Lidová kultura
Brouček, Stanislav: Lidová kultura

Lidová kultura

Víra v možnost začarovat člověka do zvířecí podoby se projevuje charakteristickými motivy i v lidové pověsti. Ve zvíře se mění můra (v motýla, v kočku) a zejm. čarodějnice (v kočku). Čarodějnice dovede změnit ve zvíře i jiného člověka (v žábu, v koně): v mnoha epizodách se líčí příběh o dobromyslném kosci (ženci) nebo pocestném, který podá žábě v žertu lidské sousto na vidličce. Po čase je daleko od domova pohoštěn neznámou ženou, která mu sdělí, že to byla ona, komu lidským způsobem podal soust

uhranutí a uřknutí, poškození na zdraví vlivem zlého pohledu či slova určitého člověka. Nář. se u. a u. nazývají též úroky, uřklavina, huřklina (j. Čechy), ourčej, oučej, ouřk, přehlídka, hodit na někoho úrok, ohlédnout (vých. Morava), udělání, účinek (stč.). Uhranutí vzniká zlým pohledem, uřknutí zlou řečí, obojí patří mezi psychologické pověry. U. a u. se projevují nevolností, chřadnutím i smrtí; také téměř každá dětská nemoc za ně bývala považována (ubývání na váze, zívání, přílišný pláč, psotník nebo křivice). Dospělé osoby mohou být po u. a u. postihovány mdlobami, úzkostí, zkalením zraku, pocením, křečemi, třesem, otoky, zvracením či různými bolestmi. Uhranutý pokrm zkazí žaludek. Na základě u. a u. mohou následovat též dlouhodobé nemoci: souchotiny (tuberkulóza) a padoucnice (epilepsie). Uhranutá domácí zvířata jsou neklidná, neplodná, neprospívají a mají různé bolesti.
– Uhranout či uřknout může člověk i bez zlého úmyslu: podiví-li se, jak člověk či zvíře dobře vypadá; podívá-li se na někoho nebo na něco příliš významně, úkosem nebo přes rameno či s nemytým obličejem po ránu; dá-li si při pohledu ruku na oči; setkají-li se dva lidé přímým pohledem; spatří-li hladový člověk někoho něco pojídat (před návštěvou se mělo přestat jíst nebo raději návštěvníka k jídlu pozvat).
– U. a u. hrozí zvl. v šestinedělí, v době kojení a koupání dítěte, při jídle, vstupu do stáje, na rozcestí a ve spánku. Při kojení tak vznikají úroky zapité, zabumbané, také ve spánku jsou úroky velmi nebezpečné. – Mezi osoby, které mohou uhranout, patří lidé úročiví a lidé s uhrančivýma očima (oči černé, zelené, začervenalé, šilhavé, pronikavé s dlouhými řasami, se srostlým obočím, zanícená víčka), lidé cizí nebo mimořádného vzrůstu, staré ženy, Romové; ze zvířat pes, lasička, had nebo páv (oka v ocasních pérech). Řkúcím se stává i dítě, které bylo po odstavení znovu nakojeno (vých. Morava), nebo dotkne-li se člověk ruky mrtvého, který byl za života obdařen touto schopností. Nejvíc obávány jsou čarodějnice, které v přestrojení za staré ženy vyhledávají po domech své oběti, aby je mohly poškodit magickou střelou nebo ofouknutím.
– Uhranout lze každého člověka (hl. dítě) i domácí zvířata (psy, ale i skot, brav či koně), ptáky, rostliny (houba už dál neroste), pokrm (mléko), ale také duhu a měsíc. Člověk dokonce může uřknout sám sebe, když si něco příliš pochvaluje.
– Stupeň u. a u. lze poznat pomocí uhlíkové vody (do vody se vhodí 9 žhavých uhlíků z jasanového dřeva a čím více jich vypluje na povrch, tím více je prý nemocný uřknut). – K odhalení původce u. a u. může přispět, když se do sklenice s vodou vhodí 4 žhavé uhlíky: potopí-li se jeden uhlík, byl to muž, dva znamenají ženu, tři mládence, čtyři pannu.
– Zjistit, které části těla jsou postiženy, lze pomocí odvaru z čistce (Stachys recta nebo Betonica offic.): nalije se na tři talířky, z nichž první znamená hlavu, druhý ruce, třetí nohy, a na kterém z nich se utvoří povlak, ta část těla je více uhranuta. – Matka nebo otec mohou u. a u. zjistit u dítěte olíznutím jeho čela zleva doprava: chuť je v tom případě hořká či kyselá.
– Ochrana před u. a u. je možná (1) slovem Neúroku! (Bezy-roku!) nebo Požehnej Pán Bůh!; také měsíc v sestupné fázi se má oslovit: Vítám tě, měsíčku dvourohý, ať mne nikdo neuhrane (a žádného neuhranu), až budeš třírohý!; (2) gestem vyjadřujícím odpor nebo výhrůžku: fík (palec se prostrčí mezi druhým a třetím prstem sevřené ruky), šipka (druhý až třetí prst utvoří šipku při sevřené ruce proti dané osobě), rohy (napřažený první a čtvrtý prst), v Itálii znamenají pohanu (mano cornuto); (3) jednáním: třikrát zaklepat na dřevo nebo si třikrát odplivnout a říci: Abych to neuřkl! Když poprvé člověk spatří dítě nebo jiného novorozeného tvora, má se říci: Pán Bůh požehnej! nebo si ještě stranou třikrát odplivnout či na mládě třikrát dýchnout. Sedící osoba má mít pod stolem zkřížené nohy. Před zlým vlivem ze strany vlastní osoby ochrání po celý den, když se člověk při ranním vstávání nebo i později podívá na své nehty a pak ke stropu nebo na oblohu; (4) zákazy: nevěsta nemá překročit práh nového domu, proto se vnáší (někdy i oknem). K oltáři má jít vždy jen se zastřenou tváří. Mnoho zákazů se týká šestinedělí a úvodu šestinedělky. Ze zvířat nesmí vstoupit do chléva jen pes. Cizí člověk při vstupu do chléva si má buď třikrát odplivnout, anebo vyslovit výše uvedené úsloví; (5) ochrannými předměty, což jsou všechny předměty červené barvy, výšivky na oděvu, stužky, hadříky, korálky (na plachtě šestinedělky, na křestním šatu a na zápěstí novorozence). Stužky či útržky hadříků byly upevňovány na rohy, ocasy i chomouty domácích zvířat vyháněných na první pastvu nebo na počátku sklizně či lesních prací. Mezi amulety lze řadit ocásek lasičky, hlavičku hada zabitého o svátku sv. Jiří (či prášek z ní zabalený v plátně), amulety z rostlin: čistce přímého (Stachys recta), pelyňku pravého (Artemisia absinthium), úročníku bolhoje (Anthyllis vulneraria), turánku (Erigeron canadense, turan kanadský) apod. Funkci amuletu měla též sakralia, jména světců napsaná ve formě zaříkadel na papírových svitcích a nošená při sobě; boží oko (kresba bývala v domácnostech umístěna v obrázku pod slovy Božího požehnání); pentagram vypálený nebo namalovaný na trámu v podobě geometrického obrazce nebo pěti prstů.
– Léčení následků u. a u. navazuje na všechny uvedené ochranné prostředky: připravuje se uhlíková voda z pěti (devíti) žhavých uhlíků, jíž se má postižený umýt; zaříkání k tomu bývají velmi obšírná: Uřknul-li tě mládenec, pomoz ti svatý Vavřinec! (a jeden uhlík se vyhodí), uřkla-li tě panna, pomoz ti svatá Kateřina! (vyhodí se druhý), uřkla-li tě žena, pomoz ti svatá Anna! (třetí), uřkl-li tě muž, pomoz ti sám Bůh! (čtvrtý), uřkli-li tě všichni vespolek, pomozte ti všichni svatí! (pátý) (ze Žinkovska, zapsal K. J. Erben).
– U. a u. se léčilo hl. vodou, uhranuté předměty i osoby se mají umýt tekoucí vodou, po ránu i rosou z višně. Rostliny uvedené při výrobě amuletů a dále plody jeřábu ptačího (Sorbus aucuparia) a list a květ slézu lesního (Malva silvestris) byly užívány k okuřování. Uhranutý se měl také třikrát otřít vlastní košilí obrácenou naruby nebo jejím spodním zadním okrajem a při každém otření říkat: Rozcházejte se, úrokové, jako se rozcházejí voblakové! K tomu mi dopomáhej Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý. Amen! Také si třikrát plivnout na třetí klouby čtyř prstů zaťaté pravé ruky, otřít si jimi zavřené oči zprava doleva a pak se těmito klouby dotknout své zadní části (stírání úroků, Turnovsko). Nakuřovat se mělo i chlupy zvířete podezřívaného z u. a u.: nemocnému se ustřihne na třech místech po trošce vlasů, ostříhají se mu nehty a to vše se zavine do hadříku, přede dnem se vyhloubí otvor do vrby, balíček se do něj vloží a ucpe se klínem (Frenštátsko). Člověk, který je podezříván z u. a u., má být přímo osloven nebo obviněn.
– Víra v u. a u. provází lidstvo po celý jeho vývoj. O zlém oku existují záznamy již ve staroegyptských, sumerských i staroindických památkách, stejně tak pokračuje i evropský středověk. Pověra přežívá až do přelomu 20. a 21. stol., ale již jen v úkonech vykonávaných zcela bezděčně (třikrát se zaklepává na dřevo, říkává se: To je jako s uděláním!). V některých oblastech přežila však víra v u. a u. i v nezměněné středověké podobě a také některé nemoci jsou takto posuzovány. Občasný úspěch určitých pověrečných obranných praktik lze vysvětlit sugestibilitou či autosugescí dotyčné osoby, někdy i hypnózou. V ochraně se opakují staré principy: upoutat pozornost uhrančivého oka na jinou, výraznější věc (červená barva); záviděný předmět nějak znehodnotit (plivnutí) a sebe ochránit odstrašujícím znakem (pentagram). Víra v u. a u. obecně souvisí s čarováním, při němž je také připisována největší síla oku a slovu (možnost pohledem někoho zamrazit, slovem přeměnit apod.). Vnímavosti k pohledu či slovu využívá také oficiální medicína (v hypnóze).

zvířata ve folkloru, obraz domácích, divokých i exotických zvířat v lidovém podání. V průběhu dlouhého vývoje získaly určité typy zvířat v lidovém repertoáru pevné místo i pevnou charakteristiku, lišící se podle žánrů i kulturních oblastí. Nejstarší prototypy lze nalézt už ve starověkých pramenech Předního východu. Epická mezopotámská skladba líčí příběh o nepřátelství orla a hada, který ohrozil orlí mláďata. V téže oblasti vedlo pozorování zvířecího chování ke vzniku ustálených rčení, příměrů a přísloví, v nichž figurují pes, osel, had, mravenec, včela ad. Charakteristické znaky nebo vlastnosti zvířat se staly základem k vytvoření literárního i výtvarného typu kombinovaných bytostí, které se staly součástí mytologie: mezopotámský drak (mušhuššu) byl kombinací varana, lva a orla, šakal je znám z egyptského pohřebního kultu jako převtělení boha, podobu obrovského říčního kapra má maska kněze boha Enkiho (patrně v těchto vyobrazeních je třeba hledat původ v evropském folkloru stále živé představy o tzv. faraonových lidech, mořském národu s rybími ocasy).
– Jednotlivé zvířecí druhy mají ustálené místo s pevnou charakteristikou zejm. v kouzelné pohádce. Z těchto obecných tradic pronikla také do české pohádky zvířata, která se jinak v č. zemích v reálné krajině nevyskytují (lev, velryba) nebo byla vyhubena již před mnoha generacemi (vlk, medvěd, orel). Vlastnosti jednotlivých zvířecích postav jsou typizovány v určitém kulturním kontextu. Ve starověké tradici nebyl ještě osel symbolem hlouposti, tato představa se vytvořila až ve středověku.

Český zajíc je ustrašený a hloupý, kdežto v africkém podání je to obratný a statečný posel. V západoevropské tradici je chytrým a obratným zvířecím pomocníkem liška, ve východoslovanské šedý vlk. Zcela výjimečné postavení má liška v asijských kulturách: získala vlastnosti nadpřirozené bytosti (připomínající v lecčems české divoženky), proměněna v člověka se stává něčí manželkou, přátelským druhem, pomocníkem. Východoevropské tradice mají mnohem propracovanější typologii koně-pomocníka než středoevropský folklor.
Postava pohádkového koně mívá nadpřirozené rysy a vlastnosti: je okřídlený, otřesením se promění z vychrtlého koníka v statného hřebce, často mluví lidskou řečí a udílí moudré rady (schopnost mluvit neztrácí ani koňská hlava). Pohádkový hrdina získá podle tradičních pohádkových dějových schémat zvířecího pomocníka nebo v souladu s kompozičními principy pohádkového děje tři pomocníky,obvykle čtvernožce, ptáka a rybu: v průběhu cesty si zajistí jejich vděčnost tím, že jim pomůže v boji se silnějším protivníkem (moucha ohrožená pavoukem), vykoupí je, aby nebyli zabiti (pes, kočka, had), rozdělí se s nimi o potravu (kočka, pes, liška, krkavčí mláďata, mravenci, holubi); rybu vrátí do vody, zvířeti vyjme z tlapy trn (lev, liška), dobře o zvíře pečuje (kočka, pes, sešlý kůň). V duchu pohádkové poetiky získá hrdina svého pomocníka také jako sourozence při nadpřirozeném početí (např. když se bezdětný pán rozdělí o kouzelné ovoce s oblíbeným koněm, psem).
– Podle staré víry může být zvíře začarovaným člověkem, který se do zvířecí podoby dostal pro své provinění nebo se tak narodil v důsledku neuváženého přání bezdětné ženy. K pevným osnovám náleží látky o zvířecích švagrech a různé obdoby typu ženich-zvíře (pták, kůň, had, ježek, žabák) či nevěsta-zvíře (žába, kočka). Ve zvířecí podobě vystupují dívky ze světa mimolidských nebo mimozemských bytostí (dívka-labuť). Zvířetem se stane ten, kdo se napije z očarované studánky (typ bratříček a sestřička: bratr se promění v jelínka).
– Víra v možnost začarovat člověka do zvířecí podoby se projevuje charakteristickými motivy i v lidové pověsti. Ve zvíře se mění můra (v motýla, v kočku) a zejm. čarodějnice (v kočku). Čarodějnice dovede změnit ve zvíře i jiného člověka (v žábu, v koně): v mnoha epizodách se líčí příběh o dobromyslném kosci (ženci) nebo pocestném, který podá žábě v žertu lidské sousto na vidličce. Po čase je daleko od domova pohoštěn neznámou ženou, která mu sdělí, že to byla ona, komu lidským způsobem podal sousto,a tím ji vysvobodil. K mezinárodním látkám patří líčení, jak si hospodyně-čarodějnice denně vyjíždí na pacholkovi, kterého změní v koně,až ji jiný pacholek přelstí: v koně změní čarodějnici, dá ji v této podobě okovat, a tak ji zahubí. Ve zvíře se proměňují některé démonické bytosti: vodník láká pastýře ke svezení v podobě koně (pozná se podle toho, že je bez pysku). Strašidelná zvířata bývají černá nebo ohnivá, s divnýma očima (zejm. pes, kůň, ale i svině nebo kozel). Černý pudl nebo kozel může být převtělením čerta. Psi v divoké honbě jsou někdy třínozí. Vyprávění o zvířatech, jejich vzhledu i vlastnostech lze nalézt mezi etiologickými povídkami (proč je netopýr lysý, proč slepýš nemá oči, proč křepelka volá pět peněz).
– Zvláštní skupinou příběhů s moralizující tendencí jsou bajky; k známým námětům, doloženým od antiky, náleží válka zvířat: boj savců a ptáků, nepřátelství koček a psů, zápas domácích zvířat s lesními, podání o volbě krále zvířat (král ptáků, žab, lev v různých životních situacích). Zvířecí motivy v lidové próze jsou výslednicí zkušeností pastýřů, lovců nebo zemědělců, do nichž se promítly náboženské představy různých vývojových etap i kultury jednotlivých oblastí a národů.

personifikace nemoci, tradiční představa nemoci jako živé bytosti; relikt starých animistických představ. Nemoci jsou buď samy démony, zlými bytostmi, čarodějnicemi, které jdou světem a útočí na lidské zdraví, nebo jsou těmito démony posílány. Přechod obou typů je neurčitý. Mají všechny vlastnosti živých tvorů, jejich vzhled bývá někdy přesně popisován. Znamenají jednu z nejstarších představ o původu nemocí: kolera (cholera) je mátoha s dlouhým ocasem, sídlí ve vzduchu a létá povětřím nebo chodí po osadě a koho potká, toho se chytí; koltún (choldún, koldun; Slezsko, Valašsko) je skřítek, který se vplétá do vlasů, a když se násilně vystřihne, sbíjí střeva, v kostech láme a popod kožu létá; kordula trápí děti tím, že jim po dlouhém máčení ve vodě rozpraskává kůže na patičkách (Slezsko); nátka (nátčice) s přívlastky třídevítní, červená, modrá, suchá, mokrá, žíravá,svrbivá,zardělá, moklavá, louskavá, štípací, lupící, pálací nebo palčivá obchází v noci domy jako mátoha a volá na lidi jménem, kdo se jí ozve, ten ji dostane; lišej je prašivej a jedovatej; morová rána se táhne jako šňůrečky a kroutí se od domu k domu; neštovice jsou dobré nebo zlé; nočnice představu je zlý duch, který člověka nutí křičet ze spánku nebo ho ve spánku vodí necestami; oheň (voheň, ohnipar, vohnipara) je opar, herpes; oubytě (oubě, oubětice, újmy, tj. souchotiny) jedí žíly a krev nemocného; psotník třídevítní je poslán zlým duchem nebo člověkem; růže třídevítní je mátoha podobná nátce; stříly (střely, stříhle, střelice, oustřele, oustřelina) jsou posílány zlým duchem nebo člověkem, ale hl. čarodějnicí podfouknutím, střelou, někdy jsou považovány za boží trest; škrabinožka škrabe dětem nohy, když se nemyjí (Slezsko); větřice (zlý vítr) je nemoc působená větrem, a ofoukne-li někoho, vzniká bolest hlavy, uší, zubů či údů a všelijaké otoky; ve vzdušném víru na křižovatce ji lze odehnat čistým plátnem nebo zpocenou košilí; padoucnice (epilepsie) a jiné křeče pocházejí z pyšných andělů zavržených Bohem, podobně jako nátka; záhubenčata užírají srdce matkám, které je zahubily potratem, a způsobují jim bezesné noci; zimnice je ošklivá, veliká a zubatá žena, která přepadává lidi na křižovatkách. Samostatným démonem je smrt, vyzáblá žena v bělostném hávu s kosou v ruce či na rameni nebo kostlivec. Těla se mohou zmocnit vůbec zlí duchové, vyhánějí se mj. zaříkáváním. I lidská duše je v lidových představách samostatný živý tvor, který může vycházet ve spánku z těla a zase se do něj vracet. Zkušenost s cizopasníky, kteří někdy vycházejí z těla zcela viditelně, vedla k přesvědčení, že vlastně každý člověk má v sobě nějakého červa (Nový zákon, Mk 9; 44,46,48). Škrkavky,roupy,tasemnice, ale i ještěrky, hadi a pijavice prý mohou vlézt spícímu člověku do úst a tak ho trápit, až mu způsobí smrt. Zánět mandlí byl stč. nazýván jaščer (jaščerice). Jako žaba jsou označovány různé výrůstky v ústech. Červi bývají v těle celkem tři a člověk je může dostat např. z malin; jsou v srdci, v krvi a v žaludku. Srdeční červ moří celé tělo, v žaludku upíjí z potravy a někdy ho lze zjistit z trpkohořké příchuti na jazyku (uštil nebo uchcal se mi červ); dokonce je prý i červ zubni. Červi jsou různě zbarvení (bílí, červení, žlutí) a sami mohou způsobovat některé nemoci, např. mze (souchotiny). Podobu červa má prý i hostec: sídlí na kopcích a do člověka vstoupí jen po nějakém jeho pochybení; odstraňuje-li se násilně, může způsobit smrt. Také krtice (lymphadentitis tuberculosa) znamenají Přítomnost krta (krtice,krtáčete)vlidském těle.Živým tvorem je i tzv.matka;označuje sice dělohu, ale existuje v obou pohlavích a je umístěna kolem pupku; vzbouřená nebo pohnutá protahováním svých končetin působí pak bolesti v žaludku(hlísty s matkú pohnuté, vred s matkú). Představovali si ji jako žabku: mohla dokonce z těla vyjít a pak se vrátit (po tu dobu byl prý člověk mrtev).
– Představy vyplývají i ze zaříkávacích formulí: při vyhánění je nemoc líčena jako tvor, který chodí po lidech nebo je volá, chytá, vniká do jejich těla a cestou potkává světce; zaříkáváním lze nemoc přenést do trní, do tvrdého skálí, dolesí,do hor až tam, kde už žádní lidé nebývají, na zelenou louku či do stromů, protože démoni lidi píchají a hodují v různých částech těla. Zaříkává je posílá do míst jejich původu, snaží se je odradit líčením odporné stravy a nabízí jim v horách studánky: v jedné maso, v druhé krev a ve třetí písek. Přikazuje jim i určité úkony: Jděte do moře, písek přesejpejte, vodu přelévejte! (Lovosicko); červa posílá do lesů, do stromů nebo na tři studny, jež se mají vyčerpat, jindy na černou horu černé víno pít, jíst smolu; říká: Po zemi se plazte, kde oráči neorají a pohunci nesejou, tam lámejte, přesejpejte!
– Tento animistický základ, vlastně již démonický, je společný všem národům světa, o čemž svědčí i zachovaná zaříkadla. Je spojen s hodnotící dualistickou představou dobra a zla, což se realizuje právě v nemoci. Tak jsou nemoci líčeny v památkách sumerských, chaldejských, babylonských, asyrských, egyptských a izraelských. Podle Starého zákona jsou dílem zavržených andělů nebo jsou to přímo oni; v Novém zákoně Kristus vymítá zlé duchy (duševní choroby) a vlastními slovy se zmiňuje i o červu, který je prý v každém člověku (Mk 9, 44−48). Novoplatonská filozofie Říma (3.−5. stol. n. l.) obnovila a rozšířila v Evropě víru v starověké démony, která poté prochází celým středověkem jako psychologický mor: ještě v 17. stol. byla víra ve zlé duchy oficiálním názorem. Ze společného slovanského názvosloví jsou známy názvy některých chorob (jaščura, žaba, rak), o přežívání těchto představ svědčí i výše uvedené zaříkávací formule a některá úsloví (hryzal ho červ zlého svědomí).

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Ukázka

Spisovatelé:

Kniha:

Stanislav Brouček; Richard Jeřábek, eds.: Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Etnologický ústav Akademie věd České republiky v Praze a Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně v nakl. Mladá fronta, Praha, 2007, 3 sv., 640, 664 a 288 s.

Zařazení článku:

kultura

Jazyk:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse