Guardiniho výuka světového názoru obsahovala tři typy přednášek: a) přednášky systematické povahy, např. z křesťanské antropologie, která je zásadní pro chápání Guardiniho křesťanského personalismu; b) přednášky biblické povahy, v nichž Guardini rozvíjí na základě Nového zákona biblickou teologii, a ilustruje tak katolický světový názor na tom, z čeho vzešel; a konečně c) přednášky, v nichž Guardini podával výklady různých náboženských textů a postav od Buddhy přes Sokrata až po Rilkeho; v této skupině vynikají některé mistrovské úvahy, které byly později shrnuty a přepracovány do podoby jeho neznámějších knih. 

Právě tato třetí skupina přednášek – ostatně nejnavštěvovanější a nejsledovanější – dobře ilustruje, jakým způsobem Guardini teologii pěstoval. Guardini přijal Schelerův návrh a propůjčil svému vyučování katolického světového názoru originální obsah: začal vypracovávat řadu „výkladů lidské existence“. Práci s texty pocházejícími z knižnice lidstva přitom křesťanský humanista Guardini nechápal jako filologická a akademická cvičení, nýbrž je proměňoval v „duchovní setkání“, při nichž s nimi vedl „vnitřní rozhovor“, v setkání dvou světů, dvou zkušeností, a vypracovával pro tuto potřebu zásady „existenciální teologie“, jak to sám s ohledem na svou druhou knihu o Augustinovi (Počátek z roku 1944) nazval v listu mohučskému biskupovi: „Práci by bylo možné pojmout mnohem komplexněji a rozvinout ji ve skutečnou existenciální teologii.“ Kdosi výstižně poznamenal, že Guardini se nikdy nezabýval Tomášem Akvinským, zatímco Augustinovi věnoval nejen mnoho přednášek, ale také dvě velké knihy: je to zřejmě dáno tím, že tomismus se svým abstraktním a systematickým pojmoslovím zůstal tomuto filozofovi živého a konkrétního a teologovi existence poněkud cizí.

Guardini prozkoumával různé oblasti. Po deseti letech učitelského působení v Berlíně, v roce 1934, zajímavě zrekapituloval své dosavadní přednášky a knihy a všiml si následujících koordinát: „Kniha o Dostojevském – Východ. Kniha o Dantem – Jih. Tyto knihy představují protilehlé póly. Pascal – Západ. Kierkegaard – Sever. (Augustinus?).“ Jeho procházení knižnice lidstva, byť bylo nutně jen fragmentární, mělo vést k pohledu, který by byl zároveň konkrétní i celistvý, který by dokázal obsáhnout různé typické výklady existence a následně je posoudit podle měřítka existence křesťanské. Guardini měl v plánu, jak přiznal v jednom listu z roku 1963, z doby po svém odchodu do důchodu, napsat „jakousi trilogii, v níž by byly analyzovány podobné, ale především také rozdílné rysy smrtí Buddhy, Sokrata a Ježíše Krista“. Tento záměr se však neuskutečnil – Guardini napsal pouze knihu o Sokratově smrti (1943), založenou na jeho univerzitních přednáškách, a eseje zařazené do knihy Pán (1937), které vycházely z řady berlínských kázání o Novém zákonu.

Přestože učil čtyřiatřicet let na univerzitě, nebyl Romano Guardini akademický teolog v klasickém slova smyslu. V době, kdy začal ve svých osmatřiceti letech učit v Berlíně, se již těšil značné reputaci jako představitel liturgického hnutí, vychovatel mládeže, kazatel a spisovatel. Jeho knížka O duchu liturgie z roku 1918 znamenala „krok ke slávě“, zajímavé však v této souvislosti je, že hned v následujícím roce 1919 vydal další útlou knížku, Křížovou cesta našeho Pána a Spasitele, v níž rehabilitoval lidovou zbožnost. Obě tato dílka z raného období jsou dokladem toho, jak Guardini už v této době i v pastorační oblasti používal metodu „protikladu“, když se na jedné straně zasazoval za autentické liturgické vzdělání, ale na druhé straně neopomíjel lidové formy zbožnosti.

Jeho vychovatelské působení, jež mu vyneslo přídomek praeceptor Germaniae, spočívalo především ve vedení skupin mládeže, zejména velkého mládežnického hnutí Quickborn, které sídlilo na hradě Rothenfels u Würzburgu a organizovalo každé léto různé vzdělávací akce. A právě na prvním setkání, jehož se účastnil, v létě 1920, vystoupil Guardini s diagnózou duchovní atmosféry století, kterou pak zařadil na začátek své knihy O smyslu církve (1922): „Začal náboženský proces nedozírného dosahu: v duších se probouzí církev.“ Z tohoto jeho vychovatelského a kazatelského působení vzešly mnohé knihy včetně té, která byla čtenářského publiku nejznámější a také autorovi nejdražší, již zmíněného díla Pán z roku 1937. Této knize, skutečnému bestselleru náboženské literatury 20. století, se pak ostatně z teologického hlediska vytýkalo, že zcela odhlíží od historicko-kritické metody, kterou Guardini neovládal a která navíc byla cizí jeho duchovnímu temperamentu, jenž miloval spíše jasný výklad katolické pravdy. Tento intelektuální a duchovní postoj zřejmě také vysvětluje Guardiniho odstup od problematiky ekumenické teologie a jeho poněkud nediferencovanou kritiku novověku v přednáškách, které byly shrnuty do svazku Konec novověku (1950). Tím nejcharakterističtějším, čím tento úspěšný autor a osobitý teolog přispěl k teologii 20. století, tak zůstávají jeho interpretace četných děl z knižnice lidstva a teologické výklady textů a postav světové literatury, které v teologii probudily senzibilitu pro konkrétní a živé a které pro teologickou reflexi razily nové cesty mimo oblast jasně vymezeného církevního prostoru.