McEwan, Ian : Solar

McEwan, Ian
Solar

ukázka beletrie zahraniční

V tom šalebném stavu mysli byl přesvědčený, že právě ve chvíli, kdy o ni má přijít, v ní našel dokonalou ženu. V létě 2000 začala nosit jiné šaty, jinak se doma oblékala – vybledlé přiléhavé džíny, sandály, odrbaný růžový svetřík přes tričko, blond vlasy ostříhané nakrátko, její světlé oči získaly hlubší a jiskřivější odstín modré. Postavu měla štíhlou a vypadala teď jako mladičká holka.

Ian McEwan: Solar, přel. Ladislav Šenkyřík, Euromedia Group – Odeon, Praha 2011, 304 s.

V tom šalebném stavu mysli byl přesvědčený, že právě ve chvíli, kdy o ni má přijít, v ní našel dokonalou ženu. V létě 2000 začala nosit jiné šaty, jinak se doma oblékala – vybledlé přiléhavé džíny, sandály, odrbaný růžový svetřík přes tričko, blond vlasy ostříhané nakrátko, její světlé oči získaly hlubší a jiskřivější odstín modré. Postavu měla štíhlou a vypadala teď jako mladičká holka. Z prázdných lesklých nákupních tašek s uchy z provazů a z hedvábných papírů pohozených na kuchyňském stole, aby je mohl důkladně prozkoumat, si domyslel, že si nakupuje nové prádlo, aby je z ní Tarpin mohl svlékat. Bylo jí třicet čtyři a zachovávala si vzhled a chuť jahod a šlehačky, jako když jí bylo dvacet. Neposmívala se mu, nedělala si z něho legraci a nekoketovala s ním, to by byl aspoň nějaký způsob komunikace – ona jen neustále zdokonalovala nápaditou lhostejnost, jíž ho měla v úmyslu vymazat.

Potřeboval na ní přestat být závislý, jenže jeho touha ho zrazovala. On po ní chtěl toužit. Jedné dusné noci ležel v posteli bez přikrývky a snažil se proonanovat ke svobodě. Štvalo ho, že si nevidí na pohlaví, pokud si hlavu nepodepře dvěma polštáři, a do jeho fantazií se neustále nabourával Tarpin, který se ustavičně objevoval na scéně jako nějaký neotesaný kulisák s žebříkem a kbelíkem v ruce. Byl v tom okamžiku na planetě kromě Bearda ještě nějaký jiný muž, který se snažil ukojit představou vlastní manželky vzdálené necelých deset metrů přes chodbu? Ta otázka ho připravila o soustředění. A bylo strašně horko.

Kamarádi mu často říkali, že se Patrice podobá Marilyn Monroe, přinejmenším z některých úhlů a v jistém světle. Rád ta lichotivá přirovnání přijímal, ale nikdy nic takového sám neviděl. Teď ano. Změnila se. Spodní ret získal novou plnost, když sklopila oči, slibovala její tvář nesnáze, a zkrácené kadeře se jí podmanivě stáčely na šíji jako ve starých filmech. Jistě byla krásnější než Marilyn, když se o víkendech toulala po domě v oparu růžových, světle modrých a blond barev. Do jaké adolescentní barevné léčky se to ve svém věku nechal chytit.

V červenci toho roku mu bylo třiapadesát a ona jeho narozeniny pochopitelně nevzala na vědomí a pak svým novým, vesele srdečným stylem předstírala, že si vzpomněla o tři dny později. Dala mu širokou retro kravatu ve fluoreskující mentolově zelené barvě a řekla mu, že takové kravaty znovu „letí“. Ano, víkendy byly nejhorší. Přišla třeba do pokoje, kde seděl, ale nechtěla si povídat, zřejmě jen chtěla být vidět a s lehce překvapeným výrazem se chvíli rozhlížela, než zase zmizela. Přehodnocovala znovu úplně všechno, nejen jeho. Vídal ji vzadu na zahradě, jak leží na trávě pod kaštanem s novinami a ve stínu čeká, až začne její večer. Potom se odebrala do pokoje pro hosty, aby se osprchovala, oblékla, namalovala a navoněla. Jako by četla jeho myšlenky, používala výraznou rudou rtěnku. Možná v ní Rodney Tarpin živil představu o Marilyn – klišé, které teď Beard musel snášet.

Pokud byl ještě doma, když odcházela (usilovně se snažil mít večery plné), zjišťoval, že nedokáže odolat dalšímu zintenzivnění své touhy i bolesti, a pozoroval ji z okna v poschodí, jak vychází do večerního vzduchu Belsize Parku, kráčí zahradní cestičkou – jak neloajální bylo od nenamazaných závěsů zahradní branky, že zavrzala stále tím stejným dávným způsobem – a nastupuje do svého vozu, malého čiperného černého peugeotu s rozpustilou akcelerací. Byla tak dychtivě nedočkavá, když s motorem ve vysokých obrátkách vyrazila od chodníku, že se jeho bolest ihned zdvojnásobila, protože v té chvíli věděl, že ona ví, že se dívá. Potom její nepřítomnost zůstala viset v letním soumraku jako kouř ze zahradního ohně, erotický náboj složený z neviditelných částic, které ho přiměly zůstat dlouhé minuty nesmyslně stát v nehybné otupělosti. Ještě se tak úplně nezbláznil, opakoval si pořád, ale domníval se, že už tomu stavu přichází na chuť, že ho po malých dávkách hořce zakouší.

Zaujalo ho, že není schopný myslet na cokoli jiného. Když četl nějakou knížku nebo když přednášel, ve skutečnosti myslel jen na ni, nebo na ni a na Tarpina. Když jela za ním, nebyl zrovna dobrý nápad zůstávat doma, ale po zkušenosti z Lisabonu už netoužil vyhledávat staré známosti. Místo toho začal po večer přednášet v Královské geografické společnosti o teorii kvantového pole, účastnil se rozhlasových a televizních diskuzí a příležitostně zaskakoval za kolegy, kteří onemocněli. Ať si filosofové vědy nalhávají, co chtějí, fyzika není poznamenaná lidskou zkažeností, popisuje svět, který bude existovat, i když lidstvo se vším svým trápením dávno zmizí. V tom přesvědčení byl zajedno s Albertem Einsteinem.

Ale dokonce i tehdy, když šel se svými kamarády někam na pozdní večeři, obvykle přicházel domů dřív než ona a musel čekat, ať chtěl, či nechtěl, dokud se nevrátí, třebaže když se vrátila, nic zvláštního se nestalo. Šla přímo do svého pokoje a on zůstal v tom svém, nechtěl ji potkat na schodech ve stavu postkoitální vláčné ospalosti. Bylo skoro lepší, když zůstala na noc u Tarpina. Skoro, ale stálo ho to zpravidla celonoční spánek.

Jednou kolem druhé v noci koncem července ležel v županu v posteli a poslouchal rádio, když uslyšel, že přišla, a okamžitě, bez přemýšlení pojal plán vzbudit v ní žárlivost, nejistotu a touhu vrátit se k němu. Na stanici BBC World Service hovořila nějaká žena o venkovských obyčejích, které ovlivňují soukromý život tureckých Kurdů – monotónně drmolila výčet krutostí, nespravedlností a absurdit. Beard ztišil zvuk, ale prsty nechal ležet na knoflíku hlasitosti a pak nahlas zarecitoval úryvek z dětské říkanky. Předpokládal, že Patrice ze svého pokoje uslyší jeho hlas, ale nerozezná slova. Když na konci věty hlasem klesl, na pár vteřin zesílil ženu z rádia a po chvíli ji přerušil větou z vlastní přednášky, kterou měl ten večer, a pak nechal ženu odpovědět delším proslovem. Dělal to tak asi pět minut, střídal svůj a ženin hlas, občas ji nechával, aby si rafinovaně skákali do řeči. V domě vládlo ticho, dům pochopitelně naslouchal. Šel do koupelny, pustil vodu, spláchl záchod a nahlas se zasmál. Patrice by měla vědět, že jeho milenka je duchaplná a vtipná. Potom tlumeně zavýskal. Patrice by měla vědět, že se dobře baví.

Tu noc toho moc nenaspal. Ve čtyři hodiny, po dlouhém tichu, jež mělo vzbudit dojem pokojné, ničím nerušené intimity, otevřel dveře svého pokoje, přičemž vytrvale něco šeptal, a sešel pozpátku ze schodů, přičemž se předkláněl a dlaněmi dupal za svou společnici, s níž sladil krok ve společné chůzi. Byl to logický plán, jaký může napadnout jen šílence. Když doprovodil svou družku do haly, mezi tichými polibky se s ní rozloučil a zavřel za ní vstupní dveře s prudkostí, která otřásla celým domem, vyšel po schodech zpátky nahoru a po šesté konečně upadl do krátkého spánku, když si tiše opakoval: „Posuzujte mě podle mých výsledků.“ Za hodinu vstal, aby měl jistotu, že se potká s Patrice před jejím odchodem do práce a předvede jí, jak je najednou rozjařený a veselý.

U domovních dveří se zastavila s klíči od auta v ruce. Řemen tašky nacpané knihami se jí na rameni zařezával do květované halenky. Nikdo o tom nemohl pochybovat, vypadala zničeně a vyčerpaně, i když hlas měla veselý jako vždycky. Řekla mu, že na večer pozvala Rodneyho na večeři a že pravděpodobně zůstane na noc, takže by ocenila, kdyby se on, Michael, mohl vyhýbat kuchyni.

Náhodou měl ten den jet do výzkumného střediska nedaleko Readingu. Vyčerpaný únavou po nastoupení do vlaku vyhlížel ušmudlaným oknem na londýnská předměstí podivuhodně propojující chaos s monotónní jednotvárností a proklínal se za svou pošetilost. Takže teď je řada na něm, aby poslouchal hlasy za stěnou? To nepřichází v úvahu, raději zůstane někde venku. Vyhnaný z vlastního domu milencem své ženy? To nepřichází v úvahu, zůstane a postaví se mu tváří v tvář. Rvačka s Tarpinem? Nepřichází v úvahu, zadupal by ho do parket v předsíni. Očividně nebyl ve stavu, v němž by dokázal dospět k nějakému rozhodnutí nebo vymyslet nějaký plán, a od téhle chvíle musí brát v úvahu i svůj nevyzpytatelný duševní stav a chovat se umírněně, pasivně, otevřeně, nepřestupovat žádná pravidla, nepodnikat nic mimořádného.

Za pár měsíců by všechny body tohoto zásadního rozhodnutí jistě porušil, ale mohl na ně zapomenout hned ten večer, protože Patrice přijela domů z práce bez nákupu (v ledničce nic nebylo) a zedník na večeři nepřišel. Spatřil ji za celý večer jen jednou, jak jde chodbou s hrnkem čaje v ruce a vypadá shrbeně a šedivě, spíš než filmovou hvězdu připomínala přepracovanou učitelku základní školy, jíž se zhroutil soukromý život. Mýlil se snad, když se ve vlaku zahrnoval výčitkami? Zafungovaly snad jeho intriky a musela kvůli svému zármutku plánovanou návštěvu zrušit?

Při vzpomínce na minulou noc mu připadalo zvláštní, že po celoživotním řetězci nevěr mu noc strávená s imaginární přítelkyní připadala neméně vzrušující. Poprvé po mnoha týdnech se cítil aspoň trochu vesele, dokonce si při ohřívání večeře v mikrovlnce hvízdal melodii z jakéhosi muzikálu, a když se uviděl v kulatém zrcadle se zlatým orámováním na toaletě v přízemí, připadalo mu, že v obličeji trochu zhubl a vypadá odhodlaně a cílevědomě, na tváři je patrný stín lícní kosti a ve světle třicetiwattové žárovky vyhlíží poněkud aristokraticky, což mohlo být důsledkem onoho nasládlého jogurtového nápoje, který měl snižovat hladinu cholesterolu a který se přinutil každé ráno spolykat. Když šel spát, nechal rádio vypnuté a v tlumeném světle čekal na kajícné zaťukání jejích nehtů na dveře.

Neozvalo se, ale jeho to nezkrušilo. Bude lepší jí dopřát jednu bezesnou noc, v níž si zrekapituluje svůj dosavadní život a co je pro ni důležité, jen ať si zváží lidské hodnoty nadrženého Tarpina s mozolnatýma rukama a s lodí přikrytou plachtou proti éterickému Beardovi oplývajícímu celosvětovou slávou. Následujících pět večerů zůstala doma, alespoň pokud věděl, neboť sám musel na přednášky a další schůzky a pracovní večeře, a když se vracel, většinou po půlnoci, doufal, že jeho sebevědomé dupání vyzařuje do potemnělého domu představu muže vracejícího se z milostného dostaveníčka.

 

 

© Ladislav Šenkyřík
Na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Euromedia Group – Odeon.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4798x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce