Noiriel, Gérard: Úvod do sociohistorie

Noiriel, Gérard
Úvod do sociohistorie

ukázka sociologie

Francouzský historik Gérard Noiriel v knize představuje „sociohistorii“. Jejím předním cílem je dle autora studovat „vztahy na dálku“, které díky objevu písma a peněz a vůbec technickému pokroku mohli lidé začít navazovat mimo oblast přímých interakcí. A také má tato disciplína sledovat, jak tento typ vztahů ovlivňuje pouta založená na „vzájemné známosti“.

Gérard Noiriel: Úvod do sociohistorie. Přel. Pavel Sitek, Sociologické nakladatelství (SLON), Praha, 2012. 146 s. Studijní texty; sv. 53.

Od historie knihy k historii čtenářů a posluchačů

Zatímco v předcházejících desetiletích historikové nahlíželi na kulturu hlavně z antropologické perspektivy, sociohistorie se obrátila k sociologii, a to především pod vlivem Rogera Chartiera, který sehrál zásadní úlohu v obeznámení s dílem Norberta Eliase ve Francii.

Řád knih a dopisová republika v období osvícenství

Jedna ze zásadních myšlenek sociohistorie kultury spočívá v nové závažnosti, kterou přisuzuje recepci děl. Vychází z analýz Michela de Certeaua (1980) a Rogera Chartiera (1992, 2005) a ukázala, že čtenáři v období osvícenců nebyli pasivní, neboť po svém přejímali obsahy děl, která četli, a to v závislosti na svém sociálním prostředí, pohlaví atd. Jestliže tedy spisovatel ovlivňuje své čtenáře, recepce děl recipročně ovlivňuje jeho psaní a nová čtenářská publika utvářejí nové texty. Dále se sociohistorie také stále více zajímá o materialitu knihy. Díla totiž existovala pouze v případě, že se stala fyzickými realitami, a jejich formální úprava (způsob, jakým jsou řazeny, zvolené písmo, „layout“) z části určuje četbu. Vztah na dálku, který se ustavuje mezi autorem a čtenářem, je navíc možný pouze díky práci určitého množství prostředníků: editorů, knihkupců, obchodníků, na které se sociohistorie také zaměřila.

Daniel Roche (1988, 2003) zkoumal sítě sociability, které vznikly v závislosti na pokroku v oblasti psané komunikace. Vylepšení dopravních prostředků (cesty a kanály), rozvoj pošty a posílení četnictva rovněž sehrály rozhodující úlohu v šíření těchto vztahů. (Lepetit 1984) Výzkum korespondence mezi „republikány dopisů“ v období osvícenství umožnil Rocheovi sestavit charakteristiky této nové sociability. Pokud si někdo chtěl začít dopisovat s významnou osobou této „republiky“, rozprostírající se v té době po celé Evropě vzdělanců, bylo nutné zaplatit „povolení ke vstupu“, nabídnout určité služby a doufat, že kompenzací za tento vklad bude určité uznání. Takto se spřádaly vztahy moci, které fungovaly jako nové formy „horizontální“ solidarity, vztahy korespondenční rovnosti existující navzdory rozdílnosti postavení, majetku či věku. V tomto kontextu nabyl rozvoj tisku svého plného významu. Noviny totiž postupně zvítězily nad dopisem, protože umožnily komunikovat se širším čtenářským publikem. Z důvodu kontinuity a pravidelnosti vydávání předčil nakonec jejich vliv i vliv knihy.

Čtenáři Honoré de Balzaca a Eugèna Sua

Nastíněný vědecký postup byl na počátku iniciován především historiky osvícenství, avšak nedávno se rozšířil také na 19. století. Relativní demokratizace četby a psaní totiž naznačovala, že zdroje pro výzkum tohoto období by mohly být bohatší a nabídnout možnosti probádání nových čtenářských publik. Nedávné výzkumy korespondence Honoré de Balzaca a korespondence Eugèna Sua s jejich čtenáři ukázaly, že vztahy mezi uvedenými autory a jejich čtenářským publikem se staly méně rovnocennými než v období osvícenství, a to bez pochyby proto, že čtenářské publikum bylo lidovější. (Lyon-Caen 2006) Pisatelé těchto dopisů se identifi kovali s románovými postavami a sdíleli jejich utrpení. Téměř všichni podávali „realistickou“ interpretaci těchto fi kcí a nacházeli v nich reálné problémy své společnosti. Uvedení romanopisci tak sehráli zásadní úlohu v objevení se dobové definice „sociálna“. V době, kdy politické strany v současném slova smyslu ještě neexistovaly, byl spisovatel vnímán jako ten, kdo mluví jménem nešťastných jedinců, jejichž utrpení mohl podle mínění těchto nešťastníků popisovat hlavně proto, že je schopen se postavit na jejich místo. Úspěch Tajností pařížských Eugèna Sua, které vycházely nejprve jako román-fejeton v respektovaném Journal des Débats, lze vysvětlit rozporuplnými reakcemi na toto dílo a intenzitou skandálu, který vyvolalo. Stoupenci konzervativních myšlenek se pohoršovali nad tím, že v popisech společenské spodiny si lid libuje a zároveň dochází k vnuknutí nebezpečných myšlenek. Jiní čtenáři, náležející ke stejnému prostředí, naopak v těchto románech viděli realistickou výpověď o zkaženosti mravů lidových tříd. Dokonce i názory dělníků byly rozdílné. Jedni učinili Eugèna Sua svým mluvčím, zatímco jiní hovořili o cílené manipulaci neštěstí lidu a snaze o velebení fi lantropie jako prostředku k řešení sociální otázky, a to místo politických reforem. Vedle těchto rozdílných názorů daly romány E. Sua u všech skupin čtenářů vzniknout také touze jednat, která se konkretizovala v podobě četných projektů sociální reformy, které byly adresovány spisovateli. Recipročně se spisovatel, aby mohl dále šířit svůj věhlas, musel přizpůsobit obrazu, který si o něm jeho čtenářské publikum utvářelo. V období červencové monarchie, v kontextu poznamenaném radikalizací francouzského politického života, tak přijal profi l „angažovaného“ spisovatele, který se leckdy choval jako mluvčí světa dělníků.

Posluchačky Ménie Grégoire

Vynález audiovizuálních technologií umožnil vznik nových publik založených na interdependenčních vztazích a sdílejících určité množství společných bodů s těmi, které popisují historikové knihy. Slavné vysílání uváděné novinářkou Ménie Grégoire na rádiové stanici RTL mezi léty 1967 a 1981 představuje zásadní etapu ve využívání zdrojů, které nabízejí radiofonické technologie v oblasti mobilizace a vytváření nových publik. Inovace v tomto případě spočívala v telefonických rozhovorech „na živo“ mezi novinářkou a posluchači, vybranými dopředu odpovědnými pracovníky rádia, kterých se „zúčastnily“ miliony osob (hlavně žen) poslouchajících vysílání každý den. Společná charakteristika se čtenáři E. Sua spočívá v tom, že posluchači se identifi kovali s veřejně prezentovanými příběhy. Technický pokrok přispěl k posílení „pocitu reálnosti“, protože od té doby se kontakt ustavoval nikoli prostřednictvím textu, ale hlasu.

Opět lze konstatovat, že působení na dálku prochází především přes působení na sféru emocí. Dopisy těchto posluchačů vyjadřují určitou formu zúčastněnosti, nejčastěji spojenou s naléhavým přáním seznámit ostatní se svým trápením, pojmenovat určitou nespravedlnost, někdy se svěřit s myšlenkami provinění, a to za využití, v případě nutnosti, anonymity, kterou poskytuje vzdálenost. Další společnou charakteristiku s romány Eugèna Sua představuje úspěch tohoto vysílání, který vyústil do různorodých forem recepce, a vznik určitého oparu skandálnosti, který toto vysílání obklopoval. Kritiky byly rozporuplné. Na jednu stranu konzervativci (katoličtí) odsuzovali moderátorku, protože cíleně tepala do tradičních morálních hodnot francouzské společnosti. Na druhou stranu nejvíce zpolitizovaní posluchači (často muži) kriticky hovořili o účelovém používání utrpení lidí na vlnách rádia, neboť se domnívali, že tato utrpení jsou uzavírána do určitého subjektivního rámce, který pak přispívá k jejich depolitizaci.

Avšak ani veřejné osočování Ménie Grégoire nic nezměnilo na tom, že byla podporována vysokým počtem poslucha-ček, které se s ní identifikovaly. Mnoho z nich bylo přesvědčeno, že sama musela prožít velké utrpení, aby podobným způsobem mohla pochopit utrpení ostatních. Každodenní přítomnost hlasu v domácnostech učinila z moderátorky důvěrnici, která tajně vstoupila do intimity rodin. V tomto kontextu je pochopitelné, proč posluchačky vnímaly kritiku adresovanou Ménie Grégoire jako útok na svou vlastní důstojnost. Tento příklad ukazuje, jak si mohou novináři získat své publikum, aby mohli bránit svůj vlastní zájem proti těm, kdo je kritizuje, v tomto případě intelektuálové považovaní za namyšlené a opovrhující lidovou kulturou.

K řečenému se přidává skutečnost, že jakmile moderátorka přicházela s určitou vizí světa, která korespondovala s jejím vlastním sociálním prostředím, přenášela zároveň vědění, které posluchačky mohly používat jako zdroj pro rekonstrukci své vlastní identity a někdy pozměnit svá chování. Ménie Grégoire bez pochyby sehrála významnou roli v šíření feministických hodnot v lidových prostředích. Veřejné označování nespravedlností vůči ženám bylo ve skutečnosti častým tématem jejího vysílání. Není náhodou, že mezi horlivé posluchačky patřily ve velké míře ženy z izolovaných domácností, které obývaly panelové domy na sídlištích, kde anonymita byla každodenním pravidlem. Nicméně byly rozpoznány důležité rozdíly v recepci tohoto druhu vysílání v závislosti na socioprofesním prostředí. Tendence interpretovat skutečnosti na vlnách rádia v termínech štěstí/neštěstí byly výrazné v nejvíce kulturně znevýhodněných prostředích. Ženy pocházející ze středních tříd (především zastávající určitou veřejnou funkci) byly často kritičtější, ale také pohotovější v oblasti občanské angažovanosti. (Cardon 1995)

Antropologie a sociohistorie: příklad Nové Kaledonie

Zkoumání forem dominance plynoucích z privilegia, které nabízí ovládání písma, se věnovali především antropologové. Výzkumy realizované po dobu třiceti let Albanem Bensou (2005) a jeho týmem v Nové Kaledonii názorně dokazuje přínos, který tato disciplína může sociohistorii nabídnout. Tito antropologové ukázali případ extrémního ponížení, kterému byly vystaveny místní populace ze strany těch, kdo měli na počátku monopol na psaní (francouzští kolóni a misionáři). Samotný termín „Kanakové“ byl po dlouhou dobu používán jako urážka, a to i v běžném jazyce. Vědci ve svých výzkumech nedekonstruovali pouze koloniální texty, ale také mytologie „myšlení přírodních národů“, které strukturalistická antropologie prováděla v 50. a 60. letech 20. století. Prosadil se tak historický vědecký přístup, který pečlivě hledal reálné aktéry. Tento přístup ukázal, že Evropané, kteří přišli do Nové Kaledonie v 19. století, zničili dřívější rovnováhu místní společnosti. Formy násilí popisované Evropany jako vyjádření „starobylé domorodé kultury“ byly ve skutečnosti důsledky destrukturalizace sociálních vztahů, za niž byli zodpovědní zejména Evropané. Úloha písma ve stigmatizaci kultury Kanaků vysvětluje, proč Kanakové za každou cenu vzdorovali a usilovali o ústní přenášení vlastní verze své historie. V případě totiž, že by si jejich vůdcové v budoucnu také osvojili prostředky komunikace na dálku, mohli by se angažovat v politických bojích za nezávislost a začít písemně ukotvovat uváděné ústní tradice tak, aby mohly být integrovány do jejich národní paměti.

Fyzické násilí na stadionech ve Velké Británii

Ze sociohistorických výzkumů věnovaných sportovním aktivitám připomenu ty, které byly prováděny týmem sociologů, v jehož čele byli po dlouhou dobu Norbert Elias a Eric Dunning (1986). Určitý počet pozorovatelů odmítl myšlenku, že by sport přispíval k pacifi kaci chování jedinců tím, že evokoval fenomén hooligans a vzestup násilí na stadionech. Výzkum založený na probádání archivů fotbalových klubů ukázal, že násilí ve skutečnosti v průběhu času zcela pozměnilo svou podstatu. Před kodifi kací a profesionalizací fotbalu využívaly lokální komunity fotbalové zápasy k vyřizování vlastních účtů v průběhu krvavých střetů. Dokonce i samotní hráči stáli při těchto konfl iktech proti sobě. Ve 20. století se násilí týká téměř výhradně diváků. Dotyční autoři dále zdůrazňovali, že se nejedná o lineární proces: násilí bylo časté před první světovou válkou, pokleslo v meziválečném období, poté znovu vzrůstalo od roku 1966. Z těchto závěrů vyplynula dvě konstatování.

První se týká ekonomické a sociální konjunktury. Když byli dělníci integrováni do organizací tříd (odbory) a když ekonomické aktivity umožnily velké většině z nich mít zaměstnání, násilná chování měla tendenci ustupovat. Jejich nárůst se tak vysvětluje oslabením struktur autonomních odborových sdružení a ekonomickou krizí, která odkázala mnoho mladých Britů k nezaměstnanosti. Druhý závěr se týká úlohy médií v oblasti chování lidových tříd. Násilí na stadionech se zvyšovalo od roku 1966, protože tisk v tento moment uvedl do praxe nový způsob informování o fotbalu. V popředí zájmu byly černé kroniky problematizující diváky, protože měly přiživovat informace o degradaci „mezinárodního obrazu Velké Británie“ v době, kdy se tato země chystala organizovat mistrovství světa.

Noviny si od této doby navykly posílat své reportéry na stadiony, aby mohly zviditelnit dění nejen na hřišti, ale také na tribunách. Veřejné mínění nabylo dojmu, že násilí na stadionech stoupá, neboť novináři je více zviditelňovali. Tento vývoj se odehrál v kontextu, který byl také ovlivněn vznikem trhu volného času pro mladistvé, rozvojem televizní zábavy a tabloidů. Těmto násilným aktům byla vytvářena „reklama“, kterou často využívali diváci toužící po zviditelnění. Podle výše uvedených autorů novináři „určitým způsobem vyvolali dovršení své vlastní predikce a sehráli důležitou úlohu v rozvoji hooliganismu, tak jak jej známe dnes“ (Defrance 2003: 363) (o sociohistorii sportu ve Francii viz Defrance 2003).

překlad © Pavel Sitek

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2322x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce