Slunce jako božstvo
Kleczek, Josip: Život se Sluncem a ve vesmíru

Slunce jako božstvo

Francouzský filozof, fyzik a matematik Blaise Pascal o člověku v první polovině 17. století řekl: „L’homme est infiniment petit par son corps, mais il est infiniment grand par son esprit“ – Člověk je nekonečně malý svým tělem, ale je nekonečně velký svým duchem. Je překvapivé, jak jeho názor po čytřech stoletích potvrzuje i dnešní věda.

V antickém Řecku byl bohem Slunce Apollon, jeden z nejdůležitějších bohů na Olympu a dvojče bohyně lovu Artemis; jejich otcem byl nejvyšší bůh Zeus a matkou Leto. Apollon jako bůh Slunce nahradil Helia, syna Titána Hyperiona a Theie, ale ne docela, takže bohy Slunce zůstali oba dva. Dodnes nám jméno boha Helia připomínají odborné názvy jako heliofyzika (fyzika Slunce), heliosféra (oblast planetární soustavy, kam doletí sluneční vítr, magnetosféra Slunce), helioseizmologie (nauka o otřesech Slunce, obdoba seizmologie – nauky o zemětřeseních) atd. K Apollonovi, patronu hudby a poezie, se staří Řekové modlili, aby je vyléčil od nemocí. Jeho syn Asklepios (Aeskulap), dodnes ochránce lékařů a lékárníků a sám smrtelný, křísil mrtvé. To dopálilo boha smrti Thanata, protože nikdo neumíral, a tak si stěžoval Diovi. Zeus pro klid v olympské rodině zasáhl Asklepia bleskem, ale z lásky k tomuto svému vnukovi jej umístil na letní oblohu jako souhvězdí Hadonoše (Ophiuchus). Had byl symbolem lékařství a dodnes ho můžeme vidět ovinutého na Asklepiově (Aeskulapově) holi na lékárnách a sanitkách.
Římané navázali na řeckou kulturu i v uctívání boha Slun- ce. V jejich panteonu měl místo i bůh Slunce (Sol Indigenes). Nejvyšším bohem byl Jupiter (Zeus), nazývaný Jupiter Sol. Oficiálně byl kult Slunce zaveden císařem Elagobalem (218–222), který nechal na Palatinu vedle císařského paláce zbudovat nádherný chrám Slunce. Plně se uctívání Slunce rozvinulo za císaře Aureliána, který roku 274 po Kristu zavedl uctívání Nepřemožitelného Slunce (Sol Invictus) jako státní náboženství. V roce 313 Konstantin Veliký jeho kult zrušil a coby státní náboženství zavedl křesťanství.
I v amerických kulturách bylo Slunce uctíváno jako božstvo. Inkové se považovali za syny Slunce. Kolem roku 1100 přišel královský rod Inků od jezera Titicaca a se svými poddanými založili město Cusco. První inka Manco Capac byl prý stvořen samotným Sluncem. Až po třináctého Atahualpu (zajatého Pizarrem v roce 1532) se všichni inkové cítili přímými potomky Slunce. Bůh Slunce u Inků se jmenoval Inti. Na Machu Picchu („Stará hora“) na kamenném trůnu zvaném Intihuatana („Místo, kde se zastavuje Slunce“) o slunovratu inka usedal a zapaloval slunečními paprsky oheň (podobně jako se při olympijských hrách zapaloval v Olympii v Řecku). Vzplanuvší oheň pak po celý rok udržovaly panny Slunce (Virgenes del Sol). Aztékové a Mayové ve Střední Americe obětovali Slunci lidská srdce, aby tak posílili Slunce- bojovníka. Věřili, že se musí od západu na východ vracet pod zemí jeskyněmi. Například v Palenque se zachoval v chrámu obětní stůl, na němž kněží obsidiánovým nožem vyřezávali z hrudí obětí tlukoucí srdce a pozvedávali je pak nahoru k Slunci. Věřili, že tímto nejcennějším darem – tepajícím lidským srdcem – dodají sílu bohu Slunci na jeho cestě podzemím od západu k východu. Aztécký kamenný kalendář měl podobu Slunce.
Toltékové – vynikající stavitelé – vybudovali v městě Tehotihuakánu (asi 50 kilometrů na sever od dnešního hlavního města Mexika ) velkou pyramidu Slunce, která se dochovala do dnešních dnů. Spatřit z vrcholu této pyramidy Slunce vycházející nad Mexickým zálivem zůstává pro každého (a zvláště pro astronoma) nezapomenutelným zážitkem na celý život.
Podobně se na opačném, západním, pobřeží Tichého oceánu za syny Slunce považovali japonští císařové. Podle legendy založil japonské císařství syn Nebes, Jimmu Tenno, vnuk sluneční bohyně Amaterasu. Od té doby byla Amaterasu považována za matku japonských císařů, podobně jako Re byl v Egyptě otcem faraonů a Inti otcem inků v Peru. Japonští císařové byli uctíváni jako bohové až do roku 1946; tehdy se Hirohito, 124. nástupce po Jimmu Tennovi, svého božství zřekl. Obraz Slunce však na japonské vlajce zůstal. Japonsko je tak jedinou zemí, kde sluneční kult v této formě přetrval z doby bronzové až do atomového věku.

Slunce u Slovanů

Když se v hlubinách věků naši předkové zmocňovali věcí tím, že jim dávali jména, Slunce bylo jistě mezi prvními objekty, které pojmenovali. Na vzácné soše Svantovíta z 9. století je symbolem Slunce kruh se třemi průměry. Tento takzvaný Svantovít ze Zbruče je uložen v archeologickém muzeu v Krakově.
V jazyce dávných Indoevropanů bylo Slunce sul, ve staroíránské Avestě suil (oko nebo Slunce), v latině sol, v angličtině Sun atd. Naši praslovanští předkové, když přicházeli do Čech, pro ně měli jméno sъln. Později, ve staroslověnském (církevněslovanském) jazyku, do něhož Konstantin s Metodějem přeložili Nový zákon, byla přidána koncovka „-ce“, vyjadřující zdrobnělinu, tedy něco milého, co máme rádi. Od sta roslověnského sъlnъce byl pak jen krůček k našemu „Slunci“ a k podobným tvarům v ostatních slovanských jazycích.

Slované – stejně jako ostatní Indoevropané – uctívali Slunce od dávných dob. Písemné doklady o tom pocházejí od arabských cestovatelů z 10. století; ve svých zprávách mluví o Slovanech jako o „ctitelích Slunce“. Bůh Slunce byl jedním z nejmocnějších slovanských bohů. Měl svatyni v Retře na území polabského kmene Luticů. Jmenoval se Svarožič a byl uctíván i u Rusů. Podle kronikáře Thietmara Merseburského (kolem roku 1000) byla dřevěná Svarožičova svatyně na hradě Radegast mistrovským dílem ze dřeva – stála na základu vybudovaném z rohů divokých zvířat. Později, v 11. a 12. století, se pro boha Slunce Svarožiče ujalo i jméno Radegast.

Stopy uctívání boha Slunce u Slovanů lze najít v pohádkách, zvycích, lidových rčeních, pověrách i příslovích, z nichž některé přežily dodnes. Na ostrově Korčula zdravili ještě donedáv- na východ Slunce slovy: „Vítej milý bratře, plamenné Slunce. Našel jsi mě v dobrém, kéž bys mě opustil v lepším.“ Často také před vycházejícím Sluncem smekali.
Častý bývá motiv Slunce i v nejkrásnějším lidovém projevu v písni:
„Sluníčko vysoko daleko,
můj milý ještě dál.“ (jižní Čechy)
Unavený sekáč na Moravském Slovácku se nemůže dočkat večera a zlobí se na Slunce:
„Sadaj, slunko, sadaj za vysokú horu,
ak nebudeš sadať, stáhnem ťa za nohu.“
Naopak nejistota, co bude po západu Slunce, zaznívá ve slovenské lidové písni:
„Sľniečko sa níží,
k večeru sa blíží,
kde já budem nocovať…“
V lidové řeči často slýcháme rčení, v nichž se něco srovnává se Sluncem jako symbolem nejvyšší pravdy, dobroty, jasu či jistoty. Z nepřeberného bohatství tvořivosti lidu uveďme aspoň několik: „nad Slunce jasnější“, „je to pravda, jako že Slunce svítí“, „svědomí čisté jak Slunce“. Slunce bylo zobrazováno na výšivkách, na kraslicích, na křticím oblečení novorozeňat. Na vratech, brankách a štítech starých selských dvorů se dochovaly výplně složené do vějířů – symbolů slunečních paprsků.

Slunce – zdroj umění

Slunce bylo zobrazováno v umění výtvarném v různých formách. Řecký bůh Helios (totožný s Apollonem) byl často zobrazován, jak jede po obloze na voze taženém čtyřmi koňmi. Z renesance pochází Michelangelovo Stvoření Slunce a Měsíce v Sixtinské kapli. Moderní sochy Slunce najdeme v galeriích i na veřejných prostranstvích. Zpodobení Slunce stálo u zrodu impresionismu, jemuž dal jméno obraz Clauda Moneta Impression, lever du Soleil (Dojem (imprese), východ Slunce) z roku 1874.
Pro Vincenta van Gogha bylo Slunce prvotním zdrojem života. Žádnou barvu nehledal tak vášnivě jako žlutou barvu Slunce. V Rozsévači (1888) poprvé zobrazil Slunce na plátně. Paulu Cézannovi se však zdálo portrétování Slunce příliš hrubé: „...Slunce nemůže být portrétováno, musí být znázorněno jiným způsobem.“ Ke slunečnímu motivu se obraceli zejména expresionisté a surrealisté, například Henry Rousseau (Prales v zapadajícím slunci), Robert Delaunay (Kruhové formy: Slunce a Měsíc), Karl Schmidt-Rottluf (Slunce), Max Ernst (Les a Slunce), Marc Chagall (Červené Slunce), Georges Braque (Helios Mauve), Peter Scott (Slunce v bažinách), Takeši Imaji Sofu (Slunce) a mnoho jiných.
Mistrovským dílem Aztéků je velký kruhový kamenný kalendář, v jehož středu je vytesán sluneční bůh. V Evropě jsou proslulé sochy Apollonovy – od antického Řecka až po dnešní dobu. Moderní sochu vycházejícího Slunce lze vidět ve Versailles. Známým příkladem ztvárnění Slunce na veřejném prostranství je socha francouzské sochařky Niki de Saint-Phalle v areálu Kalifornské univerzity v San Diegu.
Nádherné zobrazení Slunce z nedávné doby najdeme v Metropolitním muzeu v New Yorku. Americký sochař Richard Lippold (1915–2002) je nazval Sférická variace č. 10. Toto podivuhodné, odhmotněné dílo je sestaveno z jemných zlatých, více než tři kilometry dlouhých vláken rozepjatých mezi stěnami, podlahou a stropem velké místnosti. Jemné chvění vláken vyvolává stálý třpyt tohoto jedinečného obrazu Slunce.

S motivem Slunce se setkáváme v poezii. Je až ku podivu, jak Jan Neruda dovedl ve svých Písních kosmických vystihnout vědecké poznatky o vesmíru. Slunce se nepatrně mění (podle měření z družic jeho jas kolísá zhruba o jedno promile). Je tedy proměnnou hvězdou.
„Sluce je hvězda proměnná
a člověk jeho tvorem –
jak krásný je ten člověk přec
s svým ideálním vzorem.“
Karel Toman má ve sbírce Sluneční hodiny báseň „Mladému Slunci“ – radostný symbol jara. Naopak podzimní Slunce v básni „Na podzimním slunci“ ze sbírky Kniha lesů vod a strání od Stanislava Kostky Neumanna vyvolává stesk a melancholii. Wolkerova báseň „Žně“ ze sbírky Host do domu jako by byla obrazem Vincenta van Gogha ve verších: „Slunce je veliký básník/ a napsalo krásnou báseň/ zlatým perem/ na naši Zem…“

Neodmyslitelnou složkou dávného uměleckého i náboženského života byl tanec. Některé tance byly zaměřeny k uctívání ohně jakožto zástupce Slunce na Zemi. Ostatně i nedávná doba uctívala Slunce tancem. Je například známo, že sám král Ludvík XIV. účinkoval v baletu v kostýmu Slunce. Severoamerický indiánský národ Čejenů pořádá každoročně sluneční tanec obřad v „příbytku dárce života“. I moderní choreografie (například americký balet Orbs, vedený choreografem Paulem Taylorem) sahá po sluneční tematice – Slunce v něm učí planety lásce.

Sluneční motivy zaznívají často i v hudbě, například v dílech Dafnis a Chloe od Clauda Debussyho, Východ Slunce od Edwarda Griega. V závěru opery Král Roger od polského skladatele Karola Szymanowského král přistupuje k oltáři, klade ruku na své srdce a zpívá „Slunce, Slunce...“ Ve třetím dějství Wagnerovy opery Prsten Nibelungův se po Siegfriedově polibku probouzí Brunhilda za zpěvu „Zdar měj, Slunce“.
V druhém dějství Korsakovovy Jarní pohádky zpívá pastýř „Ne mně, ale Slunci, velký care, buď sláva“. Náš skladatel Petr Eben zhudebnil báseň Františka z Assisi Cantico delle creature (Píseň tvorstva), v němž je Bůh chválen skrze „Pána, bratra Slunce“.
Do kultu Slunce se v hojné míře zapojila i architektura. K nejpůsobivějším památkám Ameriky patří pyramida Slunce v Teotihuakánu). Toltékové budovali své chrámy a pyramidy už na začátku našeho letopočtu, tedy dávno před Aztéky. O čtrnáct století později postavili Inkové v Andách bohu Slunci-Intimu mnoho chrámů, z nichž se dochoval pouze jediný ve Vilcas Huamán – ve „středu inkovy říše“. Přibližně ze stejné doby pocházejí i chrámy na opačném konci světa, v Indii. Známý a zachovalý je chrám boha Slunce (Súrji) v Konaraku. Je zdobený vytesanými koly jako symboly Slunce. K nejmodernějším „slunečním chrámům“ patří sluneční observatoře, budovy s pozoruhodnou architekturou nejen po stránce funkční, ale i estetické. Vztah ke Slunci se měnil s dobou a byl různý v různých kulturách. Tato rozmanitost se zobrazila v pestrosti slunečních symbolů. Jako symbol pravdy, čistoty a svatosti však setrvalo Slunce od starověku až do dnešní doby.

Vesmír a člověk

Co jsme?
Kdo jsme?
Kde jsme?
Kdy jsme?
Jak jsme?
Proč jsme?
Hmotná nicotnost a duchovní obrovitost člověka.

Se značným úsilím hledají biologové, astronomové, chemici, geologové, odborníci na počítače i v jiných oborech odpovědi na otázky, jež jsme kladli v předešlých kapitolách. Podle antropického principu byl vznik života ve vesmíru předurčen už v prvních okamžicích času. Tehdy bylo jen kvarkové plazma – stavební materiál –, z něhož čtyři interakce (silná, gravitační, elektromagnetická a slabá) vybudovaly systémy dnešního uspořádaného kosmu. Jsme částečkou vesmíru a článečkem jeho vývoje trvajícího 13,7 miliardy roků. Jako bytosti vybavené abstraktním myšlením se považujeme za poslední vývojový stupeň života. Přesněji řečeno: „života tady na Zemi, modrém kosmickém prášku u hvězdy zvané Slunce“. Připomeňme si stručně náš vztah k vesmíru.

Co jsme?

Systém – to je účelné složení částí (podsystémů) uspořádaných tak, aby tvořily funkční celek. Všechny věci jsou systémy. Například náš organismus je systém spolupracujících orgánů. Orgán je podsystém organismu a je systémem tkání. Tkáň je systém buněk se stejnou funkcí. Buňka je systém organel, organely jsou systémy molekul, molekuly jsou systémy atomů, atom je systém tvořený kladně nabitým jádrem, kolem něhož obíhají lehké záporné elektrony. Jádro je systém nukleonů (jaderných částic) – protonů a neutronů (95). Nukleony jsou systémy dvou druhů kvarků – kladných u a záporných d (94). Náš organismus je uspořádaný systém statisíců kvadrilionů (číslo s 29 nulami) kvarků a elektronů. Jejich pojivem je silná interakce (mezi kvarky v nukleonech), oslabená jaderná interakce (čili jaderná síla) mezi nukleony v jádře, elektrická síla v oběhu elektronů kolem jader, ve vazbě atomů do molekul atd.

Objekty do 500 kilometrů (například molekuly, buňky, krystaly, všechny živé organismy, malé planetky a malé měsíce) jsou drženy pohromadě především silou elektromagnetickou. U větších těles (velkých měsíců, planet, hvězd) se uplatňuje jejich vlastní gravitace a dává jim kulový tvar. Vlastní gravitací systému rozumíme gravitační přitažlivost každého jeho atomu se všemi ostatními atomy systému.

Kdo jsme?

Na tuto otázku byla dána různá odpověď. Například že člověk je:
rozumný živočich (animal rationalis);
společenský živočich (zoon politicon);
živočich, který přemýšlí [anglické man, německé Mensch a latinské mens (= mysl) pocházejí z indoevropského kořene men = myslit];
rozumné stvoření, v němž jsou sjednoceny tělo a duše („Homo creatura rationalis est, in qua corpus et anima conjuncti sunt“); nositel Nobelovy ceny za výzkum mozku sir John Eccles toto místo spojení v mozku srozumitelně popisuje v jedné kapitole knihy The Self and its Brain, jejímž spoluautorem je filozof sir Karl Popper;
poslední vývojový článek hmoty;
bytost stvořená k obrazu božímu;
poslední vývojový článek života na Zemi;
ta částečka vesmíru, kterou vesmír poznává sám sebe.

Existují i jiné odpovědi. Všichni se však shodneme na tom, že člověk je živočich. Je vybaven smyslovým poznáním jako jiní živočichové. Má zrak, sluch, hmat, čich, chuť a orgán pro směr tíže. Je to však v jistém smyslu nepodařený živočich, neboť jiní živočichové mají dokonalejší smysly. Navíc je člověk nahý, pomalý, zkrátka ubohý živočich. Je to však živočich rozumný. Je obdarován abstraktním myšlením – to znamená myšlením v pojmech podle logických zákonů. Představa – obraz získaný smysly – je konkrétní. Například strom na náměstí má určitou barvu, velikost atd. Naopak abstrakcí všech poznaných představ rozum vytváří pojem, v němž jsou obsaženy podstatné vlastnosti všech stromů vůbec.
Myšlení se děje v pojmech, i když je vždy provázeno představami. Řídí se logickými zákony, které odpovídají zákonům skutečnosti (tj. zákonům ontologickým). Myšlení tvůrců letadel bylo logické, a proto jimi konstruované letadlo nespadne, neboť odpovídalo skutečnosti. Díky logickému myšlení obíhá Zemi Mezinárodní kosmická stanice, američtí kosmonauti chodili po Měsíci, Voyager pořídil překvapivé snímky vzdálených planet, nezhroutí se budovy několik set metrů vysoké, Hubbleův kosmický dalekohled ukazuje prvotní galaxie a hvězdy vzdálené 13,5 miliardy světelných roků, pracují počítače atd.
Zkrátka – v abstraktním myšlení tkví obrovská síla člověka. Zná zákony, jimiž se řídí jeho prostředí a celý vesmír.
Jen tak si vysvětlíme, že nejen přežívá, ale že ovládl biosféru, zapřáhl do svých služeb energii, létá výše než kondoři, pohybuje se mnohem rychleji než gepard, vidí mnohem dále a ostřeji než orel, odpoutal se od zemské přitažlivosti a vypravil se na Měsíc.

Proč jsme?

Podívali jsme se na vesmír a život ze tří základních hledisek:

Zjišťovali jsme materiál – z čeho je vesmír vybudován. Zá- kladními stavebními jednotkami jsou kvarky a elektrony Zajímala nás forma. Všechny věci od nukleonů až po super- galaxie jsou systémy kvarků a elektronů.
Zajímal nás i činitel, který systémy z materiálu vytvořil. Jsou jím čtyři interakce – síly –, jimiž jsou stavební jednotky vybaveny: gravitace, elektromagnetická síla, silná interakce (jaderná síla) a slabá interakce.

Tyto tři základní pohledy jsou předmětem filozofie, vědy která zkoumá skutečnost „per ultimas causas“ – z hlediska posledních příčin:

causa materialis,
causa formalis,
causa efficiens,
causa finalis.

Proč jsme, je palčivá otázka po smyslu života. Setkáme se s různými odpověďmi, zatímco v odpovědích na předešlé základní otázky je celkem shoda. Otázka po účelu (proč, causa finalis) se vymyká vědeckému výzkumu a zůstává otázkou osobní víry.
Je to však otázka příliš palčivá, než abychom se jí alespoň nedotkli v poslední kapitole naší knihy o člověku jako částečce vesmíru a článečku vesmírné historie. Odpověď dává moudrost našich předků. Nemohla být vyjádřena stručněji a srozumitelněji, než to vyjádřila bible (Gn 1,27): „Bůh tvořil člověka k obrazu svému.“ Tj. aby tvořil, ne ničil, aby pomáhal životu, a ne ho ničil hromadnými vraždícími prostředky. Kultura judaistická, křesťanská i islám se o tento výrok opírá. Tato moudrost byla ostatně zapsána každému z nás do svědomí. Dává smysl lidskému životu a odpovídá antropickému principu, podle něhož tvoření bylo od velkého třesku zaměřeno ke vzniku života. Jen inteligence nesmírněkrát větší než lidská mohla vytvořit z 1029 kvarků a elektronů tak dokonalý systém, jakým je lidský mozek. Jak jinak vysvětlit systém 90 miliard neuronů v jediném mozku pospojovaných vlákny, jejichž celková délka přesahuje vzdálenost Země–Měsíc?

Hmotná nicotnost a duchovní obrovitost člověka

Francouzský filozof, fyzik a matematik Blaise Pascal o člověku v první polovině 17. století řekl: „L’homme est infiniment petit par son corps, mais il est infiniment grand par son esprit“ – Člověk je nekonečně malý svým tělem, ale je nekonečně velký svým duchem. Je překvapivé, jak jeho názor po 4 stoletích potvrzuje i dnešní věda.
Pascalovy myšlenky můžeme dnes přesněji vyjádřit a doložit pozorováními: „Ve srovnání s nekonečným vesmírem je člověk svým tělem nesmírně malý.“ Stačí se podívat na nepatrnou tečku snímku z Voyageru nebo ze sondy Cassini. To je Země, kde nás žije 6 miliard. Existuje snad pádnější důkaz hmotné nicotnosti člověka?
„Avšak svým duchem je člověk nesmírně velký, neboť nekonečný vesmír poznává, rozumí jeho stavbě i vývoji a dovede předvídat jeho budoucnost.“
Nejsou snímky reliktního záření z doby před 13,7 miliardy roků dostatečně výmluvným důkazem? Nebo první galaxie s prvními hvězdami před 13,5 miliardy roků, jejíž snímek byl pořízen Spitzerovým dalekohledem za pomoci Hubbleova kosmického dalekohledu a obrovské gravitační čočky daleko za hvězdami souhvězdí Panny? Ale i pohled fyziků do nesmírně malého mikrosvěta kvarků je svědectvím nesmírné velikosti lidského ducha v myšlení a vůli.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Josip Kleczek: Život se Sluncem a ve vesmíru. Nová věda. Bioastronomie. Paseka, Praha a Litomyšl, 2011, 289 s.

Zařazení článku:

přírodní vědy

Jazyk:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse