Magris, Claudio: Daleko odkud. Joseph Roth a východožidovská tradice

Magris, Claudio
Daleko odkud. Joseph Roth a východožidovská tradice

ukázka literární věda

Nosnou strukturou prvních Rothových románů, propojených tématem navrátilce, je stejně jako v Juden auf Wanderschaft odysea Žida putujícího na Západ. Gabriel Dan, navrátilec ze sibiřského zajetí, je syn ruských Židů; navrátilec Franz Tunda, nejtypičtější hrdina u raného Rotha, dohnaný k lhostejnému „útěku bez konce“ (jak praví název románu) ze Sibiře do západní Evropy, je syn rakouského majora a polské Židovky z Haliče...

Claudio Magris: Daleko odkud. Joseph Roth a východožidovská tradice, Praha, Sefer 2010, 462 stran, ISBN 978-80-8592-460-2

Nosnou strukturou prvních Rothových románů, propojených tématem navrátilce, je stejně jako v Juden auf Wanderschaft odysea Žida putujícího na Západ. Gabriel Dan, navrátilec ze sibiřského zajetí, je syn ruských Židů; navrátilec Franz Tunda, nejtypičtější hrdina u raného Rotha, dohnaný k lhostejnému „útěku bez konce“ (jak praví název románu) ze Sibiře do západní Evropy, je syn rakouského majora a polské Židovky z Haliče a skoro jako by symbolicky naznačoval rakousko-židovskou symbiózu, která předchází rothovské metafoře bloudění. Vzhledem ke své povaze epického vypravěče by měl Roth oslavovat řád, jako je homérská hierarchie Olympu a achájských vojsk, jíž si povšimla Marthe Robertová ve své studii o Cervantesovi a Kafkovi,1  nebo jako je vergiliovský panteon coby záruka budoucí slávy. Místo toho líčí Roth nostos, návrat po porážce; jeho příběh začíná, když už Ílias skončila a trójská válka je prohraná – jak už věděl František Josef, války se „prohrávají“.2  Raná Rothova díla představují ideální odyseu, nebo chcete-li variaci na podobenství o marnotratném synovi a román o navrátilci; píše totiž o návratu domů nebo o hledání domova. V každém případě jde o putování na Západ připomínající odcizující a sebezničující cestu Ostjuden do nových „ghett“3  v evropských městech, jak ji popsal a odsoudil v Juden auf Wanderschaft. Podobně jako v autobiografii Jehudy Epsteina (Mein Weg von Ost nach West, Moje cesta z Východu na Západ, 1929)4  je Heimat výchozím bodem cesty, nikoli cílovým: je mnohem víc vzpomínkou, kterou je třeba předat potomkům – tak tomu bude i později v „rodinných dopisech“ Abela J. Herzberga5  –, než metou. Putování Rothovy postavy probíhá shodně s příznačnou cestou Žida opouštějícího štetl: dezertéři odcházejí z carského Ruska; navrátilci – jako Gabriel Dan, Theodor Lohse, Franz Tunda, Arnold Zipper, Paul Bernheim a později poslední z Trottů – se vracejí na Západ,6  jenž přitahuje i polské legionáře, kteří následují Napoleona (v pozdějším románě Die hundert Tage, Sto dní, 1935); komunistický revolucionář Friedrich Kargan a anarchistický Ostjude Benjamin Lenz se ubírají z Ruska a z Haliče do Evropy;7  jiní, jako Mendel Singer, Tarabas a protagonista povídky April, odjíždějí do Ameriky,8  jdou přesně ve šlépějích velké vlny židovské emigrace z konce devatenáctého století. Zdánlivě se jedná o opačnou cestu: Židé z Juden auf Wanderschaft svou vlast opouštějí, kdežto navrátilci se do ní snaží dostat zpátky. Ale i jejich pouť je ošidná a nekončí nalezením Heimat, nýbrž zjištěním, že vlast není, že neexistuje. Jak se praví v Zipper und sein Vater (Zipper a jeho otec, 1928), vracející se synové přicházejí do ciziny, kde už nic nenacházejí, protože jim vše vzali otcové, kteří se provinili tím, že je poslali do války.9  Synové padli v Kartágu10  a přeživší otcové je obrali o všechno, zplodili další děti s ženami, které byly určeny synům.11   Navrátilci se doma cítí „fremd“, cize, jako by se vrátili z říše stínů;12   věčná světla na hrobech padlých jsou krutým rekviem pro klid přeživších.13  

První Rothovy romány pojednávají o dezintegraci navrátilce na Západě, podobně jako kniha Juden auf Wanderschaft popisuje dezintegraci východního Žida, který se asimiloval. Strukturálně jde v obou případech o schéma tradiční pro východožidovskou literaturu a především literaturu jidiš, totiž o odchod ze štetlu. Hrdinové Mendeleho Mojchera Sforima a Šoloma Alejchema neodešli ze svých bídných, ale domáckých štetlů označených dickensovsky humornými, smyšlenými jmény – Kasrilevka, Jehupec, Mazepevka, Žmerinka, Tunjadevka, Teterivka – hledat cosi nového, nýbrž spíš nacházet útěšnou přítomnost již známého v znepokojivém zdání odlišného a moderního. Postava spisovatele – magida, potulného písmáka a kazatele, ztělesňuje, počínaje již tuctovou lidovou epikou Aisika Meiera Dicka, ideál rapsóda, který svým literárním a náboženským exemplem stanovuje hierarchie a vzory hodnot.14   Odysseové ze štetlu nastolují, či spíše vnucují řád tomu, co je nové, podle biblických a talmudických pravidel přinášejících pevné a důvěrně známé archetypy, příklady a nomenklaturu. V příbězích z českého ghetta od Leopolda Komperta se postavy, které se díky nějaké výjimečné okolnosti dostanou ven z Gasse, jako například reb Koppel,15   nejenom nedají ovlivnit „světem“, nýbrž ho ignorují, nebo lépe řečeno na něj nahlížejí a korigují ho na základě zákona ghetta, který podle jejich soudu stojí nad venkovní realitou. Kruh se ideálně uzavírá uvnitř štetlu, jako u Agnonova Menašeho Chajima, který se v románu Křivé se stane rovným (1912)16   po předlouhém putování vrací zemřít do rodné Buczacze; není náhoda, že pouze autoři, kteří psali svá díla v národním jazyce dané země, ztvárnili odchod ze štetlu jako opuštění zpátečnického židovského partikularismu, jako osvobození se od něho – příkladem je český autor Ivan Olbracht v knize O smutných očích Hany Karadžičové (1937).17   Naproti tomu Binjumin Třetí, hrdina Mendeleho Mojchera Sforima, si v „zapadlém koutě“18   své Tunjadevky nejdřív myslí, že za štetlem končí svět, pak ale díky četbě cestopisů „z oněch časů“ přijde na to, že svět za ním teprve začíná a že se tam nachází drak, zmije a Země izraelská.19   S geniální kritickou intuicí Mendele ve svých Cestách Binjumina Třetího (1878) předjal interpretaci Dona Quijota, s níž nedávno přišla Marthe Robertová.20   Binjumin, který se vydal do světa v doprovodu šprýmaře a rozšafy, zbrojnoše Senderla, je vyloženě židovskou verzí rytíře de la Mancha a jeho Sancha Panzy; podle Mendeleho tkví význam odchodu ve zjištění pravdy a skutečnosti z knihy, jak dokládá Marthe Robertová v případě dona Quijota. Hrdinu pobídne k odchodu četba báječných cestopisů: Cestování mořem a pouští Raby bar bar Chany, Velebení Jeruzaléma a Stínu světa, obsahujícího sedm moudrostí a vypravujícího o novotách a zázracích z celého světa, kroniky líčící putování Eldada ha-Daniho a Alexandra Makedonského, který se dostal k branám ráje, popisu zemí, kde žije „deset kmenů“ a kudy protéká řeka Sambatjon značící konec světa, a především výpravy Benjamina z Tudely,21   21 cestovatele z 12. století, s nímž se hrdina ztotožňuje, bere si ho ve všem za vzor, a proto také cestuje po řece, nikoli po zemi, neboť „když se ve své době vydal na cestu Benjamin z Tudely, plul zpočátku také po řece Ebro, tak to přesně stojí psáno v jeho knize. No a když on jel po řece a ne po souši, tak je bezpochyby třeba učinit tak, a ne jinak; bezpochyby věděl, co dělá, on, který byl moudřejší než my všichni dohromady, jako že se Binjumin jmenuji. Reb Benjamin patří k předkům, pro nás je jedním z oněch dávno zesnulých, a tak ho musíme poslechnout bez zbytečných otázek…“22  

Mendele jako přesvědčený stoupenec osvícenství a zastánce modernistických zásad, což mu přivodilo nepříjemnosti a perzekuce ze strany ortodoxních Židů,23   hledí samozřejmě ironicky na takové neměnné modely, kde „což bylo, jest to, co býti má, aniž jest co nového pod sluncem“,24   a dělá si legraci z pošetilého světa, který jako malé dítě má rád staré pohádky a novoty považuje za podivné – dokud se nestanou součástí starého.25   Otevřeně se vysmívá starobylé pietas: když jeden učenec chce vysušit řeku Pjatihnilevku a hledat staré památky po původu města, Mendele ho posměšně napomíná: „Co je souzeno, to je souzeno, a žádné výmysly člověku s celou jeho vynalézavostí nepomohou.“26  

1.M. Robert, L’ancien et le nouveau, Paris 1963.  zpět 
2. J. Roth, Radetzkymarsch, cit. vyd., 202. zpět 
3. Id., Juden auf Wanderschaft, cit. vyd., s. 630.  zpět
  4. J. Epstein, Mein Weg von Ost nach West. Erinnerungen, Stuttgart 1929.  zpět 
5. A. J. Herzberg, Brieven aan mijn Kleinzoon. De Geschiedenis van een Joodse Emigrantenfamilie (něm. překl. B. Bultmann, Haus der Väter. Briefe eines Juden an seinen Enkel, Salzburg 1967).  zpět 
6. Srov. Hotel Savoy, Das Spinnennetz, Die Flucht ohne Ende, Zipper und sein Vater, Rechts und Links, Die Kapuzinergruft.  zpět 
7. Srov. Der stumme Prophet, Das Spinnennetz.  zpět
  8. Srov. Hiob, Tarabas, April. Die Geschichte einer Liebe.  zpět 
9. J. Roth, Zipper und sein Vater, in: Werke, cit. vyd., Bd. I, s. 624 (překl. K. Houba, Zipper a jeho otec, Praha 1991, s. 126–27). 
zpět  10. Id., Im mittäglichen Frankreich, in: Werke, cit. vyd., Bd. III, s. 515.  zpět 
11. Id., Zipper und sein Vater, cit. vyd., s. 625 (cit. překl., s. 127).   zpět 
12. Id., Die Flucht ohne Ende, in: Werke, cit. vyd., s. 470 (překl. H. Linhartová, Útěk bez konce, in: Legenda o svatém pijanovi a jiné prózy, Praha 1992, s. 175).   zpět 
13. Ibid.   zpět 
14. Srov. M. Pines, Die Geschichte der jüdischdeutschen Literatur, nach dem französischen Original bearbeitet v. G. Hecht, Leipzig 1922, s. 81.   zpět 
15. L. Kompert, Judith die Zweite, in: Aus dem Ghetto (1848), in: Gesammelte Schriften, 8 Bände, Leipzig 1887, Bd. I, s. 1–27. K těmto problémům srov. V. Carpin, Der Jude im modernen Roman, in: „Monats­ schrift f. neue Lit. u. Kunst“, 1896–97, s. 662–76; H. Bieber, Jews and Jewish Problems in German Literature, in: Jewish People Past and Present, 3 vols., New York 1952, s. 239–56; Jewish Life in Poetry and Fic­ tion, in: German Jewry. Its History, Life and Culture, London 1958, s. 118–20. zpět 
16. Š. J. Agnon, Ve-haja he-akov le-mišor, 1927–28.    zpět 
17. I. Olbracht, O smutných očích Hany Karadžičové, Praha 1971.   zpět
18. Mendele Mojcher Sforim, Masoes Binjomin ha-Šliši, dos heist Di Nesije, oder a Rajzebašrajbung fun Binjomin dem Driten, vos iz ojf zejne nesies fargangen het vejt az hinter di Harej chojšech, un hot zich genug ongezehn un ongehert chidušem, šehne zachen, vos sehen arojsgegebn gevoren in ale šivim lešojnes un hejnt ojch in unzer lošn, Wilna 1887 (cit. z překl E. Frische, Die Fahrten Benjamins des Dritten, in: Mendele Mojcher Sforim, Werke, übrsetzt v. E. Frisch u. S. Birnbaum, Olten und Freiburg im Breisgau 1962, s. 9 (překl. P. Ambros, Cesty Binjumina Třetího, Praha 2001, s. 10).   zpět    
19.   Id., Die Fahrten Benjamins des Dritten, cit. vyd., s. 13, 14, 11 (cit. překl., s. 14, 15, 13). zpět    
20.   M. Robert, op. cit. zpět    
21.  Mendele Mojcher Sforim, Die Fahrten Benjamins des Dritten, cit. vyd., s. 14 (cit. překl., s. 16).  zpět    
22.   Ibid., s. 62 (cit. překl., s. 83). zpět    
23.   Srov. K. Wagenbach, Nachwort, in: Mendele Mojcher Sforim, Fischke der Krumme und der Wunschring, üb. v. A. Eliasberg u. S. Birnbaum, Olten und Freiburg im Breisgau 1961, s. 466–67. zpět    
24.   Mendele Mojcher Sforim, Die Fahrten Benjamins des Dritten, cit. vyd., s. 52 (cit. překl., s. 67). zpět    
25.    Ibid., s. 50 (cit. překl., s. 65). zpět    
26.    Ibid., s. 60 (cit. překl., s. 81). zpět    

 

překlad © Kateřina Vinšová
ukázka je z knihy Daleko odkud. Joseph Roth a východožidovská tradice
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Sefer

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3599x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce