Pagano, Emanuelle: Les Adolescents troglodytes

Pagano, Emanuelle
Les Adolescents troglodytes

recenze beletrie zahraniční

Emanuelle Pagano umí psát stručně, až bolavě, a vedle toho poeticky. Vidí příběhy, jak si je lidé vyprávějí, vidí ale i těžce prožívané osudy svých protagonistů právě i jejich očima. Vnímá, co na jejich chování popuzuje okolí, a cítí, co bolí ty, kterých se to týká nejvíc.

Pravěké instinkty
Emanuelle Pagano
: Les Adolescents troglodytes, P.O.L., Paříž, 2007, 224 s.

Evropskou cenu za literaturu, jejímž laureátem se letos stal i český spisovatel Tomáš Zmeškal, získala v roce 2009 francouzská autorka Emanuelle Pagano za román Les Adolescents troglodytes, vydaný r. 2007 v nakladatelství P.O.L.

Pagano zatím vydala šest románů, jejím nejnovějším počinem je knížka povídek Un Renard à mains nus (2012, Liška s holýma rukama). Kromě toho jí vyšly i četné kratší texty nejčastěji uvedené časopisecky. První dva romány pubikovala u menších nakladatelů, Éditions du Rouergue a Éditions de La Martinière, poté přešla k P.O.L.

Její díla mají vesměs netradiční, výjimečné náměty. Román Un tiroir à cheveux (2005, Zásuvka s vlasy) vypráví příběh dívky z malé vesnice, která se v patnácti stane matkou postiženého dítěte. Vypravěčkou a protagonistkou Les Adolescents troglodytes (2007, Mládež z jeskyně) je mladá žena, která se narodila jako chlapec. Les Mains gamins (2008, Ruce chlapce) popisuje tajnou historii jedné třídy, kde kluci zneužívali spolužačku. L'Absence d'oiseaux d'eau (2010, Chybí tu vodní ptáci) dostal jinou formu: původně zamýšlený experimentální text měly tvořit dopisy autorky a jejího přítele, nejmenovaného spisovatele; ten však ze společného projektu vycouval. Pagano se posléze rozhodla použít jen dopisy své, a vznikla velmi působivá kniha. Vzájemná korespondence totiž oba účastníky rychle přivede do vztahu plného emocí a vášní, údajně udržovaného jen v této epistolární a fiktivní rovině. Čtenář se může pouze domýšlet, zda jde čistě o slova, nebo je za nimi reálný prožitek. A tím, že má v ruce jen jeden z obou hlasů, vzniká mnohem širší prostor pro vyznění textu, jeho interpretaci.

Pagano je jako autorka zajímavá proto, že se ve svých knihách nespokojí jen se zmíněnou provokativní tematikou. Každý román, každá povídka, se vyznačuje i odpovídající formou: svébytným stylem, strukturou, vždy jinak vedenou dějovou linku. Spisovatelka nemá problém říkat věci naplno, podat problémy v jejich syrové a surové podobě. Přitom ale nemusí vypovědět vše: příběh předkládá s různými oklikami, vyplňuje odbočkami, obohacuje paralelami. Místy ho halí do obálky tajemna, jindy obnažuje citlivá místa. Umí psát stručně, až bolavě, a vedle toho krásně. Vidí příběhy, jak si je lidé vyprávějí, vidí ale i těžce prožívané osudy svých protagonistů právě i jejich očima. Vnímá, co na jejich chování popuzuje okolí, a cítí, co bolí ty, kterých se to týká nejvíc. Knihy E. Pagano jsou zasazeny do drsné horské krajiny. A i když se spisovatelka v nejmenším nesnaží opěvovat přírodní krásy, poetické scenérie její příběhy dokonale dotvářejí.

Emanuelle Pagano (1969), matka tří dětí, dnes žije v předhůří Středních Pyrenejí ve městečku Rodez. Studovala estetiku filmu a výtvarné umění, to také vyučuje na gymnáziu. Ještě nedávno však byl jejím domovem kraj Ardèche, kde se také odehrává román oceněný cenou Evropské unie. Jakkoli můžeme být k podobným cenám skeptičtí, jsou-li udělovány v rámci národní literatury, a o to víc, když se taková záležitost odehrává s posvěcením (a dotacemi) evropské byrokracie, na příkladě Emanuelle Pagano je vidět, že dobře definovaný záměr a osvícená porota někdy může pomoct k popularitě i autorům, kteří by jinak své tvůrčí úspěchy slavili s mnohem menším okruhem čtenářů.

Puberťáci v jeskyni
Protagonistka a zároveň vypravěčka románu Les Adolescents troglodytes se narodila a vyrostla jako chlapec, odmalička ale měla se svým pohlavím problém. V dospělosti podstoupí operaci a konečně se stává ženou. Její složitý vztah s bratrem, který se od dětství několikrát proměnil mezi vzdorem, obdivem, oddaností, závislostí a nenávistí, poznáváme z jejího podání v neuspořádaných fragmentech vzpomínání. I celý její příběh čtenář pracně sestavuje z narážek, nedořečených kousků zpovědi, v nutkavé potřebě sdělovaných připomínkách někdejších příkoří, náhle se vybavujících momentech.

Adèle se po určité době po své proměně vrací do rodné vesnice. Najde si tu práci řidičky školního minibusu a deset let žije nepoznána v prostředí, kde jí je dobře a s nímž se cítí svázána. Má vážnou známost, práci, která ji baví, klid od nechtěných otázek. Pak ale shodou různých okolností začne hrozit, že všechno praskne.

Důležitou roli v knize hraje i příroda: skály a hory, a s nimi vítr, déšť, sníh. Krutá, ničivá síla, ale i spásná krása. Kraj působí nehostinně, ale zdejší lidé se s ním dávno sžili. Všechny děti, které Adèle ráno a večer sváží do školy a domů, dovedou stejně jako ona vnímat různé tváře počasí, radovat se z pěkných chvil a snášet nečas. Komunikují spolu někdy překotnými vodopády slov, jindy jen pohledem, gestem.

Adèle pochází z domu, který byl zatopen při napouštění přehradní nádrže. S ním v podstatě zmizel i skoro celý její předchozí život. Na druhou stranu jezero položené vysoko v horách, kam odmalička chodila, zůstalo, a to i se svou rolí úkrytu v ústraní. Paralelou k síle přírody je v románu síla lidí, kteří žijí kolem nás. I ta může být krutá, anebo milá a spásná. Působivé přírodní pozadí text prezentuje přes myšlenky protagonistky Adèle, pro niž je pozorování počasí a krajiny nutnou součástí každodenní rutinní práce. Podobně představuje celou komunitu jedné vesnice roztažené po několika horských svazích: popisuje ji prostřednictvím denodenních kontaktů Adèle se skupinkou „jejích“ školáků. Ti ji někdy rozčilují, jindy potěší, přesto se jim snaží vždycky porozumět. I když její vlastní vzpomínky na obdobné situace a problémy, jaké řeší i oni, už patří minulosti.

Pagano ve svém netradičním příběhu ukazuje svět, jak ho lidé běžně nevidí. Její text je citlivý, emočně vyvážený: nikoho neodsuzuje, ale ani nevynáší. Nenabízí ani patos, ani ironii, ani jakékoli udivené komentáře.

Zvláštní název odkazuje k příhodě ze závěru románu, kdy za sněhové bouře Adèle i se školáky uvíznou a stráví noc v jeskyni u jezera. „Jeskynní člověk“ z titulu ale může připomínat i „pravěké“ předsudky, s jakými přistupujeme ke každému, kdo se vymyká světu, jak jsme ho zvyklí vidět. Nebo k tomu, že zmíněná příhoda s vynuceným pobytem v jeskyni zapadané sněhem a odříznuté od světa způsobí, že se na světlo dostanou i dávno zapomenuté, takřka pravěké vzpomínky...

Citlivou problematiku osobnostní proměny ženy, jež se narodila jako chlapec, Pagano naznačuje subtilní hrou s tvary ženského a mužského rodu, jež zejména na prvních desítkách stran do vět vnikají jaksi náhodně, nehlídaně, nečekaně. Pozorný čtenář bude zaskočen, než pochopí princip téhle sázky; ten méně zaměřený přímo na text si uvědomí, že něco nehraje, asi až později. I tak ale Pagano pořádně otálí, než naplno prozradí, jaký že průšvih se tu řeší. I když jako průšvih něco takového čtenář nejspíš vnímal pouze dosud: s knížkou Emanuelle Pagano si uvědomí, že problém je možná jinde, než ho často vidíme. Tahle Adèle je totiž docela šťastná ženská... Normální ženská.

© Jovanka Šotolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 43 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   46%čtenáři

zhlédnuto 1953x

katalogy

Inzerce
Inzerce