Povolat zpátky, znovu přečíst, přeložit, přivlastnit si – od anthroposofie k anthropotechnice?

Pokud se současní umělci zabývají Steinerem, mají tendenci uchopit jeho spirituální a etické myšlenky a svět forem prostřednictvím vlastních uměleckých koncepcí, ale také vzhledem k všeobecným otázkám: jsou motivováni touhou přivolat zpět jisté zapomenuté aspekty zakoušení světa a znovu je získat – v původním smyslu výrazu religio jako „opětné připoutání, opětné přivolání“. Přitom je ani tak nezajímá jeho nauka o umění nebo jeho sochařská a malířská díla jako spíše jeho teoretický přístup k abstrakci a jeho praktická tvorba v oblasti architektury a designu (Eliasson, Grosse). Tyto vztahy nabývají na intenzitě, když vezmeme v úvahu holistické způsoby uvažování, z nichž jednotliví umělci čerpají významné impulsy pro své individuální umělecké teorie a pro koncepční osnovu svých děl (Graf, Nicolai). Tito jednotliví umělci rozvíjejí Steinerovy argumenty, které jim umožňují chápat jejich uměleckou praxi jako obsáhlou smyslovou poznávací činnost, a přitom navazují na jeho metodu myslet v barvách a formách (Ribbeck). Výše tematizovaná otázka po existenci nebo neexistenci ducha a po jeho lokalizaci zaměstnává tyto umělce právě na pozadí technicko-kulturního vývoje virtuální reality a internetu, který dospěl do bodu takové propojenosti, kdy pro imunitní systém společnosti vzhledem k jeho zmíněnému intenzivnímu rozptýlení a vzhledem k nebezpečí zamoření vyvstala potřeba významně ho posílit, jak říká Sloterdijk. I „tíhnutí ke Gesamtkunstwerku“ fascinuje mnohé. V tomto případě vskutku nezůstalo jen u „tíhnutí“, ale v Dornachu dospělo k uskutečnění, když byl na vrcholu kopce vystavěn dvanáctihektarový areál, který zrealizoval ideu Gesamtkunstwerku jako žádný jiný projekt takového rozsahu ve 20. století.

Samozřejmě tu zřídkakdy běží o „celého“ Steinera a mnohdy se jeho dílo využívá jednoduše jako „kamenolom“, z kterého si každý bere, co právě potřebuje. Přesto jsou to stále ona velká témata, která v rostoucí míře zajímají mnohé umělce i přes dominanci technologie a konzumerismu: umění a přírodověda (Eliasson, Nicolai, spjatost s přírodou (Merz, Penone), vztah mezi uměním, náboženstvím a spiritualitou (Angioletti), vztah člověka a vesmíru (Finch, Dybbroe Møller), jakož i otázka po podstatě individua a bytosti člověka. Steinerovy koncepce – od stvoření nového světa v širším smyslu, přes podobu Gesamtkunstwerku zrušením hranice mezi uměním a designem až k odstranění protikladu „vysokého“ a „nízkého“ – jsou základem, z něhož vychází Claudia Wieser, když se zabývá jeho dílem. Steinerovy myšlenky o architektuře, designu a estetice, spjaté s tvůrčím řešením a vizuálními realizacemi, nacházejí v prostorových instalacích Claudie Wieser ohromující analogii. Její práce charakterizuje zejména pokus (podobně jako u Steinerovy prostorové koncepce v Goetheanu) „konkrétními materiály a zásahy atmosféricky proměnit výstavní prostor a prorazit hradbu pozorovacích zvyklostí, které mají diváka přenést někam jinam“.¹

Jiní umělci, především Joseph Beuys, čerpali ze Steinerových sociálních a společenských idejí trojčlennosti důležité impulsy pro rozšíření svého pojetí umění. Steinerův „etický individualismus“ poskytuje myšlenkový základ k přemostění rozporu mezi egoistickým individualismem a kolektivismem ubíjejícím fantazii, rozpor, který je dnes víc a více předmětem uměleckého sporu (Graf, Federle). „Etický individualismus“ nabízí třetí cestu mezi systémem komunismu, který potlačuje individuum, a chamtivým a skrblickým kapitalismem (kterému mimo jiné vděčíme za finanční krizi), neboť do středu staví toho, kdo tam skutečně patří: člověka.

Úryvek ze článku Současné umění a „vesmír Rudolfa Steinera“ v katalogu Rudolf Steiner a současné umění, s. 108–116
 

1. Rozhovor Ulriky Groos s Claudií Wieser v katalogu k výstavě Rudolf Steiner and Contemporary Art, Kunstmuseum Wolfsburg, 2010, s. 174 ^zpět