Stanišić, Saša: Jak voják opravuje gramofon

Stanišić, Saša
Jak voják opravuje gramofon

ukázka beletrie zahraniční

Francesco se nastěhoval naproti do podnájmu ke staré Mirele a stará Mirela vybalila svoje prachem pokryté šminky, zjistila, že pudr je samá hrudka a rtěnka se nedá použít, a tak si ještě tentýž den koupila všechno nové a s růžovými líčky se motala kolem rajčat na zahradě.

Jaký slib musí zadržet přehrada, jak zní nejkrásnější jazyk světa a jak často musí tlouct srdce, aby ubilo stud
Saša Stanišić: Jak voják opravuje gramofon. Přel. Tomáš Dimter, Labyrint, Praha, 2011, 296 s.

Francesco se nastěhoval naproti do podnájmu ke staré Mirele a stará Mirela vybalila svoje prachem pokryté šminky, zjistila, že pudr je samá hrudka a rtěnka se nedá použít, a tak si ještě tentýž den koupila všechno nové a s růžovými líčky se motala kolem rajčat na zahradě. Ze zahrady se dalo báječně dohlédnout do Franceskova pokoje. Za vlahých letních večerů pobýval Francesco na verandě a ozbrojený obrovským kružítkem vysedával nad plány naší přehrady; měl na sobě tílko – a na verandu bylo dobře vidět i ze zahrady. Ženy z naší ulice, později z celého města, chodily kolem, aby staré Mirele pomohly s trávou, mrkvemi, okurkami a třešní, zázrak botaniky, co z této trochy šedavé zeleně během půl roku vyrostlo. Edin a já jsme Mirelině zahradě říkali prales a Edin přísahal, že na jedné dýni spatřil zlatou zmiji rohatou. Moje mamka vykukovala zpoza záclon, dřív než odešla do práce, protože Francesco – dřív než odešel do práce, dělal na třešni v Mirelině zahradě shyby. Třešně a tváře mojí mamky rozkvétaly jako málokdy, tak jsem se rozhodl, že se s Franceskem buď spřátelím, anebo ho odtud vyženu.

Jednoho večera jsem se postavil k plotu a díval se na Franceskova záda tak pronikavě, že mu můj pohled vyšplhal po páteři až do hlavy a Francesco se musel ohlédnout. Nerozuměl jsem mu, on mi taky nerozuměl. Ukázal jsem na míč, potom na něho a řekl jsem: Dino Zoff. Sázka byla jednoduchá: Když Francesco chytí aspoň tři z pěti mých střel, smí zůstat. Když chytí dvě nebo jen jednu, můžu spálit jeho plány a kružítko a jeho tílko zahrabat v zahradě u jahod, potom nakvartýrovat do jeho pokoje žáby, holuby a kočky, žádný problém. Pokud ale pustí jen jednu moji střelu úmyslně, řeknu našemu řezníkovi Mislavu Sakićovi přezdívanému Masakr, že jeho žena se onehdy procházela pod třešní v letních šatečkách, pohrávala si se svými vlasy a velice se usmívala, než se odtrhla od Franceskova nátělníku.

A tak jsme se s Franceskem spřátelili. Neúnavné zahradnice a sladké pekařky koláčů neměly sebemenší zájem odnaučit Franceska mluvit italsky – právě naopak, tak jsem ho hned první večer, poté co všechny moje střely s lehkostí chytil, lecčemus přiučil. Uměl už říct „jmenuji se“, „pracuji jako inženýr na přehradě“ a „ne, prosím, už do sebe opravdu nedostanu ani sousto“. Ukázal jsem v jeho slovníku na „sňatek“, na „trochu“, na „kudrlina“ a na „obočí“. Pak jsem si ukázal na uši a řekl: Simpatiko, což nebyla lež a znělo to italsky. Francesco po mě opakoval: Já. Jsem. Trochu. Ženatý. Ale. Moje. Žena. Nemá. Ani. Zdaleka. Tak. Barokní. Obočí. Nebo. Tak. Sympatické. Velké. Uši. Jako vy.

Tohle řekneš, vysvětloval jsem Franceskovi, když se ti bude líbit nějaká ženská – ukázal jsem si na oko a ve vzduchu naznačil obrysy ženy s mohutným pozadím, jak to dělají chlapi, když spořádají hodně uzeného masa. Mojí matce a ošklivým ženským řekneš: jsem nesmírně ženatý, přestože jste nesmírně laskavá. Nakonec jsem na Franceskovu verandu nepřišel proto, abych si vypil limonádu – bylo třeba splnit rodinný úkol. Když nám Mirela donesla na verandu tác s domácím třešňovým koláčem, řekl jí Francesko: přestože nesmírně laskavá. Všemu rozuměl. Když odešla, ukázal ve svém slovníku na „ošklivá“, na „žena, na „ne“, pak na „muž“ a „chlapec“, na „nic“ a nakonec na oko a na slovo „učit“. Francesco nestavěl jenom přehrady, byl také soudruh vedoucí lásky.

Od onoho večera jsem ho navštěvoval často. Slovník ležel mezi námi na stole, Francesco kreslil, já dělal domácí úkoly, pil limonádu nebo si četl ve slovníku světové hudby. Francesco mi vysvětloval, že Itálie je holínka. Namaloval jsem sandál, který z poloviny zasahoval do Jadranu, a kresbu jsem mu věnoval. Moje první věty italsky zněly: Bella siňorina! Mi kjamo Alessandro. Posso offrirti una limonata? Řekl jsem to Edinovi a položil si ruku na srdce. Edin se na mě podíval, jako bych byl operní pěvec nebo Japonec ve Višegradu, a velmi mlčky se vzdálil, velmi pomalu a velmi přitom vrtěl hlavou. Vždyť se to učím kvůli Jasně, volal jsem za ním.

Pokoušel jsem se Franceskovi vysvětlit, že Italové a Jugoslávci jsou víc než sousedé, jelikož kdo se dělí o něco tak krásného jako moře a něco tak příšerného jako druhá světová válka, ten musí například společně víc zpívat. Nevím, jestli mi rozuměl, při slově Mussolini vykřikl: nonono! Líbilo se mi, jak soustředěně jezdil tužkou podél pravítka, jak tenké byly čáry, které spojoval v obdélníky, anebo jak dokázal celé hodiny ťukat čísla do kalkulačky a polohlasně říkat „kvatro“ nebo „ćinkve“ nebo „ćentomila“. Nejradši jsem měl „mila“, a říkal jsem: vidíš, Francesko, moře, válka a stejné slovo pro milá.

V polovině srpna přišly deště. Prudké, krátké, předvídatelné, ani cvrčci necvrčeli překvapeně, když začal déšť bubnovat na střechu verandy. Seděli jsme tiše, přestože jsme hodně mluvili – naším hlasem bylo listování ve slovníku, ukazovali jsme si na slovíčka a tvořili věty s mezerami až do Itálie.

Byly také večery, kdy jsme nic neříkali, ani svými hlasy, ani hlasem slovníku. Jednoho takového večera jsem napsal dlouhý dopis dědovi Slavkovi, v němž jsem se ucházel o místo čaroděje umnoděje ve straně. K dopisu jsem přiložil seznam dovedností, které ještě musí být vyčarovány. Francesco pil víno a kreslil do svých plánů. Než si přiložil sklenici ke rtům, vždycky nejdříve k vínu přivoněl, a když byl s prací hotov, mnul si spánky, což mě unavovalo a uspokojovalo.

Jindy mě vzal Francesco na louku u Driny, vybalil stříbřitě se lesknoucí koule z černé kožené tašky a začal jimi házet kolem sebe. Boća, řekl. Naučil mě pravidla i to, že se sice říká boća, ale píše se „boccia“. Snažil jsem se Franceskovi vysvětlit, že my Jugoslávci všude šetříme, dokonce i na svém písmu, a že dvě „c“ vedle sebe mají podle nás prostě jedno „c“ navíc. Už následující večer s námi hrál i Mrož, o týden později nás bylo šest, pak osm. Francesco leštil koule a řezník Masakr říkal věci jako „pallino“ nebo „volo“. Kdyby měl Francesco šestnáct koulí, brzy by bocciu hrálo celé město. Já byl pokaždé při tom, Francesco se tak rozhodl, a jednou jsem dokonce nebyl o tolik poslední.

Vtíral jsem si do vlasů niveu, abych docílil stejně mastného lesku jako Francesco, a naučil jsem se jména hráčů italského národního mužstva nazpaměť. Francesco stále ještě pochytal všechny moje penalty. Italská hudba byla pomalá a zpěváci hodně trpěli. Dozvěděl jsem se, že všichni Italové nemají černé vlasy, a já Franceskovi prozradil, že všichni Jugoslávci nemají rádi burek. Francesco nikdy nepáchl potem nebo pracím práškem, zato vždycky stejným, citrónovým parfémem. Až mi jednou bude tolik jako Franceskovi, taky bych chtěl nosit košile s krokodýlkem a boty, které by se vždycky leskly, chtěl jsem taky vonět po citrónu ze světa, v němž každé slovo končilo na „i“. Jednou večer vyprávěl čika Sefer, drobný elegantní muž v obleku, co byl něco jako soudruh zástupce vedoucího na přehradě, a zrovna u nás doma, že prý má Francesco rád muže. Vypnul jsem televizi. Všechno se změnilo, a to všechno se týkalo Franceska. Poslouchal jsem čiku Sefera a ničemu nerozuměl. Čika Sefer se staral o cosi, čemu říkal respekt, a o cosi, co nazýval pracovní prostředí. A slušné, pravil, to věru není. Čika Sefer si tropil žerty s Franceskových vlasů a moje matka byla ozvěnou čiky Sefera: slušné, říkala, to věru není. Něco takového by mě v životě nenapadlo. Jaké „něco takového“ a jaké „nikdy v životě nenapadlo“ v houpacím křesle, kde Francesco četl staré italské noviny? Jaké „něco takového“ a jaké „nikdy v životě nenapadlo“ v naší ulici, kde nazítří postávala moje matka se sousedkami a pokradmu se dívala směrem k Franceskově verandě. Jaké „něco takového by mě v životě nenapadlo“?

Brzy si o Franceskovi každý šuškal, a už ne jako doposud jenom ženské. Něco takového je chorobné, vrtěli hlavou, a já se naučil, že existuje milování a milování a že ne každé milování je dobré. Francesco jezdil dál pravidelně a s vlasy sčesanými dozadu do práce, rozuměl tomu ještě míň než já, nebo mu to bylo jedno, a to mě rozčilovalo. Dobře naladěný mi něco předčítal ze svých novin a rozjímal jako pokaždé nad svými plány, dokonce i potom, když jednou ráno objevil na dveřích svého auta škrábance, co vypadaly jako od klíče a úmyslu. Bocciu s námi hrál už jenom Mrož. Ostatní muži posedávali na lavičkách na břehu, louskali dýňová semínka a dívali se na řeku.

Zmocnila se mě zuřivost, protože už jsem to nebyl já, kdo musel matku chránit před Franceskovým nátělníkem, ale matka říkala otci, že musí před tím Italem chránit mě – no jen se přece podívej, jak spolu ti dva mluví. Zuřivý, protože náš slovník neznal slovo pro „něco takového by mě v životě nenapadlo“.

Týden po návštěvě čiky Sefera jsem seděl s Franceskem na verandě. Nebyla žádná limonáda, jen koláč z předvčerejška. Odkašlal jsem si, posadil se na houpací křeslo v rohu, pak zase ke stolu, potom zase na židli na verandě. Škubal jsem trávu a mnul ji mezi dlaněmi, krčil rameny, když Francesco ukazoval ve svém slovníku na „co“, na „být“ a na „stát se“. Ke kose sučesso, Alessandro?

Nalistoval jsem „prominout“.

Stará Mirela vešla na verandu, muchlala v rukou kostkovanou utěrku a prosila mě, abych překládal: Francesco by se měl nejpozději do příštího týdne odstěhovat. Pokrčil jsem rameny a pronesl pár italsky znějících zvuků. Francesco se mě zmateně zeptal: ke kose sučesso?

Odpověděl jsem: sučesso kvatromila hodně, a Mirele: prosí o dva týdny, pak beztak odjede.

Mirela se zamyslela. Ale ani o den dýl, řekla a vzala svoji karafu na limonádu, plech na koláč i kávový servis. Na odchodu mi pošeptala: je pěkně pozdě, už bys měl být doma.

Moje zlost teď byla cosi s hubou a tesáky a drápy a hlavou dolů visela v mém hrdle a houpala se.

Francesco mi napsal datum svého odjezdu při jednom z nejkrásnějších večerů na verandě, když se ještě nic nesučesso; ukázal mi fotky, i ty, kde byla ta špatně postavená věž. Ukázal jsem na ni prstem a zeptal se: tu – inženýr?, a oba jsme se rozesmáli.

Pisa, řekl Francesco, můj Višegrad! Některé černobílé fotky zachycovaly ohromně velkou přehradu. Francesco zvážněl a ukázal na jezero: Lago di Vajont. Hráz naháněla strach až do nebe, věděl jsem to přesně, v nejbližším snu o pádu se odrazím odtamtud seshora. Francesco pevně zavřel oči a listoval dál – k jakési vesnici, která se nacházela pod vodou. Potom nalistoval zpátky k obrovské přehradě, nad kterou šumělo strašně moc vody, která se musela zřítit na vesnici a její obyvatele. Francesco zaklepal na hráz a řekl: mio papà.

Večer, kdy dala stará Mirela Franceskovi výpověď, jsem se vykradl z verandy bez arrivederci. Posadil jsem se před knihovnu a četl si Kapitál. Ale nečetl jsem doopravdy. Myslel jsem na Franceskovu citrónovou vůni, na limonádu a letní vítr v šumící zahradě a na noc, kdy Francesco ukázal na bochník chleba, který visel na obloze mezi kmeny třešní, a řekl: la luna è molto bella!

Lehl jsem si na záda na podlahu, abych zmizel.

Neexistují ošklivé ženské, jsou jenom muži, kteří se jako chlapci nenaučili, jak se na ně správně dívat, pokoušel se mi Francesco vysvětlit úplně první večer! V žádné encyklopedii nebylo nic o mužské lásce a na školním dvoře jsme těm nejslabším a nejbledším říkali „teplouši“. I já bych po rvačce takhle nadával těm, které jsem nesnášel, jenže ještě víc než nadávat jsem nesnášel rozdávat rány, takže k tomu nikdy nedošlo. Následující ráno jsem počkal, dokud Francesco neodjel do práce, a přelezl jsem plot do Mireliny zahrady. Na stole na verandě ležely Franceskovy rýsovací pomůcky. Potěžkal jsem kružítko v dlani, kov byl chladný. Vydlabal jsem díru.

Franceska už jsem nikdy nenavštívil, a když seděl na verandě, tak jsem nikdy nevycházel na ulici. Styděl jsem se. Stud měl vlastní srdeční tep. Všechno, co o Franceskovi říkali lidi, a všechno, co jsem si sám myslel, nutilo srdce studu tlouct hlasitěji.

Po týdnu u nás zazvonil Francesco. To ještě nikdy neudělal. Byl jsem ve svém pokoji, otec vyšel ze svého ateliéru a pozdravil ho. Naslouchal jsem u nedovřených dveří, vnímal jsem, jak se moje uši, celé tělo zbarvilo, a žádná barva netlačí tak jako rudá. Alessandro, kalćio?, zeptal se Francesco, a otec odpověděl: ne, ne.

V den svého odjezdu se Francesco opřel o plot, nohu na balóně. Čekal, že přijdu ze školy, čekal na poslední penaltu. Když jsem zabočil do ulice, uviděl jsem ho a schoval se. Jako zloděj jsem se tiskl k domovní zdi a domů se vydal oklikou přes švestkový sad. Pokradmu jsem vykukoval z okna v kuchyni: školáci procházeli kolem Franceska, ciao Francesco!, volali na něho, on jim s úsměvem přihrál míč, ciao ragazzi! Šel jsem do svého pokoje a pokračoval v seznamu čarovných dovedností. U dveří se ozval zvonek. Mamka zavolala mé jméno. Napadlo mě: cosi mě zevnitř vykrádá. Mlčel jsem.

Tak přece jen jsi tady, řekla, když jsem večer hladový vyšel ze svého pokoje. Na stole ležel balíček. Od toho Itala, řekla mamka, která Franceska od nedávna nazývala jen podle státu, odkud pocházel. Jedl jsem fazole, byly to vždycky fazole, když jsem se cítil bídně.

Kdybych byl čarodějem umnodějem, nechal bych limonádu vždycky chutnat tak, jako v ten večer, kdy mi Francesco vysvětloval, že italský měsíc je po zásluze měsícem ženským. Kdybych byl čarodějem umnodějem, rozuměli bychom každý večer mezi osmou a devátou hodinou všem cizím jazykům. Kdybych byl čarodějem umnodějem, existovalo by kvatromila východisek z každé prabídné nálady. Kdybych byl čarodějem umnodějem, byli bychom skutečně odvážní.

Balíček byl dost těžký. Moje jméno a pod ním: Francesco Bailo. V krabici to kovově cinkalo. Bocce. Rozvázal jsem šňůrku a otevřel víko. Nahoře ležela fotka velké přehrady na Lago di Vajont. Nikdy se nedozvím, jestli Franceskův papà byl inženýr, nebo jeden z obyvatelů vesnice.

Mama, quanto costa un biglietto per Pisa?, zeptal jsem se, a matka se nosem přiblížila k mému krku: hmm, mladý muži, voníte moc dobře.

Já vím, přitakal jsem, neboť jsem to opravdu věděl, tak dobře, řekl jsem a listoval v malém slovníku. Špičkou prstu jsem ukázal na „grazie“, špičkou prstu jsem ukázal na „di“, špičkou prstu vlhkého od slz jsem ukázal na „tutto“.

Mio caro amico Alessandro,

puoi dirti fortunato být chlapec v tak krásné město. Drina dělám pěkný oko každému. Půda růst třešeň, švestka a jasná voda per la limonata. Nechat Mrož vyhrál boccia. Vaše přehrada teď nikdy rozbít. Tvůj papà e mamma e tu e tutto – bezpečí. Ale nikdo arrivederci říkat. Takže říkám Francesco: arrivederci allora e a presto! Dárky per te, mio caro mago: bocce, parfém s citrón, slovník, azzuri trikot! e cartina di Višegrad. Já kreslím! Tvoje dům e dům di stará dobrá Mirela! La vita, mio Alessandro, è solo questione di fortuna. Vzpomenout si nás dobře, prosím, a veranda a ticho a džungle se zmije a barocche dívky pod la luna!

Grazie quattromila!

Francesco

 

Stanišič Stanišic Stanisic

překlad © Tomáš Dimter
ukázka z knihy Jak voják opravuje gramofon
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Labyrint

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4336x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce