Ten umí to a ten zas tohle
Gürsel, Nedim: Alláhovy dcery

Ten umí to a ten zas tohle

S knihou Alláhovy dcery tureckého spisovatele Nedima Gürsela je to jako se zájezdem k moři. Z barevného katalogu si vyberete slibně vypadající destinaci, zaplatíte cestovní kanceláři, sbalíte šnorchl a ploutve, nadšeně odletíte, a pak vaše cestovka krachne. Vy zůstanete trčet na místě, které s fotkami z katalogu nemá nic společného, a spíláte si, že jste radši nejeli do Beskyd.

Najde se řada důvodů, proč by čtenář po tomto titulu mohl sáhnout. Pokud pomineme naprostou náhodu, může za tím být slabost pro příběhy z arabského prostředí. Většina takových knih se u nás vyznačuje barevným přebalem, ze kterého zpoza orientálního šátku pomrkávají oči precizně vyretušované v grafickém programu. V tom případě budete z Alláhových dcer zklamáni – kniha se totiž snaží tvářit jako těžší čtení pro náročné. Tak se tedy jedná o ideální šálek čaje pro milovníky historických románů, případně pro zájemce o islám. Ani ti si však na své nepřijdou. Autor se dějin drží jen zlehka, bruslí po povrchu a místy se mu daří vytvářet opravdové hlavolamy (viz str. 26: „Abrahámovi se narodily děti od obou manželek. Sára porodila Izáka a Hagar Ismaila. Ismail znamená ,Bůh slyší‘. Po narození mladšího Izáka Bůh vyslyšel Abrahámovy prosby za Ismalia. Kvůli Izákovi Abraháma nezavrhl. Ismaila poslal s matkou daleko…“). Pokud jde o náboženství, na přebalu se dozvíme, že byl autor trestně stíhán kvůli nedogmatické interpretaci islámských posvátných textů. Můžeme tedy očekávat, že kniha přinese nějaký nový neotřelý pohled na výrazné postavy dějin islámu? Opět vedle. Pokud tedy za neotřelý pohled čtenář nepovažuje dosti samoúčelné erotické scény (např. obraz největšího předislámského básníka Imru l-Qajse masturbujícího v istanbulských lázních). Proti autorovi bylo skutečně po vydání knihy vzneseno obvinění z „hanobení náboženských hodnot“ podle článku 213 tureckého trestního zákona. Jedná se tedy o dalšího Orhana Pamuka, jenž byl trestně stíhán za své výroky o vyvražďování Kurdů a Arménů v osmanské říši? Kdepak. Gürsel byl obviněn na základě stížnosti stavebního inženýra Aliho Emre Bukağılı, jenž tvrdil, že autor ve své knize uráží proroka Muhammada, Boha a Korán. Obvinění bylo hned v květnu následujícího roku zamítnuto. Soudce dospěl k jednoznačnému závěru: jednalo se o dezinterpretaci pasáží a podsouvání výroků, jež se v Gürselově díle vůbec nevyskytují. Takže o nějaké perzekuci vůbec nelze mluvit. Gürsel byl nesmyslně obviněn, turecká justice jej očistila.

Děj knihy se odehrává ve třech časových rovinách. První z nich představuje předislámská a raně islámská Arábie, kde události spolu s vypravěčem čtenáři přibližují postavy tří předislámských bohyní. Na druhé rovině autor reflektuje účast tureckých vojáků na dobývání jednoho z posvátných měst islámu, Medíny, za první světové války. A třetí rovina se odehrává v období autorova dětství plného vzpomínek na zbožné prarodiče, kteří ho láskyplně vychovávali. Poslední jmenovaná linka je na úkor dvou zbývajících potlačena. První dějová linie na zbývající dvě nijak nenavazuje, spojovacím článkem druhé a třetí je pouze postava autorova dědečka. Žádného propracovaného příběhu, ve kterém by každá postava měla své zásadní místo, se nedočkáme. Jde spíše o sled rádoby lyricko-historických scének, jež by se – s výjimkou popisu Muhammadova života a působení – daly namátkově seškrtat a čtenář by si toho ani nevšiml. Autor tvrdí, že se v knize pokouší najít svůj vztah k Bohu. V textu se však nedozvídáme, kdy, jak, a především proč svou víru ztratil, jen to, že v Boha už nevěří. Jak mu může převyprávění života proroka Muhammada pomoct v hledání Boha? Těžko říct. Spíše se nabízí vysvětlení, že se autor snažil románu dodat na závažnosti, a proto jej označil za dílo osobní a niterné, v němž se vyrovnává s tak významnou částí lidské života, jakou je právě víra.

Průměrnému příběhu láme vaz podprůměrný překlad. Jistě, stále u nás vychází trestuhodné množství překladů, které jsou mnohem horší, ale u díla z tak neobvyklého jazyka, jakým u nás turečtina je (od přelomového vydání Pamukovy historické fresky Jmenuji se červená v roce 2007 se po téměř čtvrtstoletí „ticha“ jedná teprve o šestý český překlad), by čtenář očekával (snad namlsán právě Pamukem) určitou úroveň. Obzvláště pokud se překladu zhostil turkolog a bývalý diplomat Tomáš Laně.

Vypadá to, jako by překladatel hřešil na to, že umí jazyk, který není v českých luzích a hájích zrovna obvyklý, a podle toho ke své práci přistupoval. Vždyť kolik je takových, kteří by ho mohli zkontrolovat? A kolik z nich by si s tím dávalo tu práci? Český text je plný archaismů, které se v originále nevyskytují. Těžko říct, zda bylo cílem, aby kniha zněla učeněji, nebo překladatel využil příležitosti oprášit v dnešní době snad až hanebně opomíjená slova („miliskovat“, „laskat“, „roztrušovat“). Čtenář má tak jedinečnou možnost rozšířit si slovní zásobu o výrazy, za které by jej uznale poplácal po rameni i Jungmann (viz strana 66: „pěnohubí velbloudi“ či strana 114: „svatokrádežná válka“). Co tluče do očí, jsou slovníkem zavánějící kostrbaté věty: „Ve stínu spal rozvalený Erós. Byl nahý a i ve spánku vypadal záletnicky“ (str. 54). V prvním významu skutečně použité slovo označuje muže, který rád běhá za ženami, hned v tom druhém však znamená také „smyslně, žádostivě…“ Pravdou je, že v knize je ponechán opravdu velký prostor pro fantazii. Jak vypadá „červené indigo“ (str. 195) nebo „šarlatově purpurové ovce“ (str. 114), je určitě zajímavá otázka. Nad čím už se jeden opravdu zamyslí, jsou věty typu: „Bradu nemá potřísněnou krví obětiny, ale lidskými vlasy“ (str. 153); „I když jsou její cesty pusté, terén je tam členitý“ (str. 39), případně „Nevypadá na to, ale je ho dost“ (str. 153).

Překlad celkově působí hodně uspěchaným, odbytým dojmem. Jak jinak vysvětlit, že překladateli vypadávají místy dokonce i slovesa („Pekelníci spoutají hříšníka pětimetrovým řetězem a za uši hodí do ohně“ (str. 142) – v originále pekelníci nebožáka za uši nejdřív vezmou, až posléze je vržen do plamenů…), věty, které jednoduše nejsou česky („… jezdívali… z balikesirského nádraží, neobvyklého svou budovou z kamenných kvádrů, čekárnou a restaurací“ str. 37), stejně jako nadužívání slovesa „být“ (např. na str. 116–117 lze ve čtyřiadvacetiřádkovém odstavci napočítat jeho dvanáct různých tvarů)?

Samostatnou kapitolou jsou přepisy tureckých a arabských jmen, místopisných názvů a v případě druhého jmenovaného jazyka celých pasáží textu. Text měl údajně projít odbornou redakcí – jak je tedy možné, že místy jsou přepisy hyperkorektní a jinde jsou vyloženě špatně? Např.: „Al-Hadžaru’l-aswad“ – tedy až na fakt, že arabština velká písmena nezná a i česky se černý kámen umístěný v Kaabě píše s malým písmenem – na jedné straně a proti tomu „al-Muadhdham“, kde je dokonce napsaný v závorce význam (!). Správně má být „al-muazzam“, „z“ a „dh“ jsou v arabštině dvě naprosto odlišná písmenka… Pokud jde o turečtinu, je kniha v zadní části vybavena neúplnou informací o tom, kterak ji číst. V textu je však většina jmen (nikoli všechna) přepsaná (částečně) foneticky, což je jednak zavádějící, a jednak by určitě nebylo od věci způsob přepisování sjednotit (např. „j“ se čte turecky jako „ž“ a „y“ jako „j“; v textu najdete jednou y přepsané jako j (Junus Emre) a jindy ponechané v původní podobě (Aydin); případně volba přepisů názvů jako Kirkagač – v originále Kırkağaç, vyslovováno však jako „Kyrkáač“.

A pak tu jsou básničky. Překládat básně je těžké, opravdu těžké, a pokud k tomu připočítáme fakt, že je v textu mimo jiné citována báseň súfijského velikána Yunuse Emreho, který žil na přelomu třináctého a čtrnáctého století, je zřejmé, že nároky kladené na překladatele jsou veliké. O to větší úsilí by však mělo být básni věnováno. Pokud překladatel dostatečně nezvládá kličkovat v nástrahách staré osmanštiny, případně není duší básník, určitě se u nás najdou tací, kteří by mu s překladem a přebásněním pomohli.

Jistě, pokud je originál sám o sobě plytký, překladatel z něj dílo na Nobelovu cenu neudělá. Za konečnou podobou překladu stojí samozřejmě také redaktor, v tomto případě Irena Danielová, která mohla a měla alespoň část stylistických a lexikálních nevhodností podchytit a opravit.

Je otázkou, proč byla pro český překlad vybrána právě tato Gürselova kniha. Pokud přišel sám překladatel s tím, že by bylo dobré, aby u nás tento titul vyšel, nezbývá než nad jeho volbou nechápavě vrtět hlavou. Dozajista v Turecku vycházejí kvalitnější díla, jež mohou českému čtenáři přiblížit tamější současnou tvorbu. Čím méně překladů z turečtiny vychází, tím více by se mělo zvažovat, proč právě ten či onen román (novelu, povídky, sbírku poezie) vydat. Stejně tak nemusí každý, kdo ovládá cizí jazyk, překládat beletrii. „Ten umí to a ten zas tohle,“ zpíval Jan Werich. Ačkoliv je jistě záslužné, že se Tomáš Laně rozhodl přispět k rozšíření fondu turecké literatury dostupné českým čtenářům, a málokterý překladatel dostane na knihu přesně tolik času, kolik by potřeboval, nebylo by od věci přistoupit k dalšímu překladu o něco zodpovědněji. Špatnými překlady anglického braku jsme u nás zavaleni, proč na hromadu přihazovat ještě ty turecké?

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Tomáš Laně, Brno, Host, 2010, 260 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

30%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Blaxi Geldbar,

Ano, větší nadhled - přesně to je to, co překladateli na začátku diskuse chybělo. Proto se také nadále tak vyvíjela.

karel cvega,

Chci jen poděkovat za výborný překlad a za vydání této knihy.
Recenze je trapná svým nesmyslným hnidopišstvím, následná diskuze udivuje svou hloupou netolerancí a výdajem zbytečné energie na napsání tolika slov.
Zdravím překladatele a přeji mu napříště větší nadhled.

Tomáš Havel,

Vážený pane Staňku, děkuji Vám za Vaši reakci. Díky ní si musím posypat hlavu popelem a omluvit se Jitce Jeníkové. Znovu jsem si přečetl recenzi a skutečně tam žádné náznaky pamfletu nejsou. Ty věty, co se mi honily hlavou při psaní příspěvku, jsou až v její reakci na reakci p. Laněho. Tam už jsou zcela na místě. Ty příspěvky jsou dost dlouhé a redakční systém ruší mezery i odsazení odstavců, takže se mi to celé slilo dohromady. To mě samozřejmě neomlouvá, jenom tím chci říct, že jsem to neudělal schválně. Takže ještě jednou prosím za prominutí.
Co se týče archaických slov, trvám na tom, že slova „laskat“ a „roztrušovat“ nijak zastaralá nejsou. „Miliskovat“, dejme tomu. Nechci se hádat o slovíčka, ba právě naopak jsem chtěl upozornit na to, že v recenzi se občas slovíčkaří. Znovu si čtu dopodrobna rozebranou větu o házení za uši a vůbec mě za uši ani za oči netahá.
Nejsem samozřejmě tak hloupý, abych zavrhoval internet. Ti úchyláci byli myšlení v nadsázce (jako celá první polovina textu – upozornil jsem na to i čtenáře), protože se mi zdá stejně absurdní argumentovat v této situaci tím, co vyleze z Google.com na dotaz „laskat“. Ty lechtivé stránky, které zřejmě měla J. Jeníková na mysli, jsou samozřejmě úplně v mezích normality. Neznamená však výskyt slova právě v takovém typu komunikace, že je to slovo navýsost aktuální a živé? Ale uznávám Váš argument, že tyto tři výrazy jsou jen příklady za mnohé jiné. V tom případě asi šlo příklady volit lépe, aby byly, jak se říká, neprůstřelné. Aby si čtenář recenze nemohl myslet, že český překlad je plný právě slov, která on za zastaralá nepovažuje. Wikipedie je sice skvělý pomocník, ale dokazovat jí svá tvrzení v závažné debatě je podle mě sporné.
A na závěr opět „pěnohubý“. Vůbec nechápu, v čem tkví spor. Pro mě osobně „pěnohubý“ evokuje úplně tu samou představu, jako „s pěnou u huby“. Proč řešit předložkovou vazbu v apozici? Drtivá většina potencionálních čtenářů neumí turecky, jde prostě o to, vyvolat v jejich mozku obraz velblouda s pěnou u huby. Nic víc. Z  kontextu recenze cítím, ale spíš jenom tak intuitivně, že chyba je v tom, že novotvar nezapadá do stylu vyprávění; v recenzi to však explicitně napsané není. Odkazem na Jungmanna se kritizuje pouze zastaralost, či přílišná umělost. A to je dost subjektivní. A že se jedná o výplod banální neobratnosti? Potom klobouk dolů, protože vzniklo kouzlo nechtěného par excellence!

Magda de Bruin,

Stejný text čteme samozřejmě každý různě, podle toho, co o tématu víme atd. atp. Bývá dobré vědět i něco bližšího o autorovi textu, aby bylo jasnější, z jaké pozice ho psal. Taková paralela: nizozemsky píšící Íránec Kader Abdolah napsal svou (literární) verzi Koránu. Spisovatel marockého původu a arabista Hafid Bouazza ji po všech stránkách strhal, ale čtenářský ohlas měla velký - možná proto, že běžný čtenář v tom viděl příležitost spojit příjemné s užitečným a seznámit se s Koránem. Recenzí vyšla celá řada, takže Bouazzův ryze kritický pohled vhodně doplnil celkový obraz. V případě téhle knihy obraz doplňuje recenze M. Otterové v Plavu. Když není jisté, zda na určitou knihu vyjde recenzí víc, je myslím dobré věnovat první část tomu, co autor knihou zamýšlel (širší kontext, komu je určená), a až v druhé části se vyjádřit k tomu, zda podle recenzenta autorovi záměr vyšel. Je na čtenáři, jaký závěr si z toho pro sebe odvodí (číst? nečíst?). Co se týče kritických poznámek k překladu, měl by recenzent vždycky vysvětlit, v čem přesně je podle něj závada, a uvést, co by navrhoval on. A pokud jde o obecnější poznámky k jazykovému stylu apod., měla by jim předcházet podrobnější charakteristika originálu. Nezapomínat prostě na to, že většina čtenářů knihu nezná, v originále (určitě v tomhle případě) si ji přečíst nemůže, velká část z nich nejspíš ani nemá příliš ponětí o problematice překladu, v tomhle případě navíc není na ilit. k dispozici ani úryvek. A přitom je rozhodně užitečné, když si čtenáři díky recenzi tříbí vkus i co se týče jazykové úrovně překladu. V tom by jim podrobnější vysvětlení právě mohlo pomoct.

Pavel Staněk,

Jak je vidět, ono to ironizování svádí... Ale zkusím se ho vyvarovat. Zaujal mě příspěvek pana Havla. Zdá se mi, že jsme asi každý četli jinou recenzi. Ta je totiž sice ostrá, ale rozhodně jsem v ní neviděl nějaký osobní výpad vůči panu Laněmu, ani nějaký pamflet. Jestli z ní něco čiší, tak znechucení z knihy - z originálu i překladu. Nevím, jak vám, ale mně se někdy stává, že při čtení českého překladu mě začne nějaká věta tahat za oči, a pokud je takových víc, začne mě to otravovat. A když se k tomu přidají očividné nesmysly (recenzentka jich v tomto případě uvádí hned několik), znechutí mě to. Někdy knihu odložím, jindy si radši pořídím originál (pokud jeho jazyk ovládám). A přesně to se zjevně stalo tady. Výraz "pěnohubý" zjevně získává davy vyznavačů, nic to však nemění na faktu, že vznikl z banální neobratnosti při překladu. Podobnými bychom mohli prošpikovat jakýkoliv text. Pokud jde o výrazy jako "miliskovat" apod. dovoluji si upozornit na jednu klíčovou větu z recenze, která patrně zapadla: "Český text je plný archaismů, které se v originále nevyskytují." Jednalo se tedy jen o příklady, nikoli jediné výskyty. A rozhodně slova, která se v moderních textech příliš nevyskytují. A abych nezapomněl, využívání otevřených zdrojů na internetu je zcela běžné a užitečné, vřele doporučuji. Kdo umí hledat, najde věci, které by doma ve slovnících a encyklopediích ani v knihovně nikdy nenašel. Není to jen ráj úchyláků. Takže: recenze je podle mě zcela v pořádku a osobně zcela chápu i podrážděnou reakci na hysterické výlevy pana Laněho. Jestli umím číst, tak osobní výpady, osočování a nejrůznější konspirační teorie zavlekl do diskuse on. Nebo jsem četl nejen jinou recenzi ale i jinou diskusi?

Magda de Bruin,

Ano, měla by se rozvinout širší diskuse o způsobech, jak se v recenzi vyjadřovat ke kvalitě překladu. Aby recenze, která poukazuje (m.j.) na nedostatky, nevedla k osobním útokům a urážkám, ale ke konstruktivní debatě o konkrétních překladatelských problémech - z toho má užitek mnohem širší okruh lidí než jen specialisté na danou literaturu. I v tomhle případě bohužel způsob komunikace zastřel jádro věci, tedy kvalitu určitého překladu. Na pwf.czpwf.cz se najdou ukázky překladatelské práce pana Laněho. (Mě osobně zaujala např. věta: "V jednom koutě krabičky se krčil kamenný mužský orgán, smutně a uraženě.")

Tomáš Havel,

Několik dní sleduji tuto diskusi a výborně se bavím. Logicky – když se dva perou, třetí se směje.
Podle toho co bylo napsáno v kritice (knihu jsem nečetl , turecky neumím), s paní (slečnou) Jeníkovou souhlasím. Až na pár drobností. Zásadně odsuzuji její odsouzení výrazů jako laskat nebo miliskovat do starého železa. Nevytočila mě však natolik, abych musel hned písemně reagovat. To způsobila teprve její další reakce v diskusi.
Její druhý příspěvek totiž obsahuje věcí, jež se mne osobně dotýkají, mnohem víc. Začněme s již zmíněným miliskováním. S plyšovými hračkami jsem se sice nikdy přímo nelaskal, avšak rád jsem se s nimi v postýlce muchlovával. Kdyby můj medvídek Bručálek býval měl růžový plastový čumáček, dokážu si představit, že bych se s ním i polaskal. Mám se snad cítit jako úchyl? Podle toho, co jsem si na radu J. Jeníkové vygůgloval, asi ano! Navíc si nemyslím, že překladatel krásné literatury by své výrazivo měl konzultovat zrovna s Googlem. Tam se totiž úchyláků, jak se dnes a denně dozvídáme, pohybuje nekonečně víc než v zahradách bohnického i havlíčkobrodského sanatoria dohromady. Korunu však této pasáži kritička nasadila větou „nežijeme v roce 1940, čeština se vyvíjí, pokud nejste na vývoj schopen reagovat modernizací slovníku, nemůžete překládat současnou literaturu psanou soudobým jazykem “ Tak takhle nabroušené pero by věru mohli kritici píšící v těch dobách jenom závidět. A nejen v letech čtyřicátých, ba i v padesátých! Ladislav Štoll hadr. Mohla by mi J. Jeníková prozradit, kde přišla na to, že zrovna od roku 1940 již není přípustné se v soudobém jazyce miliskovat? A to ani s plyšovými hračkami?
Pěnohubý, to je další krásné slovo, jež by J. Jeníková nejraději zadupala do země. Argumentuje logicky – (velbloudi + s + pěnou + u + huby), ale musí na to jít obráceně (tedy dosl. Jejich huba + pěna + s + velbloudi), pro ostatní je to obyčejné „velbloudi s pěnou u huby“ . Já si nemůžu pomoct, ale navzdory neotřesitelnému matematickému důkaznímu řízení, pěnohubý se mi pořád líbí víc než obyčejné s pěnou u huby. Už pan Levý psal o tom, že překladatel by neměl nadužívat obyčejných slov. Přesně tak, jak to J. Jeníková p. Laněmu vyčítá (zde právem) v pasáži se slovesem být.
A další rozbory, zda hodit za uši, nebo nejdřív za uši popadnout a pak teprve zahodit, popř. hnidopišská pitva, zda pupurová je, či není fialová, nebo snad dokonce načervenale fialová? Nezávidím lidem, co kliknou na Wikipedii a mají jasno.
Dosti legrace. To jsem se nechal aspoň na chvilku strhnout úžasnou atmosférou debaty. Chci využít příležitosti a upozornit na důležitější skutečnost, která je možná živnou půdou toho, co zde můžeme číst. Již moji předdiskutující zmínili, že vítr, který rozpoutal turkologickou bouři, zasela J. Jeníková. Jako spousta našich prozaiků, kteří si pletou žánry (třeba intimní deníček s autobiografickou prózou), tak i ona svoji kritiku říznula pamfletem. Milá Jitko, nepřepepři to jelítko! To byla prvotní chyba, která souvisí s obecnějším problémem. Hodně se u nás žehrá na to, že se tu nepěstuje zasvěcená, seriózní kritika překladu. A to málo, co si můžeme přečíst (zejména na stránkách časopisu Plav), jí rozhodně není. Je to jen její část, přinejlepším polovina. Autoři kritici si totiž neuvědomují, že ač se útvar jmenuje kritika, neznamená to, že se imrvére kritizuje, nýbrž že se kriticky hodnotí. Prakticky všecky kritiky překladu, se kterými jsem se setkal (netvrdím, že jsem přečetl vše, co bylo kdy napsáno), byly příkré odsudky. Zda oprávněné či ne tu nehodnotím. Nekonečné seznamy chyb a nesmyslů. Čím srandovnější, tím lepší. Jenomže kritik by měl vyzdvihnout i kladné věci. Teprve když žádné nejsou, tak by měl napsat: hledal jsem seč jsem mohl, ale dobrého tam nic není. Třeba. A co díla, kde to dobré převažuje nad špatným?
Uděluje se několik cen za překlad, ale nikdo, nerozebere skvělá, objevná atd. řešení oceněných. Nebyla by to taková řachanda jako při předávání Skřipce, ale možná by to bylo zajímavější a přínosnější. A myslím, že by se nikdo ze zainteresovaných nenudil, že sál by byl dokonce nabitější než na Skřipci. Já bych byl ochoten dát za to i mastné vstupné.
Tak možná i k obecnějšímu zamyšlení je taková drsná váda (sic!) dobrá.

Pavel Staněk,

Diskusi jsem sledoval od začátku, tedy od přečtení velmi ostré recenze a byl jsem zvědav na překladatelovu reakci. Inu, nebyla zrovna věcná, že? Následné rádoby vyvrácení kritiky překladu je velice jedovatým (už nikoli ironickým) výlevem, který nicméně vůbec nic nepopřel. Pouze se jednalo o pokus zesměšnit osobu recenzentky a poukázat na její údajnou nedostatečnost. Z mého pohledu to je definitivní prohra pana Laněho. Že se poté recenzentka do diskuse vložila, je podle mě zcela pochopitelné a správné. Bod po bodu vyvrací vyvrácení - a opět přesvědčivě. Včetně jedné věci, které překladatel není schopen - přiznala, že v jednom bodě došlo k mírnému posunu. Podstata kritiky zůstala: přeložený Gürsel je špatně česky! A co se týče ono odkazu na knihy obsahující "svatokrádežnou válku", pane Vaňku, díval jste se, ze kterého roku ony knihy jsou? To přece potvrzuje jednu z výtek recenze: kniha byť psána turecky soudobým jazykem ji česky jazykově posouvá do začátku 20. století...
Vzhledem k výlevům překladatele a nejrůznějším narážkám na jakousi osobu v pozadí chápu i vloženou pasáž na začátku, uvedla mě do děje.

Magda de Bruin,

Snad jen takovou obecnou „metodickou“ poznámku a pohled zvenčí. Ironie zamlžuje jádro věci, takže v podstatě každou diskusi zabíjí. I v případě, že ironizuje protivník, je myslím dobré nenechat se strhnout (ano, bývá to zatraceně těžké). Když se v rubrice „Diskuze“ provalí žumpa všelijakých interních animozit, nedá se tomu zabránit (mluvím ze zkušenosti). Hlavně aby se to neprojevovalo v recenzích – čtenář/laik chce srozumitelnou a nepředpojatou informaci o knize (o vydání určitého titulu a volbě překladatele přitom v zásadě rozhoduje nakladatel). Poměry uvnitř příslušného oboru obyčejný smrtelník nezná a ani ho většinou nezajímají. Na to bychom ani ve víru vášní neměli zapomínat.

Jan Vaněk jr.,

Paní Jeníková nebude muset vznášet řečnické otázky "Mohl byste uvést jedinou knihu, která tento termín obsahuje?", pokud od doporučování "vyhledavače google.com" pokročí k využívání záložky "Více > Knihy" v levém menu stránky s výsledky.

Jitka Jeníková,

Má reakce na Tomáše Laněho je poněkud delší, domnívám se však, že svým chováním překročil meze únosnosti a ráda bych se ke své recenzi a všemu, co v ní uvádím, vyjádřila.

Nemám ve zvyku osoby, kterým píši, neoslovovat. Dokonce mi to dělá i problém. Tomáš Laně je v této disciplíně zjevně expert, zkusím se od něj něčemu přiučit a budu odpovídat stylem „jak vy k my, tak my k vy“.

Tím, že bude někdo hodně křičet a bude sprostý, kritiku nezastaví. Naštěstí nežijeme v režimu, který by toto chování podporoval.

Domnívám se, že v prvé řadě je potřeba uvést věci do kontextu. Před čtyřmi lety vyšel překlad „Jmenuji se červená“ Orhana Pamuka. Byla to velká událost, kniha získala dvě Magnesie litery a překladatel nechtěně ardentního nepřítele, který neskousl, že o tolik mladší člověk, může být o tolik lepší. Kdo si nepamatuje Laněho hysterické výlevy na literatuře k tématu, kdo může a nemůže co překládat, doporučuji tento odkaz: http://iliteratura.cz/Clanek/19951/pamuk-orhan. Laně se rozhodl, že předčí Petra Kučeru a stane se největším českým překladatelem z turečtiny. Nejde mu to. A kope kolem sebe. Všechny jeho narážky od prvního příspěvku v diskusi až po ty, v nichž mě osočuje, že jsem recenzi vlastně vůbec nepsala já, se vztahují právě k panu Kučerovi.

Pár základních prohlášení na úvod: Tomáši Laně, vezměte na vědomí, že recenzi jsem vypracovávala sama, na základě svých dojmů z vámi přeložené knihy. Konzultovala jsem osmanské básně, protože jejich překlad je legrační a vzhledem k tomu, že znám anglické překlady básní jak Yunuse Emreho tak Süleymana Çelebiho, bylo zřejmé, že je cosi shnilého ve státě dánském.

Vaše snaha mě urazit je smutná a směšná zároveň. Nejsem vycházející ani zapadající hvězda turkologie, nejsem ani sotva odrostlá škamnům, stejně tak nemám zapotřebí na vás nebo kohokoliv jiného útočit.

Je mi jedno, jestli jste byl diplomat nebo zedník. Stejně jako může být jedno vám, odkud mám (a jestli vůbec mám) diplom, jak moc dobře nebo špatně umím turecky nebo o kolik generací jsem mladší (případně starší) než vy. Nic z toho není podstatné. Pokud jde o vámi tolik proklamovanou úctu, tak vězte, že tu si člověk pliváním jedu skutečně nezíská. V jednom máte pravdu – ta neúcta v recenzi je, je to neúcta k mizerně odvedené práci, za kterou jste dostal zaplaceno a která stojí čtenáře a svazek 299 korun českých.

A teď k vaší žlučovité snaze vyvrátit, co jsem psala, vezměme to po bodech:

Ad A: Pokud vám zmatení v této větě nepřijde dostatečně viditelné, pak vám jej neukáži. Tady by asi stálo za to požádat nezúčastněné, zda jim věta přijde srozumitelná. A překlepy – jak je vidět z vašich předchozích příspěvků, se stávají i těm nejlepší (ano, tohle je myšleno ironicky). A když jsme tedy u rozboru této věty: „Abrahámovi se narodily děti od obou manželek“ je školácký, doslovný překlad, správně je samozřejmě měl děti s oběma manželkami, to je jako překládat anglicky jel při vlaku (by train).

Ad B: Co je svatokrádežného na převyprávění Prorokova života? Když se tak oháníte tou konkrétností, buďte laskavě pro změnu konkrétní vy!

Ad C: Laně, obviňovat někoho ze lži už je skutečně za hranicí únosnosti. Ano, zde došlo k chybě na mojí straně, v recenzi by správně mělo být „vyvražďování Arménů a Kurdů v Turecku“. Za chybu se omlouvám a děkuji za velice taktní upozornění.

Ad D: Ano, zkontrolovala jsem vás já. A zjevně to bohatě stačí.

Ad E.: Jak již bylo řečeno v názorech: Laněho překlad je špatně česky. To, že není schopný formulovat české věty tak, aniž by tahaly za oči, turecký originál nezachrání. Pokud na tom T. Laně trvá, všechny uvedené příklady samozřejmě doložím.

Ad F: Tady snad ani není třeba slov. Vaše urážky jsou absurdní – na to vám mohu napsat, že nežijeme v roce 1940, čeština se vyvíjí, pokud nejste na vývoj schopen reagovat modernizací slovníku, nemůžete překládat současnou literaturu psanou soudobým jazykem. Přidám příklad ke slovesu laskat: „Jenže na obloze nebylo peklo, pouze růžové obláčky, které jsi mohl laskat jako svého malého medvídka.“ Vy jste někdy „laskal“ plyšové hračky? (Pokud nechápete, oč mi jde, doporučuji zadat sloveso „laskat“ do vyhledavače google.com, možná budete překvapený.)

Ad G: Jeníková pochopitelně neví nic, mohl by ji Laně poučit? Co že jsou ty „svatokrádežné války“? Mohl byste uvést jedinou (jinou než vaši) knihu, která tento termín obsahuje? Pokud jde o označení skutečných událostí (jak se Jeníková domnívá), dozajista budou popsány v historických publikacích, že? Ad „pěnohubí velbloudi“ – Laně zjevně za celou svou dlouhou turkologickou kariéru nepochopil, že turečtina nemůže dát předložkovou vazbu do apozice (velbloudi + s + pěnou + u + huby), ale musí na to jít obráceně (tedy dosl. Jejich huba + pěna + s + velbloudi), pro ostatní je to obyčejné „velbloudi s pěnou u huby“ (v originále: agzi köpüklü develer).

Ad H: Ano, Laně, plete, to, co píšete, je totiž opravdové porno. Co se místo urážek vyjádřit k naprosto nevhodně použitému slovu v následující větě? Můžete mi popsat, jak vypadá muž, který ve spánku „vypadá záletnicky“?

Ad I: Nenapovídal, zase vedle. Dobře, nic nechápu, jsem podle vás naprosto blbá. Vy jste totiž tomu, aby byl text srozumitelný, moc nepomohl. Pokud si vytýkané výrazy rozebereme: „červené ingido“ je nesmysl. Na tom se, doufám, shodneme. V originále je „kirmizi çivitotu“ - kirmizi znamená červená a  çivitotu ingido, indigovník nebo (borytová) modř. Vzhledem k tomu, že zde slouží výraz k popsání barvy zasychající krve („… krev zasychající na mrtvolách měla barvu ‚červeného indiga‘…“), vystihovalo by daný obraz asi lépe cokoliv typu „tmavé rudo-modré“. Přes veškerou svou imaginaci si stále nejsem schopná představit „šarlatově purpurové ovce“. V originále je navíc „alli morlu“ což doslovně znamená „načervenalý s fialovou“ – purpurová je sice poetická, ale není to fialová (viz např. http://cs.wikipedia.org/wiki/Purpurov%C3%A1). Co vyjádření k nesmyslné větě „I když jsou její cesty pusté, terén je tam členitý“ (str. 39), která si nezadá s překladatelským oříškem „kolik třešní tolik višní“?

Ad J+K: Upozorňovat můžete pouze sám sebe na to, že máte mezery! „Yere bakar yürek yakar“ je vámi neodhalený idiom, který znamená „Je to liška podšitá“ takže skutečně ne „Nevypadá na to, ale je ho dost.“ Co s tou bradou potřísněnou lidskými vlasy? To vám přijde v pořádku?

Ad L: Holá lež: „… zebaniler kulaklarindan tutup ateşe atacaklardi.“ Opět si to rozebereme: zebaniler = pekelníci, kulaklarindan = za uši, tutup = berou, ateşe = do ohně, atacaklardi = vhodili. Kdo tedy lže?

Ad M: Cituji celý odstavec: „Své rozhodnutí vdát se za Muhammada sdělila Chadídža v rozporu se společenskými zvyklostmi Abú Tálibovi. Sňatek však musel proběhnout podle pravidel. Protože Chadídžin otec už nežil, bylo (1.) třeba, aby Muhammadův strýc požádal o Chadídžu jejího strýce. Nicméně Chadídžin strýc Amr ibn Asad se k tomu neuvolil. Chudý a navíc osiřelý mladík se mu pro jeho bohatou neteř nezdál dost vhodný. Přesto byla (2.) v jeho domě uspořádána slavnost. Chadídža byla (3.) ostatně zkušená zralá žena, která už byla (4.) dvakrát vdaná. Na slavnost byli (5.) vedle starších obou rodin a blízkých příbuzných pozváni rovněž přátelé, mezi nimi byl (6.) i jeden básník. Byl (7.) to podivný člověk, ani mu nebylo (8.) moc rozumět. Nejspíš z něho promlouval démon. Vyrážel ze sebe nesrozumitelná slova, která ani nebyla (9.) v hidžázském nářečí, jako by věštil budoucnost. Byl (10.) to ostatně také věštec. Rychle se mu rozvázal jazyk. Začal Muhammada chválit. Tvrdil, že je to člověk ryzího srdce, ryzejšího než srdce kteréhokoliv Mekkánce, nebo dokonce Araba, jimiž Byzantinci a Peršané opovrhují. Z tohoto důvodu bude (11.) pověřen významným posláním. Bude (12.) to poslání nesmírně obtížné, těžké a nebezpečné, ale nevyhnutelné a velmi potřebné. Vnuknutí, kterého se dostane ženichovi, změní osudy nejen Kurajšovců, ale všech Arabů a jiných kmenů.“ Tak, teď mi spočítejte, v kolika případech tu sloveso „být“ slouží k opakování děje a lítost si nechte pro sebe.

Ad N: Knihu Jeníková bohužel četla. A je hezké, že jezdíte na výlety, ale můžete mi vysvětlit, proč jste se neobtěžoval transkripci ujednotit? Proč je v knize návod na čtení turečtiny, když ji stejně přepisujete (částečně) foneticky? O tom, jak se co řekne nebo neřekne arabsky, skutečně nerozhoduje moje zalíbení. Na to jsem malým pánem – ale pokud jde o pouštní stanici hidžázské dráhy, tak před dalším z řady osočování doporučuji dohledat! Stanice se skutečně jmenuje v překladu Velkolepá (jak máte v knize uvedeno), a proto se přepisuje al-Mu’azzam (viz např: http://nabataea.net/Hejazmap3.html kousek pod 28°).

Ad O: Jako příklad vašeho přebásnění poslouží ukázka ze strany 97 a verše Süleymana Çelebiho (kterého, mimochodem, proto, abyste nemátl čtenáře, nepřepisujete s Č, ale s Ç…). V originále báseň zní takto:
Vakt erişti dünyadan kila sefer
Ol güneş yüzlü vü ol alni kamer
Her kim ol sultan için yaş indire
Yaşi onun tamu odun söndüre
Vy jste z ní podle vzoru „kočka-čočka-vločka“ udělal toto:
K odchodu tomu ze světa nastal čas,
Jenž v sobě slunce má i měsíce jas
Kdokoli pro vládce slzu uroníš
Plameny líté slzou svojí zhasíš
Tady jste šlápl hodně vedle. Doslovný překlad básně (který slouží pouze jako ilustrace toho, jak moc jste se vzdálil od významu! Buďte tak laskav a odpusťte si výkřiky, že se to nerýmuje, že je to doslovné… ano, je, má to být!) zní:
„Nastal čas, aby odešla ze světa / Ta [ten] s tváří slunce a čelem měsíce (=tj. milovaná/ý, ne svět!) // Kdokoliv pro tu sultánku/toho sultána prolije slzy / nechť jeho slza uhasí její pekelný oheň („sultan“ = sultán i milenec/milenka).

Ad Závěr: Kdo dočetl až sem (kromě Laněho), má můj obdiv. Doufám, že si každý udělá obrázek o překladu a jeho autorovi sám. Pokud by někdo jiný, než překladatel, chtěl cokoliv dalšího osvětlit, ráda tak učiním. S Laněm se dál bavit odmítám, nemám zapotřebí komunikovat s jedincem, který má jednání řeznického psa, není schopný mě ani slušně oslovit, natož pak se zdržet trapných invektiv. Známkujte si svoje studenty a doporučení o tom, zda mě někdo nechá nebo nenechá psát recenze, ponechte na těch, kteří mě zaměstnávají.

jovanka šotolová,

Vážený pane Laně, když mi dnes v 18.46 přišel do schránky váš mail s uvedením, že zasíláte "svoji recenzi nepovedené recenze J. Jeníkové", zajásala jsem, že ukončíme tuto tahanici tím, že publikujeme Vaše jasné argumenty (to jsem ale netušila, že jste vše předtím již na web vložil sám). Po přečtení přílohy jsem Vás chtěla poprosit, abyste "svou recenzi recenze" přeformuloval tak, aby namísto útočného a zesměšňující tónu zvolila jen věcnou polohu. Uznávám se, že i recenze J. Jeníkové má v některých pasážích zbytečně ironické ladění, ani mě hned prvními argumenty nepřesvědčila (výrazy "miliskovat", "laskat", "roztrušovat" mně osobně - zejména takto vytržené z kontextu - nepobuřují). Ale to, co uvádí JJ v recenzi dál, už zní značně přesvědčivě. - Pokusíme se sehnat ještě jinou recenzi: na iLiteratuře je zvykem, že se v rámci možností snažíme podat o knihách co nejobjektivnější informace, navíc mi připadá, že v tomto případě bude pro všechny zúčastněné lepší dát slovo někomu do sporu nezasvěcenému.

Tomáš Laně,

Předem chci poděkovat za reklamu knize Alláhy dcery. Vyjádřili se dokonce i anonymové Erik a Tomáš, kteří si třeba knihu teď koupí. V příloze zasílám recenzi na recenzi JJeníkové ((po jednotlivých odstavcích z recenze následuje vždy můj komentář označený velkými písmeny abecedy):

Autor se dějin drží jen zlehka, bruslí po povrchu a místy se mu daří vytvářet opravdové hlavolamy (viz str. 26: „Abrahámovi se narodily děti od obou manželek. Sára porodila Izáka a Hagar Ismaila. Ismail znamená ,Bůh slyší‘. Po narození mladšího Izáka Bůh vyslyšel Abrahámovy prosby za Ismalia. Kvůli Izákovi Abraháma nezavrhl. Ismaila poslal s matkou daleko…“).

A. Pro toho, kdo zná biblický příběh, součást všeobecné kultury zejména u absolventů vysokých škol humanitního zaměření, to žádný hlavolam není. Divím se, že na to žádný z účastníků štvanice na překladatele nepřišel. Nebo všichni znají jen Marxe a Lenina?
Překlep ve slově Ismaila.

Pokud jde o náboženství, na přebalu se dozvíme, že byl autor trestně stíhán kvůli nedogmatické interpretaci islámských posvátných textů. Můžeme tedy očekávat, že kniha přinese nějaký nový neotřelý pohled na výrazné postavy dějin islámu? Opět vedle.

B. Zdá se jí snad, že zobrazovat Proroka a tzv. Alláhovy dcery jako románové postavy není z hlediska islámu dost svatokrádežné?
Pokud tedy za neotřelý pohled čtenář nepovažuje dosti samoúčelné erotické scény (např. obraz největšího předislámského básníka Imru l-Qajse masturbujícího v istanbulských lázních).
Proti autorovi bylo skutečně po vydání knihy vzneseno obvinění z „hanobení náboženských hodnot“ podle článku 213 tureckého trestního zákona. Jedná se tedy o dalšího Orhana Pamuka, jenž byl trestně stíhán za své výroky o vyvražďování Kurdů a Arménů v osmanské říši?
C. Jeníková nelhat! Vyvražďováni v osmanské říši byli Arméni, Kurdové je v řadách oddílů Hamidiye naopak vraždili! Špatně poslouchala výklad osmanských dějin.
Vypadá to, jako by překladatel hřešil na to, že umí jazyk, který není v českých luzích a hájích zrovna obvyklý, a podle toho ke své práci přistupoval. Vždyť kolik je takových, kteří by ho mohli zkontrolovat?

D. Zkontrolovala mne J. Jeníková. Umí tak dobře turecky nebo někdo jiný, kdo se pod to nechtěl podepsat?

A kolik z nich by si s tím dávalo tu práci? Český text je plný archaismů, které se v originále nevyskytují

E. Nedoloženo ani v jednom případě. Seriozní recenze vyžaduje příklady originálních výrazů a jejich překladu.

Těžko říct, zda bylo cílem, aby kniha zněla učeněji, nebo překladatel využil příležitosti oprášit v dnešní době snad až hanebně opomíjená slova („miliskovat“, „laskat“, „roztrušovat“).

F. Ironie a povýšenost, která nemá se seriózní recenzí co dělat. Jen těžko lze předpokládat, že Jeníková je autorkou. Pokud nezná dané výrazy, nemá dostatečnou slovní zásobu, nemá co psát literární recenze a  poučovat.

Čtenář má tak jedinečnou možnost rozšířit si slovní zásobu o výrazy, za které by jej uznale poplácal po rameni i Jungmann (viz strana 66: „pěnohubí velbloudi“ či strana 114: „svatokrádežná válka“).

G. Opět viz výše. Jeníková nedoložila svůj „lepší“ překlad výrazu, jenž je v  originále románu psán: Ficar savaşi (Ví vůbec Jeníková co to bylo?) Nezná-li výraz svatokrádež, pak opět odkazuji na paragraf C. Když tak ať mi ho přeloží do newspeaku, který jí v překladu tolik chybí!
Čili opět mlácení prázdné slámy a křečovitá kritika pro kritiku. Výraz pěnohubí se, jak vidno u účastníků honu na překladatele knihy, kterou nečetli, docela, ujal. Těší mne, že jsem se stal Jungmannem serveru iLiteratura.

Co tluče do očí, jsou slovníkem zavánějící kostrbaté věty: „Ve stínu spal rozvalený Erós. Byl nahý a i ve spánku vypadal záletnicky“ (str. 54). V prvním významu skutečně použité slovo označuje muže, který rád běhá za ženami, hned v tom druhém však znamená také „smyslně, žádostivě…“

H. Opět: umí Jeníková tak dobře turecky nebo jí někdo napovídal? Ví vůbec, kdo byl Erós, neplete si ho s erotikou?

Pravdou je, že v knize je ponechán opravdu velký prostor pro fantazii. Jak vypadá „červené indigo“ (str. 195) nebo „šarlatově purpurové ovce“ (str. 114), je určitě zajímavá otázka.

I. Jeníková bohužel nepochopila nadnesenou rovinu vyjadřování. Asi textu moc neporozuměla. Nebo to byl opět někdo jiný, kdo jí napovídal?

Nad čím už se jeden opravdu zamyslí, jsou věty typu: „Bradu nemá potřísněnou krví obětiny, ale lidskými vlasy“ (str. 153); „I když jsou její cesty pusté, terén je tam členitý“ (str. 39),

J. Věta účelově vytržena z kontextu.

případně „Nevypadá na to, ale je ho dost“ (str. 153).

K. Ať mi Jeníková bez nápovědy přeloží rčení: Yere bakar yürek yakar, jak zní věta v originále a přizpůsobí stylu promluvy. Třeba si o ní poopravím mínění. (Doporučuji: Deyimler sözlügü, ArdaYayin.Dagitim, Istanbul 1992). Opět upozorňuji: hledat bez nápovědy!

Překlad celkově působí hodně uspěchaným, odbytým dojmem. Jak jinak vysvětlit, že překladateli vypadávají místy dokonce i slovesa („Pekelníci spoutají hříšníka pětimetrovým řetězem a za uši hodí do ohně“ (str. 142). v originále pekelníci nebožáka za uši nejdřív vezmou, až posléze je vržen do plamenů…),

L. Paušální, zlovolné tvrzení. Kde chybí sloveso? Naopak Jeníkové vypadlo zájmeno“ho“. Údajný originál je holá lež! Nebo si děj fázujeme jako v animovaném filmu?

věty, které jednoduše nejsou česky („… jezdívali… z balikesirského nádraží, neobvyklého svou budovou z kamenných kvádrů, čekárnou a restaurací“ str. 37), stejně jako nadužívání slovesa „být“ (např. na str. 116–117 lze ve čtyřiadvacetiřádkovém odstavci napočítat jeho dvanáct různých tvarů)?

M. Jeníková nezná nedokonavá slovesa vyjadřující opakovaný děj? Je mi jí líto!

Samostatnou kapitolou jsou přepisy tureckých a arabských jmen, místopisných názvů a v případě druhého jmenovaného jazyka celých pasáží textu. Text měl údajně projít odbornou redakcí – jak je tedy možné, že místy jsou přepisy hyperkorektní a jinde jsou vyloženě špatně? Např.: „Al-Hadžaru’l-aswad“ – tedy až na fakt, že arabština velká písmena nezná a i česky se černý kámen umístěný v Kaabě píše s malým písmenem – na jedné straně a proti tomu „al-Muadhdham“, kde je dokonce napsaný v závorce význam (!). Správně má být „al-muazzam“, „z“ a „dh“ jsou v arabštině dvě naprosto odlišná písmenka… Pokud jde o turečtinu, je kniha v zadní části vybavena neúplnou informací o tom, kterak ji číst. V textu je však většina jmen (nikoli všechna) přepsaná (částečně) foneticky, což je jednak zavádějící, a jednak by určitě nebylo od věci způsob přepisování sjednotit (např. „j“ se čte turecky jako „ž“ a „y“ jako „j“; v textu najdete jednou y přepsané jako j (Junus Emre) a jindy ponechané v původní podobě (Aydin); případně volba přepisů názvů jako Kirkagač – v originále Kirkagaç, vyslovováno však jako „Kyrkáač“.

N. Arabština sice velká písmena nemá, jak objevně Jeníková poučuje, ale turečtina a čeština ano. Psaní velkých písmen je autorskou licencí. Opět zde Jeníková nepochopila význam arabských slov a náboženských pojmů pro románového hrdinu. Četla tu knihu vůbec? Proč jsou jména v textu psána českou transkripcí, kdežto toponyma ponechána v originále, s výjimkou grafému g, který by čtenáře mátl, Jeníkové vysvětlovat nebudu. Mohla by to pochopit sama.
A propo: Slyšela vůbec kdy Jeníková slovo Kirkagaç? Mohl bych jí o tom městečku vyprávět. Projížděl jsme jím nesčetněkrát, možná častěji než hrdina románu sám.
Co se týče názvu pouštní stanice Hidžázské dráhy al-Muadhdham, může si Jeníková sama zjistit, jak se jmenuje. K fundované recenzi by to přece mělo patřit, ne? Pokud se jí nelíbí, že velkolepý se řekne muazzam a nikoliv muadhdham, pak mohu jen podotknout, že jsem nepsal učebnici arabštiny,ani odbornou publikaci, ale překládal literární dílo. Je-li tato prkotina důvodem nenávistných výpadů Jeníkové, pak je mi jí opět líto.

A pak tu jsou básničky. Překládat básně je těžké, opravdu těžké, a pokud k tomu připočítáme fakt, že je v textu mimo jiné citována báseň súfijského velikána Yunuse Emreho, který žil na přelomu třináctého a čtrnáctého století, je zřejmé, že nároky kladené na překladatele jsou veliké. O to větší úsilí by však mělo být básni věnováno. Pokud překladatel dostatečně nezvládá kličkovat v nástrahách staré osmanštiny, případně není duší básník, určitě se u nás najdou tací, kteří by mu s překladem a přebásněním pomohli.

O. Malá poznámka: nejde o básničky, ale o verše. Yunus Emre nepsal pro Mateřídoušku. Opět výraz povýšenosti a ironie. Příště se pro překlad veršů obrátím na Jeníkovou. Má zřejmě pro tureckou mystickou poezii 13. století cit.

Závěr:
Pokud vymyslela Jeníková hanopis na knihu, překladatele a  redakci sama, má čtyři mínus, pokud jí někdo napovídal, je to skoro na odebrání diplomu! Navrhuju nepouštět ji na recenze, aby nekazila dobré jméno serveru iliteratura. Ironizovat a poučovat překladatele může na blogu.

Tomáš,

Zdá se, že nejen já mám pocit, že je pan Laně poněkud "rudooký" a "pěnohubý"...? Místo pokusu vyvrátit tvrdou kritiku svého překladu kolem sebe pouze kope, protože ho "turkologická hvězda sotva odrostlá školním škamnám" chytla na švestkách a místo pokorného mlčení z úcty k věku a zásluhám o budování vlasti se rozhodla na nekvalitní práci upozornit. Pane Laně, nikdo nikdy nezpochybnil, že umíte výborně turecky, při překladu beletrie do češtiny je však hlavní znalost mateřského jazyka a jeho adekvátní užívání. Pokud tomu správně rozumím, právě to je hlavní výtka recenze. A každá jednotlivá kritika je podložena konkrétním příkladem (včetně onoho tolikrát zmiňovaného chybějícího slovesa), takže je těžko můžete zahrát do autu.
Pokud si Vámi přeloženého Gürsela vezme do ruky běžný čtenář neznalý turečtiny (jako já), zůstane na některé věty zírat a bude si říkat, že se autor patrně zbláznil, eventuálně že ta orientální mystika přesahuje meze jeho chápání. Jenže on zjevně za toto zmatení a znejasnění textu nemůže, že? Zkrátka, jak praví název recenze: Ten umí to a ten zas tohle... a ne každý může (kvalitně) překládat, byť umí jazyk originálu. Chápu, že se Vás hluboce dotklo, co si to ona údajná studentka dovolila, ale věřte, že kdyby to neudělala ona, našel by se dříve či později někdo jiný. Zkuste tu rudou mlhu před očima aspoň na chvíli prohlédnout a uznejte, že v mnoha směrech mohl být Váš překlad Gürsela výrazně lepší. A v případě dotisku (protože kniha si jistě získá mnoho příznivců) můžete ony nedokonalosti (nedůslednosti, opominutí...) ještě doladit.

erik,

Pan Laně opět nezklamal. Dlouho jsem se tak nenasmál. Vážený pane, nechcete se vrátit do diplomatických služeb? Tady je Vás škoda.

jovanka,

s namyšleností sobě vlastní a s nemenším potěšením se tedy připočítám k páně Laně (Laněm? - pardon, připadá mi, že se příjmení chová spíše jako nesklonné, avšak v tomto případě by to působilo zmatek) osočeným studentkám, s jejichž reakcemi souhlasím. Vytahovat místo pravdy zásluhu odžitých let skutečně není na místě. Avšak na straně pana překladatele bych byla, pokud, jak se dá z jeho vstupu vyčíst, je sám autor v citování arabských jmen nedůsledný, jednou je uvádí "po arabsku", a jindy "po turecku". Pak už je to jiná otázka, a sice jestli má překladatel opravovat autora, a ta je tak složitá, že na ni na tomto místě asi ani není prostor.

Martina Buchlová,

P.L. - měla jsem na mysli vaše překlepy, ne ty slečny Jeníkové. Přišlo mi velmi vtipné, že jste se dopustil překlepu (mimo jiné) ve větě upozorňující na překlepy recenzentky. Tudíž kritizujete-li něco, měl byste to přece sám umět, že?
Když jste si tak jistý svou erudicí danou nepočetnými lety zkušeností v oboru a několikanásobnou věkovu převahou, proč tedy cítíte potřebu se vůči nám pomýleným studentům/absolventům/dětem (?) tak silně ohrazovat?
Co se malých a velkých písmen týče, máte sice pravdu v tom, že je věcí autora, kam si je dá, ale je věcí překladatele, aby byl ve svém způsobu transkripce konzistentní. A o to tuším recenzentce šlo. Nikdo po vás nechce, abyste arabské písmo transkriboval přesným akademickým způsobem, ale mohl byste si zvolit jeden postup a toho se držet. Také si nemyslím, že i úplný laik pozná, že arabština velká a malá písmena nerozlišuje. Lingvista možná. Laik ne.
Předpokládám, že už vás reakce nás nevyzrálých jedinců také otravují, ale prostě jsem ještě musela odpovědět, takže se omlouvám za plýtvání vaším drahocenným časem.

Magda de Bruin,

Mně pan Laně odpovědět zapomněl. Kromě poznámky, že psaní arabských jmen a názvů se v češtině řídí českými pravidly (v tom bych mu dala za pravdu - ne už v tom, že "je věcí autora, kam si velké písmeno dá a kam ne"), žádnou jinou výtku nevyvrátil. Jde tu o kvalitu překladu. Věk překladatele, jeho diplomatická minulost nebo peripetie na univerzitě tu jako argumenty neobstojí. A zpochybňování kompetence recenzentky na základě vágních předpokladů už vůbec ne. Tón jeho příspěvků a způsob vedení diskuse ve mně naopak budí pochybnosti o jeho fungování v diplomatickém a akademickém prostředí. Jeho studentkou bych tedy být nechtěla (ani kdybych na to měla věk).

tlane,

Jovanko Šotolová, odkazuji na svoji reakci na Martinu Buchlovou, když už jste nepochopila, kudy vede v mé odpovědi na recenzi cesta k fakultě. Ale o poměrech na fakultě tam opravdu není ani slovo. Jedná se tam pouze o osoby, které v černobílé souvislosti spojuje J. Jeníková.
A tím milé studentky končím, nemám čas odpovídat na vaši přemoudřelost.

Tomáš Laně,

Martino Buchlová, recenzentka to možná netvrdí, ale z kritizuje-li něco, měla by to sama umět. Proto moje reakce. Pakliže to neumí, nemá co kritizovat a zvláště tak povýšeně a ironicky jako ona Já bych si to nikdy nedovolil, a to jsem možná o dvě generace starší než to děvče.Její jméno mezi turkology jsem v životě neslyšel.
Co se týče neexistence velkých písmen v arabštině, to je snad "klar wie Schuwichs". To ví student prvního ročníku jazykové školy. Ale pozná to i obyčejný laik, když se podívá na arabské písmo. Jenže text byl v češtině a překládal se z turečtiny a tam velká písmena existují. Je věcí autora, kam si velké písmeno dá a kam ne. Od dotyčné absolventky (?) je to hnidopišství a je vidět, že nic podstatnějšího nenašla.I od vás bych předpokládal poněkud vyšší úroveň posudku, než vyzobávání překlepů. On totiž ten překlep v recenzi znejasnil smysl jedné z hlavních recenzentčiných výtek (dokonce nedoložené).

Martina Buchlová,

Pane Laně, mám pocit, že recenzentka netvrdí, že by sama překlad zvládla líp (rozhodně ne ty básnické části). A když už někomu vytýkáte překlepy, nebylo by od věci se jich ve svých příspěvcích sám vyvarovat, nemyslíte? Trochu vám pak ubírají na přesvědčivosti. Zvlášť překlepy v poznámce o překlepech. Nic proti.
Jinak se musím přiznat, že o turečtině ani turkologii také nic nevím, ale zato vím, že arabština skutečně na velká písmena nehraje...

jovanka šotolová,

to p. Laně: recenze se nevyjadřuje k poměrům na fakultě, které komentujete. Její tón není útočný, jen konstatuje a vyjmenovává chyby, které dokládá v rámci prostoru, jaký podobný článek umožňuje, a s ohledem na to, že většina čtenářů stejně jazykem originálu nevládne. Nicméně redakce si tyto detailní argumenty ještě vyžádá a posoudí, zda je potřebné je ještě do článku doplnit. Za upozornění na překlep v článku děkujeme, opravili jsme i chybějící čárku.

Magda de Bruin,

Otázka je, jak to všechno souvisí s touhle recenzí? Jako pozorovatele zvenčí by mě hlavně zajímalo, zda všechny ty výtky ze strany recenzentky jsou oprávněné.

Tomáš Laně,

Paní De Bruin,
Vaše reakce vyplývá z nepochopení. Já si věru neventilují žádné pracovní frustrace, neboť žádné nemám. Já jsem se pouze uvolil zastupovat nepřítomného asistenta turkologie, aby mohla turkologie pokračovat. Vůbec mu jeho pracovní úvazek na fakultě nezávidím. Sám už jsem se na fakultě naučil dost. I sám řečený asistent býval mým žákem.

Magda de Bruin,

Knihu jsem nečetla, v turecké literatuře se nevyznám - jde mi jen o ten způsob. Chápu, že tak jednoznačně (jednostranně?) kritická recenze se překladatele hluboce dotýká. Od diplomata (když už se ta profese v recenzi i v reakci zmiňuje a přikládá se jí tedy zřejmě význam) bych ale nečekala, že v reakci na negativní recenzi jedním dechem zpochybní i "sám úžasný server iLiteratura" nebo že v ní ventiluje svoje pracovní frustrace a obuje se veřejně do (nepřítomného) kolegy. Sarkasmus brání věcné argumentaci a to je škoda. Jako laika by mě právě klidná a věcná reakce na ten příval kritiky zajímala.

Tomáš Laně,

Tři mouchy jednou ranou aneb kdo chce psa bít...
Rodí se nám nová netušená turkologická hvězda, Jitka Jeníková. Sotva odrostlá školním škamnám umí podle svého suverénního vystupování perfektně turecky, staroturecky a osmansky. Z výše svých zkušeností a hlubokých znalostí se pouští do tureckého spisovatele, kterého sám úžasný server iLiteratura řadí k nejvýznamnějším, účelově a křečovitě strhala nakladatelství, redaktorku i překlad. Nemůže snad vydýchat skutečnost, že kromě překladatele Pamuka, jenž tak rozmlsává čtenáře, existují i jiní překladatelé turecké literatury? Možná by mohla využít své geniality, jež se projevuje např. v úžasném sdělení (zřejmě produkt jejích hlubokých orientalistických studií), že arabština nemá velká písmena (!) a místo násilného pěnohubého cupování překladů z turečtiny, by se do nich mohla sama pustit. Jistě by nám skvěle přebásnila súfijského velikána Junusa Emreho. A také když umí tak dobře turecky, by mohla vzít výuku turkologie na FFUK za autora této poznámky, když už Pamukův překladatel, který tam má učit, je na rok kdesi v zahraničí a svého zástupce neuznal za hodna výuku mu předat.Se svojí literární obhájkyní by se jistě domluvil. Diplomati jsou pro něj zřejmě póvl.
A ještě poznámka: Tvrzení by se měla dokládat (např. údajné vynechávání sloves ve větách) a neměl by v nich být překlepy. S recenzí příliš nesouvisí uvedení jména a profese žalobce proti Gürselovi, ledaže by se recenzentka chtěla vytahovat svojí erudicí.