Michaux, Henri: Cesta nepoddajnosti

Michaux, Henri
Cesta nepoddajnosti

recenze beletrie zahraniční

Duchové, osobní i univerzální démoni, potenciální ďáblové, druhá já pronásledující ta první, neodůvodněná vendeta vnitřních protivníků. V jiném grafickém zpracování by knížečka mohla působit jako lidová brožurka o okultních jevech. Cesta nepoddajnosti je dalším z početných děl mnohostranného francouzského básníka a umělce, experimentátora s texty i omamnými látkami Henriho Michauxe.

Začarovaná vůle
Henri Michaux: Cesta nepoddajnosti. Z fr. originálu Une voie pour l´insubordination (Fata Morgana, 1980) přel. Tereza Maňhalová. Rubato, Praha 2011, 66 s.

Duchové, osobní i univerzální démoni, potenciální ďáblové, druhá já pronásledující ta první, neodůvodněná vendeta vnitřních protivníků. V poněkud jiném grafickém zpracování by knížečka mohla na první pohled působit jako lidová brožurka o okultních jevech. V Cestě nepoddajnosti, již v loňském roce vydalo nakladatelství Rubato, se však českému čtenáři dostává do ruky překlad dalšího z početných děl mnohostranného francouzského (původem z Belgie) básníka a umělce, experimentátora s texty i omamnými látkami Henriho Michauxe. Z díla nesmírně plodného básníka, chrlícího knihy rychlostí minimálně jedné za rok, se dosud dočkalo překladu do češtiny jen několik z autorových známějších sbírek, vydaných ve Francii prestižním pařížským nakladatelstvím Gallimard (zmínku zaslouží především výběr ze souborného díla v překladech Václava Jamka).

Une voie pour l´insubordination je naopak jednou z mnoha drobných sbírek, jež Michaux udal minoritním nakladatelstvím – francouzský originál vyšel v roce 1980 v jihofrancouzském Montpellier. Nakladatelský počin Rubata tak působí poněkud překvapivě, překvapení je to ale příjemné. Tím spíš, že jde nejenom o text nepříliš známý, ale i významově záhadný a ve své nejednoznačnosti stejně mírně čtenářsky nepřívětivý jako poetický.

Členění textu na kapitoly s nesourodými názvy („Poltergeist“, „Vnitřní protivník se exteriorizuje“, „III“...) zároveň připomíná i popírá strukturu odborného pojednání. Hra s „vědeckostí“ je v textu vůbec častá – vracejí se výrazy a sousloví jako „bylo zaznamenáno“, „zdá se, že...“, objevuje se i několik poznámek pod čarou. Pojednání však místy přechází do vyprávění, úvah i průvodních poznámek v ich-formě, a textem tak prosvítá silueta vypravěče. „Vědecký pel“ Michauxův lyrický text koření tím výrazněji, že paranormální jevy představují tematiku výsostně nevědeckou, ba anti-vědeckou. Postavy služek, venkovských farářů, světců a několikrát zmíněné „staré časy“ navíc dodávají příběhům starožitný nádech.

Michaux přistupuje k paranormálnu s grácií básníka. Popisované jevy nevyvrací ani neironizuje, konstatuje je suše a bez pochyb, zároveň však bez jakékoli intence šokovat či jen překvapit: poletující nádobí, levitující muži i agresivní démoni jsou banální součástí každodennosti, o jejichž (ne)existenci nemá sebemenší cenu vést spor. Víra v kouzla tak na sebe bere podobu apriorní básnické licence a čtenáři nezbývá, než na autorovu hru přistoupit. Pak se můžeme spolu s autorem ptát, odkud se v duchařských příbězích bere „to“, neznámá síla, vedená evidentní, nelokalizovanou vůlí škodit. A k čemu „to“ je.

Jako částečný návod k uchopení Michauxova enigmatického textu se nabízí titul, dlužno však poznamenat, že jeho mírně zavádějící převod do češtiny porozumění nenahrává – jakkoli lze jinak nad překladem Terezy Maňhalové ve všech ohledech smeknout klobouk. Původní Une voie pour l´insubordination překládá Maňhalová jako Cesta nepoddajnosti, „une voie pour“ je ale spíše cestou, směřováním nebo i návodem k něčemu než cestou ve smyslu volby či postoje. Michaux tak nenabízí model, ale náznak návodu, jak nepoddajnosti (nepodřízenosti, neposlušnosti, dokonce vzpoury) dosáhnout. Komu nebo čemu je ale třeba odepřít poslušnost? Odpověď naznačuje část o domácím šotku („poltergeist“): stanovenému řádu věcí a jejich chápání, racionalitě vůbec. Odepřít poslušnost poslušnosti. Odpor je vlastní lidské povaze a tento její temný rys je silnější než ďábel: přímo v člověku je tak třeba hledat opravdového protivníka, „sestaveného pouze z prostředků přebohaté lidské povahy a jejích schopností odporu, vzpoury a popírání“.

Michauxův text racionalitu využívá, aby ji popřel. Jeho dumavě plynoucí próza, psaná přirozeným, nekomplikovaným jazykem, je tak svérázným básnickým zpodobněním vzdoru.

© Sára Vybíralová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 60 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

90%autor článku   61%čtenáři

zhlédnuto 2923x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce