V den, kdy dívku uškrtili, vyrazil malíř do města už ráno. Jinak by tou dobou pracoval, teď kráčel po Rozengrachtu. Bylo po desáté a velmi pěkné počasí. Stísněnost, kterou pociťoval celý uplynulý týden, polevila. První květnové dny jsou od přírody radostné, na léto s úmorným horkem ještě nemyslíme. V ranním světle se průčelí domů skládají z odstínů šedé a hnědé, černá není potřeba, a nebe nad nimi je nepojmenovatelně modré. Přešel ulici. Podélně zvrásněné čelo mu dodávalo vzezření myslitele, a tím také byl. Malíři jsou zvyklí myslet rukama.

U křižovatky s Prinsengrachtem ho upoutalo, jak živo tam je. Dav směřoval k mostu přes Nieuwezijds Achterburgwal. Co mají všichni za lubem, tam dál u radnice? Ten, kdo jde tudy, jde totiž na Dam. V ohybu o několik kroků dál se zastavil a předklonil se, aby se na to přeptal. Pod schůdky u vchodu pro služebnictvo stála nějaká žena a oběma rukama zavírala dveře.
„Co se děje?“
Služebná se ohlédla přes rameno. Uviděla starého pána s pronikavýma očima, který neví, co podle ní už několik dní ví celé město. Vyšplhala po schůdkách.
„Copak to nevíte?“
Je Justiční den.
Žádná odezva.
Na Damu je poprava.
Aha, přikývl a chtěl jít dál, ale žena na něj nepřestala důrazně upírat oči. To zvláštní ještě přijde. Zahlédl, jak se jí stáhly tváře a ústa, v očích zableskla zvědavost palčivá jako velká touha.
„Ženská,“ řekla. „Holka. Teprv osmnáctiletá.“
Pokročila šikmo dopředu, aby mohl projít.
„Je to v jedenáct,“ dodala.
Když šel dál, byl v zásadě pořád ještě na cestě do Warmoesstraat, aby si u jednoho ze svých dodavatelů nakoupil potřeby pro plátno, rozpracované dílo, které v tuto chvíli už daleko přesáhlo jeho rozum i myšlenky, a proto ho přitahovalo jako magnet. Milenecký pár, dvojice ve zlaté a rudé zasazená do tmavého prostoru. Výjimečně nebylo plátno určené pro někoho jiného – do chvíle, kdy bude nutně potřebovat peníze, je to, co se na něm zobrazuje, jeho. Čerstvá zpráva se mu přesto vloudila do srdce, zůstane tam a bude žadonit o jeho pozornost. Popravy se ve městě konaly pravidelně. Někteří se na ně chodili dívat – tedy přinejmenším pár set lidí, a když případ dráždil představivost, přišlo jich někdy přes tisíc –, jiní tam nechodili nikdy.

V Leidenu, jako dítě, už ovšem někdy viděl popravu oběšením. Ale uškrcením, to ne. Je to snad něco zvlášť určené pro zločince ženského pohlaví? Vsedě. Přijde jim to snad decentnější?

V uších mu ještě znělo těch pár slov, která mu sdělovala, co se tu chystá, co se už děje v životě dívky, teprve osmnáctileté. K mostu došel ve chvíli, kdy se rozezněly zvony. Nejdřív v dálce, dutě, zvolna, brzy přehlušené těžkým duněním přímo nad jeho hlavou, v Západním kostele.
To přehánějí, připadalo mu.
Skutečně dnes v kostelích vyzváněli víc než jindy, a bylo to pochopitelné. V tomhle městě ženu nepopravovali už dlouhý čas, přesněji řečeno jedenadvacet let. Muže poměrně pravidelně. Zloděje, násilníky, recidivisty, dřív nebo později trpělivost došla a vpletli je do kola nebo oběsili.

Ačkoliv měl Dam prostě na cestě, způsobil ten randál, že to tam teď malíře táhlo jinak, naléhavě, v davu, který ho vstřebal. Rozčilovalo ho to. Nedávno viděl v jedné knize obrázek pohanského bůžka. Měl rohatou buvolí hlavu a čtyři ohnuté lidské paže. V určité dny, jak si malíř se zájmem přečetl, uvnitř sochy rozdělali prudký oheň a lid dostal příležitost bůžka si naklonit tím, že mu do žhavé náruče vloží oběť: ovoce, živé ptáky, savce, otroka, vězně či – a toho si božstvo cenilo nejvíc – vlastní dítě.
Obětovat vlastní dítě, po zralé úvaze, když jsme mu nejdřív svázali nožičky jak drůbeži. To přece přesahuje určitou mez. Objevili snad ti divoši v jistém podobenství, které se zdá šílené, ale možná není, jazyk svého boha?

Říkal si, že by snad raději měl zabočit doleva. Na popravy neměl chuť – ani na ty z lidské, ani na ty z boží vůle. Před necelým rokem mu umřela žena. Na protější stranu Damraku se dá dojít i přes mosty u Nieuwe Dijku. Mezitím se objevila zadní fasáda radnice jako obrovská nažloutle bílá plocha, u země zablácená došeda, totálně drtící celé okolí. Tam vpravo, v jedné z podzemních kobek tedy vězní tu holčinu, nad hlavou se jí tyčí jedna z nejmohutnějších staveb Evropy, změť dokonale sladěných délek a výšek, přesně propočítaných a s pyšnou vůlí, od stavitele po zedníka, přísně dodržovaných, která vysílá jediné poselství.
Tohle je Amsterodam, tohle je svět.
Složil ruce za zády, zvolnil krok. Budova, v níž už častokrát byl, se mu v duchu před očima otevřela jako domek z karet. Schodiště, ochozy, kanceláře, všechno načrtnuté okolo třpytivého sálu, majetku městského obyvatelstva, morálního vlastnictví občanů, kteří mají plné právo sem po libosti vcházet, okounět, vyřizovat různé záležitosti a chodit v trepkách po kruzích s mapou světa a nebeské klenby, vykládaných v mramorové podlaze.

Vtom ho zaskočila myšlenka, až se zastavil. Takové záblesky je vždycky třeba brát vážně. Vrazil do něj muž s psíkem v náručí. Ti dva na sebe pohlédli sotva na píď daleko od sebe, ne déle než na vteřinu, v níž si jeden pomyslel: co kdybych dva takové dokonalé kruhy vztyčil v pozadí mužského portrétu? A v níž si ten druhý nepomyslel vůbec nic, protože měl plnou hlavu vyzvánění, dunivého svolávání, bezpochyby slyšitelného až do nitra budovy.
Za chvíli se s dívčí vražednicí pomodlí.
A v návaznosti na to se jí naposledy zeptají, zda cítí lítost.
Ta paličatá holka řekne ne.