Pamuk, Orhan: Černá kniha

Pamuk, Orhan
Černá kniha

ukázka beletrie zahraniční

Všimli jste si, že v Bosporu ubývá vody? Nejspíš ne. Vždyť kdo z nás si dnes, kdy se vraždíme blaženě a nadšeně jako děti, co si vyrazily na pouť, vůbec přečte něco o dění ve světě? Dokonce i naše sloupkaře čteme letem světem, ve strkanici v přístavištích, zmítáni ze strany na stranu na plošinách autobusů a na sedačkách dolmuşů, kde nám písmenka skáčou před očima. Já jsem si tu zprávu přečetl v jednom francouzském geologickém časopise.

Orhan Pamuk: Černá kniha. Přel. Petr Kučera. Praha, Argo, 2011, 536 s.

Kapitola druhá: Až vyschne Bosporus

Nic nemůže být tak ohromující jako život. Kromě psaní.
Ibn Zerhaní

 Všimli jste si, že v Bosporu ubývá vody? Nejspíš ne. Vždyť kdo z nás si dnes, kdy se vraždíme blaženě a nadšeně jako děti, co si vyrazily na pouť, vůbec přečte něco o dění ve světě? Dokonce i naše sloupkaře čteme letem světem, ve strkanici v přístavištích, zmítáni ze strany na stranu na plošinách autobusů a na sedačkách dolmuşů, kde nám písmenka skáčou před očima. Já jsem si tu zprávu přečetl v jednom francouzském geologickém časopise.

Černé moře se prý otepluje a Středozemní moře ochlazuje. Mořská voda proto odtéká do gigantických jeskyní na dně rozpínajících se mořských šelfů a v důsledku týchž tektonických pohybů se začalo zvedat podloží úžin Gibraltaru, Dardanel a Bosporu. Jeden z posledních rybářů, na něž jsme na břehu Bosporu narazili, tvrdil, že tam, kde dříve spouštěl kotvu na řetězu dlouhém jako minaret, teď jeho loď sedí na mělčině, a ptal se: „To to našeho premiéra vůbec nezajímá?“

To nevím. Já znám jenom důsledky tohoto údajně stále se zrychlujícího vývoje v blízké budoucnosti. Je zcela jisté, že to rajské místo, jež jsme kdysi nazývali Bosporus, se vbrzku promění v černočernou bažinu, v níž se budou blyštět zablácené mršiny galér jako přízraky cenící zářivé zuby. Není těžké odhadnout, že na konci jednoho teplého léta tato bažina místy vyschne a rozbředne jako dno skromného potůčku svlažujícího nějaké malé městečko, a že se dokonce na svazích skrápěných splašky z tisíců širokých trubek, burácejícími jako vodopády, zazelená tráva a vyraší sedmikrásky. A v tomto hlubokém, divokém údolí, nad nímž se jako skutečná, děsivá tvrz bude tyčit Leandrova věž, začne nový život.

Mám na mysli ty nové čtvrti, které za přihlížení úředníků magistrátu, pobíhajících sem a tam s pokutovými bloky v rukou, vyrostou v blátě oné prolákliny kdysi nazývané Bosporus slumy, prodejní boudy, bary, noční kluby a zábavní podniky, lunaparky s kolotoči, herny, mešity, dervíšské lóže a hnízda marxistických frakcí a podloudné továrny na plasty a manufaktury na výrobu nylonek… V tomhle apokalyptickém chaosu budou vidět na bok převrácené vraky lodí Společnosti pro paroplavbu a širá pole medúz a zátek od limonád. Mezi americkými transoceánskými parníky, které v důsledku náhlého úbytku vody poslední den dosedly na pevninu, a řasami obrostlými iónskými sloupy se budou s dokořán otevřenými ústy modlit k neznámým bohům dávnověku kostry Keltů a Lýkijců. Umím si i živě představit, jak uprostřed mušlemi pokrytých byzantských pokladů, stříbrných a plechových příborů a tisíc let starých sudů s vínem a lahví limonád a trupů galér se špičatými příděmi povstane civilizace, jíž bude energii nutnou k zažehnutí jejích antických kamen a lamp dodávat zchátralý rumunský tanker, zabořený lodním šroubem do bahna. Doopravdy se však musíme připravit na epidemii zbrusu nové nemoci, vzešlé z této zpropadené propasti kropené temně zelenými vodopády splašků z celého Istanbulu, z jedovatých plynů syčících z prehistorického podzemí, z vysychajících bažin, mršin delfínů, platýsů a mečounů a armád krys, objevujících své nové ráje. Vím a varuji: pohromy, k nimž v onen den v téhle nemocemi zamořené oblasti vykázané do karantény a obehnané ostnatými dráty dojde, se hluboce dotknou nás všech.

Z balkonů, odkud jsme svého času pozorovali měsíc postříbřující hedvábné vody Bosporu, budeme nadále sledovat záři namodralého kouře stoupajícího z nepohřbených, a proto spěšně pálených mrtvol. U stolů na bosporských březích, kde jsme při rakiji nasávali omamnou chladivou vůni jidášníků a zimolezů, nás bude v nosních dutinách štípat nakyslý, plísňovitý pach hnijících mrtvol. Na molech, ověnčených špalíry rybářů, nebude slyšet písně bosporských proudů a konejšivé zpěvy jarního ptactva, ale výkřiky lidí, kteří se zmocnili všemožných mečů, dýk, zrezivělých šavlí, pistolí a pušek, naházených za tisíce let do moře ze strachu před šacováním, a ve smrtelné úzkosti se pustili jeden do druhého. Až se budou Istanbulané žijící kdysi v předměstských vesničkách na břehu moře vracet večer utahaní domů, nebudou už dokořán rozrážet okénka městských autobusů, aby ucítili vůni řas, naopak budou cáry novin a hadrů ucpávat škvíry v okénkách, aby dovnitř nepronikl pach hnijících mrtvol a bahna, až budou shlížet do té příšerné, plameny ozařované temnoty dole. Z nábřežních kaváren, kde jsme se shlukovali zároveň s prodavači balonků a chalvy, už nebudeme přihlížet vlajkoslávě s ohňostroji, ale krvavě rudé záři min, v nichž se budou šťourat zvědavé děti a vyhazovat se jimi do povětří. Sběrači, kteří si na živobytí vydělávali sbíráním byzantských měďáků a prázdných plechovek vyvržených za jihozápadního větru rozbouřeným mořem na pláž, budou pak žít z prodeje kafemlejnků, kukaček s ptáčky obalenými chaluhami a černých pian obepnutých krunýřem mušlí, které kdysi vyrvaly záplavové vlny z dřevěných domků na pobřeží a nakupily v bosporských hlubinách. A právě tehdy se jednou o půlnoci protáhnu ostnatými dráty do tohoto nového pekla já, abych našel černý cadillac.

Černý cadillac byl výstavním bourákem jistého bandity (slovo „gangster“ mi nějak nejde přes pusu) z Beyoğlu, jehož dobrodružství jsem před třiceti lety jako reportérský elév sledoval a který byl majitelem jedné špeluňky, vyzdobené ve vchodu dvěma obrazy Istanbulu, jimž jsem se obdivoval. Jediné dva podobné cadillaky vlastnil v Istanbulu železniční magnát Dağdelen a tabákový král Maruf. Poslední hodiny tohohle bandity, z něhož jsme my novináři udělali legendu, jsme po celý týden otiskovali jako seriál na pokračování; jeho dobrodružství vyvrcholilo jednou o půlnoci, když ho policisté zahnali do úzkých a on se spolu se svou milenkou – podle některých zhulený hašišem, podle jiných vědomě, jako zbojník, jenž strhl svého koně do propasti – vrhl s cadillakem z Akıntıburnu, Mysu dravého proudu, do temných vod Bosporu. Potápěči po něm celé dny bezvýsledně pátrali v proudu na dně moře a noviny i čtenáři na něj zakrátko zapomněli, ale já už teď dokážu určit, kde tenhle cadillac najít.

Bude ležet tam v hlubinách nového údolí nazývaného kdysi Bosporus, na dně bahnité propasti vyznačené sedm set let starými nekompletními páry bot a holínek, v nichž se uhnízdili krabi, a velbloudími kostmi a lahvemi s milostnými dopisy adresovanými neznámé milence, tam za svahy pokrytými lesy mořských hub a mušlí, kde se to blyští drahokamy, náušnicemi, zátkami od limonád a zlatými náramky, hned za výrobnou heroinu narychlo zřízenou ve vraku zrezivělého remorkéru a písčinou posetou ústřicemi a věžulemi a svlažovanou hektolitry krve soumarů a oslů podřezaných podloudnými párkaři.

Až za troubení aut projíždějících asfaltkou dříve nazývanou Pobřežní cesta, teď však mnohem víc připomínající horskou silnici, sestoupím do ticha téhle mrtvolně páchnoucí temnoty, abych pátral po onom vozidle, přivítají mě kostry palácových spiklenců, stále ještě schoulených v téže poloze v pytlích, v nichž se utopili, a ostatky pravoslavných kněží, svírajících své kříže a berly a s dělovými koulemi zavěšenými na kotnících. Při pohledu na namodralé sloupky kouře vycházející z periskopu užívaného jako roura od kamen a náležejícího anglické ponorce, která se ve snaze torpédovat parník Gülcemal, přepravující vojáky z přístaviště v Tophane do Galipole, zapletla šroubem do rybářských sítí a špičkou narazila do řasami obrostlých útesů, mi bude jasné, že kostry Angličanů, jejichž ústa z nedostatku kyslíku zůstala zeširoka rozšklebená, byly odklizeny a že na sametem potaženém křesle kapitána teď z čínského porcelánu popíjejí svůj odpolední čaj naši spoluobčané, pokojně uvykající svému novému domovu, vyrobenému v liverpoolských dílnách. Poněkud dále ve tmě se bude povalovat zrezivělá kotva pancéřové lodi Jeho Veličenstva císaře Viléma a zamrká na mě perleťová televizní obrazovka. Uvidím zbytky vyrabovaného janovského pokladu, dělo s krátkou hlavní ucpanou bahnem, mušlemi pokryté obrázky a modly dávno zaniklých států a národů a prasklé žárovky mosazného lustru, stojícího na špičce. A až budu pomaličku sestupovat ještě níž a kráčet mezi bahnem a balvany, budu pozorovat kostry otroků trpělivě sedících v okovech u vesel a vzhlížejících ke hvězdám. Náhrdelník zavěšený na stromě z řas. Brýle a deštníky možná přejdu bez povšimnutí, ale na křižáky sedící ve vší zbroji a brnění na nádherných kostrách koní, stále se ještě tvrdošíjně vzpínajících na nohou, se na moment pozorně a bázlivě zadívám. A hned si polekaně uvědomím, že kostry křižáků s jejich mušlemi posetými erby a zbraněmi střeží černý cadillac stojící přímo vedle nich.

Se strachem a úctou, jako bych žádal jeho křižácké stráže o svolení, se k černému cadillaku, tu a tam nejasně ozařovanému fosforovým světlem neznámého původu, drobnými krůčky přiblížím. Zalomcuji klikami u dveří, ale vozidlo obložené po celé délce mušlemi a ježovkami mi přístup nepovolí, zaseknutá nazelenalá okénka se ani malinko nepohnou. Nato vytáhnu z kapsy propisovačku a její násadkou pomaličku seškrábu z jednoho okénka vrstvu pistáciově zelených řas.

O půlnoci, až v téhle děsivé a čarovné temnotě škrtnu sirkou, zahlédnu v kovovém světle nádherného volantu, poniklovaných počitadel, ukazatelů a budíků, stále ještě nablýskaných jako brnění křižáků, kostru bandity a jeho milenky, jak se na předním sedadle objímají a líbají, útlé paže ověšené náramky a prsty obtěžkané prsteny. Nejen jejich do sebe zaklesnuté čelistní kosti, nýbrž i jejich lebky budou spojeny ve věčném polibku.

A potom, až se budu, aniž bych znovu škrtl zápalkou, vracet ve vlastních stopách ke světlům města, napadne mě, že tohle musí být ten nejšťastnější způsob, jak v okamžiku katastrofy čelit smrti, a s bolestí oslovím vzdálenou milenku: Má lásko, má krásko, má tesklivá, nastal čas pohromy, přijď ke mně, přijď, ať jsi kde jsi, třeba v zakouřené kanceláři, pachem cibule nasáklé kuchyni domu vonícího po prádle, v neuklizené modré ložnici, ať jsi kde jsi, čas se dovršil, přijď ke mně; přišel čas, abychom se k sobě za zataženými záclonami v tichu pološerého domu vší silou přivinuli, zapomněli na blížící se strašlivé neštěstí a čekali na smrt.

© Petr Kučera
ukázka z knihy Černá kniha
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatele a nakladatelství Argo

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2926x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce