Nyní tedy mohu přistoupit k fronetickým pravidlům (myslím tím fronésis v aristotelském smyslu, tedy moudrost při praktickém rozhodování). Je možné, že můj životní příběh spočívá v následujícím dilematu. Mám-li parafrázovat slova Dannyho Kahnemana, jestliže někteří lidé zabloudí v Alpách, cítí se jistěji, použijí-li mapu Pyrenejí, než aby bloudili úplně bez mapy. Třebaže tak nečiní v doslovném slova smyslu, ve skutečnosti se tím, že se snaží uchopit budoucnost pomocí metod měření rizika, dopouštějí něčeho ještě hloupějšího. Dají přednost předpovědi chybné, než aby neměli žádnou. Dáte-li tedy naivnímu důvěřivci do rukou metodu hodnocení rizika, neomylně tím docílíte, že bude riskovat ještě více. Měl jsem v plánu to společně s Danem Goldsteinem ověřit experimentálně (v rámci našeho obecného výzkumného programu zaměřeného na intuitivní chování v podmínkách Extrémova). Danny (který je výborným konverzačním partnerem, ale neholduje bezcílným procházkám) však trval na tom, že takové pokusy jsou zbytečné vzhledem k existenci řady výzkumů ukotvování, které prokazují, jak škodlivé je poskytnout někomu chybný numerický odhad rizika. Četné experimenty dokládají, že odborníky při rozhodování ovlivňují čísla, jejichž irelevance pro dané rozhodnutí jsou si přitom dobře vědomi – například napíšou-li si na papír poslední čtyři cifry rodného čísla předtím, než začnou odhadovat, jak se bude trh vyvíjet. Když si ctihodní němečtí soudci hodili před stanovením výše trestu kostkou a padlo vysoké číslo, ukládali, aniž by si to uvědomovali, tresty o polovinu delší.

Negativní rada
Je prostá: nevyskytujte se ve čtvrtém kvadrantu, doméně „černých labutí“. Dbát této rozumné rady však není jednoduché.

Psychologové rozlišují mezi jednáním komisivním (to, co děláme) a omisivním (to, čeho se zdržíme). Ačkoliv jsou z hlediska celkového součtu ekvivalentní (dolar, který neproděláme, je roven dolaru, jejž vyděláme), náš mozek k nim přistupuje jinak. Jak jsem již uvedl, doporučení typu „tohle nedělejte“ stojí na empiricky pevnějších základech. Jak se dožít vysokého věku? Vyhýbáním se smrti. Navzdory tomu si lidé neuvědomují, že hlavní úspěch nespočívá v pokusech o zisk, ale v tom, předejít ztrátám.

Pozitivní rady bývají obvykle doménou podvodníků. Knihkupectví přetékají spisky o tom, jak ten či onen přišel k úspěchu, avšak tituly typu Co mě naučil bankrot nebo Deset chyb, které v životě nedělejte tam najdeme jen stěží.

Tato touha po pozitivní radě souvisí s vrozenou lidskou preferencí dělat raději něco než nic, dokonce i v případech, kdy nám zmíněné něco škodí. V jednom televizním pořadu, kterého jsem se nedávno zúčastnil, po mně jakýsi muž v drahém obleku neustále požadoval konkrétní radu, jak překonat současnou krizi. Nebyl jsem schopen přimět ho, aby pochopil mé sdělení typu „co nedělat“ ani to, že mým oborem je prevence chyb, nikoliv lékařská pohotovostní služba, a že i tuto prevenci je možné chápat jako samostatnou a stejně důležitou disciplínu. Není ovšem divu: snahami vysvětlit, že v mnoha případech je lepší – a rozumnější – nemít místo dosavadní matematické ekvilibristiky nic, jsem koneckonců strávil posledních dvanáct let.

Podobný nedostatek rigoróznosti je bohužel široce rozšířen právě tam, kde bychom jej čekali nejméně: v institucionální vědě. Věda, zejména její akademická verze, nikdy neměla negativní výsledky příliš v lásce, o upozorňování na vlastní limity nemluvě. Systém odměňování na to není stavěn. Respekt si tu získáte spíše artistickými čísly ve snaze stát se „Einsteinem ekonomie“ či „novým Darwinem“ než tím, že budete vyvracet mýty nebo revidovat meze poznání a poskytnete tak společnosti skutečnou hodnotu. Vraťme se ještě ke Gödelovu limitu. V jistých případech jsme schopni omezení lidského poznání akceptovat, například poukazujeme-li na Gödelův „průlomový“ matematický limit, protože jeho formulace a matematika působí velmi elegantně – ačkoliv jeho význam poněkud bledne, porovnáme-li jej s praktickými limity v předpovědích klimatických změn, krizí, sociálního neklidu či osudu nadačních fondů, které budou výzkum dalších podob ných „elegantních“ limitů sponzorovat. Proto tvrdím, že můj čtvrtý kvadrant má ze všech těchto limitů největší praktické uplatnění.

Iatrogenie a nálepka nihilismu
Ohlédneme-li se na dějiny sestry filozofie, tedy medicíny, zjistíme, že (při optimistickém odhadu) začala životy zachraňovat teprve před méně než sto lety a v menší míře, než původně tvrdila populární literatura, protože o pokles úmrtnosti se patrně daleko více než dokonalejší terapie zasloužilo povědomí o důležitosti hygieny a (náhodný) objev antibiotik. Lékaři, podléhající ďábelské iluzi vlastní moci, pacienty dlouho zabíjeli a nepřipouštěli si, že plnohodnotnou variantou léčby by mohlo být nedělat nic (bylo to moc „nihilistické“) – a výzkum Spyrose Makridakise ukazuje, že tak do jisté míry činí dodnes, zejména takzvanými nadbytečnými diagnózami.

Nálepka nihilismu bývala odjakživa chápána kriticky. Konzervativní praktici, kteří uvažovali o možnosti nechat věcem přirozený průběh nebo přiznávali, že lékařská věda není všemocná, byli až do šedesátých let minulého století obviňováni z „terapeutického nihilismu“. Odmítnout jednat na základě neúplného poznání lidského těla a doznat, že „tady moje znalosti končí“, bylo považováno za nevědecké. Intelektuální podvodníci usilující o prodej svých produktů použili tuto taktiku i vůči mně.

Termín iatrogenie, tedy studium škod způsobených léčbou, není příliš rozšířen – mimo oblast medicíny jsem jeho užití dosud nezaznamenal. Navzdory své celoživotní posedlosti takzvanou chybou prvního typu neboli falešnou pozitivitou jsem se s pojmem iatrogenního poškození setkal teprve nedávno, během rozhovoru s esejistou Bryanem Appleyardem. Jak to, že tak důležitá myšlenka není součástí obecného povědomí? Dokonce i do medicíny samotné – myslím té moderní – se prastarý imperativ „především neuškoď“ vplížil velmi pozdě. Filozof vědy Georges Canguilhem si položil otázku, proč se zmíněná myšlenka objevila teprve v padesátých letech dvacátého století. Za sebe musím dodat, že nedokážu pochopit, jak je možné, že odborníci páchají ve jménu poznání tak dlouho škody a prochází jim to.

Smutné je, že jak se ukazuje, iatrogenie objevila pouze to, co bylo lidem již známo, než si věda v éře osvícenství osvojila až příliš mnoho sebejistoty a arogance. Opět tu platí, že naši předkové byli moudřejší než my: Řekové, Římané, Byzantinci i Arabové si byli mezí poznání dobře vědomi a respektovali je. Dochované pojednání středověkého arabského lékaře a filozofa ar-Rahávího potvrzuje, že tyto středomořské kultury iatrogenii znaly. Již dříve jsem uvažoval i o tom, že život mohlo člověku zachránit také náboženství, pokud jej odradilo od návštěvy lékaře. Iluzi, že své potíže svěřuje povolaným, tak mohl místo u lékaře uspokojit v Apollónově chrámu. Zajímavé na tom je, že starověké středomořské kultury nejspíš tento výměnný obchod dobře chápaly a zčásti přijaly náboženství právě jako nástroj ke zkrocení této iluze.

Pokud nevíte, kde vaše vědomosti končí a co vše obnáší jejich aplikace, nejste schopni je skutečně využít. Postosvícenská věda i její dcera, věda provozovaná badatelskými superhvězdami, šťastně dosáhly pozitivních výsledků ve fyzice (alespoň té lineární), chemii a technice. V jistém bodě se však musíme vzdát snahy o eleganci a zaměřit se na to, co jsme tak dlouho zanedbávali: na zmapování prostoru, kde nám současné vědecké metody nepomohou, spolu s důsledným studiem obecné vědecké iatrogenie, tedy škod, jež může věda způsobit (přesněji řečeno těch, které už způsobila). Považuji to za velmi potřebný a úctyhodný cíl.

Iatrogenie regulátorů. Jak se bohužel zdá, běžnou odpovědí na problémy, jaké zažíváme, je volání po větší (či přímo neomezené) regulaci ekonomických aktivit. Právě regulátoři se však svými zásahy postarali o naplnění mých nejhorších zlých snů. Právě oni prosazovali, abychom se spoléhali na hodnocení ratingových agentur a „metody výpočtu rizik“, které jen zvýšily zranitelnost systému, protože bankéři se na jejich základě pouštěli do aktivit, jež nás později tak nepříjemně překvapily. Navzdory tomu máme nadále tendenci jakýkoliv problém řešit sovětsko-harvardským způsobem, tedy vyšší regulací, což ovšem prospívá jen investičním bankéřům, právníkům, bývalým regulátorům, kteří dnes působí jako poradci finančních institucí, a dalším zájmovým skupinám.

Fronetická pravidla: Co v praxi udělat (či neudělat) pro zmírnění vlivu čtvrtého kvadrantu, nelze-li uplatnit strategii činky
Nejviditelnější úniková cesta ze čtvrtého kvadrantu vede přes „osekání ostrých hran“ – omezení části rizik prostřednictvím pojištění, je-li dostupné, a uplatnění strategie činky, jak jsme si ji popsali ve třinácté kapitole. Pokud tuto strategii použít nelze a zároveň je ve hře riziko, jemuž se nejsme schopni vyhnout – například v podobě klimatických vlivů, epidemií a dalších jevů tohoto typu z výše uvedené tabulky –, bude nejlépe, posílíme-li svou odolnost tím, že se budeme řídit následujícími zásadami.

1. Respektujte čas a nedemonstrativní poznání.

Vzpomeňme si na úctu, již chovám vůči Matce Zemi – už jen pro její stáří. Nacházíme-li se ve čtvrtém kvadrantu, bude určité sérii dat trvat mnohem déle, než odhalí své vlastnosti. Odjakživa kritizuji skutečnost, že bankovní manažeři, kteří se pohybují přímo v srdci tohoto území, dostávají odměny na základě krátkodobého (řekněme ročního) hodnocení, přičemž u hodnot, jež spravují, dochází k propadu obvykle jednou za pět, deset nebo patnáct let – panuje tu tedy značný nesoulad mezi časovým úsekem, v němž hodnocení probíhá, a dobou dostatečně dlouhou k odhalení reálných vlastností příslušných systémů. Navzdory dlouhodobým ztrátám tak bankéři bohatnou. Dávejme přednost věcem, které fungují dlouhodobě – je pravděpodobnější, že už dosáhly ergodického stavu. Přinejhorším nevíme, jak dlouho ještě přetrvají.

Mějme na paměti, že důkazní břemeno leží na těch, kdo komplexní systémy narušují, nikoliv na těch, kteří chrání status quo.

2. Vyhněte se optimalizaci a vyhledávejte redundanci.

K redundanci a optimalizaci, které jsme probírali v první části tohoto dodatku, ještě několik slov.

Redundance (ve formě úspor a hotovosti ukryté pod matrací) je opakem zadlužení. Psychologové nás učí, že zbohatnutí není zdrojem štěstí – pokud úspory utratíte. Schováte-li si je však pod matraci, budete případnou „černou labutí“ méně zranitelní.

Pro zvýšení odolnosti portfolia lze rovněž uzavřít či vytvořit jistý druh pojištění.

Dobrým nápadem není ani přehnaná specializace. Představte si, co by se stalo, kdyby vaše profese kompletně zanikla. Analytičce (prognostického druhu) působící na Wall Street, která si přivydělává jako břišní tanečnice, se během finanční krize povede výrazně lépe než její kolegyni, která se věnuje jen analýze.

3. Vyhněte se předpovědím málo pravděpodobných výstupů (u těch obvyklých to není nutné).

Předpovědět důsledky vzdálených mimořádných událostí je samozřejmě obtížnější.

4. Pozor na „atypičnost“ mimořádných událostí.

Existují naivní metody zvané „analýza scénářů“ a „zátěžové testy“ – obvykle založené na minulosti (či jisté „smysluplné“ teorii). Minulé deficity ovšem nemohou sloužit jako předpovědi těch budoucích (výše jsme si ukázali proč), nevíme tedy, o jaké hodnoty se při zkouškách opírat. Nefungují zde ani tzv. „predikční trhy“, neboť ty nás nijak nechrání před působením komplexních výtěžků. Při binární volbě (ano/ne) se mohou uplatnit dobře, ve čtvrtém kvadrantu však již nikoliv.

5. Pozor na morální hazard spojený s výplatou prémií.

Sázet na to, že se nemusíme bát skrytých systémových rizik ve čtvrtém kvadrantu, je neobyčejně výhodné – naplníte si konto opakovanými prémiemi, posléze zkrachujete a tiše se vytratíte ze scény. Říká se tomu morální hazard. Bankéři si vinou tohoto nesouladu v systému odměn vždy přijdou na své, neboť náklady nakonec zaplatí celá společnost. Totéž platí pro vedoucí pracovníky velkých firem.

6. Vyhněte se jistým metodám měření rizik.

Konvenční metody měření založené na podmínkách Průměrova a upravené pro velké odchylky nefungují. Právě zde se necháváme mnohdy nachytat – a s mnohem závažnějšími důsledky, než když jen předpokládáme něco jiného než Gaussovu křivku. Pojmy jako „směrodatná odchylka“ nejsou ve čtvrtém kvadrantu stabilní a nic smysluplného v něm neměří. Totéž platí i pro „lineární regresi“ (chyby leží ve čtvrtém kvadrantu), „Sharpův poměr“, Markowitzovo optimální portfolio, analýzu rozptylu, metodu nejmenších čtverců, podčtverců a nadčtverců a vůbec všechno, co bezmyšlenkovitě vytáhneme z učebnice statistiky. Jak pozoruji, mnozí lidé roli mimořádných událostí akceptují a souhlasí se mnou, ale přesto tyto metody používají i nadále – což mě přivádí až k domněnce, zda nejde o jistý druh duševní poruchy.

7. Pozitivní či negativní „černá labuť“?

Je zřejmé, že ve čtvrtém kvadrantu můžeme být vystaveni „černým labutím“ jak pozitivního, tak negativního typu; je-li expozice negativní, je pravděpodobnější, že skutečný aritmetický průměr bude měřením předchozích případů podhodnocen a i celkový potenciál odhadneme mylně.

V podmínkách globalizace není naše naděje dožití tak vysoká, jak se domníváme, neboť data pomíjejí zásadní věc: možnost příchodu velké epidemie (která zcela převáží efekt pokroku léčebných technik). Totéž platí, jak jsme již viděli, pro výnosy z rizikových investic.

Naproti tomu historie spekulativních investic do výzkumu se nejeví v příliš růžových barvách. Biotechnologické firmy jsou však obvykle vystaveny neurčitosti příznivé, zatímco banky téměř výlučně nepříznivé. Z chyb v modelování těží ti, kteří se vystavují „černým labutím“ pozitivního druhu. Ve svém novém výzkumu tyto stavy označuji jako „konvexní“ nebo „konkávní“ vůči chybě v modelování.

8. Nezaměňujte absenci volatility s absencí rizika.

Konvenční metody, které používají coby indikátor stability volatilitu, nám podávají klamný obraz, protože právě snížení volatility – a s ním i zvýšení rizika velkých skoků – je příznačné pro proces směřující k extrémovským podmínkám. Nachytat se tímto způsobem nechal i jistý předseda Fedu jménem Ben Bernanke – a s ním celý bankovní sektor. Nebylo to naposledy.

9. U rizik se střezte prezentací konkrétních čísel.

Jak jsme si ukázali výše, vnímání rizik je podmíněno tím, jak jsou nám tato rizika prezentována, což je ve čtvrtém kvadrantu zvláště naléhavé. V ostatních třech jde o problém mnohem mírnějšího rázu.

Deset principů, jak zvýšit odolnost společnosti vůči „černým labutím“
Následujících deset zásad se týká především oblasti ekonomiky a je zaměřeno na úsilí vyrovnat se v postkrizovém období se čtvrtým kvadrantem.

1. Co je křehké, mělo by padnout, dokud je to malé.

Žádný subjekt by neměl vyrůst natolik, aby byl na pád příliš velký. Evoluce v ekonomické sféře dopomáhá k největšímu růstu těm, kteří nesou nejvíce skrytých rizik.

2. Zastavme privatizaci zisků a socializaci ztrát.

Cokoliv, co vyžaduje sanaci, by mělo být znárodněno; to ostatní nechť je soukromé, malé a vystavené riziku. Dobrali jsme se systému, který si ze socialismu i kapitalismu bere to nejhorší. Socialisté ve Francii v osmdesátých letech převzali řízení bank. Ve Spojených státech po roce 2000 převzaly banky řízení vlády. To se vymyká chápání.

3. Lidé, kteří řídili autobus se zavázanýma očima (a havarovali), by neměli dostat nový.

Ekonomická obec (univerzity, regulační orgány, centrální bankéři, vládní úředníci a různé organizace s četným ekonomickým personálem) přišla selháním systému v roce 2008 o legitimitu. Věřit, že nás titíž lidé z problémů zase dostanou, je nezodpovědné a hloupé. Nezodpovědné je rovněž naslouchat radám „expertů na řízení rizik“ a akademikům z ekonomických fakult, kteří i nadále propagují metody, jež selhaly (např. Value-at-Risk). Najděme inteligentní lidi s čistým štítem.

4. Nesvěřujme řízení jaderné elektrárny – nebo svých finančních rizik – lidem, kteří dostávají „výkonnostní prémie“.

Je pravděpodobné, že zatímco o sobě budou tito lidé tvrdit, že jsou konzervativní, nemilosrdně proškrtají výdaje na bezpečnostní mechanismy, aby díky vzniklým úsporám vykázali zisk. Prémie nepřihlížejí ke skrytým rizikům bankrotu. Právě tato asymetrie v systému odměn stojí za současným stavem. Žádné další pobídky bez překážek: kapitalismus je systémem odměn a trestů, nikoliv jen odměn.

5. Kompenzujte komplexitu jednoduchostí.

Komplexita vznikající z globalizace a síťového propojení ekonomických aktivit vyžaduje protiváhu v podobě jednoduchých finančních produktů. Komplexní ekonomika představuje jistou formu pákového efektu již sama o sobě. Tímto pákovým systémem je efektivita. Přidáme-li k takovému celku zadlužení, povede to k nekontrolovaným a nebezpečným pohybům, jež nám neponechají prostor pro případné chyby. Komplexní systémy přežívají díky svým rezervám a redundancím, ne díky zadlužení a optimalizaci. Kapitalismus se nemůže vyhnout módním vlnám a bublinám. Ty majetkové (např. v roce 2000) se ukázaly jako mírné; dluhové bubliny jsou však vysoce ničivé.

6. Dynamit nepatří do rukou dětem, i když je opatřen varovným nápisem.

Je třeba zrušit komplexní finanční produkty, protože jim nikdo nerozumí, a jen málokdo má dost rozumu na to, aby si to připustil. Občany musíme chránit před nimi samými, před bankéři, kteří jim prodávají „hedgeové“ produkty, i před omylnými regulátory, kteří se nechají ovlivnit ekonomickými teoretiky.

7. Na důvěře by měla záviset jen Ponziho schémata. Vlády by neměly nikdy volat po „obnovení důvěry“.

V Ponziho schématu (to nejznámější zosnoval Bernard Madoff) si jeho organizátor půjčuje nebo přijímá finance od nových investorů, aby mohl vyplatit ty stávající, kteří chtějí investici ukončit.

Kaskády dohadů a zvěstí jsou produktem komplexních systémů. Vláda jejich šíření nemůže nijak zastavit. Potřebujeme být schopni tyto zvěsti setřást, být vůči nim odolní.

8. Projevují-li se u narkomana abstinenční příznaky, nedávejte mu další drogy.

Použít pákový efekt k tomu, abychom vyléčili problémy vzniklé jeho nadměrným užíváním, není homeopatie, nýbrž snaha popřít realitu. Krize ze zadlužení není problémem dočasným, ale strukturním. Je třeba zahájit nápravu.

9. Občané by neměli záviset na aktivech jako prostředku k uložení majetku a spoléhat ve svých penzijních plánech na nedokonalé rady „expertů“.

Ekonomické aktivity bychom měli definancializovat a naučit se nepoužívat trhy jako skladiště finančních hodnot: ty navzdory názorům „expertů“ neposkytují jistoty, jaké běžný občan vyžaduje. Investovat bychom měli pouze pro zábavu. Úzkost by občané měli zažívat jen nad vlastním podnikáním (které mají ve vlastních rukou) a nikoliv nad investicemi (nad nimiž kontrolu nemají).

10. Udělejme z rozbitých vajec omeletu.

Krize z roku 2008 je problém, který nelze zahladit kosmetickými úpravami, tak jako není možné pár nouzovými záplatami opravit shnilý lodní trup. Potřebujeme postavit nový, z čerstvého (a odolného) materiálu; budeme muset předělat celý systém dříve, než se předělá sám. Učiňme dobrovolný krok k odolnější ekonomice tím, že pomůžeme k samovolnému pádu tomu, co padnout musí, dluhy převedeme na čistou hodnotu, upozadíme roli ekonomického a akademického establishmentu, přestaneme s udělováním Nobelových cen za ekonomii, znemožníme převzetí firem financované dluhem (tzv. LBO transakce), bankéře přesuneme tam, kam patří, vezmeme si nazpět prémie těch, kteří nás do stávající situace dostali (pomocí restituce jmění vyplaceného například Robertu Rubinovi a dalším banksterům, jejichž bohatství dotují ze svých daní například učitelé), a naučíme občany, jak se vyrovnat se světem obsahujícím menší počet jistot.

Staneme se tak svědky ekonomického života, který se bude více podobat biologickému prostředí: menší firmy, pestřejší ekologie, žádná finanční páka – jinými slovy svět, kde místo bankéřů riskují podnikatelé a kde firmy denně vznikají a zanikají, aniž by to kohokoliv překvapilo.