PO NÁVRATU z kostela Eileen Faineová namočí brk do inkoustu a nadepíše na papír:

O lidské povaze.

Pero se zastaví.

Řekové možná měli pravdu, když mluvili o tělesných šťávách a sangvinickém a melancholickém druhu, ale u nás nejběžnější asi bude vazce táhlý druh hutného zeleného hlenu. Indukce a dedukce, nikdy si nezapamatuji, co je co, od jednotlivosti k obecnému a od obecného k jednotlivosti. Musím přemýšlet. Lidský mozek jde zmenšit jako nohy vznešených Číňanek, a mnohé ženy tak z marnivosti činí. Po návratu z kostela se vždy snažím přemýšlet, neboť pastorovy řeči mého ducha nepozvednou, pero příjemně skřípe ale myšlenky se zastavily, žluté hedvábné závěsy jsou poodhrnuté a mezerou je vidět pruh zahrady černý kmen javoru a černé větve, na nich se ještě třepotá pár žlutých listů těsně před opadáním, třebaže skoro všechno listí je už shrabáno a odvezeno na kompost, který je postavený podle návodu Thomase Daviese, kdo jiný než Davies umí postavit kompost vědecky, zahradník pana Darwina.

Nevím jestli se v zahradě pana Darwina pěstují nějaké neobvyklé druhy, lnicím se lidi ze vsi posmívali, ale to už je dávno, a já jsem přes plot nezahlédla nic zvláštnějšího než zcela běžný hlávkový salát a červené zelí a žlutou cibuli.

Mnohé ženy po šedesátce se chovají pořád jako děvčátka, asi s představou že hrát si přihlouple na sedmnáctiletou je omladí a zkrásní. Na společenských dýcháncích si je potměšile představuji v dětských krátkých šatečkách, s utaženými culíky, ve zkrabatělých padajících punčochách a ve střevíčkách s kulatou špičkou, a místo aby seděly a pokyvovaly svými loknami a čepci, tak běhají kolem kulatého stolu a honí jedna druhou. Několik z nich mě považuje za nadutou, protože v mládí jsem byla krasavice, i když teď mám krk jako krůta a pytlovité tváře a na čele vrásky jako buldoček.

Některé ženy neumějí sladit velké oči, rovný nos a plné rty s mozkem v téže hlavě, něco přebývá. Mozek. Ten bývá zmenšován natolik, až je dost místa pro bohaté lokny a krajkovaný čepec.

Když přemýšlím cítím v hlavě rojení a jestli tohle svrbění nepřenesu pomocí inkoustu na papír rozbolí mě hlava. Ale možná mám špatný nadpis.

Na tohle téma už hodně psali Řekové a Římané a také Francouzi. Měla bych pojednat o něčem ze současnosti, ta je významná díky Darwinovi a železnici a elektrickým přístrojům a postavení dělnictva atd. atd. a píšou se o ní polemiky. Ty je nutné pročíst. Že bych psala o Bohu? Ne, to se mi zdá nad mé síly, ostatně i tohle téma už je dopodrobna probráno. Lidskou povahu znám ze zkušenosti, ale o Bohu nevím, protože po celý život jsem všechno náboženské užívala jako lék který sice neléčí, ale ani neuškodí – teď volá Henry – zase musím nechat všechno rozdělané

HENRY FAINE rozšťourává klackem štěrk na dvoře.

Štěrk je přivezený z Francie, „každý oblázek ohlazený mořem je jiný“. Copak někdy někdo našel identické kamínky, i kdyby nebyly z Francie? Henry sebere šedivý oválný kámen, jako koňská hlavička. Odhodí ho na zem a sebere jiný, cihlově červený a kulatý. Ze Sumatry a z Jávy se vozí káva, z jižní Ameriky mahagon, ale Eileenini předkové si lodí nechali dopravit štěrk, na vysypání dvora. A co teprve až do každého kouta světa povede železnice?

Naskočím na koleje představivosti a hlavu mi ovane teplý vzduch čpící uhlím a ženu se do mlžného oparu jejž zvedá večerní chlad a který se i ve tmě viditelně světlá, ale nic dalšího nevidím, byť se snažím sebevíc, vím že v budoucnu bude všechno jinak, nevím jak.

Když otevřu oči plave mi štěrk před očima kamínky se zdánlivě hýbou, kutálejí se dlouhou řadou k pobřeží ale na kolmém útesu se zastaví a ustrnou, to se stává putujícím lumíkům na Severu a jakmile skočí první lumík skočí všichni.

Nevidím druhý břeh, jsem příliš starý.

Velcí mužové zůstanou v paměti tak jako pan Darwin který je opravdový monolit, my malí lidé pískem jejž vlny promývají sem a tam,

nohy zebou a kdeže mám kapesník, tyhle boty by se spíš hodily na parket,

musel jsem urychleně vyjít ven a nadechnout se, dušnost zapříčiňuje život v němž jsou povinnosti bez ctižádosti, valím sud v němž není ani otvor pro zátku.

Jak je to možné? Hruštičku, než se začne nalévat, jde prosunout hrdlem do skleněné lahve a tu přivázat na strom. Hruška vyroste a už se ven nedostane.

Uf, uf, dobře jsem u soudu ohlídal záležitosti Eileenina otce a ohlídal jsem tak i ostatní věci, závěti a darovací listiny a kupní smlouvy, ale když už člověk není schopen velkého dobra, měl by být schopen aspoň velkého zla tak jako Charles Peace, houslista a vynálezce, lupič a vrah jehož v únoru popravili,

já jsem jenom příliš starý na něco jiného než umřít o své újmě.

OCH, POTPOURRI! Vůně mrtvých květin! Alice Faineová přemístí krabičku z malého stolku na krbovou římsu.

V Grasse jsem chodila po polích kde rostly růže, levandule, jasmíny, mladé dívky sbíraly květy do košů, sběr se musí provádět ve správnou chvíli, vysvětlovala matka, z květů se vylouhují tresti a z nich se míchají parfémy k nimž odborníci dlouze čichají vytříbeným nosem. Voilà, Madame, duše růže! Když jsem z krámku s voňavkami vyšla na ulici měla jsem závrať, nad horami se vznášela rudá zář zapadajícího slunce a zbarvovala obrysy šedivých domů a taškových střech a najednou jsem byla smutná, nevím proč, nebyl to zlý pocit ani smutek, ale hrudní koš se mi svíral a dech se zastavoval, byl to děsivý a podivuhodný pocit, bylo mi třináct a myslela jsem že umírám, ale neumřela jsem, a po smrti neprahnu, nýbrž po oné závrati a stesku nad vším, rovnám květiny ve váze a v chryzantémách je zřetelná vůně chladného vzduchu a mocné byliny, stonky jsou pevné, květy jasně barevné, chryzantémy jsou všední tak jako ženy které si nestaví vzdušné zámky.

ROBERT KENNY znervózní když se Mary doma po příchodu z kostela rozpláče ještě dřív než si odloží klobouk. V kterém orgánu je pramen, z něhož vyvěrají slzy, že jim nikdy není konce? Nevím ač jsem lékař. Smutek je něco jiného než slzy. Smutek v mém nitru je tvrdý jako ořech. Dá-li jej člověk louhovat do piva nebo do whisky nebo do koňaku, možná mu skane slza ale ta určitě nebude nic než čistý alkohol. Slzy jsou zbytečná setba, nic z nich nevzejde. Nedbám na Maryiny zarudlé pohledy když si nalévám koňak. Od Eleanořiny smrti uplynuly dva roky. Tak krásné dítě, s velkýma očima, s tmavými vlasy, tak živé a šikovné, prostě zemřelo. Společné trápení se rozdělilo napůl, Mary pláče, já piju.

Jsem-li sám dám si nohy na opěrku pohovky.

Kudy vede hranice pití? Po okraji sklenky.

Až Stuart dodělá tu svou nálevku budu si klidně přihýbat rovnou z hrdla jako ze sklenice. Pan řídící a vynálezce má nápady, objedná si u Rowea plech a cín a nýty jenže Rowe místo blahem bude prdět připínáky protože Wilkes neplatí účty.

Moje teta Jennifer léčí cibulovým mlékem a Beckhamovými pilulkami What ho! sickly people. Pacienti se uzdraví mají-li se uzdravit. Já používám silnější prostředky ale vyjde to nastejno. Věda poskytuje medikamenty a příroda léčí.