Volkov, Solomon: Rozhovory s Josifem Brodským

Volkov, Solomon
Rozhovory s Josifem Brodským

recenze beletrie zahraniční

Život Josifa Brodského byl natolik zajímavý, bohatý a někdy i dobrodružný, že by vydal na román či na film. A nebyl naplněný jen psaním a čtením, ale i setkáními s řadou osobností a jejich dílem. O tom všem se dozvíme z přehledné a živě napsané knihy rozhovorů.

Rozhovory s osamělým vlkem poezie
Solomon Volkov: Rozhovory s Josifem Brodským. Přel. Alexandr Jeništa, Camera obscura, Příbram, 2011, 404 s.

Ruský básník a esejista Josif Brodskij (1940–1996), nositel Nobelovy ceny za literaturu (1987), který žil od roku 1972 v americkém exilu a své eseje i některé básně psal anglicky (nebo je do angličtiny překládal), je u nás znám mj. výborem z básní Konec krásné epochy (Mladá fronta 1997, BB/art 2003), svazkem vybraných esejů Jeden a půl pokoje (Nakladatelství Lidové noviny 1998), v němž najdeme také dramata Mramor a Demokracie, esejem o Benátkách Vodoznaky. Zrcadlení času (Prostor 2003) nebo Římskými elegiemi (Opus 2004). Na sklonku loňského roku vydalo příbramské nakladatelství Camera obscura, specializující se jinak na filmovou literaturu (vyšly zde mj. dva svazky esejů, textů a rozhovorů Andreje Tarkovského Krása je symbolem pravdy a Zapečetěný čas), překlad knihy Solomona Volkova Rozhovory s Josifem Brodským. Volkov (1944) je ruský spisovatel, publicista a muzikolog, žije v USA od roku 1976 a napsal mj. obsáhlé Dějiny kultury Sankt Petěrburgu. Od založení do našich dnů (2001); vedle rozhovorů s Brodským je jeho nejznámější knihou Svědectví. Paměti Dmitrije Šostakoviče zaznamenal Solomon Volkov (1979; č. AMU 2005, 2006). Rozhovory s Brodským vedl Volkov postupně od roku 1978 a kniha vyšla poprvé ve svém celku až po Brodského smrti, v roce 1998. České vydání uvádí předmluva básníka a spisovatele Anatolije Najmana a je doplněno obsáhlou přílohou: kromě několika fotografií a stručných portrétů Volkova a Najmana zde najdeme výběrovou bibliografii a filmografii a jmenný rejstřík.

Anatolij Najman se v předmluvě ptá: „…jak se Volkovovi podařilo Brodského přesvědčit, aby s ním takovou knihu dělal? Poněvadž Brodského nezávislost, jeho proslulé lpění na vlastní nezávislosti a jeho neústupnost jsou všeobecně známé; faktem je, že byl břitký, o mnoha věcech se úplně odmítal bavit a nestrpěl námitky“ (s. 10). Na řadě míst knihy je ostatně určité napětí mezi Volkovem a Brodským znát. K tomu Najman poznamenává, že „nesoulad jejich postojů byl nepřekonatelný. Mluvím o tom proto, aby si snad čtenář nemyslel, že Rozhovory jsou nějakým jednohlasem svorně zpívaným v atmosféře klidu a míru“ (s. 12). Ne, to vskutku nejsou – a právě to je jedním z důvodů, proč jsou Rozhovory tak živé, čtivé a bohaté. Volkov není jen tazatelem, ale také Brodského, pokud je to možné, koriguje, usměrňuje, doplňuje a komentuje to, co by čtenář nemusel znát a pochopit (a nechybí samozřejmě ani četné poznámky pod čarou). I to Najman velmi oceňuje.

Solomon Volkov v úvodu píše, že jeho kniha „by mohla sloužit jako průvodce, svého druhu bedekr do dech beroucího, často krásného a občas zapovězeného území Brodského života a umění“ (s. 13). Vést s Brodským rozhovor se mu zdálo logické už proto, že „Brodského mysl byla v podstatě dialogická (…). Brodskij využíval paradoxu, dvojsmyslu a protikladu. Byl člověkem v neustálém sokratovském dialogu se sebou samým, neustále se tázajícím, expandujícím a rozvíjejícím svoji tezi – a člověkem, který je rád, že má oponenta v debatě“ (s. 15). Svůj úvodní portrét Brodského nazval Volkov Osamělý vlk poezie a už tím básníka trefně charakterizuje. A o jeho díle píše mj. toto: „Téměř od samého počátku se Brodskij jevil jako pozoruhodně vyzrálý spisovatel, skutečný mistr, který promarnil velice málo času zdoláváním výšin technické virtuozity. Brodského rýmy jsou obzvlášť bohaté a vynalézavé a zřídkakdy jsou využívány k čistě dekorativním účelům. Postupují vpřed s proudem myšlenky, pracují v tandemu s často složitou metrikou a mnoha přesahy, což je typický a pozoruhodný rys Brodského verše. Jeho metafory, jeden z klíčových prostředků a hlavních předností, jsou odvážné, často vícevrstvé, duchaplně stavěné a básni dovolují rozpínat se a vznášet“ (s. 29).

Když je čtenář takto seznámen s Josifem Brodským a se vznikem knihy, může se začíst do Rozhovorů samotných. Jsou rozděleny do dvanácti tematických kapitol, přičemž se snaží dodržet i jistou chronologii Brodského života. Ten byl tak zajímavý, bohatý a někdy i dobrodružný, že by vydal na román či na film (dokumentů o Brodském vzniklo několik a jejich soupis najde čtenář v příloze ve filmografii). A nebyl to život naplněný jen psaním a čtením, ale samozřejmě i setkáními s řadou osobností či jejich dílem, takže těm nejdůležitějším jsou věnovány samostatné kapitoly.

V té první vzpomíná Brodskij na dětství a dospívání v Leningradu a mj. i na to, kdy začal psát verše. Bylo mu kolem osmnácti let a vedly ho k tomu dva impulsy: básně Borise Sluckého a básně Vladimira Britanišského, u nichž si řekl, že by se na to téma dalo psát i lépe – a tak začal sám tvořit. Bylo to v době, kdy dozníval skandál kolem zahraničního vydání Pasternakova Doktora Živaga (1957) a kolem udělení Nobelovy ceny Pasternakovi (1958), kterou byl donucen odmítnout. Na vydání svých veršů v Sovětském svazu nemohl ale sám Brodskij, ruský Žid, ani pomýšlet, takže první vydání (v ruštině) vyšlo v USA v roce 1965. To glosoval i překladatel Jiří Kovtun, když v roce 1968 vydal v exilové Edici Svědectví první český výbor z Brodského veršů Velká elegie: „Kolem úmyslu publikovat básně Josifa Brodského je řada nenormálností. Nebyla dosud vytištěna jediná kniha básní Josifa Brodského v Sovětském svazu. 13. března 1964 odsoudil soud v Leningradě Josifa Brodského (na základě zákona o zesílení boje proti osobám, které se vyhýbají užitečné práci a vedou asociální, příživnický život) k pěti letům deportace a nucené práce v archangelské oblasti. Asi po půldruhém roce, někdy v druhé polovině roku 1965, byl Josif Brodskij propuštěn na svobodu. V době, kdy tento výbor vychází tiskem, pracuje Josif Brodskij jako překladatel v Moskvě.“

Než se v Rozhovorech dostane na tento proces a následné vyhnanství, je tu ještě druhá kapitola věnovaná Marině Cvetajevové, jejíž dílo Brodskij obdivoval. Seznámil se s ním kolem svých devatenácti či dvaceti let, tedy po svých prvních básnických pokusech, a říká k tomu: „Od té doby na mě nic z toho, co jsem přečetl v ruštině, nezanechalo takový dojem, jaký ve mně vzbudila Marina“ (s. 64). Dokonce ji neváhá označit za největšího básníka 20. století (s. 82). Ve třetí kapitole dojde na vyprávění o soudním procesu z roku 1964, o vazbě a o psychiatrické léčebně, kde byl Brodskij na čas umístěn. Z této kapitoly doslova běhá mráz po zádech. Dnes už se zdají být tyto absurdnosti neuvěřitelné, ale bohužel to byla tehdejší sovětská realita. Rozhovory se tak netýkají pouze umění, básníků, poezie, ale i poměrů v Sovětském svazu v 50. a 60. letech. Část záznamů z procesu s Brodským se dostala na Západ a byl z toho mezinárodní rozruch. V Rozhovorech z toho však Brodskij nedělá žádné velké drama, spíš to ani nechce rozebírat a staví se k Volkovovi dokonce trochu podrážděně, když sám konstatuje, že „měl štěstí ve všech ohledech, ale jiní to schytali víc a byli na tom mnohem hůř než já“ (s. 98).

Soud konstatoval, že Brodskij „není básník“, a poslal jej do vyhnanství. Tomu je věnována čtvrtá kapitola. I v ní se dočteme o řadě absurdností, které život na severu Ruska provázel, např. o věčném a vlastně naprosto logickém opilství tamějších obyvatel a o nedostatku jakéhokoli zboží v prázdných obchodech. Ačkoli tam Brodskij prožil jistě nelehký rok a půl, přesto na toto období vzpomíná jako na jedno z nejlepších ve svém životě. Mohl tam hodně číst a napsal tam i dost veršů. A samozřejmě se mnohé dozvěděl o životě a nabral jiné zkušenosti. Pátá kapitola je věnována dalšímu důležitému básníkovi Brodského života, Robertu Frostovi, jemuž později věnoval velký esej Zármutek a rozum (č. ve výboru Jeden a půl pokoje) a s nímž ho seznámila v roce 1962 Anna Achmatovová při Frostově návštěvě SSSR. Brodskij tu však vedle Frosta, Cvetajevové a Achmatovové připomíná i další své oblíbence, třeba W. H. Audena a Konstantinose Kavafise. Hledání souvislostí v jejich tvorbě je fascinující četba. Brodského znalost jejich díla a vůbec celkový rozhled je obdivuhodný.

Josif Brodskij byl pro sovětské úřady nadále nepohodlnou osobou, takže se ho opakovaně snažily buď přinutit k jisté spolupráci, nebo ho umlčet a nakonec ho donutit k odchodu do exilu. V šesté kapitole vypráví Brodskij o perzekucích a o vystěhování na Západ v roce 1972. A opět je tu řada až tragikomických situací: rozhovory s agenty KGB či s pracovníky Oddělení víz a registrace (OVIR), především však rozhovor s neskutečnou postavou básníka Jevgenije Jevtušenka, s nímž se Brodskij později setká ještě v USA. Sedmá kapitola je věnována vzpomínkám na setkání s básníkem W. H. Audenem a jeho tvorbě a osmá kapitola životu v New Yorku, kde se Brodskij usadil, a také útěku baletního sólisty Velkého divadla v Moskvě Alexandra Godunova, do něhož se Brodskij v srpnu 1979 zapletl, aby Godunovovi pomohl. A mj. zde mluví i o svém přátelství s jiným velkým ruským tanečníkem Michailem Baryšnikovem (k tomu jedna perlička: Baryšnikov se později objevil jako herec v poslední sezoně úspěšného seriálu Sex ve městě a v jedné scéně s hrdinkou seriálu Carrie Bradshawovou, jejíhož milence hraje, jí předčítá právě básně Josifa Brodského z anglického vydání Collected Poems in English; hle, jak se přátelství básníka s tanečníkem, choreografem a hercem dostane i do popkultury, kam se takto propašuje i kousek velkého umění). Historie kolem Godunovova útěku během zájezdu moskevského baletu do USA je příkladem absurdit studené války. A Brodského život v New Yorku se samozřejmě proměnil, třeba i v tom, že jednak začal přednášet o literatuře na několika univerzitách (on, který v SSSR opustil školu už v patnácti letech a dál nechtěl mít s tamějším školstvím nic společného) a jednak začal psát eseje v angličtině; sám o sobě pak často mluvil jako o „ruském básníkovi a americkém esejistovi“. V New Yorku žil Brodskij až do své předčasné smrti (na selhání srdce), avšak také hojně cestoval, především opakovaně pobýval v milovaných Benátkách, kterým později věnoval krásný esej Vodoznaky (a nakonec je zde i pohřben, jak si přál, na známém hřbitově na ostrově San Michele, kde odpočívají mj. i Igor Stravinskij, Sergej Ďagilev nebo Ezra Pound). Brodského cestám je věnována devátá kapitola Rozhovorů.

K nejdůležitějším osobnostem v Brodského životě patří ruská básnířka Anna Achmatovová, proto jsou jí věnovány hned dvě následující kapitoly: Vzpomínání na Annu Achmatovovou a Listování v dopisech Anny Achmatovové. Achmatovová chválila Brodského básně a Brodskij se s ní seznámil někdy v roce 1961. Přitom nezastírá, že když ji poznal, její básně se mu zase až tak nelíbily, mnohem více obdivoval vedle Cvetajevové Osipa Mandelštama. Až později docenil i Achmatovovou, s níž se intenzivně stýkal až do její smrti (mj. ji zásoboval deskami s klasickou hudbou a operami) a zařizoval v roce 1966 i její pohřeb a uložení ostatků. Detaily z posledních let jejího života, její složitý vztah s léta vězněným synem Lvem Gumiljovem, její pohřeb a osudy jejího bohatého archivu patří k nejzajímavějším pasážím z celé knihy, stejně jako opět fascinující procházky po ruské poezii. Poslední kapitola je věnována rodnému Petrohradu a „vzpomínkám na budoucnost“. Brodskij své rodné město po odchodu z Ruska už nikdy nenavštívil, a to ani po roce 1989, kdy padla železná opona. A říká k tomu: „…vždyť přece víme, že nelze dvakrát vstoupit do téže řeky, dokonce ani když je tou řekou Něva. (…) …současné Rusko je už jiná země, naprosto jiný svět. (…) Ve skutečnosti se totiž nejezdí někam, ale odjíždí se odněkud. Alespoň já to tak mám celou dobu. Pro mě je život neustálým vzdalováním se ,od‘. Za této situace je lepší si svou minulost uchovat v paměti a snažit se s ní nesetkat tváří v tvář“ (s. 342–3). V roce 2008 se Brodskij do Petrohradu vrátil alespoň symbolicky, v podobě pomníku Konstantina Simuna na nádvoří Filozofické fakulty Petrohradské univerzity, který se jmenuje Brodskij přijel; je příznačné, že je to vlastně Brodského busta stojící na velikém kufru (foto v knize na s. 356).

Je záslužné, že se tato kniha objevila v českém překladu. Neměl by si ji nechat ujít žádný zájemce o ruskou literaturu druhé poloviny 20. století, ale i o literaturu světovou, o ruský exil, o poezii a její tvůrce: pro bohatství probíraných témat, kterých je mnohem více, než mohla naznačit tato recenze, pro samotnou zajímavou osobnost Josifa Brodského, ale i tazatele Solomona Volkova, díky němuž je kniha, byť vznikala tak dlouho, neroztěkaná, přehledná, čtivá, živá. Opět se ukazuje, jak je žánr knižního rozhovoru zajímavý a proč je tak oblíbený: protože když se sejdou dvě osobnosti, které vedou skutečný dialog a které mají o čem mluvit, může z toho vzniknout fascinující svědectví, svého druhu náhrada za autobiografii (kterou právě Brodskij sám nenapsal, ale autobiografické motivy najdeme v řadě jeho esejů); v případě Rozhovorů s Josifem Brodským je to pak také kniha o poezii, o tvorbě a jejím procesu, soubor portrétů řady osobností světové poezie i výpověď o životě a době, které nebyly jednoduché, ale o to víc zralých plodů přinesly. Slova chvály má pro Rozhovory i Anatolij Najman v předmluvě: „Pomineme-li verše, je tato kniha nejlepším zdrojem, z něhož si lze o Brodském utvořit představu. A také jedním z nejlepších zdrojů, z nichž si lze utvořit představu o čtyřech desetiletích 20. století, o poezii jako celku, o lidském potenciálu“ (s. 12). Domnívám se, že se jedná o jednu z knižních událostí roku 2011.

© Milan Valden

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 146 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Miloš Fryš, vydavatel knihy, 12.01.2014 22:03
Volkov, Solomon: Rozhovory s Josifem Brodským
Vážení, pokud snad již knihu nedostanete v některém knihkupectví, je stále ke koupi v prodejně Terryho ponožky kina Světozor, Vodičkova 41, Pha 1. Prodej na dobírku. Na Slovensku v prodejně Slovenského filmového ústavu, Grösslingova 43, Bratislava 1,... dobírka. Miloš Fryš, nakladatelství Camera obscura.
Vložil: Magda de Bruin, 22.03.2012 00:42
Volkov, Solomon: Rozhovory s Josifem Brodským
Na vazbě "udělat na někoho dojem" není špatného vůbec nic. Snažila jsem se jen odhadnout, jak došlo k té chybě ve spojení "zanechat dojem". A došla k závěru, že v tom zřejmě byla analogie. Spojení "zanechat dojem v + 6. p." lze najít v SSJČ i SSČ (tedy pokud se nechceme spolehnout prostě na jazykové... cítění) - valenční slovník k tomu není potřeba.
Vložil: O., 22.03.2012 00:03
Volkov, Solomon: Rozhovory s Josifem Brodským
Díky za připomínku, pokud vycházíte z Valenčního slovníku českých sloves, tak máte asi pravdu, můj příspěvek byl čistě laický a netvrdím, že i správný. Bohužel (omluvte tak moji nechápavost) opět nerozumím tomu, co spatřujete špatného na spojení "udělat na někoho dojem" a zajímalo by mne, z čeho vycházíte?... O. jako Ondřej
Vložil: Magda de Bruin, 21.03.2012 20:57
Volkov, Solomon: Rozhovory s Josifem Brodským
Pane/paní O., jde mi o to, že spojení "nezanechalo na mě dojem" by správně mělo znít "nezanechalo VE mně dojem". Analogií s vazbou "udělat na někoho dojem" se tu nesprávně používá nejen 4. pád, ale i předložka "na".
Vložil: Milan Valden, 21.03.2012 19:27
Volkov, Solomon: Rozhovory s Josifem Brodským
Citát je opsán z knihy tak, jak tam je.
Vložil: O., 21.03.2012 19:02
Volkov, Solomon: Rozhovory s Josifem Brodským
Musím se omluvit, Magdo, ale Vaší připomínce zcela nerozumím.
Vložil: Magda de Bruin, 21.03.2012 18:51
Volkov, Solomon: Rozhovory s Josifem Brodským
A nesměšuje se tu kromě pádu i předložka? Je snad "zanechat dojem v kom/v čem" (a "udělat dojem na koho/co")?
Vložil: O., 21.03.2012 17:11
Volkov, Solomon: Rozhovory s Josifem Brodským
Záleží, zda se z valenčního hlediska váže ke spojení "zanechat dojem" - "NA KOHO/CO" (tj. 4. pád - mě), nebo "NA KOM/ČEM" (tj. 6. pád - mně). Cítím ale rozdíl hlavně v tomto (použiji 2. os. sg., která ukazuje zřejmější odchylku): NA TOBĚ DOJEM NEZANECHAL (asi bychom neřekli "NA TEBE DOJEM NEZANECHAL")... vs. NA TEBE DOJEM NEUDĚLAL (asi neříkáme "NA TOBĚ DOJEM NEUDĚLAL"). Myslím, že se slovesem "zanechat" se bude vázat 6. pád - zanechat něco na někom; nikoli zanechat něco na někoho (4. pád), tudíž je pravděpodobně ukázka ve článku chybná (potažmo je chyba i v knize); nicméně se stačí podívat do valenčního slovníku a ten nám pravdu řekne (po ruce ho nemám, jinak bych se podíval).
Vložil: blaxi geldbar, 21.03.2012 10:42
Volkov, Solomon: Rozhovory s Josifem Brodským
To je ale nějaké divné. Z citace, kterou uvádí Jan Vaněk, je zřejmé, že se jedná o 6. pád. V něm se ale snad píše "mně" i po reformě pravopisu.
Vložil: Miloš Fryš, 21.03.2012 08:26
Volkov, Solomon: Rozhovory s Josifem Brodským
Způsob psaní "na mě" je v knize správný: http://prirucka.ujc.cas.cz/?id=j%C3%A1_1 Proběhla 2. reforma českého pravopisu k 1. 1. 1993.
Vložil: Jan Vaněk jr., 20.03.2012 21:37
Volkov, Solomon: Rozhovory s Josifem Brodským
Opravdu je v knize vytištěno "na mě [...] nezanechalo [...] dojem"? // O těch poznámkách pod čarou píše velmi zajímavě www.revolverrevue.cz
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

90%autor článku   56%čtenáři

zhlédnuto 4683x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce