Eva-Marie Liffner se narodila 26. září 1957 v Göteborgu. Dráhu spisovatelky zahájila r. 2001 románem Camera a už druhý román, Imago z r. 2003, byl nominován na nejsledovanější švédskou literární cenu Augustpriset. Následovaly Drömmaren och sorgen (Snílek a smutek, 2006) a Lacrimosa (2011, opět nominace na Augustovu cenu a také na Cenu Severské rady). Společnými rysy děl Evy-Marie Liffner jsou střídání časových rovin, spletitost vyprávění a tajuplná atmosféra, často podpořená fantastickými motivy a detektivními prvky zasazenými do příběhu. Autorka se nechává inspirovat skutečnými historickými událostmi a postavami, zejména umělci. V případě aktuálního románu Lacrimosa se děj točí kolem významného švédského spisovatele první poloviny 19. století C. J. L. Almqvista, jehož rozporuplnou osobnost krásným slohem charakterizuje Ottův slovník naučný:

„Almquist: Carl Jonas Ludwig (*1793 – †1866), básník a spisovatel švédský, pozoruhodný svou plodností a všestranností, jakož i svými zvláštními osudy. Sepsal učebnice nejrozličnějších nauk, mluvnice švédské a řecké, úvahy filosofické a aesthetické, mimo to mnoho románů, novell a dramat. V poetických jeho dílech vadí stálá chorobná snaha po něčem novém, neslýchaném, dodávající jeho slohu a charakterům příznak nepravidelnosti, neklidu. Nejznámějším jeho dílem jest novella Törnrosens bok (1832–51), ve které je sebráno mnoho jeho básní směru romantického. [Almquist] odbyv studia nastoupil dráhu učenou, opustil ji však v romantické snaze žíti v pralesích na hranici norské jako starý bard; ale život ve Vermlandě omrzel ho brzo, i vrátil se do Stockholmu, kde r. 1827 stal se školním rektorem. Nemoha se pro svou výstřednost smýšlení srovnati se svými představenými vzdal se úřadu a zabývaje se nadále jen spisovatelstvím upadal hloub a hloub. Rozpaky jeho byly dovršeny, když pojednou usvědčen z padělání a stíhán pro podezření, že chtěl otráviti lichváře. Uprchl do Ameriky (r. 1851), odkudž vrátil se do Evropy teprv r. 1865 a usadiv se v Bremách zemřel zde již 26. září 1866.“¹

Do češtiny byly přeloženy pouze tři pozdější autorovy novely, jež vyšly r. 1965 pod názvem Jde to. Eva-Marie Liffner se však ve své variaci vrací k jinému Almqvistovu dílu, románu Drottningens juvelsmycke (Královnin šperk), který je podle literárního historika A. Gustafsona „na jedné straně obvyklým hrůzostrašným románem, na druhé však obdivuhodnou rekonstrukcí rokokově líbezné a rafinovaně dekadentní divadelní atmosféry na dvoře Gustava III. Jeho děj se odehrává kolem Almqvistovy nejpůvabnější postavy, primabaleríny Tintomary. Tato nesmírně kouzelná a instinktivně dobrá žena, která však není schopna rozlišovat mezi dobrem a zlem, osudově přitahuje svou zvláštní hermafroditní povahou muže i ženy od dvora. Jejich city však nemůže opětovat a stane se nakonec nevinnou obětí bezohledných a nesmyslných pletich. Almqvistova Tintomara, plná chvějícího se života a okouzlující svou mystickou a subtilní mocí, je zcela rovnocenným protějškem svých literárních předchůdkyň – Goethovy Mignon, Fouquého Undiny, Scottovy Fenelly a Hugovy Esmeraldy.“²

Nevíme, zda Almqvistova Tintomara měla nějaký skutečný předobraz. Eva-Marie Liffner však v Lacrimose dává prostor své představivosti a vychází z možnosti, že tomu tak bylo. Kolem postavy pak konstruuje důmyslný příběh o lásce, identitě a vztahu umění a reality. Perspektivy se zde obracejí: vypravěčkou se stává sama Tintomara, zde zvaná Ros, později (když po jistou dobu vystupuje jako dívka) Rose a úplně nakonec (opět v mužské roli) pro změnu Ross. Motiv hraní rolí se vrací v průběhu celého vyprávění, osobnost člověka je něčím zcela nejednoznačným a proměnlivým, a to nejen u androgynní(ho) Rose, ale i u je(jí)ho učitele, milovaného i nenáviděného Almqvista.

Ten Rose objeví na finském statku, kde dítě-nalezenec žije mezi zvířaty bez jakékoli výchovy. Almqvist, učenec a ctitel J. J. Rousseaua, je civilizací nedotčeným „dítětem přírody“ fascinován a odvede jej s sebou do Stockholmu. Jedná se vlastně o holčičku, ale její identita je mužská i ženská, lidská, ale i zvířecí. Ros cítí vůči spisovateli vděčnost, nazývá jej otcem a věnuje mu svou lásku, zároveň však stále lépe poznává i temnější stránky jeho povahy. Když Almqvist o léta později vydá knihu Královnin šperk, Ros to vnímá jako zradu, neboť spisovatel využil a přivlastnil si nejen jeho příběh, ale i jeho osobnost.

Další důležitou postavou v životě Rose, později zaměstnaného ve stockholmském divadle, je herečka Emilie Högqvistová, jež proslula zejména dlouholetým vztahem se švédským korunním princem. I ji Ros oddaně miluje a i ona mu způsobuje nemalé utrpení. Příběh se dotýká řady dalších skutečných osobností a historických událostí, dojde také na nevyřešenou záhadu Almqvistova života, obvinění z vraždy lichváře, kvůli němuž spisovatel musel uprchnout a do konce života živořit v zahraničí. Kromě toho se ve vyprávění opakovaně objevují narážky na různá Almqvistova díla. Ve Švédsku přitom jde o klasiku, takže sečtělejší švédský čtenář si knihu jistě jaksepatří užije. Méně sečtělý však může mít občas problém s orientací.

Děj je velice rozvitý, mnohovrstevnatý, plný náznaků a symbolů. Jazyk nese místy rysy pastiše, spisovatelka do jisté míry napodobuje jazyk devatenáctého století (včetně například častého využívání francouzských výrazů) i Almqvistův poetický, bohatý, barvami a tóny překypující způsob vyprávění (pro představu můžeme zmínit jisté podobné rysy s tvorbou E. T. A. Hoffmanna). Střídání časových rovin vyžaduje čtenářovu plnou pozornost a k propojení všech vláken dochází až v poměrně nejednoznačném závěru knihy. Atmosféru dotvářejí fantastické a obskurní motivy, knihu lze považovat za autorčinu poctu estetice romantismu (jak se například dozvídáme na začátku, samotný rukopis příběhu byl za záhadných okolností nalezen v Almqvistově hrobě v Brémách na počátku 20. století, kdy proběhl pokus přemístit tělo významného spisovatele z místa jeho úmrtí domů do Švédska).

Ústředním symbolem románu Lacrimosa je bezesporu divadlo, divadlo představující svět a zároveň zobrazení světa jako divadla, života jako role. Masky a kostýmy neodmyslitelně patří k našemu životu, hrajeme-li například roli muže, jsme naprosto odlišní, než když si oblékneme kostým ženy („Brzy jsem si všimla, že i v jiných ohledech se ženy a muži liší – mé vlastnosti, které byly dříve označovány jako rozhodnost, odvaha a chytrost, nyní platily za paličatost, drzost a přemoudřelost – ačkoli jsem byla stále tentýž člověk, jen oblečený v sukni.“)

Švédská kritika knihu přijala velice pozitivně, objevily se však hlasy, které jí vytýkaly přílišné soustředění na působivou formu na úkor příběhu. Sledovat děj není jednoduché, některé epizody nemají zřejmě jiné opodstatnění než pohrát si s určitým motivem z biografie či díla slavného spisovatele. Trpělivost se však čtenáři bohatě vyplácí. Především je odměněn prožitím několika snových hodin v podmanivě vylíčené atmosféře Stockholmu počátku předminulého století.
 

1. Otto, Jan: Ottův slovník naučný. Svazek 1. Praha: J. Otto, 1899, s. 939. ^zpět
2. Gustafson, Alrik: Dějiny švédské literatury. Brno: Masarykova univerzita, 1998, s. 161. ^zpět

Eva-Marie Liffner hovoří o románu Lacrimosa
C. J. L. Almqvist: Drottningens Juvelsmycke online