Nejostřejší pokrmy tatarské kuchyně
Bronsky, Alina: Nejostřejší pokrmy tatarské kuchyně

Nejostřejší pokrmy tatarské kuchyně

V knize se skrývá nemalá dávka psychologie a chytrých postřehů, ať už o mezilidských vztazích, o životě v SSSR (Rusku) a v Německu, o předsudcích... Přesto by se to vše dalo jen těžko vydržet, kdyby vyprávění nebylo tak vtipné.

„Mou hlavní motivací je psát knihy, jaké, jak se mi zdá, doposud nebyly napsány,“ říká mladá německá autorka Alina Bronsky v jednom rozhovoru. A skutečně, nemůžu si vybavit román, k němuž bych nedávno česky vydané Nejostřejší pokrmy tatarské kuchyně přirovnala.

Alina Bronsky (veřejně známý je jen tento její pseudonym) se narodila r. 1978 v Jekatěrinburgu a stejně jako její hrdinka Aminat žije od dvanácti let v Německu. Nejostřejší pokrmy (v originále Die schärfsten Gerichte der tatarischen Küche) jsou jejím druhým románem a stejně jako debut Scherbenpark (Park plný střepů) se dočkaly úspěchu u čtenářů i kritiky a vyšly již v několika jazycích; řady nadšených recenzí se dílu dostalo dokonce i v USA, což není u evropských titulů zvlášť obvyklé.

Z pozice nepříliš důvěryhodné vypravěčky tatarského původu Rosalindy Achmetovny se v knize dozvídáme o osudech její rodiny, přičemž dalšími ústředními postavami jsou Rosina dcera Zulfia a vnučka Aminat. Rosalinda je cílevědomá, neúnavná organizátorka a manipulátorka, která ovšem chce pro všechny kolem, zejména pro milovanou Aminat, jen to nejlepší. Sama sebe by jistě označila i za výjimečně obětavou osobu, a především jedinou schopnou a inteligentní v širokém okolí. Proto zůstává na ní, aby převracela druhým životy naruby, samozřejmě vždy s nejlepšími úmysly. A kupodivu díky své obdivuhodné vytrvalosti i vychytralosti obvykle dosáhne svého, ovšem následky pro její blízké bývají často dost otřesné.

Příběh začíná sérií neúspěšných pokusů o potrat, navzdory nimž se Zulfii narodí malá Aminat. Rosalinda svou dcerou pohrdá, považuje ji za ošklivou a hloupou, zatímco ve vnučce nachází odraz své vlastní krásy a životaschopnosti. Následují dost divoké peripetie Aminatina dětství, přičemž nelze opomenout nijak zvlášť pod povrch jdoucí, ale pro mladší čtenáře možná poučný pohled na běžné starosti občanů SSSR. A jelikož to v zemi jde od desíti k pěti, Rosa nakonec usoudí, že by se její dcera měla za každou cenu provdat za jistého Němce, aby se tak všechny tři dostaly na Západ. Dieter (podobně jako většina ostatních mužů v knize vylíčený jako naprostý zoufalec) více pozornosti než Zulfii věnuje nyní už dvanáctileté Aminat. Ani to však Rosalindu neodradí a její úporná snaha nakonec skutečně vede k tomu, že se hrdinky ocitnou na frankfurtském letišti.

V tomto případě však nelze mluvit o šťastném konci. I život imigrantek v Německu má svá úskalí. Zdravotní stav Zulfie, nejpolitováníhodnější oběti Rosalindiných intrik, se stále zhoršuje a Zulfie (jako i další postavy) nakonec umírá. Rosalinda, která nikdy neplýtvá energií na sentiment, buduje kariéru jako úspěšná uklízečka; až teprve odchod Aminat z domu ji skutečně zasáhne.

V knize se skrývá nemalá dávka psychologie a chytrých postřehů, ať už o mezilidských vztazích, o životě v SSSR (Rusku) a v Německu, o předsudcích... Přesto by se to vše dalo jen těžko vydržet, kdyby vyprávění nebylo tak vtipné. Ostatně můžeme opět citovat samu autorku: „Myslím, že skutečně tragické příběhy je nutné vyprávět komicky, aby se staly snesitelnými.“ A opravdu, čím absurdnější je Rosina interpretace okolního dění a čím nepříčetněji do něho zasahuje, aby dosáhla domněle nejlepšího řešení pro všechny, tím hlasitěji se čtenář chtě nechtě směje, ba cynicky řehtá.

Ještě bych se měla pozastavit u názvu: opravdu kniha pojednává také o jídle? Do jisté míry ano, ale kdo by čekal poučení o kulinářských specialitách Tatarů, bude zklamán. Znovu Bronsky: „Jídlo hraje v našich životech tak důležitou roli. Neumím si představit, že bych vytvářela atmosféru, aniž bych popisovala pokrmy. Mám ráda autory, kteří tento aspekt nepomíjejí. V první části Nejostřejších pokrmů se neustále zabývám jídlem také proto, abych ukázala, jaký je život ženy v období nouze – poté, co jí skončí pracovní doba, musí každá matka a manželka projít spoustu obchodů v naději, že sežene nějaké potraviny. Pak vaří pro rodinu. Na zahradě pěstuje zeleninu. Žena si nemůže dovolit přestat přemýšlet o tom, jak všechno to potřebné jídlo zajistí."

Bohužel mi při čtení připadalo, že autorka tak trochu neví, kdy přestat. V jistém okamžiku začíná být Rosalindino chování a její původně velmi zábavné vnitřní monology přece jen předvídatelné, nakousnutá vážná témata se kupí a vyprávění jako by se zadrhlo, aniž by dospělo k nějakému závěru. A ač samozřejmě jde o vedlejší záležitost, zklamal mě autorčin playlist ke knize, od něhož jsem si slibovala zajímavější hudební „objevy“. Kniha je v každém případě pozoruhodnější a originálnější než tento výběr. A je rozhodně, alespoň zpočátku, čtivá. Záleží jen na tom, kolik vydržíte.

 

Anglickojazyčné stránky A. Bronsky: http://www.alinabronsky.com/ 
A. Bronsky na stránkách nakladatelství: http://www.kiwi-verlag.de/die-autoren/autor/?id=1218

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Libuše Čižmárová, Jota, Brno, 2011, 220 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Hodnocení knihy:

60%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse