Sedmimílový krok přes několik let po tomto (mém posledním) dětském domově. Blížil se konec války tak, jak se k nám blížila ruská vojska. Naše gymnázium bylo přeměněno v lazaret, osm tříd se tísnilo v jedné místnosti. Ve dny, kdy jsme proto nemohli mít vyučování, v posledních měsících války, jsme byli zásobeni rozsáhlejšími úlohami: tak nás náš učitel němčiny, pražský germanista, pro politickou nespolehlivost z trestu přeložený do provincie, poslal do okolních vesnic. Tam jsme měli zkoumat hláskové posuny v nářečních odchylkách a při putování z jedné vsi do druhé jsem měla možnost dohnat své znalosti severomoravských dialektů. A kdo neví, kde leží Morava: Morava je pauza mezi českou a slovenskou národní hymnou, vysvětlil moravský básník Jan Skácel skupině spisovatelů, když jsme po autorském čtení seděli pospolu ve Vilenici. To bylo v roce 1989, těsně před Skácelovou smrtí. O tři roky později se Slovensko stalo samostatným státem a obě hymny už se spolu nezpívají.

Zpět k hláskovým posunům, k naší úloze. Zde by bylo třeba doplnit, lépe přesně popsat: cesty do různých vesnic většinou úzkými pruhy malých políček, německé vesnice natřené nabílo, české venkovské domky různobarevné, v německých stejně jako v českých vsích, všude nás vítaly hlasitě kejhající husy. Velké čtverhranné dvory nebo malé chalupy nádeníků, kolem dokola slepice, kačeny, králíkárny, žebřiňáky a hromady nářadí připraveného k opravě. Na lavicích přede dveřmi prastaří muži. Ženy se smetáky nebo při krmení drůbeže. Různé kuchyně a světnice. Pak vyprávění žen, které tolik těžké dřiny jen stěží zvládaly. Často také velmi mladé dívky, které se ještě rychle provdaly, než jejich milí museli odejít na frontu. A všude fotografie mužů a synů, všichni v uniformě, téměř v každém domě jeden nebo dokonce dva snímky se smuteční páskou. Seděli jsme v mnoha kuchyních a světnicích a dlouho mluvili s obyvateli, kteří většinou hovořili pouze dialektem, nikoliv spisovnou němčinou, dověděli jsme se o jejich velmi namáhavém životě a pilně jsme zaznamenávali do sešitů, jak vyslovují slovo Apfel a bůhví jaká jiná slova. A na základě nářečních slov, měnících se od vesnice k další osadě, jsme se snažili sledovat různé hláskové posuny.

Co jsme si ještě představit nedovedli: jen za několik málo měsíců budou tihle lidé vysídleni, vesnice vyklizeny, všechny domy opuštěné. A když jsem se po třiceti letech poprvé vrátila, schovávaly se v ruinách romské děti.

Ale válka dosud neskončila, a my dostali další školní úlohu – psát dlouhé slohové práce, vždyť jsme na to měli spoustu dní. Tak jsem sepsala svoje vzpomínky na Rigi, dosud ještě zcela živé. A poprvé jsem zjistila, třebaže slohové práce byly do té doby mou silnou stránkou, jak svévolně, dokonce vzpurně se chová jazyk, když se jím má psát přesně, a jak to, co je jednou napsáno, překrývá nebo dokonce zcela nahrazuje vzpomínku. To, co jsem teď popsala, tedy zřejmě není moje dětská vzpomínka, nýbrž vzpomínka na vzpomínku čtrnáctileté dívky.

Dokud se dalo z Československa bez problémů vycestovat do zahraničí, navštěvoval otec pravidelně svou matku ve Švýcarsku, kam se v roce 1938 vrátila. S dědečkem se seznámila, když na konci svých cest na zkušenou pracoval nějaký čas v tkalcovně v Horgenu, a později, bylo to asi kolem roku 1892, se vzali na Moravě, tehdy ještě části Rakousko-Uherska. Sňatkem s cizincem přišla babička o své švýcarské občanství a nyní, když se do Švýcarska vrátila, ji jako cizinku pravidelně kontrolovala cizinecká policie. Zda nepracuje, což bylo zakázáno, zda snad své sestře a neteři, u kterých zpočátku v Curychu bydlela, nenahrazuje služebnou?

Těsně před vypuknutím války, v době Švýcarské zemské výstavy, mě rodiče vzali na jednu z takových cest, a tak jsem mohla obdivovat nespočetné slavnostní vlajky, které stále ještě vidím pestře vlát, dětský ráj a umělý potok s lodičkami Schifflibach nebo vyučovací hodinu o koloběhu vody, kterou měla má teta ve vzorové škole, a ještě mnoho jiného na výstavě, ale především jsem se shledala s babičkou.

Zdála se mi křehká a překvapivě drobná, mezitím jsem byla skoro tak velká jako ona. Procházely jsme se jednoho teplého odpoledne po zahradě jejího bernského domova pro seniory. Byla velice tichá. Tomu málu, co pověděla, jsem rozuměla, ale švýcarskou němčinou jsem jí odpovědět už neuměla. A poprvé jsem si povšimla babiččina zvláštního spisovného jazyka. Úplně pomalu, opatrně přecházela od stromu ke stromu, pořádkumilovně odlamovala mladé zelené výhonky na kmenech podle cesty a mně bylo do pláče. Což nesměl nikdo zpozorovat.

Už jsem ji, jednu z nejmilejších osob mého dětství, neviděla, zemřela v roce 1943, dva a půl roku předtím, než jsem se svými sourozenci přijela do Švýcarska.

9. května 1945, v den příměří, dorazila Rudá armáda do našeho města, a místo aby se oslavovalo, vylévaly se poslední láhve vína (dlouhá léta uchovávaná pro tuto příležitost) do odpadu kvůli opilým vojákům; navzdory očekávání pro nás válka opět začala. A co se po léta dělo všude tam, kde vojáci dobyli území, to jsme teď prožívali my.

Za střelby útěk z našeho domu do jiného, hodně vzdáleného. Dnes bych rukou dosáhla na jeho střechu. V domě jsou dvě místnosti, znám obě, jsou tu jen jedny dveře a okna zastavěná květináči jsou maličká, těmi se nedá rychle utéct ven. Otvíráme dveře, stojíme rovnou v kuchyni, ale tady už sedí dva –

Proboha, rychle pryč, vraťte se, honem k mostu, vidím ještě přesně, kde je most, vidím jej dokonce v noci, touhle cestou jsem často běžela ve spánku.

Vrátili jsme se domů a schovávali se, dokud nás hlad nevyhnal ven.

Do školy jsem už nesměla. Mezitím mi totiž bylo patnáct a musela jsem pracovat. Dostala jsem se jako děvečka do rodiny českého sedláka, neobyčejně pobožné a stejně tak vlídné, líbilo se mi u nich tak, že bych byla nejraději zůstala a také se stala selkou. Ale práce byla příliš těžká, a když jsem se po žních zhroutila, vzal mě do učení švec.

Za několik měsíců nás dostihl dopis ze Švýcarska. Brzo odjedeme, řekla jsem v ševcovské dílně, až dostaneme povolení k vycestování, pojedeme k tetě do Švýcarska.

Kapitalistická země, poznamenal jeden z dělníků s trochou jakoby politování a trochu vyčítavě. Opravdu tam chceš odjet?

Škoda, řekl švec.

Ano, škoda, přisvědčila jsem a měla co dělat, abych se nerozplakala, nemohla jsem přece plakat před sedmi mužskými, před kterými jsem si tak dlouho hrála na dospělou a kteří věděli, že se mi tahle práce líbí, že se s nimi cítím dobře a že nechci pryč.

Po večerech a v neděli jsem z běhounů, silné pruhované látky chráničů na schodištní koberce, šila tlumoky, pět velkých tlumoků pro moje tři malé sourozence, sebe a sestřenici. Z tuleních kožešin, které se našly na půdě mezi lyžařskými věcmi, jsem vyrobila popruhy. Ve Švýcarsku jsou hory, jednoho dne budeme zase lyžovat. Nebylo to tak, že bych do Švýcarska jela nerada. Ale nerada vzpomínám na cestu, která mě odváděla z domova.

Cestu z domu na nádraží jsem později zakreslila do malé knížečky v kožené vazbě, kterou jsem dostala k narozeninám a kterou jsem vzala s sebou. Není vyloučeno, že jsem začala psát a kreslit už cestou. Tato kresba, která nás zobrazuje na hrázi rybníka: já táhnu vozík, na němž jsou narovnány tlumoky, matka jde vpředu, děti a sestřenice postrkují vozík nebo běží za ním. Hráz označují čtyři stromy, zelený pruh svahu, modré linie vody, což mi stačí, abych navždycky věděla, oč jde. V knížečce je ještě jeden obraz, obraz jiného odchodu s vozem s plachtou, s kozou běžící za vozem a se mnou, která běží za kozou a vozem, dva obrázky za mnohé, které jsem mohla nakreslit, a několik Morgensternových básní zapsaných neohrabaným písmem. Po příjezdu do Švýcarska jsem měla po nějakou dobu potíže, abych si odvykla psát kurentem, kterým jsem se naučila psát německy. Odnaučit se něco jiného mi dělalo větší těžkosti a lecčeho, čemu jsem se naučila jako dítě, i toho, čemu jsem se musela naučit tehdy cestou, jsem se už nedokázala zbavit, i když by to bývalo užitečné.

…na něm vidět zelenavé doubí, člověka a knihu se vším všudy. Když jsem si zapisovala tuto a jiné básně, znala jsem je ještě zpaměti. Palmström neví, jak se vysmrkat. Můj dědeček mi je přednášel: neboť takový je unikát, že naň vždycky bezprostředně úcta k všemu krásnu sedne.¹ Také dědeček byl jedním z nich, věděl, čemu mě učí. Nechtěla jsem na něho zapomenout. Na rozdíl od mnohého jiného, o čem jsem si umínila, že to zapomenu, a pak jsem to skutečně nebo, jak se ukázalo teprve mnohem později, jen zdánlivě zapomněla.

Tak jako cesta, která začala v noci na 1. prosince 1945 na nádraží mého rodného města, ve tmě tedy, tak na mém obrázku svítí jen srpek měsíce a hvězdy. Ve vlaku žádné osvětlení nebylo. Tu a tam si někdo zapálil cigaretu, někdo, o kom jsme nevěděli, je-li to Čech nebo ruský voják, je-li nebezpečný nebo mírumilovný. Ulekla jsem se tónu, který zazněl z mé kytary, do které jsem nechtíc vrazila. Vmáčkli jsme se do lavic, pokoušeli se po celou dobu, po dlouhé hodiny z Moravy do Prahy, být tiší a nenápadní, jak ve vlaku mrtvý dým, abychom se tak vyhnuli všem nebezpečím.

Na tuto cestu mi zůstaly jen útržky vzpomínek. Že jsem měla hlad a mí sourozenci také, že mi cesta do Prahy neubíhala a z Prahy do St. Margrethen to trvalo týden, měsíc nebo déle. Ale možná že moje vzpomínka není správná, tak jako hodiny, které jdou špatně.

Čekání na švýcarském konzulátu na Hradčanech. Když se vyjde Nerudovou ulicí nahoru, ulicí, pojmenovanou po Janu Nerudovi, českém básníkovi, jehož jméno si jako pseudonym zvolil Chilan Pablo Neruda, když se vyjde strmou uličkou nahoru, pak byl švýcarský konzulát vlevo v prvním paláci na zámeckém náměstí. Tam potvrdili zvací dopis naší curyšské tety a udělili nám cestovní povolení pro transport Červeného kříže, který zahraniční Švýcary a přeživší z koncentračních táborů a několik dalších, jako nás pět dětí, vezl do Švýcarska. Moje vzpomínka na náměstí před Hradčany, na výhled odtud, na těch několik hodin v Praze je jako nemoc s vysokou horečkou, chvílemi vyplouvám a vnímám své okolí, abych smrtelně unavená rychle zase zavřela oči.

Vojenský vlak jel z Varšavy přes Osvětim, Prahu, Hof, Mnichov do St. Margrethen. Nastoupili jsme v Praze, bez matky, ta se musela vrátit, mávali jsme z okna vlaku, dokud nezmizela.

Bylo nám patnáct, třináct, osm a šest let. Směla jsem pomáhat v kuchyňském voze a mezi jiným jsem se naučila, jak se dělají polévky z Maggi, že se sáček nejdřív vysype do rendlíku a pomalu přilévá studená voda, rozmíchá a za stálého míchání přivede k varu. Místo rendlík jsme dosud říkali kastrol. Místo geranie pelargónie. Maggi jsme už znali. Maggi kostky a hnědé tekuté koření Maggi bylo i u nás, omáčku jsme si posolili a lízali z dlaně. Ovšem polévky v sáčku jsem poznala teprve v onom švýcarském vlaku.

Také docela zvláštní švýcarská slova. Vojáci z vlakové hlídky se bavili tím, že nás učili výrazům jako chuchischäschtli, Hueresaich, es schifft, gopferdeckel, blöde Siech, Potzchaib a Glünggi. Třebaže mi švýcarská němčina nebyla docela cizí, něčemu jsem dokonce rozuměla, protože jsem jako malé dítě mluvila s babičkou švýcarskou němčinou, musela jsem se všemu učit znovu. Čím víc jsme se blížili Švýcarsku, tím lépe jsem mluvila schweizerdütsch, ale, gopferdeckel, ještě zdaleka, po celá léta zdaleka ne dost dobře.

Pocit opuštěnosti na česko-německé hranici, die verreckte Chaibe, ti zatracení chlapi by nás mohli z vlaku vytáhnout! Takže obojí: vždyť by se tu mohli docela klidně objevit, ti v uniformách, Rusové, Češi nebo Němci, kroutit hlavou nad našimi papíry, popadnout nás za límec a vyvléct z vlaku, ten by odjel do Švýcarska bez nás, a my bychom nebyli zachráněni, a zároveň zapovězená naděje, že by nás mohli poslat nazpět a domů, a byli bychom zachráněni. Nebo během nekonečného posunování vagonů představa, přání nebo podezření, že lokomotivu připojí na zadní konec vlaku.

Zpustošený Mnichov, trosky kolem nádraží. Takovou spoušť jsem předtím ještě nikdy neviděla, i když jsem zažila bombardování na různých místech. Z vysoké černé pumpy jsme dovlekli do vlaku vodu, zásobu na další cestu, jako by vedla pouští.

In einer kleinen Konditorei, stále znovu pozpěvuje švýcarský chlapec z Moravské Ostravy, po celou cestu si zpívá: Da sassen wir zwei / bei Kuchen und Tee. Jako kdyby existovala jen jediná touha po koláči, čaji a lásce, jen ta jediná idiotská melodie, kterou pokaždé všichni pobrukujeme: Da sassen wir zwei / bei Kuchen und Tee. A ti z Osvětimi se přitom usmívají, takže je znát, tihle vědí víc. Ano, bohužel prý skutečně vědí víc než my všichni, potvrzuje Anita, kterou jsme mezitím adoptovali jako matku. Ale ona i Jascha mlčí, ona se o nás něžně stará, jako bychom byly její vlastní, naštěstí uchráněné děti, které chce ušetřit svých zkušeností. Kdybychom se byli odvážili a vyptávali se jí, sotva by něco řekla, nebo jen něco málo, skoro nic, tak jako jsme se skoro nic nedověděli od našeho otce, několik měsíců předtím, potom, co se vrátil z německého tábora.

Jascha, který byl velmi mladý a který mi navzdory děsivé vyhublosti připadal velmi pohledný a navzdory cynickým náznakům velmi milý, se dvořil mé sestřenici. Bylo nebetyčně smutné přihlížet, jak jí nosí čaj nebo polévku a jak s ní mluví, jako by byla dospělá, gopferdammi, vždyť jí bylo patnáct jako mně.

Co zamlčovali, dalo se trochu ještě vidět na Anitě, Jaschovi a ostatních, na jejich obličejích a později, při dezinfekci v záchytném táboře na švýcarské hranici, i na jejich tělech.

Těsně před Vánocemi nás jako zdravé a čisté propustili ze St. Margrethen. Naše tlumoky, v nichž bylo nacpáno všechno, co jsme měli, způsobily, že jsme vypadali menší, než jsme beztak byli, takže jsme tetu na hlavním nádraží v Curychu vylekali, později se mi přiznala, že si nás představovala větší a ne tak hladové.

A pak jsme jedli a jedli a nejen brambory, jako dosud ke snídani, k obědu a k večeři. Ale také celé tabulky čokolády a Ankemödeli, to jsou… ale, jak se to jmenuje? Mluvila jsem od té doby víc švýcarskou než spisovnou němčinou. Kusy másla a celá kila chleba, spolužáci mě mají v paměti, jak jsem během vyučování tajně jedla. Padaly do nás dorty, maso, kolik jen se do nás vešlo, a protože jsme tetu, učitelku na prvním stupni a ne právě bohatou, vyjídali a jednoho strýčka ještě víc, zvali nás různí lidé, kteří se pak našeho apetitu polekali.

V Československu se až do války nežilo nijak zvlášť jinak než ve Švýcarsku a navenek se Češi od Švýcarů také nijak neliší. A jazyky, i švýcarskou němčinu, to jsem věděla, se člověku může naučit. Vlídný pán, který nás uvítal v záchytném táboře St. Margrethen, se naučil dokonce víc než tucet jazyků. Ujišťoval, že lidé, na rozdíl od rostlin, nemají kořeny, a je tedy pro ně podstatně snazší usadit se na jiném místě. Přesně si vzpomínám na tento obraz kořenů, které nám scházejí. A tak jsme my, mí mladší sourozenci, sestřenice a já, byli dobré mysli, když jsme po karanténě mohli odjet k tetě do Curychu. Znali jsme ji a v Curychu jsme před několika lety také byli, a tak tedy jsme byli méně cizí než jiní uprchlíci. A přece ještě cizí víc než dost.

Naši příbuzní se podivovali tomu, co jsme vyprávěli, v žádných z těch tak dobře informovaných novin se o tom nepsalo. A protože znali okolnosti lépe, věřili nám. Jinak těm cizím dětem nevěřil nikdo. Názory byly hotové, vědělo se, kdo je dobrý, pouze dobrý, a kdo je zlý. Že otec a jeho bratr se z německého tábora dostali po válce do ruského a tamodtud přímo do českého tábora, že je i tam týrali a že jsou bez procesu stále ještě v zajetí, to a leccos jiného se do tohoto obrazu nehodilo. Každý byl přece, stejně jako už za války, skvěle informovaný. Od té doby nevěřím bezvýhradně informacím z válečných území a tu a tam pochybuji o správnosti rozhodnutí, která z toho vyplývají.

Nechtěli jsme myslet na minulost, nikdo z nás, o tom se už nemluvilo. Nechť sobě mají, / nic tím nezískají². Stejně nebylo možné něco sdělit někomu, kdo nikdy neprožil něco srovnatelného. Dnes ke své lítosti zjišťuji: ani já nedokážu plně pochopit a posoudit rozměr a psychické důsledky neštěstí, které daleko přesahuje mou zkušenost s krutostí.

Když mého otce po roce propustili (jeho bratra až o deset let později), a rodiče konečně mohli přijet do Švýcarska, dostali pouze povolení k pobytu za účelem pokračování v cestě.

Pravidelná otázka cizinecké policie Proč jste ještě zde? hrozila vyhnáním z ráje. Nebo když jsem někdy svou cizost zapomněla a chovala se nevhodně jako ostatní patnáctileté nebo šestnáctileté: Co tu pohledáváš? Vrať se, odkud jsi přišla! Kam bych se, navzdory všemu, ráda vrátila, ale už jsem nemohla.

Ovšem, ten vlídný kosmopolita ze St. Margrethen nevzal v úvahu, že svých zkušeností nabyl dobrovolně a se švýcarským pasem.

Jak žije člověk na cizím místě (byť by to byl ráj) a má ještě všechny hrůzy v hlavě?

 

1. Christian Morgenstern: Palmström. Překlad Ludvík Kundera, Praha 2001 ^zpět
2. Verše z kostelní písně Hrad přepevný jest Pán Bůh náš ^zpět

Audioukázka z knihy v němčině
Ukázka z německého vydání s ilustracemi autorky