Fossum, Karin: Indická nevěsta

Fossum, Karin
Indická nevěsta

ukázka krimi

Dům byl prázdný. V chodbě nestál žádný kufr a Púna neseděla v obývacím pokoji. V pokojích byla tma. Odjel za světla, takže nerozsvěcoval. Dlouho seděl na židli a strnule se díval před sebe.

Karin Fossum: Indická nevěsta. Přel. Karolína Stehlíková, Host, Brno, 260 s.

Dům byl prázdný. V chodbě nestál žádný kufr a Púna neseděla v obývacím pokoji. V pokojích byla tma. Odjel za světla, takže nerozsvěcoval. Dlouho seděl na židli a strnule se díval před sebe. Příhoda, k níž došlo u Hvitemoen, ho vyvedla z míry. Měl pocit, že provedl nějakou hloupost. Ten policista se choval divně. Nikomu přece nebylo nic do toho, že si vyjel a někde zastavil. Gunder byl jako omámený. To s Púnou, všechno, co se stalo v Indii, byl možná jen sen. Něco, co si vymyslel, když seděl v Tandels Tandoori. Kdo taky jezdí do cizí země, aby si tam utrhl ženu, jako jiní trhají na podzim ovoce? Lidé celého světa. To ta kniha, pomyslel si, ta mi nasadila brouka do hlavy. Zahlédl na poličce červený hřbet. Přinutil se rozsvítit. Potom zapnul televizi. Za půl hodiny budou zprávy. Bál se, nechtěl vědět nic dalšího. Ale vědět to musel! Mohli by třeba říct něco, co by zcela vyloučilo, že se jedná o Púnu. Třeba se ukáže, že ta mrtvá žena pochází z Číny. Nebo ze severní Afriky. Ta mrtvá žena, které je něco málo přes dvacet, ta mrtvá žena, kterou stále ještě neidentifikovali, má obrovské neobvyklé tetování přes celá záda. Jeho fantazie se rozběhla na plné obrátky. Venku bylo ticho.

Výrazná tvář Konrada Sejera působila vždy upjatě. Jen málo lidí ho vidělo otevřeně se smát a ještě méně ho vidělo rozčileného. Výraz měl soustředěný, v šedých očích ostražitost svědčící o vážnosti, zaujetí a zápalu. Od kolegů si držel odstup. Jedinou výjimku tvořil Jacob Skarre. Sejer byl o dvacet let starší než Skarre. Přesto právě tyhle dva lidé často vídali, jak spolu vážně diskutují. Skarre žvýkal kyselou rybičku, Sejer cucal pastilku Fisherman’s Friend. Skarre byl navíc jediným člověkem z oddělení, který dokázal vrchního komisaře vylákat po práci na pivo. A to i v běžný pracovní den. Někteří byli toho názoru, že Sejer je svérázný a arogantní. Skarre věděl, že je nesmělý. Jeho plachost se projevovala třeba tím, že ve společnosti ostatních kolegovi vykal a říkal mu příjmením. Jen když spolu byli sami, oslovoval ho Jacobe a tykal mu.

Sejer se zastavil u pítka. Sehnul se nad pramínkem a usrkával chladnou vodu. Pociťoval náznak neklidu. Co když vyjde najevo, že muž, kterého hledá, je příjemný člověk? Že má stejná životní přání a sny jako on sám? Kdysi byl dítětem. Někdo ho velmi miluje. A i on má někoho rád, má své povinnosti a odpovědnost a místo ve společnosti, které brzy ztratí. Sejer šel dál. O sobě samém příliš neuvažoval. Zato hluboko v nitru tohoto upjatého člověka se skrýval velký zájem o lidské bytosti. Snažil se přijít na to, kým jsou a proč jednají právě takhle. Když odhalil viníka a pochopil, co ho k činu vedlo, mohl případ uzavřít a odložit. Tenhle případ ho mátl. Ta žena nebyla jen zavražděna, byla zohavena a rozmlácena na kaši. Zabít někoho je tragické samo o sobě. Zohavit následně tělo je bestiální. Nad tím, co je kriminalita, Sejer velmi přemýšlel a jeho názory si často odporovaly. Nejvíc ho zajímaly dosud neprobádané oblasti. V jeho životě figurovala jedna žena. Psychiatrička Sára Struelová. Přicházela k němu a odcházela, jak chtěla. Měla vlastní klíč od jeho bytu. Sejer pokaždé cítil drobné napětí, když zdolal třináct pater věžáku a ocitl se úplně nahoře. Podle světla v malé škvíře mezi dveřmi a prahem vždycky poznal, jestli tam Sára je, nebo není. Měl také psa Kollberga, to byla jeho jediná slabost. V noci se stávalo, že se mu to obrovské zvíře vetřelo do postele. To potom předstíral, že spí. Jenže Kollberg vážil sedmdesát kilo, a když se ukládal v nohách postele, matrace se mohutně prohýbala.

Sejer vešel do služebny a pokývl Skarremu a Sootovi sedícím u telefonu.

„Už víme, kdo to je?“

„Ne.“

Sejer pohlédl na hodinky. „Jací lidé volají?“

„Nejčastěji takoví, co touží po publicitě.“

„To k tomu patří. Něco zajímavého?“

„Oznámení o pozorovaných autech. Dva lidé viděli jet směrem k Hvitemoen červené auto. Jedna osoba viděla rychle jedoucí černý taxík mířící do města. V tomhle úseku není skoro žádný provoz s výjimkou doby mezi čtvrtou a šestou. Několik lidí si stěžovalo na novináře. Jinak něco nového?“

„Právě se zpracovávají hlášení z jednotlivých šetření vchod od vchodu. Všechny vzorky jsou na analýze,“ odpověděl Sejer, „slíbili, že je zpracují přednostně. Je nás na to čtyřicet. Nemůže nám uniknout.“

Sejer studoval seznam příchozích telefonátů. Čísla měla vždy první čtyři číslice stejné, což znamenalo, že většinou volali lidé z Elvestadu a okolí. Právě v tu chvíli zazvonil telefon znovu. Skarre zapnul hlasitý odposlech. Tichou místností se rozlehl hlas.

„Ehm, volám z Elvestadu. Jmenuju se Kalle Moe. Mluvím s policií?“

„Ano, mluvíte.“

„Jde o tu věc na Hvitemoen.“

„Poslouchám vás.“

„Jedná se o jednoho mého přítele. Nebo bych radši měl říct známého. Je to opravdu fajn chlapík, takže trochu váhám, nerad bych mu způsobil potíže.“

„Přesto jste sem zavolal. Můžete nám pomoci?“

Sejer si povšiml mužova hlasu. Dospělý, velmi nervózní muž.

„Možná. Víte, to je tak, tenhle můj známý žije sám, vždycky žil. Před nějakým časem jel na dovolenou. Do Indie.“

Slovo Indie Sejera probralo.

„Ano?“

„No a pak se vrátil.“

Skarre čekal. Chvíli bylo ticho. Soot rezignovaně zavrtěl hlavou.

„No a odpoledne dvacátého srpna mi zavolal, protože potřeboval pomoct.“

„Potřeboval pomoct?“ zopakoval Skarre, aby mužovo pomalé vyprávění trochu urychlil.

„Jeho sestra skončila s těžkými zraněními po autonehodě v nemocnici.“

Muž se znovu odmlčel. Skarre obrátil oči v sloup. Sejer si položil prst na ústa.

„Musel tam samozřejmě hned jet a zůstat u ní. Hrozná věc.

Tak mi teda zavolal, protože v té době měl jet na Gardermoen.“

„Na Gardermoen?“ zopakoval Skarre zvědavě.

„Čekal návštěvu z ciziny. A to byste nevěřili, řekl mi, že se během těch čtrnácti dní, co byl v Indii, stihl oženit!“

Skarre se musel usmát. Mužův hlas se nad něčím tak mimořádným otřásal vzrušeným crescendem.

„Takže ta žena, kterou jsem měl vyzvednout, byla, jinak řečeno, jeho manželka. Jeho indická manželka.“

Sejer a Skarre si vyměnili pohledy.

„Aha,“ usmál se Skarre nakažený jeho vzrušením.

„Jenže já jsem ji prostě vůbec nenašel.“

Všichni tři kriminalisté napjatě naslouchali. Muž se do svého příběhu stále více zamotával. Všichni tušili, že jde o něco důležitého, byl to první krok k rozuzlení.

„Měla přistát v šest hodin,“ pokračoval hlas v telefonu. „Ale vůbec se neobjevila.“

„Proč nám ten muž nezavolá sám?“ zeptal se Skarre.

„To je to, co mě trápí. Později jsem mu volal, abych se ujistil, jestli dorazila. Třeba nějakým jiným taxíkem. Víte, já jsem taxikář tady v Elvestadu.

Jediný,“ dodal. „Nebo jestli zůstala v nějakém hotelu nebo tak něco. A on mi na to odpověděl dost vyhýbavě. Myslím si, že si něco takového vůbec nepřipustil. Není úplně ve své kůži, určitě toho na něj bylo hodně se sestrou a tak. Proto vám volám já.“

„Jak se jmenuje?“ zeptal se Skarre a natáhl se po tužce.

„Gunder Jomann. Bydlí pár kilometrů od centra Elvestadu, ve Slepé ulici 2. Je to tam jediný dům. Nevím, jestli je teď doma. Možná že je v nemocnici. Ale jak říkám, jsem z toho hrozně nervózní. Možná se pokusila dojet sem na vlastní pěst, když jí Jomann nepřišel naproti, jak čekala. A něco se jí po cestě stalo.“

„Chápu,“ reagoval Skarre. „Znáte její jméno?“

„Ano,“ odpověděl po chvíli. „Mám to někde na papírku, ale teď mám na sobě jinou košili. Dal jsem si ten papírek do náprsní kapsy.“

„Můžete ho najít?“ požádal ho Skarre.

„Možná je ta košile v pračce. Sakra práce!“ dodal. „Nevtrhnete mu do domu, že ne?“ pokračoval. „Možná jsem vedle jak ta jedle.“

„Rozhodně ne,“ řekl Skarre rezolutně. Soot stojící vedle něj znovu odevzdaně potřásl hlavou.

Skarre studoval adresu. „Moc vám děkujeme za pomoc. Prověříme to.“

Položil sluchátko. Se Sejerem na sebe pohlédli.

„Jdeme tam vtrhnout,“ prohlásil Sejer.

Silné světlo předních světlometů ozářilo dvůr. Gunder sebou trhl. Že by to byl Karsten? Přejel si rukama po holé hlavě a spěchal do chodby. Váhavě otevřel dveře. Když uviděl policejní vůz, ucouvl. Sejer stoupal po schodech s napřaženou rukou.

„Pan Jomann?“

„Ano?“

Stisk měl pevný.

„Můžeme na okamžik dál?“

Gunder šel napřed. V obývacím pokoji se zastavil. Pohlédl na oba muže. Jeden z nich byl v jeho věku a měřil téměř dva metry. Druhý byl mnohem mladší, s hřívou světlých kudrnatých vlasů.

„Asi víte, proč jsme přišli,“ promluvil Sejer. Gunder zakoktal.

„Týká se to té autonehody?“

„Myslíte svou sestru?“

„Ano.“

„Moc mě mrzí, co se stalo vaší sestře,“ řekl Sejer. „Jak je na tom?“

„Její manžel se vrátil z Hamburku. Teď je u ní on. Slíbil, že mi zavolá. Sestra je pořád v kómatu.“

Sejer přikývl. „Jde o něco jiného.“

Gunder ucítil, že se mu zastavilo srdce.

„Tak se posaďte,“ vyzval je tiše.

Bezmocně rozhodil rukama. Byl stále ve střehu. Vypadalo to, jako by chtěl utéct. Sejer a Skarre se posadili na pohovku a rozhlédli se po uklizeném, přepečlivě uspořádaném pokoji. Gunder náhle zamířil k psacímu stolu. Sejer viděl, že manipuluje s něčím na nástěnce.

„Promiňte,“ omlouval se Gunder, když se vrátil. „Musel jsem si jenom něco důležitého poznamenat. Je toho dneska trochu moc, trochu moc se toho děje, normálně mám věci pod kontrolou, ale to víte, někdy se stává, že se události hrnou jedna za druhou a člověk úplně vypadne z…, z…“

Kousl se do rtu a vyděšeně se na ně podíval. Sejer pohlédl Jomannovi do očí.

„Jsme tu kvůli vaší manželce. Dorazila v pořádku?“

Gunder polkl. „Kvůli mé manželce?“

„Ano,“ odpověděl Sejer. „Vaší indické manželce. Pokud jsme to dobře pochopili, měla přiletět dvacátého na letiště Gardermoen a vy jste poslal svého známého, aby ji tam vyzvedl. Dorazila?“

Sejer odpověď znal. Gunder váhal. Jeho obrovské zoufalství je dojalo.

„Kalle vám volal?“ zeptal se slabě.

„Ano,“ odpověděl Skarre. „Možná bychom vám mohli pomoct.“

„Pomoct? A jak? Všechno se nějak zvrtlo. Už několik dní jsem nebyl v práci. Nikdo neví, jestli se Marie probere. A když se probere, jak na tom bude mentálně. Mám jenom ji,“ dodal.

„Chápu,“ řekl Sejer. „A manželku. Jste čerstvě ženatý, je to tak?“

Gunder mlčel. Sejer tiše vyčkával.

„To ano, to jsem,“ ozvalo se tiše.

„Oženil jste se v Indii?“

„Ano.“

„Jak se jmenuje?“ zeptal se Sejer laskavě.

„Púna,“ pronesl Gunder. „Púna Bai Jomannová.“

V hlase se ozval náznak pýchy.

„Máte nějaké vysvětlení, proč nepřijela, jak jste se domluvili?“

Gunder se na chvíli zadíval z okna.

„Vlastně ne.“

„Co jste dosud podnikl, abyste ji našel?“

„Nic moc. Nevím přesně, co mám dělat. Mám ji hledat venku na ulici? A pak je tu moje sestra, je toho moc.“

„A co příbuzní vaší ženy?“

„Má jenom staršího bratra. V Novém Dillí. Ale jeho jméno si nepamatuju.“

Gunder upadl do rozpaků. Ta představa — zapomenout jméno svého švagra.

Sejer ucítil nepříjemný pocit v žaludku.

„Co myslíte, že se s ní stalo?“

„To nevím!“ vykřikl Gunder prudce. „Ale je mi jasné, že vy si myslíte, že je to ta, kterou našli na Hvitemoen!“

Gunder se roztřásl. Skarre sklopil oči. Zároveň ho napadlo — nic o tom muži nevíme. Je opravdu zoufalý, ale nevíme, proč je tak zoufalý.

„To si vůbec nemyslíme,“ reagoval Sejer. „Nejprve bychom chtěli vyloučit možnost, že ta mrtvá je vaše žena. Někdy takhle pracujeme. Nevíme, kdo ta mrtvá je, a to nás trápí. Proto vám chceme položit několik jednoduchých otázek. Zjevně můžeme rozhodnout už tady, zda bude nutné podniknout další šetření."

„Dobře,“ souhlasil Gunder a pokoušel se uklidnit.

„Ze všeho nejdřív — máte fotografii své ženy?“

Gunder těkal očima. „Ne,“ zalhal.

„Nemáte?“

„Nestihli jsme si pořídit pořádné svatební fotografie. Člověk nemůže za čtrnáct dní stihnout všechno,“ vysvětlil stroze.

„To chápu. Ale měl jsem spíš na mysli nějakou obyčejnou fotku, takovou, kterou jste třeba udělal při nějaké jiné příležitosti.“

„Ne. Nic takového nemám.“

Lže. Nechce nám ji ukázat.

„Ale určitě nám můžete popsat, jak vypadá. Možná to bude stačit.“

Gunder zavřel oči.

„Je hezká,“ po tváři se mu rozlil široký úsměv. „Velmi štíhlá a drobná, žádná velká a mohutná žena. Indické ženy nejsou příliš vysoké. Chci říct, nejsou tak vysoké jako Norky.“

„Ne, to nejsou,“ usmál se Sejer. Ten rozpačitý muž a jeho jednoduchý způsob vyjadřování ho okouzloval.

„Má hnědé oči a černé vlasy. Tak dlouhé, že jí sahají až do pasu. Splétá si je do dlouhého copu." Muži přikývli. V Sejerově tváři se objevily obavy.

„Jak se obléká?“

„Úplně obyčejně, jako norské ženy. Pokud nejde o nějakou zvláštní příležitost. A nosí sandály. Nic jiného se v Indii nenosí. Nízké hnědé sandály. Pracovala v místní restauraci a potřebovala mít na nohou něco pohodlného. Ale když se chce vyparádit, nosí jiné šaty a jiné boty. Když jsme se brali, měla sárí a zlaté sandály.“

V místnosti se rozhostilo ticho.

„Na druhou stranu,“ dodal rychle, protože ho to ticho děsilo, „mnoho Indek nosí zlaté sandály a vlasy spletené v dlouhém copu.“

„Nepochybně,“ pronesl Sejer nahlas. „A jinak?“ zeptal se.

„Nechtěl byste nám povědět něco o svém pobytu v Indii?“

Gunder na něj nechápavě pohlédl. Ale bylo příjemné mluvit o Púně s někým, kdo je ochoten mu naslouchat.

„Jak jste oslavili svatbu?“ zeptal se Sejer.

„Byla to velmi prostá oslava. Jenom ve dvou. Byli jsme v jedné moc krásné restauraci, kterou Púna znala. Dali jsme si večeři, dezert i kávu. Pak jsme se procházeli parkem a plánovali, co všechno uděláme v domě a na zahradě, až budeme doma. Púna by ráda pracovala. Mluví dobře anglicky a má chuť do práce. Málokteré norské děvče by zvládlo indické tempo, to mi věřte.“

Gunder se začal potit. „Pak mi koupila dárek. Indický koláč lásky. Musel jsem ho celý sníst. Byl strašný, přeslazený a ulepený, ale podařilo se mi ho dojíst. No, kvůli Púně bych spořádal celého slona, kdyby mě o to požádala.“

Při tom přiznání zrudl. Sejer se zasmušil.

„Co dostala ona od vás?“ usmál se Skarre.

„Musím přiznat, že na to jsem se připravil předem,“ odpověděl Gunder. „Říkal jsem si, že tam možná někoho potkám. Věděl jsem, do čeho jdu, věděl jsem, jak krásné Indky jsou. Koneckonců jsem četl nějaké knihy. Měl jsem s sebou takový šperk. Norskou sponu.“

V místnosti zavládlo hrobové ticho.

„Pane Jomanne,“ řekl Sejer tiše. „Abychom v tomto závažném případu něco nepřehlédli, rád bych vás požádal, abyste šel s námi.“

Gunder zbledl.

„Už je pozdě večer,“ zamumlal. „Nemohli bychom to odložit na zítřek?“

Požádali ho, aby se oblékl. Počkali na něj venku a mezitím informovali službu na stanici. Gunder Jomann si prohlédne šperky oběti. Náušnice, prsteny. A sponu. Zatímco stáli před domem a čekali, všimli si auta, které pomalu projíždělo kolem. U Gunderovy schránky vůz zastavil a řidič si přečetl jmenovku.

„Novináři,“ Sejer přimhouřil oči. „Máloco jim unikne.“

„Spí v autech,“ pronesl Skarre temně.

Pak se obrátil k Sejerovi.

„Je na tu svou indickou manželku pořádně hrdý.“

Sejer přikývl.

„Proč nezavolal?“

„Protože tomu nechce uvěřit.“

 

Překlad © Karolína Stehlíková
ukázka je z knihy Elskede Poona K. Fossumové, která vyjde v českém překladu v nakl. Host na konci roku 2011 
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3387x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce