Petrák, Milan: Skrytá autorita. Iracionalita a dav v člověku

Petrák, Milan
Skrytá autorita. Iracionalita a dav v člověku

ukázka náboženství

„Dámy a pánové, všichni jsme onanovali, a kdo tvrdí, že ne, onanuje dosud!“ těmito slavnými slovy zahájil Sigmund Freud ve Vídni v roce 1889 svou přednášku. Možná se již nestydíme za to, že se v osamění sami pohlavně ukájíme, velký stud ovšem pociťujeme a sami sobě ani koutkem mysli nepřiznáváme, že jsme propadlí iracionalitě a s nadšením, důvěrou a oddaností hledíme k chiméře.

Milan Petrák: Skrytá autorita: iracionalita a dav v člověku. Dybbuk, Praha, 2011, 321 s.

 „Dámy a pánové, všichni jsme onanovali, a kdo tvrdí, že ne, onanuje dosud!“ těmito slavnými slovy zahájil Sigmund Freud ve Vídni v roce 1889 svou přednášku. Možná se již nestydíme za to, že se v osamění sami pohlavně ukájíme, velký stud ovšem pociťujeme a sami sobě ani koutkem mysli nepřiznáváme, že jsme propadlí iracionalitě a s nadšením, důvěrou a oddaností hledíme k chiméře. Parafráze Freudových slov zní: „Všichni věříme v cosi, co nedává smysl, a čím zarputileji to někdo popírá, tím více ovlivňuje víra jeho chování.“

Svou víru dokážeme sotva regulovat rozumem. Rozum naopak používáme k tomu, abychom tvůrčím úsilím přizpůsobili realitu bludům, ke kterým jsme se upnuli. Víra je přirozenou lidskou tendencí, podobně jako schopnost zamilovat se. Pokud někdo nepropadl víře v žádné náboženství a žádnou ideologii, nejedná se o výjimečného člověka, ale spíše o někoho, v jehož okolí se víra, která by jej oslovila, zatím nevyskytla, nebo se k žádné z nich dosud nedostal dostatečně blízko. Až bude jednou vznik víry detailně popsán, naše nitro odpoví: „To je hezké, že vím, jak vznikla víra. Ale kdo o to stál?“

Několikanásobný nositel australské ceny za nejlepší sci-fi Greg Egan napsal povídku „Nestabilní dráhy v prostoru lží“. Její hrdinové žijí ve městě, jehož jednotlivé části odpovídají vírám: kdo vejde do čtvrti („vábničky“) zaslíbené hinduismu, stane se z něj zapřísáhlý hinduista a vábničku nedokáže již nikdy opustit. Svou vábničku mají všichni, buddhisté, antiintelektuální hédonisté, vědečtí humanisté i racionalisté. Hlavní hrdinové jsou tuláci, kteří se odmítají usadit v jakékoli vábničce a konvertovat na tu „správnou“ víru, ať je jakákoli. Putují po hranicích vábniček, a jakmile je některá z nich začne přitahovat, stáhnou se zpět. Živí se drobnými krádežemi a trpí nouzí, ale cení si své svobody. V závěru povídky zjišťují, že se po celý život pohybovali jen po některých z množství možných drah. I oni tedy žili ve své vábničce, jen nuzněji než ostatní obyvatelé města. Život oproštěný od jakékoli víry se ukázal být iluzí.

Přísahejte sami sobě, že do smrti žádné víře nepodlehnete. Je to stejné, jako kdybyste si odpřísáhli, že se nezamilujete – již zítra můžete stanout tváří v tvář dívce či mladíkovi, kteří rozbuší vaše srdce. Avšak ani po uši zamilovaný člověk není přesvědčen, že jeho milovaná bytost by byla ideálním partnerem pro kohokoli na světě, ani si nebude myslet, že kdo jeho úžasného partnera nemiluje stejně vášnivě jako on, je špatný, zlý a nebezpečný. I v největším záchvatu romantické lásky je milenec ochoten připustit, že jiní muži jsou se svými děvčaty a ženami stejně šťastní, jako je on se svou vyvolenou. Určitě je nebude přesvědčovat, aby svou dívku opustili a věnovali celé své srdce té jeho.

V evoluci člověka bylo výhodné nechávat si otevřená vrátka i k jiným partnerům, než byl ten vlastní, a zároveň nesnášet členy jiné skupiny. Kdyby tomu bylo naopak, dnešní svět by vypadal bizarně. Na ulici bychom měli co dělat, abychom se vztekle nevrhli na každou ženu, kterou potkáme, zato by nás běžně zachvacovala vášnivá náchylnost jednou k socialismu, jindy k islámu a pak třeba k exoticky svůdnému animismu.

Nestačí snaha být tolerantní a otevřený vůči jiným lidským skupinám. I tolerance může zabřednout do iracionální polohy, což je případ vědců a domorodých lidojedů, který vtipně popisuje Vojtěch Novotný: „Předsudečný pohled na veškeré lidojedení není jenom věcí minulosti či misionářů. V posledních letech se řada uvědomělých, vesměs amerických antropologů snaží dokázat, že lidojedství vlastně nikdy neexistovalo. Jejich kulturní šovinismus jim nedovolí nahlédnout, že kanibalismus může být v určitém kontextu zcela přijatelným a civilizovaným zvykem. Zároveň však neunesou nevyhnutelně logické vyústění svých vlastních předsudků, totiž že pokud je lidojedství skutečně zavrženíhodné, byli příslušníci lidojedských kultur nutně morálně méněcennými barbary. Takový závěr by se špatně srovnával s jejich přesvědčením, že všechny kultury jsou si před antropologem rovny. Celý problém se tak pokrokoví antropologové snaží sprovodit ze světa absurdním tvrzením, že lidojedi vlastně nikdy nebyli a veškeré zprávy o kanibalismu jsou jen pomluvy, šířené o ostatních civilizacích zlomyslnými Euroameričany. Ještě prarodiče mých novoguinejských přátel by s takovými antropology zajisté naložili vhodným, pro dotyčné antropology velmi překvapivým způsobem.“

Pronikneme-li hlouběji do mysli zmíněných antropologů, objevíme touhu po lepším sebehodnocení. Celý život věřili, že „obviňovat“ domorodce z lidožroutství je něco špatného, něco, co dělají jen nenávistní zpátečníci. Nezbylo jim než zvolit krkolomný způsob, jak tento nesoulad odstranit. Šlo zjevně o lidi velmi vzdělané, odborníky ve svém oboru, zvyklé každou hypotézu testovat. Kanibalismus je díky pozorování přírodních národů či přinejmenším prostřednictvím vzpomínek jejich příslušníků dobře prokazatelný, přesto antropologové své iluzi ochotně podlehli. Pokus o odstranění skupinového myšlení (civilizovaní běloši versus primitivní divoši) vedl pouze ke vzniku nového druhu skupinového myšlení („tolerantní“ multikulturalisté versus „etnocentričtí“ šovinisté).

Výzkum jevů, jako je víra, přesvědčení, ale také fundamentalismus a extremismus, je nevyhnutelně ovlivněn vnitřními postoji výzkumníka. Exaktní vědy se s tímto problémem nestřetávají, proto existuje socialismus a konzervatismus, ale neexistuje fyzikální vlnismus či částicismus. I když je problém vlnové a částicové povahy záření komplikovaný, člověk na něj dokáže pohlédnout bez emocí a díky tomu je dávno vyřešen. Pro víru to neplatí. Mě samotného nejednou zamrazilo, když jsem si při psaní této knihy uvědomil, jak moc jsou vývody, které jsem považoval za objektivní a zdůvodněné, důsledkem mých subjektivních postojů.

V reálném světě dobro a zlo samy o sobě neexistují – obvykle je nutné vztáhnout tyto pojmy k blahobytu jisté skupiny lidí. V mytickém světě jsou nicméně dobro a zlo naprosté protipóly. Takzvané dobro (víra) a takzvané zlo (agresivita) k sobě mají naopak velmi blízko. V lidské společnosti nemůže jedno bez druhého existovat. Takzvané zlo vyvolává násilné střety mezi skupinami lidí a toto meziskupinové násilí indukuje takzvané dobro. Víra je vnímána jako dobro, protože díky ní má skupina větší šanci odolávat agresivnímu okolí. Jednotliví členové jsou ochotni ve jménu takzvaného dobra obětovat krátkodobý osobní prospěch.

Rychlý vývoj lidské společnosti je příčinou vzniku atavismů. V pravěké skupině bylo pro jednotlivce důležité umět získat informace o ostatních členech, a kdo věnoval větší úsilí sběru těchto informací a také koho to více bavilo, byl ve výhodě. Proto se dnes daří bulvárním médiím, která zprostředkovávají zprávy o lidech, s nimiž nemáme nic společného, ale které známe díky jejich popularitě. Něco nás pudí, abychom tyto informace získávali, i když je k ničemu nepotřebujeme. Atavismem je i víra. Pro naše předky byla předpokladem pro přežití, v dnešním světě ji sice nepotřebujeme, jenže sklon věřit je přirozenou lidskou vlastností a víru nelze zničit, a musíme s ní žít. „Objev“ víry znamenal pro předky lidí novou zbraň. Tlupy, jejichž víra ve výjimečnost vlastní skupiny byla slabá, se staly obětí „věřící“ konkurence. Avšak ničit jiné skupiny se nakonec ukázalo méně výhodným než s nimi spolupracovat.

Spolu se směnou zboží se směňovala, přejímala a slučovala i božstva. Půda k tomu byla připravena již dávno, ve víře v přírodu osídlenou duchy. Je-li možná existence více nadpřirozených bytostí, proč by těmito bytostmi nemohli být i bohové? Polyteismus by nemohl existovat bez náboženské tolerance. Pokud existuje více bohů, musí mít mezi sebou jisté vztahy a k popsání těchto vztahů posloužil lidské fantazii jako předloha obraz vztahů mezi lidmi. Vrcholu dosáhl polyteismus za antiky. Antický panteon byl bohatý na počet bohů, na jejich charaktery a vztahy mezi nimi. Hlavní bůh Zeus byl znám kromě jiného jako sukničkář, jeho žena Héra zas byla náležitě žárlivá, Hermés byl zloděj, mezi bohy vypukaly časté hádky a objevovaly se pokusy se vzájemně podvádět.

Většina lidí dnešního světa jsou věřící, ale jejich bůh je jiný – jedinečný a dokonalý. Boha, který je požitkářský, nepoctivý či malicherný, by dnes nikdo nebral vážně. Polyteismus ulehčil vyrovnání se se situací, kdy různé kmeny a národy měly různé bohy a důvod se nesnášet, ale z praktických důvodů bylo dobré si důvěřovat a spolupracovat. Tato podoba víry se příliš vzdálila od své prapůvodní prehistorické podoby. Doba dozrála pro monoteismus. Bůh, který miluje všechny lidi, a ne jen jeden kmen či národ, „přemohl“ všechna ostatní božstva. S rozkladem antického světa polyteismus ustoupil a na jeho místo nastoupil bůh původně malé sekty z národa, který se rozhodně nenacházel v centru tehdejšího světa. Jeho úspěchu pomáhala moderní myšlenka, podle které nemusí být víra omezena na obec či národ. Křesťanem se může stát kdokoli, kdo uvěří v Ježíše Krista, a nezáleží na tom, odkud je. Otroci jsou přijímáni stejně vřele jako zámožní občané. Úspěch křesťanství (zopakovaný o šest set let později muslimským náboženstvím) ale také spočíval ve vyřešení polyteistického rozporu, kdy každá obec měla boha, jenž byl jedinečný.

Životaschopný monoteismus vznikal v pasteveckých společnostech, které mají pevnou organizační strukturu, jsou pohyblivé a často agresivní. Tyto rysy jsou znaky mužské autority a není divu, že jejich jediný bůh byl mužského rodu. Jak Židé, tak Arabové vytvářeli svá náboženství jako pastevci. Navíc se vzhledem ke své mobilitě nemohli spokojit s uctíváním místních přírodních útvarů, ale museli zposvátnit, co je přítomné všude – slunce, vítr, mraky. Tato víra byla abstraktnější a vedla k vytvoření univerzálního boha.

Převtělená víra přinesla velké množství mrtvých při svém šíření mezi pohanské národy i při potírání „vnitřního nepřítele“ prostřednictvím inkvizičních procesů. Když monoteistické mýty vybledly v ostrém světle vědeckých objevů, mohlo se zdát, že religiozita postupně vyklidí pole. Jenže lidská psychika je pro víru nastavená a i v proměnlivých podmínkách si vytvoří takovou její podobu, která jí vyhovuje. Jakobínská víra v rovnost, volnost a bratrství a porůznu rašící zbožštění národa nahradily Hospodina těm, jejichž tradiční religiozita ochabovala. I tentokrát nová inkarnace víry přinesla prudkou vlnu vraždění. Nejdříve v rámci Velké francouzské revoluce a později pod praporem komunismu a fašismu – dvou ateistických věr, které dobyly srdce milionů lidí. Uctívání hodnot, jako je příroda, volný trh, národ, svoboda, přebralo štafetu božstev. Ani dnes ale nemohou myšlenkové směry zapřít své pravěké kořeny. Náboženské i světské ideologie, křesťanství, konzervatismus, liberalismus, socialismus atd., vznikly díky tomu, že se tlupy našich prapředků vzájemně přepadaly.

V průběhu věků byla božstva skupiny nahrazena univerzálními bohy a ti byli vystřídáni zbožštělými abstraktními hodnotami. V přechodech mezi různými typy, kdy starý typ víry přestával být důvěryhodný a nový ještě nezakořenil, se víra vrací ke své nejstarší a nejprimitivnější podobě: víře v lidského vůdce. V mladém období polyteismu se těšili svému zbožštění egyptští faraoni, na jeho sklonku se stali bohy králové helénských států, římští císařové a také zakladatel křesťanství. Řečtí vládcové, panující na vrcholku polyteismu, zůstali smrtelníky, stejně jako králové a císařové v dobách vyznávajících monoteismus. Odvrácení se od monoteismu přineslo zbožštění vůdců jako Hitler, Lenin, Stalin, Mao Ce-tung a Kim Ir-sen. Doba, kdy víra mění svou formu, je příležitostí též pro ctižádostivé „dobyvatele světa“, jakými byli Dáreios, Alexandr Makedonský, Caesar, Attila (všichni spadají do období zániku polyteismu), Čingischán (zánik kmenových náboženství) a v novověku Napoleon, Stalin a Hitler (ústup monoteismu). V antickém Řecku ani později v křesťanské Evropě a muslimském světě se navzdory neklidné době vojevůdci takového významu a věhlasu nevyskytli.

V dnešní době propadáme iluzi, že naši předci byli naivní a věřili v bohy, duchy a démony, zatímco my se pověr zbavili a konečně vidíme svět takový, jaký je. Skutečnost je pravděpodobně taková, že k žádnému takovému kouzelnému švihnutí proutku, které by učinilo z velké části lidstva racionální bytosti, nedošlo. Lovci a sběrači svým náboženstvím žili – tvořilo jejich prostředí a bez něj byli ztraceni. S nástupem zemědělství lidé objevili možnost nepodílet se na společně sdílené víře. Nicméně kdo se ve starověku a středověku chtěl prezentovat coby ctnostný člověk, ten tvrdil: „Já věřím v boha(y).“ Tato víra se nedávno přetransformovala ve víru v národ, svobodu, lidského ducha atd., a kdo se chce nyní náležitě sebeprezentovat, tvrdí: „Jsem skeptik,“ nebo: „Já nevěřím v nic.“ Jenže to není nic než ukázka víry, která se přizpůsobila novým podmínkám a využila naší nedostatečné sebereflexe. V dohledné budoucnosti bude následující tvrzení možná znít: „V něco iracionálního určitě věřím, ale nedokážu to určit.“

Naši předchůdci věřili, že jsou součástí ušlechtilé a nadřazené skupiny, zatímco ostatní tlupy jsou méněcenné a určené k vymýcení. Toto přesvědčení se dodnes odráží ve všem, čeho se víra dotýká. Všude najdeme dualitu naše skupina (vzývaný ideál) versus ti druzí (agresivita). Proto erby, coby grafické symboly skupiny, často odkazují na spojení skupiny s božstvem či ideálem a zároveň odráží nepřátelství vůči konkurenčním skupinám. Proto jsou erbovními zvířaty pro svou schopnost vznést se často ptáci nebo alespoň zvířata schopná mohutného skoku. Meziskupinová agresivita se postarala o to, aby se nejčastěji jednalo o dravce a šelmy. Z 229 národů, které si hýčkají národní zvíře, si největší počet zvolil lva (13), následuje orel (12), tygr (8) a vlk (7). Lev a orel jsou velmi častými symboly též v erbech šlechtických rodů a v městských znacích. Za povšimnutí stojí, že lidské skupiny se vtělují mnohem raději do agresivních než do inteligentních zvířat (opi a delfíni se na erbech téměř nevyskytují). Ideál, ke kterému vzhlížíme, je symbolizován také zlatou korunkou nad hlavou erbovního zvířete. Aztékové na památku jednoho z nejrozšířenějších živočichů své nové domoviny a pod vlivem starších kultů zposvátnili hada, ale i oni intuitivně toužili učinit z něj zprostředkovatele komunikace s „něčím nad námi“ – a tak vznikl Quetzalcóatl, okřídlený had.

Z rostlin bývají coby symbol skupiny vybírány často stromy, neboť jsou mohutné a k jejich koruně člověk musí vzhlížet. Zkrátka nepřišly ani květiny, mezi nimiž vedou růže, které působí důstojně (ideál) a mají ostny (agresivita). Že nejčastěji používanou barvou růží je červená, není třeba dodávat.

Povšimněte si, jak často se na sakrálních obrazech vyskytuje kombinace zlaté a rudé barvy. Svatozář, nebe či záře z nebes bývají zlaté, a je-li Ježíš zobrazen oblečený, má na sobě nejčastěji nápadně červené roucho, stejně jako další postavy na obraze (viz obrazy Dürerovy, van Eyck­ovy a Botticelliho, Ježíšův oděv je někdy též bílý či modrý, zato velmi výjimečně zelený, černý či oranžový). Kombinaci zlaté a červené používá znak Vatikánu. Velmi přímočaré jsou vlajky Číny, Vietnamu a Sovětského svazu (rudé pole, žlutá hvězda) – skupinový symbol musí zvýšit pocit posvátna. Erb s bílým lvem nebo orlem na červeném poli stimuluje odhodlání bojovníků, erb s hnědým králíkem nebo šedým delfínem na zeleném poli nikoli. O slunci víme, že je podstatně méně oblíbeným symbolem než hvězdy a měsíc. Jediná podoba, ve které slunce uspělo, je svastika, jež z něj činí hranatý agresivní symbol. Svastika se rozšířila ve staré Asii, předkolumbovské Jižní a Severní Americe a mnoha částech Evropy, protože vyjadřuje dualitu ideál – agresivita.

V kapitole o rituálech jsem napsal, že i ony slouží coby symbol skupiny. Lze i zde rozpoznat dualitu ideál – agresivita? Když indián z kmene Janomamo vyrazí do sousední vesnice na návštěvu, místo aby rovnou zamířil do chatrče svého hostitele, tančí na návsi, mává lukem a šípy, a občas dokonce s hrdým výrazem v obličeji namíří šíp na někoho z vesničanů. Kontrastem k této agresivní sebeprezentaci je přítomnost dítěte, které tančí spolu s ním a mává přitom vějířem palmových listů. Tento zvyk působí nezvykle. Představte si, že byste v neděli vyrazili na návštěvu ke známým, a když byste se ocitli u činžáku, kde bydlí, chvíli byste tančili přede dveřmi a mávali na kolemjdoucí vzduchovkou. Přesto jsou naše zvyky v jádru stejné: indiánský návštěvník předvádí před cizinci svou sílu, zatímco jeho dětský doprovod zároveň vyjadřuje přátelské úmysly. Podobně státníka, který vyrazí na oficiální návštěvu, přivítá napřed salva z pušek a nastoupené vojsko a potom děvčátka s květinami. I náš zcela běžný pozdrav spojuje silný stisk ruky s přátelským úsměvem.

Dualita ideál – agrese má dechberoucí rozsah. Začíná u zmíněného pozdravu (úsměv = ideál, stisk = agrese) a končí u pokusů o založení velkých „navěky trvajících“ impérií, která se neobejdou bez vyhlazování „škodlivých“ etnik.

Víra je mocná. V různých dobách a za zcela odlišných podmínek nás vždy přinutí, abychom vynaložili maximální důvtip a tvořivost jen proto, abychom si iracionální víru udrželi. Nevíme, že víře sloužíme, a proto sloužíme dobře. Tabulka 13 ukazuje tři naprosto rozdílná díla víry: iniciační rituál u přírodních národů, katolický chrám a Komunistický manifest. Může se zdát být ztřeštěné srovnávat tři díla, která mají tak rozdílnou formu, důležité však je, že je formovala stejná emoce – víra. Podobný charakter dávají různým typům vyjádření i jiné emoce. Vezměme jako příklad lásku: něžná hra dotyků a milostný dopis mají též zcela odlišnou formu, ale shodná emoce jim dodává společné znaky: ohleduplnost, touhu po opětování, dychtivost, vášeň. Ostatně pokud jde o víru, již jsme si ukázali, že její zcela rozdílné druhy používají vždy velmi podobný jazyk.

V tabulce uvedené charakteristiky víry a některé další (např. maskulinismus a vyhraňování se proti jiným skupinám) najdeme i v dalších výtvorech víry, jako jsou náboženské a politické texty, propagandistické romány a filmy, vojenské přísahy, náboženské písně (mezi které svým způsobem patří Internacionála), státní vlajky a znaky a politické manifestace. Takto například zní refrén francouzské státní hymny:

Do zbraně, občané!
Šikujte se pod prapory!
Vzhůru! Vzhůru!
Nechť krev nečistá napojí
brázdy našich polí!

Povšimněte si prosím, že znaky uvedené v tabulce přibližně odpovídají kategoriím jazykového rozboru (kapitola „Jazykové hrátky aneb Samozvaný rádobyzrádce“) a zároveň je lze nalézt v chování davu a skupiny, která podlehla groupthinku. I tato tabulka tedy ukazuje, že víra je neustálý groupthink a že funguje přesně podle psychologie davu.

Přijde další znovuzrození víry? Stane se zdrojem zločinů? To nikdo neví. I když k tomu dojde, málokdo si uvědomí, že se jedná o víru: mnoho slušných a čestných lidí ji přijme za svou a bude šťastno, že může bojovat za povznášející ideál. Vyrazí do ulic, aby čelili zlu. Ti bystřejší z nich snad po letech ustrnou v hrůze nad zločiny spáchanými vlastní rukou v tom nejlepším přesvědčení, že bránili správné hodnoty.

Být nábožensky založený neznamená být nutně více (či méně) iracionální než ateista, neboť víra je společná oběma skupinám. Nábožensky založení lidé o sobě alespoň vědí, že věří. Mnoho ateistů by si to nepřipustilo, rozdíl je ale nepatrný, protože věřící v boha slučují svou víru s věděním.

Ani programové vyhýbání se všem vírám a ideologiím není nic jiného než další ideologie, a kdoví, možná dogmatičtější a méně tolerantní než všechny ostatní. Kdo se víře vyhýbá, zabředne do ní až po krk. Jak jsme již zmínili, ochrana dětí před pedofily vedla v Americe k vytrhávání dětí z rodinného prostředí a ničení jejich životů. Nikdy nebyla americká demokracie tak ohrožena jako v době mccarthismu, kdy panovalo největší odhodlání ochránit ji před komunistickým nebezpečím. Snaha o maximální cudnost a fyzickou neposkvrněnost vedla k těm nejperverznějším orgiím, jimiž bylo sledování těl zmítajících se v křečích na hořící hranici. Současná snaha o šíření cudnosti vede k rychlejšímu postupu nemoci AIDS v Africe.

Ještě než uvedeme druhou část příkladů, rádi bychom upozornili, že i zde platí ekvivalence náboženské a politické víry. Obě požírají své vlastní hodnoty se stejnou nevyhnutelností: člověk nejvíce posedlý znovuzrozením velkého německého národa ho dovedl ke strašnému úpadku a ke kolektivnímu pocitu studu. Politický systém, který měl spočívat na vládě rolníků a dělníků, způsobil vyhladovění a smrt několika milionů. Státy tohoto systému za neustálého oslavování „spolupráce mezi národy“ omotaly své hranice ostnatými dráty. Snaha o maximální rovnost vedla k vytvoření kastovní společnosti s komunistickými papaláši na vrcholu. Výsledkem současného boje proti hysterii (ohledně globálního oteplování) jsou jen zjitřené emoce na straně těchto bojovníků (odpůrců teorie o vlivu člověka na klima). Milníkem v publikování pornografické literatury na internetu se stalo uveřejnění detailní zprávy o vztahu Billa Clintona a Moniky Lewinské, to vše v rámci boje za cudnost.

Těžko si představit odlišnější dvojici než uhlazeného podnikatele, vyznávajícího důsledné libertariánství, a rozcuchaného hocha s rudočerným odznakem na tričku, demonstrujícího na ulici proti globalizaci. Světonázory obou jsou dosti vzdáleny reálnému světu – tak moc, až se sešly v ideologii, která se nazývá anarchokapitalismus. Obě osoby se naprosto liší vizáží i životním stylem, ale ve svých extrémních názorech se shodují, že stát je dobrý jen k tomu, aby omezoval svobodu občanů a nekompetentně zasahoval do jejich života. Třecí plochy existují, přesto se obě ideologie ve svém extremismu velmi sblížily, čehož si povšiml i autor článku „Pravicoví anarchisté?“ v anarchistickém časopisu A-kontra: „… domnívám se – při vědomí toho, že tento názor bude v českém anarchistickém prostředí chápán jako kacířský –, že materiály Liberálního institutu mají anarchistům co říci.“ Libertariánský autor Murray Rothbard nachází s anarchisty společnou řeč také v odporu k válce a zbraním hromadného ničení, jejichž použití nebo hrozba použitím je, jak píše, „zločinem proti lidskosti, pro nějž neexistuje žádné ospravedlnění“.

Styčné body mezi nacismem a komunismem jsou známy a slouží jako výtečný pohon pro neutuchající a nikam nevedoucí hádky o to, zda je národní socialismus pravicová, či levicová ideologie. Ačkoliv se ideály komunismu, nacismu a křesťanství ve své bigotní podobě liší, když se tyto ideologie dostaly k moci, jejich vlády vykazovaly mrazivou podobnost. Již víme proč. Přílišná zaujatost ideálem, ať jím je cokoli, vede k netoleranci vůči vyznavačům jiných hodnot a snahám o jejich eliminaci. Bez ohledu na to, zda nám jde o boží lásku, Velké Německo nebo emancipaci proletariátu, skončíme u nekonečného boje proti vnějším i vnitřním nepřátelům.

Každý z nás v sobě hýčká větší či menší porci iracionální víry – pokud ne, není člověk, ale robot. Není důležité, v co či koho věříme, ale zda si dokážeme udržet nad svým niterním přesvědčením nadhled – zažertovat o svém vůdci, uznat chyby, kterých se dopustila naše vlastní skupina. Každý z nás stoprocentně ví, že jeho ideál je správný a že se ho bude držet do konce života, ale realita je jiná. Pokud někdo svou víru změní, tu aktuální pak vždy považuje za jedinou správnou a všechny ostatní za falešné. Francouzský politolog Georges Sorel začínal coby marxista a přes anarchosyndikalismus a monarchismus doputoval až k obdivování fašismu. Příznačné je, že tento příznivec extremistických proudů zaujímal vyhroceně protivědecké postoje.

Kdekoli, kde se sejde více lidí, objeví se společný ideál a zárodek ideologie. Ideologie obklopují naši duši, stejně jako prvky a sloučeniny obklopují naše tělo. Platí, že v určitém množství je každá látka léčivá či alespoň neškodná, zatímco v nadlimitním objemu se stává jed i z kyslíku či vody. Několik molekul cyankáli vám neublíží, a naopak vypijeme-li příliš velké množství vody, srdce již nedokáže pumpovat zředěnou krev. Podobně může být jakákoli ideologie v malém množství prospěšná, a na druhou stranu i ta nejšlechetnější myšlenka se při příliš urputném zaujetí stane rozbuškou pro masové vraždění. Zní to rouhavě, ale tolerantní fašista představuje menší nebezpečí než zarputilý liberál. Jakkoli výraz „tolerantní fašista“ zní jako protimluv, přesto takoví lidé existovali. Tolerantní člověk má menší pravděpodobnost, že propadne totalitní ideologii, ale tato pravděpodobnost není nulová.

Víra je součástí našeho „já“. Musíme s ní žít. Bojovat proti víře je stejné jako snažit se odstranit díru v obleku tím, že ji vystřihneme – obzvlášť velké nůžky použili v minulém století při potírání víry ruští bolševici. Víru nelze zničit, lze ji pouze poznávat, přijmout a získat nad ní (byť omezený) rozumový nadhled.

Kruh paradoxů se uzavírá, když si uvědomíme, že svodům skupinového myšlení a dělení na my a oni, které je kořenem víry, nejúčinněji unikli lidé hluboce věřící jako Matka Tereza a zakladatel nemocnice v Lambaréné Albert Schweitzer. Ti dokázali zahrnout do „své“ skupiny, vůči které je nutno chovat se altruisticky, celé lidstvo. Matka Tereza odjela z rodné Albánie do Kalkaty, kde zřizovala útulky, nemocnice a školy. I když k praktické stránce její činnosti lze mít výhrady, protože spatřovala hodnotu v utrpení a nemocným a umírajícím poskytovala nedostatečnou materiální pomoc, skutečností je, že pomáhala zachraňovat děti v Bejrútu, působila v hladovějící Etiopii a v Guatemale zničené zemětřesením. Kazatel, teolog, ale také odborník na Bachovu hudbu a varhaník Albert Schweitzer vystudoval ve svých 37 letech medicínu, aby mohl odjet z Evropy do Afriky a tam z vlastních peněz založit nemocnici. Schweitzer vyznával úctu ke všemu živému a úspěšně se mu dařilo vést domorodce k tomu, aby zbytečně nezabíjeli žádného živého tvora, byť šlo o žábu nebo ještěrku.

Jiný způsob, jak se zbavit záporů víry, než se jí plně odevzdat a přijmout jen to kladné, tedy altruismus a odvahu, snad ani neexistuje. Není jiného způsobu, jak utlumit negativní účinky víry, než skrze ty pozitivní. Matce Tereze a Albertu Schweitzerovi nestrašila v hlavě skupina lidí, které by se báli, kterou by nenáviděli a před níž by neustále varovali. Oba měli velké sebevědomí a důvěru v sama sebe, jinak by se také neodvážili vyrazit do cizí země a dát všanc celý svůj život. Neměli potřebu nafukovat své ego utvrzováním se, že skupina, do které patří, je moudřejší, mocnější a lepší než ostatní skupiny.

Matka Tereza a Albert Schweitzer zrušili dělení na my a oni tím, že do skupiny „my“ zahrnuli celé lidstvo, čímž skupina „oni“ zůstala prázdná. V tom spočívá jejich výjimečnost. U většiny lidí pro kategorii „oni“ platí „horror vacui“ a skoro nikdo ji neudrží nezaplněnou.

Avšak i co největší rozšíření skupiny „my“ může být problematické. Podobně jako Schweitzer i džinisté zahrnuli do svého soucitného okruhu nejen lidi, ale všechny živé bytosti, přičemž pro tento okruh stanovili příliš přísné zákony. To je nutí být nejen přísnými vegetariány, ale také nosit obuv s vespod vydlabanými podrážkami, aby zašlápli co nejméně mikroorganismů, nemýt se, mít před ústy síťku, aby nic živého nevdechli, a vyhýbat se sexu, aby při kopulačních pohybech nerozdrtili poševní mikroflóru.

Společnost prostá jakékoli ideologie neexistuje. Jediným řešením je demokracie, tedy soužití mnoha různých ideologií. Výše jsme si ukázali, že taková společnost se chová racionálněji než ta, která se oddává jediné víře. Stejné je to s jednotlivými lidmi – chceme-li jednat méně iracionálně, nesmíme propadnout jedinému světonázoru. Musíme vstřebat trochu liberalismu, trochu křesťanství, trochu vlastenectví, trochu socialismu, trochu konzervatismu atd. Měli bychom se pokusit pochopit i komunismus a nacismus, protože i ty vypovídají mnoho o lidské přirozenosti a podlehli jim lidé, jako jsme my.

Osvobodit se z kruhů víry je prakticky nemožné. Spíše lze tyto kruhy trpělivě po celé generace uvolňovat a zeslabovat jejich vliv na naše chování tím, že víru zkoumáme. Negativní stranu víry (při zachování té pozitivní) oslabíme také tím, že láskyplně pečujeme o své děti. Ty si díky nám budou vědomy své hodnoty a nebudou se snažit ji navýšit připojením se k netolerantnímu uskupení.

Snad časem nebude pocit sebeúcty živen tak moc členstvím ve skupině a oddaností vůči ní, oddaností, která je silnější než naše poctivost vůči sobě samotným. Víru může paradoxně oslabit to, co je jejím zdrojem: snaha o zvýšení sebeúcty. Zdrojem sebeúcty by se ale musela stát nezávislost na ideologiích, které létají kolem naší hlavy jako signál kolem antény rozhlasového přijímače – v obou případech stačí málo a je „vyladěno“. Rádio se dá přeladit, člověk stěží. Snad jednou přestaneme být hrdí na to, že jsme podlehli ideologickému vábení křesťanů, té či oné pravicové strany, socialistů, liberálů atd. Přestaneme používat slova jako „věřím, že…“, „důvěřuji v…“, „jsem příznivcem…“, která příliš často znamenají: „naletěl jsem“. Hájení svého přesvědčení i za cenu rozchodu s realitou se stane zdrojem veselí a terčem vtipů. Takováto vize může znít mnoha lidem nepřijatelně, a tím spíš zmíněná doba jen tak nenastane.

© Milan Petrák

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.