň fungovala jako „magnet“ pro Čechy, Ukrajince, Poláky, Slováky, Chorvaty či Bulhary. A vycházejí i další obdobné knihy, na veletrhu byla například prezentována publikace Das Gedächtnis der Städte: kulturelle Verflechtungen – Wien und die urbanen Milieus in Zentraleuropa (Paměť měst: kulturní propojení – Vídeň a urbánní prostředí ve střední Evropě), v níž se mimo jiné píše o Vídni jako Bráně Východu (Porta Orientis), a to nejen ve smyslu etnickém, ale třeba v chápání spisovatele Huga von Hoffmannsthala ve smyslu otevřenosti hudbě a vůbec „říši nevědomí“.

Další kniha, která byla ve Vídni uváděna na trh a která mne zaujala, vlastně souvisí s Vídní jako Bránou Východu: nese název Dracula – Mythen und Wahrheiten: ein Handbuch der Vampire (Drákula – mýty a pravdy). Jde o obsáhlou antologii textů vztahujících se k tématu upírů, od ukázek slavných beletristických textů (Polidori, Stoker) přes básně J. W. Goetha až k článkům ze soudobého tisku, ale naštěstí se v ní nepíše o imaginární invazi krvelačných Rumunů do spořádaného Rakouska. Některé teoretické stati se týkají i současného čtenářského hitu Stmívání od S. Meyerové. Tak Bettina Schuler(ová) srovnává upíry ze současné ságy s upíry z filmu Lost boys (1987). Zatímco tento film podle Schulerové představuje dobovou vzpouru mladých proti společnosti, Stmívání prý přináší konzervativní poselství o upírech, kteří se všemožně snaží o sebekontrolu (takže ti „hodní“ nejsou lidem nebezpeční) a místo boje proti společnosti se snaží do ní náležet. Podle mne je ale důležitější to vysvětlení dnešní popularity upírů (a Stmívání zvláště), které v publikaci Kniha upírů (vydané původně také německy a přeložené vloni do češtiny) podávají Ditte a Giovanni Bandiniovi. Podle nich je upír možná nejlepším symbolem trvalé lásky a nesmrtelnosti. I když Bandiniovi o Stmívání nepíší, platí právě pro „hodné“ upíry v podání Meyerové, že jsou „kombinací batmana, supermana a smyslného svůdce“.

největší knihaI Bandiniovi se ovšem pokoušejí o sociologickou interpretaci: současným dospívajícím jsou prý upíři blízcí tím, že překračují hranice mezi životem a smrtí, mezi tělem a duší a prý také mezi pohlavími, podobně jako teenager stojí „na hranici mezi dětstvím a dospělostí“. S naznačenou upíří transsexualitou se dá ale těžko souhlasit: i když upíři v knihách často zastupují nejrůznější podoby lidské sexuality (včetně homosexuality), jejich sexuální identita bývá celkem jasně vymezena. Můžeme tak ale navázat na další knihu nabízenou na veletrhu: MY HUSBAND AND ME, ME AND MY WIFE. Tento obří svazek o velikosti 67 x 91 cm a váze 43 kg se opravdu nedal se přehlédnout, byl dokonce propagován jako „největší kniha Rakouska“, kteréžto prvenství prý potvrdila i Rakouská národní knihovna. Jde o skutečně gigantický katalog fotografií nahých dvojic mužů a žen různého stáří a etnického původu, většinou manželů, u nichž ale argentinský umělec Nico Ferrando (ročník 1978) digitálně zpřeházel části jejich těl, takže k jednotlivým obličejům většinou přináleží tělo s opačnými sexuálními znaky, což má nabourávat naše vžité představy a předsudky. Jestliže v minulosti by tyto obrazy působily jako groteskní show, podle editorů knihy je dnes můžeme vnímat jako „možnou budoucnost“. Na vídeňském veletrhu uprostřed knih se tedy očekával advent (příchod) tak odlišných bytostí jako supermanovských batmanovských svůdců, hermafroditů i Božího syna v podobě malého dítěte. Nikdo z nich sice nedorazil – malý Ježíšek má ostatně podle křesťanského kalendáře ještě čas – ale malých dětí hrajících si nebo stojících s respektem před obřími písmeny, na něž návštěvník narazil hned u vchodu do veletrhu, tam bylo nemálo.

© Jan Lukavec
článek vyšel v Literárních novinách 25.11.2010
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce LtN

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2580x

Inzerce
Inzerce
Inzerce