Debí, Ášápúrná: Kdyby zdi promluvily

Debí, Ášápúrná
Kdyby zdi promluvily

ukázka beletrie zahraniční

Pohodlně se opřela a zvedla tvář. Před očima se jí roztančily žluté skvrnky. Po obloze tedy stoupá slunce. Starší děvčata už jsou jistě na přednáškách, nejmladší slabikuje někde ve školní lavici.

Ášápúrná Debí: Kdyby zdi promluvily. Přel. Hana Preinhaelterová. Praha, ExOriente, 2009, 208 s.
Ukázka z povídky „Vzal, co dal“

Pohodlně se opřela a zvedla tvář. Před očima se jí roztančily žluté skvrnky. Po obloze tedy stoupá slunce. Starší děvčata už jsou jistě na přednáškách, nejmladší slabikuje někde ve školní lavici.

Od rána se u Sarodžiní nikdo nezastavil. A ji by tak zajímalo, co dnes píší v novinách! Ale i kdyby některé z děvčat bývalo přišlo, jaký by to byl požitek, poslouchat to jejich drmolení a vědět, že už mají jednou nohou nakročeno ke dveřím!

Pamatuje si v tomhle domě vůbec ještě někdo, že Sarodžiní celý život nevydržela bez knihy ani den? Ne, zapomnětliví, nelaskaví, sobečtí jsou všichni, jeden jako druhý. Nikdo si nedovede představit, jak pustý je Sarodžinin svět od té doby, co nemůže číst.

Včera tu byla na návštěvě Pratimina matka a držela přednášku o tom, jak se má Sarodžiní dobře. „To naše babička,“ hlaholila dole, aby to Sarodžiní nahoře slyšela, „ta je na tom chudák zle! Neslyší, nevidí, chodit nemůže. Šourá se o holi a běduje. Je z ní na stará kolena ten třínohý tvor, jak se říká v té hádance. Vaše babička, ta je proti ní král! Na oči moc nevidí, ale na uši slyší, zuby má, tráví jí to, myslí jí to, běhá jako čiperka. Jo, ta ještě neví, co to je být opravdu starý.“

Být opravdu stará. Neslyšet, nehýbat se. Nebýt s nikým jiným než sama se sebou. Sama. Sama. Tato představa je pro Sarodžiní noční můrou. A pro ni stíhá Stvořitele těmi nejkrutějšími výčitkami, jakých je schopna.

Vzít někomu to, co jsme mu jednou dali darem, to je jedna z nejnižších podlostí, které člověk může provést druhému člověku. A co Stvořitel dělá svým dětem? Všechny dary, které jim v mládí věnoval, jim ve stáří odnímá jeden po druhém. Jeden po druhém si je bere zpět, až jim ponechá jen holý život. Bude to ještě život? Život – to přece znamená žít s někým. Slyšet ho, vidět ho, vědět, že je to můj blízký…

Nový hlas zdola přerušil proud Sarodžininých úvah. Čí je to hlas? – To je přece Bíná. Přišla Bíná, Sarodžinina neteř z opačné strany, než je Ramalá a ostatní děvčata v domě. Bíná je dcera Sarodžininy sestry. Bydlí s rodiči v domě dědečka z otcovy strany a sem, do rodného domu své matky, přichází zřídka. Svou tetu nemůže ani vidět, protože se proti všem zvyklostem stala majitelkou tohoto domu, a přitom na něj měla stejné právo jako matka Bíny, tedy právo žádné. Podle tisícileté tradice přece dcery po svých rodičích nedědí.

Bíná je ale dívka dobře vychovaná a ví, co se sluší. Proto každou návštěvu zahajuje tím, že zajde k Sarodžiní a jako starší příbuznou ji pozdraví obřadným pranámem, „sejmutím prachu“ s jejích nohou. Pak s ní prohodí několik prázdných vět a s ulehčením sejde dolů poklábosit si se sestřenicemi.

Dnes už ale neudělala ani to.

Sarodžiní se podle zábradlí tiše došourala o patro níž a nastražila uši.

„Ještě jí neříkejte, že jsem tady,“ slyší Bínin přidušený hlas. „Pranám počká. Nechce se mi teď shýbat k těm vyschlým hnátům. Vyseknu jí poklonu, až půjdu domů.“

Souhlasný chechtot z několika dívčích hrdel nahrbil Sarodžinina ramena a sehnul mezi ně její vztyčenou hlavu.

„Nám nemusíš nic povídat,“ zabublal Pratimin alt. „To není babka, to je čarodějnice, jako když vymaluje. Čtyřiadvacet hodin denně neslyšíš nic než Kdo přišel?, Proč přišel?, Co to bylo?, Kdy to bylo? Už jsme z toho všechny na mrtvici. Kde se v ní bere taková chuť do života, když jí bůh vzal síly? Tak dlouho tady správcovala, a ještě nemá dost? Že ji to baví!“

„Proč by měla dost?“ vykřikla maně Bínu, ale hned ztišila hlas. „Žádná baba nemá dost. Naše stařena je to samé. A co teprve tchán! Čím je senilnější, tím víc se mu chce kralovat. Hluchej jako poleno, ale nepřizná si to. Musíme na něj řvát jak na lesy, všecko mu stokrát opakovat, a on najednou řekne: Co křičíš? A proč to říkáš dvakrát? Dyť já všecko slyšim!“

Vzedmula se další vlna smíchu. A další. Jsou tam asi všechna děvčata z domu.

„Teta Bínu to umí podat,“ chválí si hosta.

„Tchyně, to je zase mistr na nemoci,“ pokračuje Bínu polichoceně. „Neznám většího hypochondra. Prej má špatný zažívání, ale jak vlezu do kuchyně, už je tam taky a očumuje, kde by co ulízla. A s tchánem je to ještě horší. Tomu to opravdu netráví, ale spořádá všecko, na co přijde, a pak o něj pečujte!

Krmte je, mejte a utírejte, a ještě si od nich nechte všecko líbit. Dvaasedmdesát let si cpe žaludek vším možným, a pořád nemá dost. ‚Nevěsto, můj žaloudeček má dneska chuť na smažený lilek. Nevěsto, co žes už tak dlouho nevařila cmundu z mlíčí? To by si můj žaloudeček pochutnal!‘ Člověk aby se nestaral o rodinu, ale jen o jeho žaloudeček. Uf! Mám toho po krk. Vždyť on…“ Konec výstupu zanikl v halasném řehotu.

Následovaly další a další proslovy. Kritika Sarodžiní byla námětem mnoha z nich. Shromáždění snach, vnuček a neteří nakonec přijalo jednomyslné prohlášení: Kdo stárne, musí se umět vzdát nejrůznějších potěšení, jinak si ho nikdo nebude vážit. Tuto nejvyšší pravdu starci a stařeny nejsou ochotni vzít na vědomí a to je příčinou většiny neshod a krizí v rodině.

Sarodžiní všemu nerozuměla, všechno jí v hlavě neutkvělo. Právě se chtěla vydat podle zábradlí po schodišti zpět, když jí znovu projel Bínin ostrý hlas a pronikl jí až do srdce tak lehce, jako by to byl ostrý šíp. Ještě že má Sarodžiní tak dobrý sluch. To, co jí šíp donesl, byl snad vzkaz boží.

„Vy si to tady, milánkové, chcete všecko užívat věčně, ale proč vám to tedy bůh jedno po druhém bere? Chcete se mít dobře do osmdesáti jen proto, že jste do osmdesáti vydrželi žít? A co mají dělat ti, co jsou po vás? Na oči nevidíte, ale všecky nás chcete pozorovat. Na uši neslyšíte, ale pořád šmírujete, co si povídáme. Nemyslí vám to, ale do všeho nám chcete mluvit. A my se nesmíme ani pořádně zasmát, pořádně si popovídat, žít si podle svého. Vy máte pořád pravdu. Jděte někam se svou pravdou! My máme taky tu svou!“

Sarodžiní jako by náhle prohlédla. Ano, teď vidí tam, kam nikdy předtím nedohlédla. Na opačný konec lidského života. Ona doteď zpívala jeho poslední sloku, a nyní slyší zpívat ty předešlé, na něž dávno zapomněla.

Procesí zpívající tuhle píseň je předlouhé. Ti, kdo jsou vpředu, neslyší ty vzadu. A poslední nemají tušení, co zpívají ti první. Neslyší se, ani se vlastně slyšet nechtějí. Nevidí na sebe, třebaže směřují vyšlapanou cestou ke stejnému cíli. Neohlížejí se po sobě a neohlížejí se jeden na druhého v obou významech těch slov.

Kdyby teď Sarodžiní viděla do tváří těch generací, které jdou za ní, kdyby mohla spatřit obličeje všech děvčat a žen besedujících pár schodů pod ní, musela by se zděsit těch nenávistných očí, těch zkřivených rtů, těch sebevědomých postojů, těch pohrdavých gest. Nechce je vidět. Bože chraň!

Tak to tedy je! Velký Bože, tak to tedy je! Nespravedlivě jsem ti vyčítala. Bez konce je tvé slitování. Vše činíš jen ze svého nekonečného soucitu. Bereš nám, cos nám dal, jen abys nás ochránil od přímého doteku toho nejbolestnějšího ponížení.

Jejich řeči mě mohou zraňovat proto, že mi zůstal sluch. Kdybys mi byl ponechal i zrak, jak hrozné by bylo pozorovat i jejich výsměchem rozšklebená ústa! Být schopen vnímat utrpení tohoto světa všemi pěti smysly, to by byl na závěr života příliš krutý úděl.

© Hana Preinhaelterová
ukázka z knihy Kdyby zdi promluvily
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky a nakladatelství ExOriente

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2319x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce