Ani později, ani jinde
Vigan, Delphine de: Ani později, ani jinde

Ani později, ani jinde

Osuší se ručníkem, všimne si vzadu na levém lýtku tmavé skvrny. Ohne se, objeví tří až čtyřcentimetrovou hlubokou popáleninu. Zvedne hlavu, přemýšlí. Včera večer byla promrzlá, uvařila si vodu do ohřívadla a před spaním si ji strčila do postele. Nejspíš na té gumě usnula. Má popáleninu třetího stupně a ani o tom neví.

Osuší se ručníkem, všimne si vzadu na levém lýtku tmavé skvrny. Ohne se, objeví tří až čtyřcentimetrovou hlubokou popáleninu. Zvedne hlavu, přemýšlí. Včera večer byla promrzlá, uvařila si vodu do ohřívadla a před spaním si ji strčila do postele. Nejspíš na té gumě usnula. Má popáleninu třetího stupně a ani o tom neví. Znovu si prohlédne mokvající ránu, nejde jí to na rozum. Před dvěma měsíci si zlomila zápěstí, když spadla v metru na eskalátoru. Koncem týdne si přiznala, že musí na rentgen, protože už nedokázala nic držet ani vzít do ruky. Ošetřující lékařka zvedla snímek, prohlížela ho a přitom ji peskovala. Naštěstí byla zlomenina bez deformací. Když ochutnává špagety nebo fazolky a sáhne do horké vody, nic necítí. Jako kdyby byla čím dál méně schopna vnímat bolest. Zatvrdila se. Když se na sebe podívá do zrcadla, jasně to vidí. Rysy se jí prohloubily. Má v nich cosi nepřístupného, strašně napjatého, už to neumí uvolnit.

Mathilda hledá v lékárničce krabici s obvazy, vybere ten největší, ováže si nohu. Je sedm hodin deset minut, musí to stihnout. Uvařit snídani, jet metrem a vlakem, dorazit včas do práce.

Musí, protože žije sama se třemi dětmi, protože spoléhají na to, že je ráno probudí a po návratu ze školy na ni večer čekají.

 

Když se přestěhovala do tohohle bytu, vygruntovala ho, vymalovala, smontovala police a palandy, se vším se poprala. Našla si práci, vodila chlapce k zubaři, na hodiny kytary, na basket a judo.

Nezhroutila se.

 

Dnes jsou velcí a ona je na ně pyšná, na to, co vybudovala, na ten ostrůvek míru v horním patře domu nad bulvárem, kde na stěnách visí spousta kresbiček a fotografií. Ostrůvek, kam dokázala vnést radost, kam se radost vrátila. Tady se všichni čtyři smáli, zpívali, hráli si, vymýšleli si všelijaká slůvka a příběhy, tady vytvářela něco, co je spojuje, co je drží pohromadě. Často přemýšlela o tom, že svým dětem předala jakousi veselost, schopnost se radovat. Často přemýšlela o tom, že jim dala to nejdůležitější, co měla, svůj smích, závětří v nekonečném chaosu světa.

 

Teď je to jiné. Teď je podrážděná, utahaná, musí vyvíjet nadlidské úsilí, aby dokázala poslouchat hovor déle než pět minut, zajímat se o to, co vyprávějí, občas se bezdůvodně rozpláče, když je sama v kuchyni, když ví, že děti spí, když si v tichu lehne. Teď se jí dělá zle, jen stoupne nohama na zem, čmárá si na lístečky, co musí udělat, lepí na zrcadlo všelijaké užitečné informace, termíny, schůzky. Aby nezapomněla.

Teď ji ochraňují její synové a ona ví, že to tak být nemá. Théo a Maxime si uklízejí svůj pokoj, aniž je o to žádá, prostírají na stůl, sprchují se a oblékají pyžama, úkoly mají hotové už před jejím příchodem a školní aktovky nachystané na zítra. Když jde Simon v sobotu odpoledne s kamarády ven, volá jí, aby věděla, kde je, stará se, jestli to nevadí, jestli nepotřebuje, aby se vrátil dřív a postaral se o dvojčata, jestli se nechce sama trochu projít, za známými nebo do kina. Všichni tři ji neustále pozorují, bedlivě sledují, jakým tónem mluví, jakou má náladu, jestli není zaražená, mají o ni strach, to na nich pozná, několikrát denně se jí ptají, jak se má. Mluvila s nimi. Zpočátku. Řekla jim, že má v práci nějaké problémy, že se to spraví. Později se pokusila vyprávět, vysvětlit jim situaci, jak si postupně nechala podrýt půdu pod nohama a jak je pro ni těžké z toho vybřednout. Simon chtěl z převahy svých čtrnácti let jít rovnou za Jacquesem a rozbít mu hubu, propíchnout pneumatiky jeho auta, dychtil po pomstě. Tenkrát se usmívala té mladické vzpouře proti nespravedlnosti páchané na jeho matce. Ale jsou schopní to skutečně chápat? Nemají ponětí, co je taková firma, ten svět sám o sobě, plný ubohostí, pomluv, nemají ponětí, jak drkotá nápojový automat nebo výtah, jak šedivý je koberec, úsměvy navenek a vespod zášť, otevřený boj a zákopová válka, tajemství kuloárů a služební hlášení, tím spíš, že práce pro Simona stále ještě představuje cosi abstraktního. A když se pokouší tyhle věci přetlumočit do jazyka, kterému by rozuměli – můj šéf, paní, co má na starosti zaměstnance, pán, který se stará o reklamu, hlavní velký šéf – má pocit, jako by vyprávěla nějaký komiksový příběh barbarských Šmoulů, kteří se navzájem v tichosti vraždí v jakési vesnici vzdálené od světa.

 

Nemluví o tom. Ani s přáteli.

Zpočátku se pokoušela popsat ty pohledy, to zdržování, ty záminky. Pokoušela se popsat nevyřčená slova, podezřívání, narážky. Tu strategii přezírání. To kumulení hnidopišských schválností, skrytého ponižování, všelijakých drobností. Pokusila se vylíčit celou tu spletitou situaci, jak vznikla. Pokaždé jí ten příběh připadl směšný, komický. A pokaždé toho nechala.

Uzavřela to máchnutím ruky, jako by ji to všechno nezaměstnávalo celé noci, neužíralo po kouscích, jako by to všechno vlastně vůbec nic neznamenalo.

 

Měla o tom mluvit.

Od začátku. Od samého začátku.

Jak jí Jacques začal po ránu hlásit starostlivým tónem, jejž dovedl skvěle předstírat, vypadáte příšerně. Jednou, pak po pár dnech podruhé. Potřetí použil výraz ksicht: máte příšernej ksicht. A tvářil se přitom jakoby znepokojeně.

A v tom slově tolik nenávisti, raději neslyšet.

Měla o tom mluvit, když ji nedávno nechal tři čtvrtě hodiny stát a čekat za branou nějakého průmyslového areálu, „že si jen zajde pro auto“, přestože parkoviště bylo vzdálené dvě stě metrů.

Měla mluvit o schůzkách zrušených na poslední chvíli, o poradách přeložených na jiné místo, aniž ji o tom informoval, o přehnaném vzdychání, o jízlivých poznámkách pod rouškou humoru i o tom, jak jí nezvedal telefon, ačkoliv věděla jistě, že je u sebe v kanceláři.

Opomenutí, nedopatření, rozčilování, to vše jednotlivě, bez souvislosti s dalším, k normálnímu životu zaměstnaného člověka patří. Ale tyhle malicherné incidenty, které se hromadily bez rámusu, bez výbuchu, ji nakonec zlomily.

 

Myslela si, že to vydrží.

Myslela si, že tomu dokáže čelit.

Postupně si zvykla, aniž si to uvědomila. Nakonec zapomněla, jak to bylo dřív, co všechno mívala pod palcem, nakonec zapomněla, že pracuje deset hodin denně, aniž zvedne hlavu.

Netušila, že se věci mohou tak zvrtnout, že není možný návrat zpět.

Netušila, že ve firmě lze tolerovat takovou likvidaci člověka, třebaže nenápadnou. A dovolit, aby v jejích útrobách bujel tak nebezpečný nádor. Nereagovat, nepokusit se ho vyléčit.

 

Mathilda často myslí na pyramidu, hru, kterou její kluci tak bláznivě milují. Každý rok na školní oslavě bombardují prázdné konzervy, míří přitom na základy pyramidy, dokud se i ty poslední nezbortí.

Ona je tím terčem a dnes už jí nezbývá nic.

 

Když o tom tak večer co večer přemýšlí, v posteli anebo v horké vodě ve vaně, dobře ví, proč mlčí.

Mlčí, protože se stydí.

Mathilda otevře skříň, popadne nějaké kalhotky, kalhoty, košili. Ve vedlejším pokoji má Simon puštěné rádio. Za pár minut zaklepe u ní na dveře, nabídne se, že probudí dvojčata. Mathilda koukne na hodiny, stíhá. Jde do kuchyně, chvilku se zarazí, než vše promyslí, v jakém pořadí co udělá. Starý tranzistorák nepustí. Soustředí se. Za ní se vynoří Théo s Maximem, pověsí se jí na krk a dají jí pusu. Jsou ještě celí z noci prohřátí, pohladí je po tvářích zmuchlaných spánkem, vdechuje jejich vůni. Když je objímá, na kratičký okamžik jí uspořádání vlastního života připadá prosté. Její místo je tady, u nich. To ostatní není důležité. Zavolá nějakému doktorovi, pozve si ho domů, všechno mu vylíčí. Vyšetří ji a zkonstatuje, že je totálně vyčerpaná, že už jí nezbyla žádná síla, ani trošičku, ani jediný atom, ani nejmenší nábojíček. Když odejde, zůstane v posteli až do poledne, pak vstane, zajde jenom něco nakoupit, anebo stráví venku celé odpoledne, bude vnímat zvuky, barvy, okolní ruch. Uvaří něco dobrého, co kluci zbožňují, jednobarevné jídlo anebo pokrm z ingrediencí začínajících na stejnou slabiku, prostře hezky stůl, bude na ně čekat a…

 

Zavolá nějakému doktorovi. Jen co budou kluci pryč.

 

Théo, sotva dosedne ke stolu, se rozpovídá. Vždycky byl výřečný, znal spousty vtipů, legrační historky, smutné i nudné na uspání, všelijaké strašidelné příběhy. Dožaduje se ticha. Dnes ráno vypráví bratrům o televizním pořadu o rekordech z Guinnessovy knihy, který viděl před pár dny u kamaráda. Mathilda poslouchá nejprve na jedno ucho, pozoruje je všechny tři, jsou to krásní kluci. Théovi a Maximovi je deset roků, pěstují si své odlišnosti, Simon je už vyšší než ona, má ramena jako jeho otec, stejně jako on sedává na krajíčku židle, na balanc. Jejich smích ji přiměje poslouchat, co povídá. Jde o nějakého muže, který drží rekord v počtu podprsenek rozepnutých za minutu jednou rukou. Pak o jiného, který si za stejnou dobu dokáže osmdesátkrát obléknout a svléknout slipy.

„Řekni nám ještě jiný rekordy!“ volá Maxime na vrcholu nadšení. Théo povídá dál. Existuje muž, který umí svázat stopky třešní jazykem, a jiný, který hůlkami chytá lentilky. Dvojčata unisono vřískají smíchy. Mathilda je přeruší, vysvětluje, že tu o žádné úspěchy v pravém slova smyslu nejde, vybídne je k zamyšlení, co je to vlastně za výkony: nezdá se jim poněkud ponižující, svlékat si a oblékat ikskrát slipy, jen aby se stal člověk rekordmanem v téhle kategorii? Přemýšlejí, uznávají to. A pak ji Théo s vážnou tváří trumfne:

„Jo, ale ten chlap, co jednou rukou jen tak beze všeho rozpůlí banán, to je fakt machr, že jo, mami?“

 

Mathilda pohladí Théa po tváři a směje se.

A pak se smějí všichni tři, užaslí nad tím, že se zasmála.

 

Už několik týdnů, když usedají časně ráno kolem kuchyňského stolu, když čekají, až na ně promluví, hledají v její tváři úsměv, který tam už není, a ona neví, co jim říct, má pocit, že se na ni synové dívají jako na časovanou bombu.

Dnes ale ne.

Dnes, dvacátého května, odešli všichni tři s taškami na zádech v poklidu, s nadějí.

Dnes, dvacátého května, zahájila den smíchem.

 

Lila si uložila kabelku do kufru vozu a pak se posadila vedle něho. Než nastartoval, Thibault zavolal na dispečink, aby upozornil, že bude k dispozici s půlhodinovým zpožděním. Rosa řekla, že si vystačí s jinými lékaři. Blázinec zatím nevypukl.

Jeli mlčky. Za necelou hodinu Lila usnula s hlavou opřenou o okénko, z úst jí vytékal po bradě pramínek sliny.

Myslel na to, že ji miluje, že na ní miluje všechno, i ty tekutiny, živou hmotu, chutě. Myslel na to, že ještě nikdy tímhle sebezáhubným způsobem nemiloval, celou tu dobu, navíc s vědomím, že to nemá šanci, že z toho nic nezbude.

Když se blížil k Paříži, provoz zhoustl. Pár kilometrů od vjezdu na magistrálu téměř stáli. Zablokovaný za kamionem, znovu prožíval každičký okamžik včerejší večeře. Jak se opíral o stůl, předkláněl, aby k ní byl co nejblíž. A Lila, zvrácená na židli, pořád s odstupem. Viděl sám sebe, jak se i on postupně zaklání, hledá správné odpovědi na otázky, jimiž ho ustavičně zasypávala, co chceš, co potřebuješ, co bys v ideálním případě rád, a co kdyby…? Smršť otázek, jen aby sama nemusela mluvit o sobě, o tom, co by ona ráda, jen z pohodlnosti vlastního mlčení.

On zatím: snaží se být příjemný, vtipný i oduševnělý, sympatický a uvolněný.

On zatím, bez jakéhokoliv tajemství, obnažený.

On: muška chycená do pasti sklenice.

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Z francouzského originálu Les heures souterraines přeložila Alexandra Pflimpflová, Euromedia-Odeon, Praha, 2010, 192 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse