Fronk, Václav: Sebereflexe české společnosti, přelom 19. a 20. století v perspektivě humoristických časopisů

Fronk, Václav
Sebereflexe české společnosti, přelom 19. a 20. století v perspektivě humoristických časopisů

ukázka historie

Kniha Sebereflexe české společnosti seznamuje čtenáře s dosud nezmapovanou problematikou českých humoristických a satirických časopisů na přelomu 19. a 20. století. Právě tento pramen se stává východiskem k poznávání bouřlivých proměn, které v tomto období celá česká společnost zažívala.

Václav Fronk: Sebereflexe české společnosti: přelom 19. a 20. století v perspektivě humoristických časopisů. V. Fronk, Praha, Bílina, 2011, 255 s.

Technika jako hrozba pro člověka a jeho kulturu

Jak už bylo výše několikrát zmíněno, stroj se v karikatuře mnohdy obrací proti člověku, který jej stvořil. Nejde přitom zdaleka jen o banální a přehnané výjevy automobilových havárií nebo tramvají přejíždějících chodce. Neméně citlivě je v humoristických časopisech vnímán rozměr postupného odlidšťování světa, jenž se projevoval v sílícím vlivu techniky na lidskou kulturu. Síly, jež měly dovést civilizaci k netušeným metám pozemského blahobytu, se vymknou kontrole a stávají se pro ni naopak hrozbou. Která z novinek se stane osudným vynálezem zkázy?

Nejnápaditější ztvárňování automobilové tematiky nacházíme roku 1908 v mnichovských Fliegende Blätter. Na jedné straně je tu karikována právě hrůza, již vozy v řadách chodců vyvolávaly. Naivní německá turistka, která v Římě přisuzuje těmto vynálezům zničení antických památek, se zjevně mýlí, a stává se proto směšnou. Zhoubný vliv automobilismu je v tomto případě nepochybně přeceněn, tak jako třeba ve Švejkově svérázném hodnocení příčin sarajevského atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda d´Este, kde se rovněž mění z podružné okolnosti v jednu z nejdůležitějších příčin následníkova zavraždění: „Tak se podívejme, paní Müllerová, v automobilu. Jó, takovej pán si to může dovolit, a ani si nepomyslí, jak taková jízda automobilem může nešťastně skončit.“ Při hlubším zamyšlení však vyvstává možnost jiné interpretace římského omylu. Příspěvek vyjadřuje také jednu nesmírně podstatnou změnu moderního světa, jež nebyla bez souvztažnosti k technice – tradice ve všech svých podobách bere za své, evropská kultura se proto v perspektivě přelomu století doslova chvěje v základech.

První přelet kanálu La Manche oslaví Simplicissimus kompozicí, na níž kontrastuje Louis Blériot v aeroplánu s Neptunem, který se v hlubinách pod tíhou své porážky věší na kýlu potopené lodi: „Neptun ist tod – es lebe Blériot!“ V tomto duchu je zcela bez jinotajů prezentován technický pokrok v Die Muskete, ilustrátor zde nechává přejet kostel parním válcem, poháněným lokomotivou. Na jiném vyobrazení sledují z oblaků Bůh Otec a Goethe jako penzisté dění dole na Zemi, které od nich převzal plně do své péče vynálezce Edison. Polemiky se nevyhnuly ani vlastnímu výtvarnému umění. V tomto případě mohlo ovšem lehce docházet ke střetu zájmů. Přispěvatelé časopisů byli totiž nezřídka sami umělci s vyššími ambicemi a tato nechuť k novému se jich bezprostředně týkala. Jak vyhovět vkusu čtenáře, a zároveň nekarikovat sám sebe? Zřejmě z tohoto důvodu se v českých listech neobjevují ozvuky dosti vypjatého boje o secesi, který na přelomu století probíhal ve Vídni. Roli hromosvodu pro veřejné pohoršení nad úpadkem umění sehrál v Humoristických listech především novoprimitivismus. Ten vyvolal vlnu všeobecného rozhořčení, srovnatelného snad pouze s kalhotovou sukní. Vděčným soustem byl pro Humory i kubismus. Ani karikatury na téma bláznivých nápadů moderních tvůrců nejsou žádným ryze českým specifikem. Například vydavatelství berlínských Lustige Blätter z nich vydalo roku 1901 samostatnou antologii.

První projevy sportovního nadšení

Fascinující schopnost sportu získávat si popularitu nejširších vrstev byla od jeho počátků patrná po celé Evropě. Ani humoristickým časopisům tato vlastnost neunikla, případy její reflexe se množí už v období změny letopočtu. Malý sportovní nadšenec má v Novém Palečku o vhodném dárku před Vánocemi roku 1900 jasno: „Už mám toho hraní s vojáky po krk; nedostanu-li k Ježíšku kolo, zahraju s tatíkem ‚na kopanou‘.“ Objeví-li se však vážnější úvaha o této masové sportovní mánii, neztrácí ještě charakter povinného odsudku. Báseň ze Šípů roku 1900 se – s výjimkou vztahu k Sokolu – nijak neodlišuje od výše citované skladby ze staročeských Českých kopřiv. Odpor se s odstupem deseti let spíše přiostřuje:


Dneska sporty svět se baví,
vítěze v nich hlučně slaví,
kdežto práci, um a vědu,
klade teprv ku posledu.
Ale tomu nedivme se!
To už doba s sebou nese,
že kdo blahobyt náš zvedá,
za to stranou v koutku sedá!

Podobně jednoznačné konzervativní stanovisko ovšem bude brzy nehájitelné. První vlaštovkou nového pohledu byl v Humoristických listech už zmiňovaný osvětový příspěvek k fotbalu z roku 1905. Tehdy se sport dočkal uznání rovněž ve 23. díle Ottova slovníku naučného. Ozvuky dávné klatby pronesené v sokolském věstníku se zde sice ještě ozývají, její moc trvající bezmála čtvrt století je však již zlomena: „Charakteristickou známkou sportu jest jistá ctižádost, která se snaží dosíci výsledků co nejlepších a vede k závodům, avšak často svádí k různým výstřelkům a honbě za cenami, jakož i přehnanou přípravou k závodům těm (trainingem) nezřídka i zdraví škodí, na úkor sportu samého, jenž svou podstatou jest výborným prostředkem k udržení zdraví. Proto doporučuje se mírný tento tělocvik lidem, kteří pro své povolání nemohou s důstatek se pohybovati, zvláště pak mládeži studující, vedle tělocviku školního, u nás i sokolského. Ten zase svými snahami po kráse a půvabném držení těla je dobrou protiváhou sportu, který namnoze těchto požadavků řádné tělovýchovy zanedbává.“ Sport je tedy vzat s výhradami na milost, i když asi není náhoda, že fotbal, který na sebe strhával značnou část pozornosti, se zde v dlouhém výčtu druhů sportovních aktivit neobjevuje, v hesle se dočteme pouze o míčových hrách.

Četnost vyobrazení k tomuto tématu se v nové podobě časopisů výrazněji nezvýší, nedůvěra ke sportu však přece jen postupně opadává. Velkou zásluhu na jeho vzrůstající prestiži měly množící se úspěchy českých reprezentantů. K nim se ostatně váže jeden z vůbec prvních sportovních příspěvků. Roku 1882 – tedy ve stejné době, kdy v Sokolu vychází protisportovní manifest citovaný na úvod této kapitoly – se zúčastnili bratři Kohoutové, přední propagátoři cyklistiky v českých zemích, mezinárodních závodů ve Vídni. Do hlavního města mocnářství se dopravili na svých nových strojích, cesta se stala součástí tréninku. Bez jakýchkoliv soutěžních zkušeností potom domácí borce senzačně porazili. Josef Kohout zvítězil v závodě o mistrovství Rakouska na jednu anglickou míli v čase 3:41 před svým bratrem Františkem, ten potom vybojoval triumf také na desetinásobné trati. Oba historicky první úspěšní čeští reprezentanti si vysloužili oslavnou karikaturu v Palečkovi, na níž jsou zachyceni v duchu slovanské vzájemnosti společně se srbským přeborníkem v tehdy velice populární soutěži o nejpomalejší jízdu na 100 metrů Dušanem Popovičem. Z hesla „Sláva vítězům, čest poraženým“ dodržel Krejčík pouze jeho první část, když doplnil kompozici o neúspěšné rakouskoněmecké závodníky s patřičně dlouhými nosy. Takto sport v české karikatuře začíná, odsudky přicházejí až později, po prvních kolizích velocipedistů s chodci, ale především jako výraz potřeby bránit svou identitu v překotně se měnícím moderním světě.

Pro ilustrovaný humor začátku 20. století už se zájem o sport stává takřka povinností, fotbalová tematika příznačně nechybí roku 1907 ani v prvním čísle reformovaných Humoristických listů. Příspěvek však vyznívá poněkud nejasně. Lev, k němuž se tradiční karikatura chovala s úctou, hodnou tohoto historického symbolu české státnosti, je zde obklopen kopačkami a fotbalovým míčem. Kreslíř zřejmě neměl dost odvahy k tomu, aby nakreslil lva obutého, rekvizity jsou proto pouze rozptýleny volně do prostoru. Vše doprovází poněkud nejednoznačné verše. Jde jen o další z mnoha alegorií trpitelského osudu českého národa, v němž má kopaná pouze podružnou roli? Tomu neodpovídá až přepjaté sebevědomí, které z textu čiší, i když také to může být samozřejmě pouze prostředkem literární nadsázky.

Adekvátní by bylo, kdyby šlo o reakci na mimořádný úspěch některého z českých týmů, nejlépe samotné reprezentace. Žádná taková událost však na přelom let 1906–1907 nepřipadá, a ani ve vlastním příspěvku nerozluštíme podobnou vymezující informaci, vyjma divokého výsledku 7 : 0 v pravém dolním rohu. Možné je rovněž to, že je hrdost záměrně zveličena a jde o obvyklý kontrast vznešeného s nízkým, symbolu českého státního práva a dekadentní kopané – toto čtení by nejvíce zapadalo do předchozího kontextu. Doslovná interpretace, tedy prostá oslava kvalit českého sportu, který se rozvíjí přes nepřízeň politických podmínek, naopak vyznívá až přespříliš moderně. Týkala by se navíc fotbalu, a ten patřil tradičně k záležitostem nanejvýš problematickým. Ani ji ovšem zcela vyloučit nelze. Na způsobu chápání této básně se ostatně nemuseli shodnout ani její soudobí čtenáři. Interpretaci znesnadňuje radikální proměna, již tehdy časopis prodělával. Atmosféra byla vpravdě revoluční, od nového parlamentu se očekávaly téměř zázraky, tradiční témata byla najednou pro list nezajímavá. Něco přes půl roku trvalo, než se situace uklidnila a redakce zmírnila dopad těch změn, jež příliš předběhly svou dobu.

další ukázka Sebereflexe české společnosti: přelom 19. a 20. století v perspektivě humoristických časopisů zde

© Václav Fronk
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4310x

katalogy

Inzerce
Inzerce