Jelinek, Elfriede: Zimní putování

Jelinek, Elfriede
Zimní putování

ukázka beletrie zahraniční

Co to tu táhne spolu se mnou, co to tu táhne mnou, co to tu táhne kolem mne? Můj stín to být nemůže, ten jsem předala minulosti, celou dobu mě sledoval, už několikrát se mi podařilo ho cestou minout, nechtěl se přidat, nechtěl táhnout se mnou.

JEDNA
Elfriede JelinekováZimní putování. Přel. Jitka Jílková. Mladá fronta, Praha, 2011, 127 s.

Co to tu táhne spolu se mnou, co to tu táhne mnou, co to tu táhne kolem mne? Můj stín to být nemůže, ten jsem předala minulosti, celou dobu mě sledoval, už několikrát se mi podařilo ho cestou minout, nechtěl se přidat, nechtěl táhnout se mnou. Šlo by vůbec vrhnout ho před sebe a pak do něj skočit? Mohl by stín prolomit, co bylo, kdyby běžel přede mnou? Nemám tušení. Mluvím sama se sebou, jinak se mnou totiž nemluví nikdo. Až po krk trčím ve svém ztroskotání. Trčím ve své povinnosti putovat, jsem zahrnuta do povinnosti putovat, i do té mě to hrne, ale pak mě nikdo nevpustí dovnitř, stejně této povinnosti nedostačuju, to se ví. Kdo ví, kdo to ví? No nic. Nedostačuju. Komu že to nestačím? Kdo říká, že nestačím, že nedostačuju svému vlastnímu životu, že ve škole života musím dostat nedostatečnou? Chtěla jsem tu být opravdu včas, aby si nevšimli, že tu jsem, a nevyhodili mě, chtěla jsem být co nejmenší, ale čas mi nepatří, tato doba žití mi taky nepatřila, pocházím z jiné doby, z téhle ne, to jsem si mohla namlouvat, jak jsem chtěla, ale nešlo to. Dá se také říct: jsem tu příliš včas, příliš nevčas, jsem pozůstalá? To je jedna skutečnost, skutečnost času, a je tu i jiná: já.

Chtěla jsem zůstat, ale člověk se nemůže NEopakovat, jako historie nebo čas, ani jedno z toho se nikdy neopakuje, to je obdivuhodné, historie je obdivuhodná, ta se o to alespoň stále znovu pokouší, zkouší se opakovat jako sama od sebe a pokaždé znovu sama na sobě ztroskotá, to je přece jasné. Ale čas obdivuju také, to ano. Nikdy se neopakovat, to už je něco! Stále jít, stále jen jít, to i hodiny se občas uondají, ani ty nemůžou stále jen jít, ty někdy chodí jako člověk. Také se nastavím na rychlý rozběh, ale ať tak nebo tak, po rozběhu je možné se vrátit, po průběhu nikdy. Jen to někdy řekněte času! Ten se nikdy nevrací. Člověk si sice myslí, že se v něm vrátil, ale to se nestává nikdy. Dokonce i to, co pomine, zatím probíhá, předbíhá, člověk bezděky běží také, míjení je nakažlivé, má nakažlivý smích, když ho míjíte v chůzi, myslíte, že ho podle toho smíchu poznáváte, radostně se otáčíte, jako by vás někdo čekal, tak milý smích, přímo jako pozvání!, ale ono už to pak není to míjení, které znáte, které přece znáte, protože člověk přece zná jen vlastní minulost, ztrácení možností, jiný člověk má svou vlastní minulost, ztrácí své vlastní možnosti, ztrácí svou vlastní budoucnost, ale tu svou přece jen musím ztratit já. Takové milé míjení, moc se mi líbilo, ale když jsem ho měla, neuměla jsem si ho vážit, a ono jistě přijde nějaké mnohem horší míjení, jako zatmění Měsíce potáhne něco světlého, co mohlo být já, aspoň Měsíc, ale neotáčej se, je to jen míjení, které minu, ne, já minu svou budoucnost, minulost, tu jsem míjela vždycky, minulost, kdy je po všem, ach po všem, tu jsem vždycky nějak dohnala, z té jsem současně vždycky hned venku, na rozdíl od Achilla a želvy, z té už jsem vždycky hned venku, protože tu už budu mít vždycky dohnanou. Ale ani toto vlídné míjení nebudu moct zadržet, pokusím se vyběhnout vpřed a ještě chvíli zadržet onu další minulost, divokého kostlivce, který bezpochyby přijde, jenže ho nezachytím, těsně vedle je taky mimo, vidíte, přesně tak! To je taky minutí, ale jakmile ho poznám, jsem už zase dál a i to minutí je už mnohem dál, ovšem vzadu, zmizelo za mnou a je fuk, jestli toho lituju nebo to oplakávám nebo z toho mám radost, zmizelo, je pryč, je pryč, slyším skučení, ale nikdy není tam, kde jsem já, nikdy to neskučí tam, skučí to vždycky těsně za mnou nebo přede mnou, míjení skučí, protože se uhodilo, mé míjení je dokonce mimořádně uhozené, je ale stále vlídnější, čím jsem od něj dál, můžu jen litovat, že si mě nechtělo nechat, můžu toho litovat horem dolem, předem zadem, ale ne zadem předem, už to mé míjení nechápu a neuchopím, mé míjení se už nikdy nevrátí, kolem míjení jen tak neprojdete, můžete se toho průběhu zúčastnit, ale nikdy nebudete účastníkem, nikdo z nikoho neudělá účastníka průběhu, protože člověk se v rozhodujícím okamžiku vždycky zaběhne sám sobě.

Člověk se může při tom všem zaběhnout sám sobě snadno, to máte pravdu, člověk se dokonce zaběhnout musí!, jinak by si ho míjení přece nenašlo, kdyby si dalo tu práci a vydalo se hledat budoucnost, v níž by pak člověk zmizel. Ale míjení si tu práci nikdy nedá, ví, že by to nemělo smysl. Rychlý rozběh může proběhnout zase zpátky, ale minulost je vždycky minulá. Může přijít jinak, může přijít zpátky, můžete s ní držet krok, ale co je pryč, je pryč. Snad by bylo možné najít ve ztroskotání přístup k sobě samé, možná ano, ale už je po všem, bylo by to bývalo možné, ale nebylo, mám ještě čas předbíhat, jenže mi to není nic platné, čas si přece vždycky ubíhá svou vlastní rychlostí a je jedno, co dělám. Hloubám, jenže mi to není nic platné. Nemůžu se toho vzdát, můžu jen zavřít dveře, co bylo za nimi, do toho mi leccos bylo, co přijde teď, do toho mi taky leccos je, jenže to neznám. Ještě na tebe budu myslet. Ale když jsi tu ještě byl a nebylo třeba na tebe myslet, protože jsi tu přece byl, myslela jsem jen na to, co bude, na tebe jako můj budoucí, nesmyslný, směšný čas, který bych byla mohla trávit bez tebe, než by ses byl stal mým budoucím, na to jsem se těšila, ale z míjení už se těšit nemůžu. Vyhodili mě, když jsem si myslela, že to teď je ono, tohle že je současnost, to jsi ty, můj budoucí, a hele, je po něm!, nemluvím o souvztažnosti hodnot, ačkoli se to nabízí a ačkoli bych dobře mohla být hodnotou i já, o souvztažnosti současnosti, ačkoli bych to současnosti mohla splatit stejnou mincí, za jakou mě prodala, zradila a prodala, ale ta mince už je dneska neplatná, protože je po všem, a to pak platí jiná měna, která však taky nebude mít věčně svou zaručenou směnnou hodnotu, jakkoli bych si to tolik přála. Na něco se dívám. Dívám se. Vidím dveře, na kterých stojí křídou napsáno něco, co se snadno setře, něco zběžného, však se také říká, že čas prchá, no, jenom přede mnou prchat nebude, prchne přede vším, i přede mnou, dá se na masový úprk, v kterém už nebudu nijak nápadně vynikat, čas totiž utíká přede vším, beze strachu, prchá bez vášně a bez bázně.

Všechno je pryč. Už si nevzpomínám, že bych byla něco napsala na dveře, protože míjení sice můžete znát, však jste je zažili, ale co bylo napsáno, to je v současnosti vždycky neplatné. Za to nic nedostanu. To se tam napíše něco jiného. Křída se dá vždycky velmi snadno setřít, skoro tak snadno jako lidé. Za to, co mi patřilo, mi nedá nikdo nic, co by bylo pryč, než mi to opravdu patřit začalo, protože to je jenom moje vlastní minulost, z které se sama nemůžu vynořit a při tom sama sebe minout a projít do současnosti, v níž by se pak moje přítomnost už nevyskytovala. Hledejte si svou vlastní minulost! Na koho jsem myslela? Na koho? To bylo včera, ale už je to pryč. Dnes myslím na tebe, jenže to je rovněž pryč, v tom okamžiku, kdy na tebe myslím, je už ten okamžik pryč, ten, v němž jsem na tebe myslela, a ten druhý hned taky, ten, v němž myslím, jako bych na tebe byla myslela jako na někoho jiného. Tak, teď těsně minu svou minulost, proběhnu kolem ní, abych v ní sama sobě mohla pohlédnout do tváře jak do zrcadla, ale to nejde. Pryč je pryč a já už jsem někdo jiný. Kdybych věděla, kdo jsem byla včera, ale já to vím!, vzpomínám si, kdo jsem byla! Jenže to mi teď není nic platné, protože kdybych věděla, kdo jsem byla včera, mohla bych se zítra, ne, zítra je něco jiného, mohla bych se už teď jenom napodobovat. Stala bych se svou vlastní imitací. Proč bych měla meškat déle? Možná by mě chtěli jako někoho jiného, ale tím bych se stala v nejlepším případě zítra nebo pozítří, v minulosti bych nebyla nikdo. Nikdo v černé díře času, který zná jen minulost, i když nám servíruje, co přijde. Štědře nám dává, co přichází, nemilosrdně bere, co bylo, bere nám minulost, ačkoli stále všechno míjíme. Kdybychom věděli, jak důležité to jednou bude, zastavili bychom se a užívali si to, ale to nejde. Nemůžeme jinak. Pryč je pryč. Zeptejte se času! On vám to potvrdí. Pryč. Nemůžu jinak. Musím si sama ukázat cestu, ale ta pak taky pokaždé jen mine mou minulost. Teď jsem sice tady. Ale je mi to k něčemu? Ne. Neboť jsem tady a zároveň hned zase pryč. Jsem pryč pokaždé, kdykoli někde jsem. Jsem pomíjivost, ne, jsem podmíněnost, a to všechno je teď pryč. Přítomnost nikdy nechápe sama sebe, nechápe se jako budoucí a nechápe se jako Teď. A jako minulost se většinou chápat nechce. Já to také nechápu. Co jste říkali? Nerozumím vám. Mluvte hlasitěji! Láska? Mluvte prosím hlasitěji! Co tím myslíte? Myslíte tím to, co je pryč? Tak tedy, tu jsem neminula, ale možná lásku minul někdo jiný, někdo, kdo ji poznal. Já ne.

překlad © Jitka Jílková
ukázka z knihy Zimní putování
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Mladá fronta

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2701x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce