McCann, Colum: Co svět světem stojí

McCann, Colum
Co svět světem stojí

ukázka beletrie zahraniční

Jednou z mnoha věcí, které jsme s mým bratrem Corriganem měli na matce rádi, bylo její muzicírování. Na klavíru značky Steinway v obývacím pokoji našeho domku v Dublinu stálo malé rádio a každou neděli odpoledne jsme točili kolečkem tak dlouho, až jsme naladili třeba Radio Éireann nebo BBC, načež ona nadzvedla lakované víko...

Colum McCann: Co svět světem stojí, přel. Barbora Punge Puchalská, doslov Hana Ulmanová, Praha, Euromedia-Odeon, 2011, 400 s.

Kniha první
Se vší úctou k nebi, mně se líbí tady

Jednou z mnoha věcí, které jsme s mým bratrem Corriganem měli na matce rádi, bylo její muzicírování. Na klavíru značky Steinway v obývacím pokoji našeho domku v Dublinu stálo malé rádio a každou neděli odpoledne jsme točili kolečkem tak dlouho, až jsme naladili třeba Radio Éireann nebo BBC, načež ona nadzvedla lakované víko, rozprostřela si na dřevěné stoličce šaty a pokusila se dotyčnou skladbu vydolovat z paměti: jazzové riffy i irské balady, a když jsme měli při ladění šťastnou ruku, i staré skladby Hoagyho Carmichaela. Naše matka hrála s přirozeným talentem, i když doplácela na to, že měla opakovaně zlomenou ruku. Nikdy jsme se nedozvěděli, jak k těm zlomeninám přišla: bylo to něco, o čem se nemluví. Když dohrála, zlehka si promnula hřbet zápěstí. Vždycky jsem si představoval, jak jí ty noty stále trylkují v kostech, jako kdyby skrz tu zlomeninu mohly přeskočit z jedné na druhou. Stále, po všech těch letech, vysedávám v muzeu oněch odpolední a vybavuju si, jak koberec zaplavovalo světlo. Někdy nás matka oba vzala kolem ramen a vedla nám ruce, aby mohly pořádně třískat do kláves.

Mám pocit, že dnes se taková úcta k matce, jakou jsme s bratrem projevovali v polovině minulého století, kdy se venku na ulici ozýval hlavně zvuk větru a lodních sirén, už nenosí. Člověk spíš hledá trhliny v brnění, jednu kratší nohu u stoličky od klavíru, smutek, který by ho od ní izoloval, ale pravdou je, že jsme se si to spolu všichni tři báječně užívali, a to hlavně o nedělích, kdy Dublinský záliv bičoval šedavý déšť a do okna se opíraly ostré poryvy větru. Z našeho domu v dublinské čtvrti Sandymount byl výhled na záliv. Patřila k němu i krátká příjezdová cesta zarostlá plevelem, čtvercový trávník, černý železný plot. Stačilo přejít silnici, postavit se na zahnutou přístavní hráz a zadívat se do dálky přes záliv. Na konci silnice rostl hlouček palem. Vypadaly sice menší a zakrslejší než jejich příbuzné v jiných částech světa, ale stejně exoticky, jako by se přijely na pozvání podívat na dublinský déšť. Corrigan sedával na hrázi, kopal do ní patami a díval se přes rovinatou pláž na vodu. Už tehdy jsem měl poznat, že je načichlý mořem, že dříve nebo později dojde na loučení. Když přišel příliv, voda se mu zvedla až k nohám. Po večerech bloumal silnicí kolem věžovité pobřežní pevnosti Martello Tower až k opuštěným veřejným lázním, kde vrávoral po pobřežní hrázi s rozpaženýma rukama.

O víkendech ráno jsme se s matkou brouzdali po kotníky v odlivu a otáčeli se na řadu domků, pobřežní čáru a tenoulinké nitky kouře stoupající z komínů. Na východě narušovaly obzor dvě mohutné červeno-bílé elektrárenské věže, ale zbytek byla ničím nerušená křivka s poletujícími racky, poštovními čluny vyplouvajícími ze čtvrti Dun Laoghaire a oblaky honícími se na obzoru. Za odlivu zůstával pás zvlněného písku a někdy se dalo mezi osamělými kalužemi a kousky smetí, dlouhými, ostrými škeblemi nebo kusy kovového harampádí urazit i pár stovek metrů.

Dublinský záliv stejně jako město, které jako koňská podkova obtékal, byl pomalý, ufuněný tvor, ale uměl se bez varování postavit na zadní. Každou chvíli přišla bouře, v níž se o hráz tříštily divoké vlny. A když už vám moře zaklepalo na dveře, nemělo se k odchodu. Okna našeho domu potáhla solná krusta. Klepadlo na dveřích zarezlo.

Když se pokazilo počasí, sedávali jsme s Corriganem na schodech. Náš otec, fyzik, nás opustil už před lety. Týden co týden přilétl škvírou na dopisy šek s londýnským razítkem. Žádný dopis, jen šek vystavený v nějaké bance v Oxfordu. Než se snesl na zem, chvíli vířil vzduchem. Hned jsme s ním zaběhli za matkou. Strčila obálku pod květináč na parapetu kuchyňského okna a druhý den byla obálka pryč. Nic víc k tomu neřekla.

Jediným dalším důkazem otcovy existence byla skříň plná jeho starých obleků a kalhot v matčině ložnici. Corrigan otevřel dveře. Seděli jsme v té tmě zády opření o drsnou dřevěnou desku, nohy zastrčené v otcových botách, o uši se nám otíraly rukávy jeho sak a studily nás manžetové knoflíčky. Jednou odpoledne nás matka načapala nahastrošené v jeho starých šedivých oblecích s vyhrnutými rukávy a nohavicemi přichycenými gumičkou. Producírovali jsme se v jeho příliš velikých kožených střevících, když se objevila ve dveřích a zůstala jako přimrazená; v tichu, které v ložnici zavládlo, bylo slyšet tikání radiátoru.

„Tak jo,“ řekla a poklekla před nás. Na tváři se jí rozlil široký úsměv, který jako by jí působil bolest. „Pojďte sem.“ Oba nás líbla na tvář a plácla po zadku. „Alou ven.“ Vyklouzli jsme z otcových starých šatů a nechali je na hromádce na zemi.

Tentýž den pozdě večer jsme slyšeli řinčení ramínek, jak na ně znovu věšela obleky. Během let jsme se sice nevyhnuli klasickému období vzdoru, rozbitých nosů a šarvátek u houpacího koně a naše matka si musela poradit s klevetnými sousedkami, někdy dokonce i s dvořením místních vdovců, ale život se před námi povětšinou příjemně rozprostíral jako klidný, otevřený pás pískově šedé barvy.

Bydleli jsme s Corriganem v pokojíčku, z něhož byl výhled na moře. On, o dva roky mladší, si v naprosté tichosti zabral horní palandu; vůbec si nevybavuju, jak se mu to vlastně podařilo. Usínal na břiše s výhledem do naprosté tmy a v rychlém, řízném tempu si odříkával modlitby – říkal jim uspávanky. Byly to jeho vlastní zaříkávací formule, pro mě povětšinou nesrozumitelné, prokládané zvláštním tichým chichotáním a dlouhými vzdechy. Čím víc ho přemáhal spánek, tím byly rytmičtější, něco jako jazz, i když někdy se přímo uprostřed ozvalo tiché zaklení, které je vyzdvihlo z posvátna. Sám jsem uměl katolickou hitparádu – otčenáš, zdrávas maria –, ale to bylo všechno. Byl jsem nezkušené, tiché dítě a bůh mi připadal nudný. Kopl jsem do Corriganovy postele a on se na chvíli odmlčel, ale pak spustil znovu. Někdy jsem se ráno vzbudil a on ležel vedle mě, paži ovinutou kolem mého ramene, hrudník se mu vzdouval a zase klesal, zatímco ze spánku odříkával modlitby.

„Bože můj, sklapni, Corre,“ okřikl jsem ho.

Můj bratr měl světlou pleť, tmavé vlasy, modré oči. Přesně ten typ dítěte, na které se všichni usmívají. Stačil jeden pohled a ostych šel stranou. Uměl si lidi získat. Ženy na ulici mu cuchaly vlasy. Dělníci ho jemně štípali do ramene. Netušil, že svou přítomností dává lidem sílu, přináší jim štěstí, vytahuje z nich jejich neuvěřitelné touhy – jen si nevědomky šel dál svou cestou.

Když mi bylo jedenáct, probudil mě jednou v noci závan chladivého vzduchu. Doškobrtal jsem se k oknu, ale bylo zavřené. Natáhl jsem se po vypínači a pokoj zalilo ostré žluté světlo. Uprostřed se krčila postava.

„Corre?“

Byl nasáklý počasím. Měl zarudlé tváře. Ve vlasech nepatrný mlžný závoj. Táhly z něj cigarety. Položil si ukazováček na ústa a vylezl po dřevěném žebříku zpátky nahoru na postel.

„Běž si lehnout,“ zašeptal shora. Ve vzduchu se nepřestával vznášet tabák.

Ráno seskočil z postele, přes pyžamo měl oblečenou nepromokavou bundu a třásl se zimou. Otevřel okno a vyklepal si z bot písek do zahrady.

„Kdes byl?“

„Projít se u vody,“ odpověděl.

„Tys kouřil?“

Otočil hlavu a mnul si paže, aby se zahřál. „Ne.“

„Víš, že nemáš kouřit.“

„Já nekouřil,“ odsekl.

Ráno nás matka doprovodila do školy, přes rameno jsme měli přehozené kožené školní brašny. Po ulicích se proháněl mrazivý vítr. U brány do školy poklekla na koleno, objala nás, upravila nám kravatu a jednoho po druhém nás políbila. Když se postavila a chystala odejít, její pohled upoutalo cosi na druhé straně cesty: u zábradlí do kostela stála tmavá postava zachumlaná do obrovské červené přikrývky. Muž zvedl ruku na pozdrav. Corrigan mu zamával.

Kolem Ringsendu se motala spousta starých pobudů, ale mojí matce ten pohled podle všeho vyrazil dech, a mě na okamžik napadlo, že spolu mají nějaké tajemství.

„Kdo to je, mami?“ zeptal jsem se.

„Utíkej,“ pobídla mě. „Řekneme si to po škole.“

Můj bratr mlčky kráčel vedle mě.

„Kdo je to, Corrie?“ uhodil jsem na něj. „Kdo je to?“

Zmizel ve svojí třídě.

Celý den jsem seděl v dřevěné lavici, okusoval tužku, lámal si hlavu – hlavou se mi honily neucelené představy zapomenutého strýčka nebo našeho otce, jenž se záhadným způsobem vrátil. V těch dnech nebylo nic nemožné. Vzadu ve třídě visely hodiny a nad umyvadlem bylo staré tečkované zrcadlo, a když jsem se do něj díval pod správným úhlem, viděl jsem, jak ručičky běží pozpátku. Hned jak zazvonilo, vyběhl jsem bránou ven, ale Corrigan to vzal krátkými, drobenými krůčky oklikou skrz sídliště, kolem palem, podél pobřežní hráze.

Na horní palandě na něj čekal měkký balíček v hnědém papíru. Postrčil jsem ho k němu. Pokrčil rameny, přejel prstem motouz a nesměle za něj zatáhl. Uvnitř byla další přikrývka, měkká modrá deka značky Foxford. Rozbalil ji, rozložil na postel, podíval se na matku a přikývl.

Hřbetem prstů mu přejela po tváři a řekla: „Víckrát už to nedělej, rozumíš?“

Tím byla celá záležitost uzavřena, aspoň dočasně, protože o dva roky později i tuhle deku věnoval dalšímu opilému bezdomovci, když zmizel po špičkách v další mrazivé noci na jedné ze svých nočních toulek ve tmě kolem kanálu. Pro něj to byla prostá rovnice – druzí potřebují tu deku víc a on je připraven nést případný trest. Tehdy mě poprvé napadlo, co z mého bratra asi bude a co později uvidím mezi vyděděnci v New Yorku – děvkami, podvodníky, zkrachovalci –, všichni se ho drželi, jako kdyby byl nějakým zářivým alelujá uprostřed těch sraček, kterých jsou na světě celé hromady.

 

překlad © Barbora Punge Puchalská
ukázka je z knihy Co svět světem stojí
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Euromedia-Odeon

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3222x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce