Vigan, Delphine de: No a já

Vigan, Delphine de
No a já

ukázka beletrie zahraniční

Vyjdu hlavním východem, ztracená v proudu lidí. Spatřím ji na protějším chodníku. Hned ji poznám: tmavý bod ve večerním světle. No na mě čeká. Vzpomněla si na název mé školy a přišla. Netáhne jako jindy svůj ranec, má jen kabelu přes rameno.

Delphine de ViganNo a já. Přel. Alexandra Pflimpflová, Euromedia-Odeon, Praha, 2011, 176 s.

Vyjdu hlavním východem, ztracená v proudu lidí. Spatřím ji na protějším chodníku. Hned ji poznám: tmavý bod ve večerním světle. No na mě čeká. Vzpomněla si na název mé školy a přišla. Netáhne jako jindy svůj ranec, má jen kabelu přes rameno. No je tady, stačí přejít ulici. Už zdálky je vidět, že je špinavá, džíny samý flek, vlasy slepené. Stojím jen tak, bez hnutí, několik minut, spolužáci do mě strkají, je slyšet startování mopedů, smích, pokřikování, jako takový vír kolem mě. Jsem tu já. A naproti mně ona. Něco mě brzdí. A pak si všimnu, že má opuchlé oči, ve tváři jakoby tmavé skvrny, jak je nejistá, a najednou už ve mně není žádná hořkost, ani zatrpklost, jenom chuť ji obejmout. Přejdu. Řeknu jí, pojď. Jde se mnou do baru Botté. Lidi se za námi ohlížejí. Lidi se za námi ohlížejí, protože No žije na ulici a to se prostě vidí, jako nos mezi očima.

Vypráví se skloněnou hlavou, tiskne přitom svůj šálek, hledá teplo, i kdyby si měla spálit dlaně. Přespává v jedné noclehárně na Val-de-Marne, kde ji přijali na dva týdny. Každé ráno v půl deváté musí pryč. Na celý den ven. Musí zabít čas. Chodit, aby jí nebylo zima. Najít nějaké přístřeší, kde by si sedla. Musí projít celou Paříž kvůli jednomu teplému jídlu. Vyzvednout si poukázku. Čekat. Pak zas jít. Prosit o peníze u východu obchoďáku anebo v metru. Pokud má sílu. Sílu říct prosím. Brzy si bude muset najít jiný azyl. Takový je její život. Chodit od domu k domu. Vydržet jak nejdéle to jde. Oddalovat lhůty. Sehnat něco k jídlu. Snažit se nepřespávat venku. Hledala práci. Zkoušela fastfoody, bary, hospody, supermarkety. Ale bez trvalého bydliště anebo s adresou azylového domu je odpověď vždycky stejná. S tím nic nenadělá. Žádná adresa, žádný džob. Nechala to plavat. Nikdy ji nenapadlo, že se jí život tak zmrší, když byla malá, chtěla být kadeřnicí, mýt vlasy, barvit, a pak, někdy časem, mít kadeřnický salon. Ale nevystudovala ani tohle, ani nic jiného, nevystudovala nic. Říká, nevím, co budu dělat, víš, už vůbec nevím.
Na pár minut se odmlčí, kouká do prázdna. Dala bych všechno, svoje knihy, encyklopedie, svoje oblečení, počítač, jen aby měla opravdový život, postel, dům a rodiče, kteří by na ni čekali. Myslím na rovnost, bratrství, na všechny ty věci, co se učíme ve škole a co vlastně neexistují. Lidem by se nemělo namlouvat, že jsou si rovni, tady nebo jinde. Matka má pravdu. Život není spravedlivý a k tomu není co dodat. Matka ví něco, co se vědět nesmí. To proto není způsobilá k výkonu práce, jak je zaznamenáno v její složce sociálního zabezpečení, ví, že to něco jí brání žít, tohle něco, co by člověk měl vědět, teprve když už je hodně starý. Učíme se najít v rovnicích neznámé, rýsovat rovnoběžné úsečky a dokazovat základní poučky, ale ve skutečném životě se nedá nic stanovit, vypočítat, rozluštit. Je to stejné jako smrt miminka. Je to strašlivá bolest a pak už nic. Strašlivá bolest, která se nedá rozpustit ve vodě, ani ve vzduchu, je to pevný prvek, který odolá všemu.

No se na mě dívá, má popelavou a suchou pleť jako ostatní, jak ji tak sleduju, mám pocit, že došla až na samý konec, na konec toho, co se dá snést. Na konec toho, co je lidsky přijatelné, zdá se mi, že se už nikdy nezmátoří, že už nikdy nebude hezká a čistá, přesto se usmívá, říká mi, jsem ráda, že tě vidím.
Rty se jí zachvějou, trvá to sotva vteřinku, sklopí oči, v duchu ze všech sil prosím Boha – přestože v něj normálně nevěřím –, aby neplakala, protože kdyby se teď rozplakala, brečela bych taky, a když já začnu, pak to může trvat i hodiny, je to, jako když hráz povolí pod tlakem vody, potopa, přírodní pohroma, a pláč rozhodně ničemu nepomůže. Lžičkou vyškrabuje cukr ze dna šálku, zakloní se na židli, přemáhá se, poznám to podle toho, jak svírá čelisti, znám ji. „A co ten tvůj referát?“
Vyprávím jí, jak jsem měla před celou třídou strach, jak se mi třásl hlas, ze začátku a pak už vůbec, protože to bylo, jako by tam byla se mnou, jako by mi dodávala sílu, a nakonec ta úleva, když bylo po všem, ten potlesk a tak.
„A pak Lucas, víš, ten kluk, o kterým jsem ti vyprávěla, mě minimálně dvakrát zval po škole k sobě domů a taky chce, abych s ním šla bruslit, jenže já se z toho pokaždý vykroutím, nějak nevím co dělat.“

Líbí se jí, když jí vyprávím různé historky, je jako malá holčička, poznám na ní, že doopravdy poslouchá, protože jí to připomíná doby, kdy ještě chodila do školy, oči jí září, a tak mluvím dál, vykládám jí o Lucasovi, jak je o dva roky pozadu, jak sbírá kapesní nože, že má černé vlasy a nad pusou takovou světlou jizvu šikmo dolů na ret, plátěný batoh s nápisy fixkou, kterým nerozumím, jak je při vyučování oprsklý, jak se vzteká a jak jednou všechno smetl na zem, knihy, stůl, tužky a tak, načež odkráčel ze třídy jako král, ani se neotočil. Vyprávím jí o Lucasovi, jak mu je už sedmnáct a jak mi postavou připadá takový těžký, mohutný, a jak se na mě tak zvláštně kouká, jako bych byla nějaký zbloudilý brouček, jak při písemkách nenapíše ani čárku, zatímco já je mám nejrychleji a bez chyb, jak byl tři dny vyloučený ze školy a moje úkoly se četly jako vzor, jak je na mě hodný, i když jsem jeho úplný protiklad.
„A co ty, už jsi byla zamilovaná do nějakýho kluka?“
„Jo, dyž mi bylo asi tolik co tobě. Byla jsem na intru ve Frenouville. Nechodili jsme do stejný třídy, ale vždycky večer jsme se scházeli a místo abysme šli na barák, courali jsme venku, seděli pod stromama, dokonce i v zimě.“
„Jak se jmenoval?“
„Loïc.“
„A co bylo dál?“
„Jak dál?“
„No… co se stalo?“
„Ti povim někdy jindy.“
Mluví nerada. Vždycky přijde chvíle, kdy to utne. Často stejným způsobem: Až jindy. Někdy příště.
„Byla jsi z toho smutná?“
„Řekla jsem jindy.“
„Chtěla bych se tě na něco zeptat. Nevíš, kterým směrem se otáčí jazykem, když líbáš nějakýho kluka?“
Nejdřív obrovitánsky vykulí oči. Pak se rozchechtá. Ještě nikdy jsem ji neviděla takhle se smát. A tak se směju taky. Kdybych měla víc peněz, zavolala bych číšníka a halekala šampáňo, tleskala bych, nechala bych nám přinést koláčky jako na svatbě starší sestřenky, hromady koláčků, pustily bychom si vzadu v bistru muziku, pozvaly všechny na náš mejdan, No by se šla na záchodky převléknout, vzala by si na sebe nějaké krásné šaty a pěkné boty, zamkly bychom vchod, abychom měly klid, zhasly velká světla, daly bychom zvuk na plné pecky a měly se jak v písni hezky.
„T’ ale máš votázky! Na líbání neni žádnej směr, člověk přece neni pračka!“
Ještě se trochu zasměje a pak se mě zeptá, jestli nemám papírový kapesníček, dám jí celý balíček.
Podívá se na nástěnné hodiny, rázně vstane, v azyláku musí být večer do sedmi, jinak je už nepustí dovnitř. Dám jí peníze, co mi zůstaly, aby měla na jízdenku. Neodmítne.
Sejdeme spolu do metra, dole pod eskalátorem se musíme rozloučit. Řeknu, chtěla bych, abys za mnou zas přišla, když budeš moct. Už není tak těžké to vyslovit. Usmívá se.
„Tak jo.“
„Slibuješ?“
Rychlým pohybem mi hrábne do vlasů, jak se to dělá dětem.

 

překlad © Alexandra Pflimpflová
ukázka z knihy No a já
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Euromedia-Odeon

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2749x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce