Když mi moje dcera Zulfia řekla, že je těhotná, ale neví s kým, ještě víc jsem si hlídala držení těla. Záda jsem měla pořád úplně rovná a ruce jsem důstojně držela v klíně.

Zulfia seděla na stoličce v kuchyni. Ramena měla ošklivě zvednutá a oči rudé, protože nenechala slzy prostě kanout, ale hřbetem ruky si je roztírala po obličeji. A to přesto, že jsem ji odmalička učila, jak má plakat, aby nezošklivěla, nebo jak se má smát, aby neslíbila příliš.

Ale Zulfia nebyla nadaná. Musím dokonce říct, že byla docela tupá. A přitom to byla moje dcera, a co hůř, byla to moje jediná dcera. Ale když jsem ji tak pozorovala, jak tam s křivými zády a svíčkou u nosu dřepí na stoličce jako andulka na bidýlku, měla jsem smíšené pocity. Nejraději bych na ni bývala křikla: „Seď rovně! Neposmrkuj! Nečum tak blbě! Zkus projednou nešilhat!“

Ale taky mi jí bylo líto. Jaksi to přece jen byla moje dcera. Žádnou jinou jsem neměla, ani žádného syna, protože moje tělo bylo uvnitř už mnoho let prázdné a neplodné jako písek v poušti. A tato dcera, které se mi dostalo, byla ohyzdná a moc se ke mně nehodila. Byla malá, sahala mi jen po ramena. Měla nijakou postavu, malé oči a křivá ústa. A jak jsem řekla, taky byla hloupá. Bylo jí už sedmnáct let a nebyla naděje, že by někdy mohla být chytřejší.

Jen jsem ještě doufala, že její hloupost bude nějakého muže natolik přitahovat, že bude tak dlouho přehlížet její křivé nohy, dokud nebude stát před matrikářem.