Yiyun Li se narodila a vyrůstala v Pekingu. V r. 1996 absolvovala obor biologie na Pekingské univerzitě a vzápětí odjela studovat do USA s cílem získat zde doktorát z imunologie. O rok později se přihlásila do komunitního kursu tvůrčího psaní a začala se učit psát anglicky, jak sama říká v jednom interview, „jako se ženy v domácnosti přihlásí na jógu, aby měly nějaké rozptýlení“. Psaní ji uchvátilo, zanechala studia, absolvovala dílnu tvůrčího psaní na Iowské univerzitě (kterou mimochodem před lety vystudovalo několik významných čínsky píšících autorů z Taiwanu), pracovala v nemocnici, vystudovala pak anglickou literaturu. Sedm let po příjezdu do USA dostala svou první literární cenu od The Gettysburg Review za esej What Has That to Do With Me? a další ceny na sebe nenechaly dlouho čekat. Její první kniha, sbírka povídek A Thousand Years of Good Prayers z r. 2005 byla malou senzací, získala celou řadu mezinárodních ocenění a časopis Granta zařadil Yiyun Li mezi 21 nejlepších mladých amerických autorů.

Román Ubožáci je její druhá kniha. Odehrává se na jaře 1979 v malém provinčním městě v severovýchodní Číně s příznačným jménem Kalná řeka. Byla to doba, kdy se v Číně po nedávno skončené Kulturní revoluci začínaly rozbíhat Teng Siao-pchingovy tržní reformy a také se rozvinulo a vzápětí bylo potlačeno lidové hnutí známé jako Zeď demokracie. O těchto historických událostech se v románě mnoho nehovoří, zasvěcený čtenář je však snadno rozezná v pozadí. Ve dvanácti kapitolách se zde proplétá několik příběhů lidí, kteří se z různých důvodů ocitli na okraji společnosti: učitel Ku a jeho žena – rodiče Ku Šan, bývalé rudé gardistky odsouzené k smrti, zmrzačená holčička Ni-ni, s níž doma zacházejí jako s otrokyní, syn hrdiny z korejské války a trochu bláznivý chlapec Baši, dva žebráci dočasně zaměstnaní jako obecní zřízenci pan Chu a paní Chuová, naivní chlapec z venkova Tchung a jeho pejsek Ouško, půvabná rozhlasová hlasatelka Kchaj přivdaná do rodiny místní stranické honorace a její muž Chan. Jejich příběhy, v nichž se objevují také epizodní postavy (a ty v některých případech sehrají klíčovou roli při dalším rozvíjení děje), probíhají zdánlivě nezávisle na sobě, nenápadně se však různým způsobem dotýkají a propojují, jak v současném dění, tak i v postupně poodhalované minulosti.

Nejsilnějším prvkem spojujícím všechny příběhy je Ku Šan odsouzená k smrti jako "kontrarevolucionářka”. Dívka sama se v románu jen mihne, často se však o ní hovoří. Její poprava, která proběhne na začátku románu a jíž předchází “slavnost veřejného odsouzení”, spustí řadu dalších událostí, které nakonec vyústí v pokus popravenou rehabilitovat. Děj má mnoho dalších vrstev a zákrutů, ty však nebudu čtenáři prozrazovat předem, abych ho nepřipravila o napětí a překvapení, jež jsou důležitým kompozičním prvkem románu.

Výčet postav a shrnutí děje by mohl vytvořit dojem, že román je veskrze neradostné čtení a že prvoplánově staví na odhalování zločinů totalitního režimu. Na rozdíl od jiných anglicky píšících čínských autorů však Yiyun Li nestaví na přímočarém politickém poselství. Román je sice ukotven v realitě Číny, vypráví však, jak říká autorka v jednom čínsky vedeném rozhovoru, „o zákrutech lidské duše, která je všude stejná“. Činí tak způsobem, který dosvědčuje autorčino zaujetí pro podivuhodné příběhy, její „vrozenou zvědavost“, s níž jako dítě v Pekingu pozorovala život sousedů. Je to strhující román, který se čte jedním dechem a v němž vedle krutosti, sobectví, lhostejnosti a zla je také naděje, láska a dobro a především tajemství neopakovatelné individuality každého z nás a vědomí ceny každé lidské bytosti.

Autorce se podařilo dokonale vystihnout prostředí a evokovat atmosféru. Shodou okolností jsem na počátku roku 1979 poprvé přijela do Pekingu. Při četbě Ubožáků se mi okamžitě začala před očima vynořovat Čína přesně taková, jak jsem ji poprvé spatřila: ulice, domy, lidé, odstíny šedi, světla a stíny, pachy a zvuky. Li má obdivuhodnou schopnost minimalistickými prostředky vystihnout smysly vnímaný svět a skrze něj vyjádřit i lidské pocity a nálady, které takříkajíc visí ve vzduchu. V běžném životě to člověk nevědomky zachycuje v útržcích hovoru, náhodných pohledech a setkáních, zdánlivě bezvýznamných zážitcích.

Li Yiyun je především rozená vypravěčka a je si toho vědoma, sama říká, že příběh je pro ni nejdůležitější. V jejím způsobu vyprávění, navzdory tomu, že psát se učila na začátku 21. století v USA, je cosi starobylého, zaznívá v něm dávná tradice čínských vypravěčů. Projevuje se v expresivní zkratce, která však neubírá příběhu na věrohodnosti, ve smyslu pro detail nabitý významy, v dramatických situacích, gradujících dialozích, ve schopnosti navodit tajemství, které je postupně poodhalováno, v překvapení a v náhlých zvratech děje, které nakonec způsobí, že počáteční tříšť epizod do sebe zapadne, příběh se uzavře a zároveň nabude hlubšího smyslu. Souvislost se starou vypravěčskou tradicí má i moderní rozměr: je známo, že za Kulturní revoluce, kdy v Číně téměř přestala existovat literatura hodná toho jména, ústně tradované příběhy tvořily nejen nejsvobodnější zdroj informací, ale zároveň nahrazovaly chybějící literaturu a rozkoš z četby. Možná, že Li Yiyun o svém psaní takto nepřemýšlí, tím, jak vypráví čtyřicet let staré příběhy z Kalné řeky, však oživuje také vyprávění, která musela slyšet od svých rodičů, jimž knihu věnuje. Do americké literatury tak nenápadně přináší čínskou vypravěčskou tradici.

Navzdory jazyku, v němž Yiyun Li napsala svůj román, i navzdory tomu, že podle požadavků amerických nakladatelů staví své křestní jméno Yiyun zcela nečínsky před příjmení Li, jsou Ubožáci možná nejlepším čínským románem napsaným od r. 1949.