Nejnovější německé překlady české prózy
Nejnovější německé překlady české prózy (in Portál české literatury)

Nejnovější německé překlady české prózy

Dobré sousedské vztahy nejsou jak známo samy sebou. Česká republika sdílí s Německem přes osm set kilometrů dlouhou státní hranici a necelou pětistovku kilometrů s Rakouskem.

Dobré sousedské vztahy nejsou jak známo samy sebou. Česká republika sdílí s Německem přes osm set kilometrů dlouhou státní hranici a necelou pětistovku kilometrů s Rakouskem. Hranice teritorium vymezují, ale viděno jinou optikou – mohou také spojovat. Geografická blízkost s sebou nutně nese i společnou historickou zkušenost, rozvinuté ekonomické kontakty a živé kulturní vazby.

Význam překladů v české literatuře, tedy literatuře malého jazyka a malého národa, je enormní. Překladové tituly činí v české literární produkci asi jednu třetinu ze všech vydávaných knih. Více než polovina překladů je pořízena z angličtiny (ročně vycházejí necelé tři tisíce titulů přeložených z AJ), němčina si už roky udržuje stabilní pozici na druhé příčce (v celkovém úhrnu vychází ročně přes tisíc knih přeložených z němčiny, včetně nebeletristických titulů, které pochopitelně výrazně převažují).1 Velkou zásluhu na tom má aktivní a systematická kulturní politika Německa a Rakouska, která vydávání německy psané literatury u nás podporuje finančně i institucionálně.

Obsáhlý přehled titulů vydaných po roce 1989 v českém překladu, doplněný medailony autorů, zpřístupnil nedávno na svých webových stránkách pražský Goethe-Institut. Databáze už na první pohled vypovídá o mimořádně čilé kulturní výměně. Ostatně čeština spolu s polštinou, ruštinou a také čínštinou představuje cílové jazyky, do nichž se beletrie z němčiny překládá zdaleka nejvíc.

Jak to ale vypadá, změníme-li úhel pohledu a pátráme po českých knihách v německém překladu? Tedy po knihách, vydaných nejen v Německu, ale i Rakousku či Švýcarsku, protože stejně jako rozdílný jazyk bariéry vytváří, tak společný jazyk hranice rozbíjí.

Konkrétně v Německu panuje situace podstatně jiná než v České republice. Překladové tituly nepřesahují 10 % z celkového objemu roční knižní produkce (pro srovnání ve Velké Británii je překladových titulů ročně vydáno méně než 3 % a v USA cca 1 %). Nejvíc se překládá rovněž z angličtiny (přes 60 %), oblibě se těší francouzština, italština a španělština. Kolik vychází titulů přeložených z češtiny, souhrnné statistiky německého svazu knihkupců ani neuvádějí.2

Přitom právě překlad do němčiny českým autorům často otevírá dveře dál na západ. Potvrzuje to i Markéta Pilátová, které letos v březnu vyšel v německém překladu Michaela Stavariče román Žluté oči vedou domů (ovšem pod názvem Wir müssen uns irgendwie ähnlich sein – „Musíme si být nějak podobné“ –, protože žlutá barva vyvolává příliš silné asociace s Davidovou hvězdou). Pilátová při autorském čtení v pražském Goethe-Institutu (18. 10. 2010) sama připustila, že příznivé recenze německého překladu vyvolaly zájem o překlad románu také do nizozemštiny, španělštiny a francouzštiny.

Z Německa přitom zaznívají jasné signály, že zájem o českou literaturu je, nedostává se však odpovídající podpory ze strany českých partnerských institucí.

Chceme-li ještě chvíli mluvit řečí čísel: z celkem 76 knih, jejichž zahraniční vydání podpořilo ministerstvo kultury České republiky v roce 2009, byla pouze 1 k vydání v Německu a 3 v Rakousku. Neúspěšně se o podporu ucházel například román Magdaleny Platzové Aaronův skok (2006), který líčí osudy rakousko-židovské výtvarnice Friedl Dicker-Brandeisové zplynované v Osvětimi. Kniha vyšla bez české státní podpory v překladu Kathrin Janky jako Aarons Sprung v nakladatelství Büchergilde. A ještě jeden příklad: z celkem 63 knih, které získaly podporu MK ČR v roce 2010, byly 2 k vydání v Německu a 4 k vydání v Rakousku. To je o málo optimističtější skóre než v roce předchozím. Bez podpory tak vyšly například Pilátové Žluté oči vedou domů v rakouském nakladatelství Residenz.3

V reakci na tento neuspokojivý stav se v květnu letošního roku u příležitosti veletrhu Svět knihy uskutečnil pod patronací Evy Profousové a Šárky Krtkové projekt nazvaný „So nah, so fremd – Tak blízcí, tak cizí“. Iniciátory a partnery projektu se staly Mnichovský literární dům, Pražský literární dům autorů německého jazyka, nadace Roberta Bosche a Česko-německý fond budoucnosti. Už jen výčet těchto zúčastněných subjektů je známkou toho, že vůle ke spolupráci je oboustranná – tak se snad blýská na lepší časy?

Pokračování článku

1. Zdroj: Svaz českých knihkupců a nakladatelů: www.sckn.cz zpět
2. Zdroj: Börsenverein des Deutschen Buchhandels: www.boersenverein.de zpět
3. Zdroj: http://www.mkcr.cz/cz/literatura-a-knihovny/granty-a-programy/podpora-vydavani-ceske-literatury-v-zahranici---translations-3108/ zpět

Aktualita

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Jitka Nešporová,

Dobrý den,
děkuji za komentář, nesrovnalosti jsem v textu opravila - protože iLiteratura slouží i jako archiv článků, ať tedy dál nešíříme, co není pravda. Na vysvětlenou čtenářům diskuse: Původně byla v textu zmínka o účasti Magdalény Platzové na knižním veletrhu ve Frankfurtu 2009, a dále jsem chybně uvedla, že se připravuje překlad knihy Markéty Pilátové do holandštiny.

Edgar de Bruin,

Jako literární agent (agentura Pluh zastupuje m.j. Magdalénu Platzovou i Markétu Pilátovou) bych k tomu chtěl dodat, že překlad knihy Magdalény Platzové nedostal podporu, protože nakladatel nesplnil požadavky MK ČR. Žádal totiž o podporu ve chvíli, kdy kniha už byla na světě. Sporné na tom ovšem je, že nakladatel knihu vydal tak rychle, že nemohl žádat o podporu ani o rok dřív. Nakladatel nechtěl otálet s vydáním a „za trest“ nedostal podporu. Od letoška se tohle pravidlo změnilo, takže by se to už nemělo opakovat. Magdaléna Platzová ostatně byla na Frankfurtském veletrhu v roce 2008 – nikoliv na pozvání nakladatele, ale jako novinářka týdeníku Respekt (v roce 2009 byla v době konání veletrhu, pokud vím, už v New Yorku). V roce 2008, kdy tedy autorka na veletrhu byla, se oficiální představení překladu nekonalo, protože kniha vyšla až o rok později. Čeští autoři mimochodem v širší míře vystupují (s podporou MK ČR) během knižního veletrhu v Lipsku. Dále je třeba říct, že někteří němečtí nakladatelé, zvlášť velikáni jako Suhrkamp, Rowohlt nebo Luchterhand, o podporu MK ČR vůbec nežádají a např. překlady knih Miloše Urbana, Jáchyma Topola nebo Petry Hůlové vydávají bez dotace. Je vůči nim tedy trochu nespravedlivé, že z přehledu titulů pak právě vypadnou – jako by se nedotovaná vydání nepočítala. (A úplně poslední poznámka: knihu Markéty Pilátové nepřekládám do holandštiny, ale do nizozemštiny.)