Bußmann, Nina: Große Ferien

Bußmann, Nina
Große Ferien

ukázka beletrie zahraniční

Schramm se sám udal. Víc slov nebylo v té příhodě zapotřebí. Ostatně Schramm by nemluvil ani o „příhodě“, ani o „záležitosti“, což se rychle ujalo, nanejvíš o události. Když začaly prázdniny, uklidnilo se to, jeden pátek odpoledne poslední telefonát ze školy, poslední den před velkými prázdninami.

Nina Bußmann: Große Ferien. Suhrkamp, Berlin, 2012, 200 s.

Garáže u sídliště na svahu byly z optických důvodů zapuštěné vedle domů hlouběji do země. Příjezdové cesty vedly po strmých rampách dolů do podzemních hrobek. Do šachet orámovaných z jedné strany zdí, zprava pak příkrými náspy porostlými travou. I v parném létě tam po většinu dne byla tma a chladno. V kamenech se držela vlhkost rosy a nedávného počasí pod psa. Průsvitné předivo řas pokrývalo betonové desky, houby a lišejníky. Pod odtokovou mřížkou dosahovala dešťová voda na šířku dlaně pod úrovní podlahy. Ze spár na dlažbě se drala nezkrotná zeleň. U země přikrčené rozetky trávy, bledé řeřichy a pelyněk se zpeřenými listy, stonky plstnaté. Při okraji rampy, směrem k náspu, bujely hluchavky, bolehlav a se srdcovitými květy kostival.

Na jejich likvidaci jsou vyráběny různé chemické produkty, nejúčinnější je však při odstraňování nářadí a ruce. Schramm používal speciální nástroj s mírně pohyblivou čepelí, oboustranně naostřenou. Nejvíce se podobal srpu nebo motyce. Ostrý konec zaryl hluboko do štěrbiny a opakovanými nárazy a rýpáním uvolňoval kořeny rostlin. Některé výhonky už se pak daly vytrhnout rukou, jiné aspoň povytáhnout přes zahnuté ostří; nakonec ze spáry vyškrábl poslední zbylé kořínky. Nejodolnější kusy, se zdřevnatělými nebo zaklesnutými, těžko přístupnými kořeny, uvolňoval pomocí nože. A mimořádně nedostupná místa dobýval nářadím vlastní výroby. Asi na sáh dlouhým drátem se zahnutým špičatým koncem.

S prací bylo třeba začít včas, ještě před rozbřeskem. To byla nejcennější doba. Dokud se po zahradách válely vlhké mlhy. Panovalo ticho. To bylo nejdůležitější. Žádné zvuky, až na škrábání čepele, jak sjížděla po kameni. Z dálky provoz kamionů na dálničním přivaděči a v půlhodinových rozestupech svištění vlaků po kolejích v údolí. Na sídlišti spali psi a rolety zůstávaly spuštěné. Většinou ne zcela. Na venkovní parapet těsně nedoléhaly, zůstávala škvíra aspoň na šířku dlaně. Za tenkými závěsy se nic nepohnulo, leda vlásek se snesl na nabíranou látku a v kuchyních vibrovaly ledničky. A kdo už v tuto hodinu nemohl spát, přesto ještě nevycházel z domu. Ležel a naslouchal a čekal, ležel a díval se na orchidej na parapetu. Odehnutý, pod vahou květů svěšený stonek, podpíraný několika tyčkami a svorkami. Až příliš často takhle Schramm lehával, vyčkával se semknutými rty, až se ráno vyšplhá nahoru na kopec. Na zádech, ruce vedle těla, ramena povytažená, tiše bystřil a naslouchal zvířatům. Prskajícím kočkám a křiku sýčka. Od nedávna divokým prasatům. Přeběhlíci se probíjeli houštím u tenisových kurtů a mířili nahoru přes lesní školku. Množili se, rychle, protože neměli nepřítele. Viděl jejich stopy. Školka byla z velké části značně poničená, nakupené hromady země, celé keře udupané. Půda rozrytá. Slyšel jejich dusání a mlaskání, praskání mladých remízků pod jejich kopyty. Sluch měl vytříbnený. Až příliš. Co z toho člověk má? Ležet a naslouchat, než se dá zvěř na ústup, než lidé ožijí. Jako by nemohl využít bdění k tomu, aby přiložil ruku k dílu: každopádně ho to mockrát napadlo.

Nejlépe se pracovalo vkleče, opírat se o ruku a druhou mít volnou, taková trojnožka. Mnozí mají za to, že plení poškozuje kříž a páteř, ale tak to není. Záleží na správném rozložení zátěže. Musí se klečet, sedět v dřepu na špičkách nebo na patách, jinak to nejde. Většina lidí se obává nepohodlné pozice, a tak si berou na pomoc nějaké náčiní, když je třeba odstranit nežádoucí porosty: ale o tom si Schramm nikdy nemyslel nic dobrého. Dodržoval pravidelné přestávky, výhýbal se jednostranné zátěži, nikdy žádné potíže neměl, bolest nikdy necítil.

Důležité bylo nespěchat. Od toho se odvíjelo téměř všechno. Ze zbylých kořenů zůstavších v hlubinách štěrbin se snadno tvořily nové výhonky a nežádoucí porost vyrašil nanovo. U mnoha rostlin to byla otázka pár dní. Sotva dospěl na konec obdělávané plochy, hned aby v dohledné době začínal znovu od začátku. Tomu se nedalo zabránit. Ale ještě otravnější byla práce navíc, která vznikala v důsledku zdánlivě nepodstatné nedbalosti. Když nebyl od začátku důsledný, když tu a tam, třeba v bezděčné naději, že to vše přece jen může o něco zkrátit, přehlédl nějaké stéblo nebo i celou rostlinku. Spěch jenom škodil. K většině chyb docházelo nikoli pro neschopnost, ale nedostatkem koncentrace. Je lepší, když se včas udělá přestávka. To se samozřejmě snáz řekne, než udělá. Předsevzal si vyplít celou příjezdovou plochu, a nejpozději do víkendu by chtěl mít hotovo, protože ani na tyto úkoly, ať jsou jakkoli obtížné, není více času než na kterékoli jiné. Příroda má svůj vlastní rytmus a nebere ohledy, neptá se, jestli jde člověku práce od ruky, anebo by se do ní radši pustil až zítra! Tím méně pak malý oplocený kousek, jenž je pro nás zahrádkou. Tahle zahrádka je krásná, myslí si kolemjdoucí, ovšem taková krása není zadarmo, je to krása, jež vyžaduje ustavičnou péči, a jen každodenní pohrabování a vyškrabování, okopávání a pletí ještě nic neznamená, krásná zahrádka vyžaduje ustavičné přemýšlení a plánování, propočítávání a uspořádávání; rozhodnutí, jež je třeba provést několik týdnů předem. O tom půvab okrasných květin nic neví a ani vědět nesmí. Ke každé kvetoucí nádheře patří někdo, kdo ji stvoří, postava zahradníka, zarostlého mužíka opásaného zástěrou, a ten je tak ošklivý, že se na něj člověku nechce ani podívat. Ale tak to musí být. Záhony růží potřebují pohnojit vápnem, vistárie zastřihovat, cibulky jiřin včas před nástupem podzimu vyhrabat ze země a uskladnit na suchém místě. Dny peláší, a čím víc se tomu člověk brání, tím pádí rychleji. My rovnáme, aby vše padalo, abychom zas rovnali a ihned... Zní to smutně, ale jak je to krásné, a pro nikoho to nesmí být výmluva.

Na později počítal s návštěvou, odpoledne očekával bratra Viktora. Před několika dny zvonil telefon; a Schramm by ho málem promeškal. Záleželo na směru větru, ale i když měl vyzvánění nastavené na nejvyšší hlasitost, nebyl telefon slyšet do každého kouta zahrady. Už kolikrát měl podezření a spěchal do obývacího pokoje, ale když chtěl zvednout sluchátko a odpovědět, nic už se nedělo. Nanejvýš děti, které si dělaly legraci, mlčely do telefonu, vzdychaly, smály se přes šátek uvázený kolem sluchátka. Občas zaměstnanec nějaké firmy, která prováděla anketu nebo nabízela zboží ke koupi. Schramm si na telefonáty dávno odvykl. Nejpozději od příhody s Waidschmidtem s tím naprosto skoncoval. Sem tam pomýšlel na to, že telefonní přípojku odhlásí, anebo ještě lépe, bez odhlášení vytáhne zástrčku ze sítě, přístroj omotá kabelem a na půdu s ním. Aby volajícímu neznělo u ucha rytmické vyzvánění, nýbrž rozechvělé pískání, pronikavě znějící tón, co už vibruje kolem bolestivé frekvence.

Po příhodě s Waidschmidtem telefonátů samozřejmě přibylo, po příhodě s Waidschmidtem to vlastně teprve začalo, pravidelné a systematické vyzvánění, po příhodě s Waidschmidtem měl po několik odpolední sotva půl hodinky klidu. Vyjadřovat se k obscénní šuškandě a perverzním vtipům, k vážně míněným výzvám, protože ničím si neuškodí víc než svým mlčením, svým mlčením do toho zabředne čím dál tím hlouběji.

Opak je pravdou. Pokusit se uvést věci na pravou míru nepomůže, mnohem spíš uškodí. Člověk o tom nesmí přemýšlet! Příkladů je celá řada. Jakmile je nějaký obraz na světě, řečmi už ho člověk nenapraví, a čím bude věcnější a bude odkazovat na fakta, tím větší bude nedůvěra, čím víc se člověk bude snažit o přesnost, tím nevraživěji na něho budou hledět: Namočil se, budou říkat, co mu zbývá! Kdyby tak lidé chtěli trvat na faktech.

Schramm se sám udal. Víc slov nebylo v té příhodě zapotřebí. Ostatně Schramm by nemluvil ani o „příhodě“, ani o „záležitosti“, což se rychle ujalo, nanejvíš o události.

Když začaly prázdniny, uklidnilo se to, jeden pátek odpoledne poslední telefonát ze školy, poslední den před velkými prázdninami. Kabel od sluchátka omotaný kolem ukazováčku, stál v obývacím pokoji vedle stolku s telefonem, díval se do zahrady ponořené v odpoledním stínu, kypré a bujné v náhlém odlesku světla při padajícím soumraku. U okna se ještě drželo lepkavé polední vedro, ale jižní slunce už se přehouplo za hřeben hor, když ředitelka volala, aby se zeptala, jak se věci mají, pozdě večer v poslední den před velkými prázdninami. U sousedů se grilovalo, přes trávník se nesl jejich smích a kouř. To už Schramm dobrý měsíc nechodil do práce. Ale rozhodně neztratil přehled! V den, kdy se to stalo, sázel orlíčky. To si ještě pamatoval, a teď už vadnou. Na tom je jasně vidět, jak ubíhá čas, spíš než v obrázkovém kalendáři z lékárny, kde se značí každý uplynulý den. Schramm si ovíjel kabel kolem prstu tak těsně, až mu v něm začalo tepat. Trávník nikdy nebyl v lepším stavu. Naběhlá jizva trávy, vyklenutá mezi udržovanými okraji, černými záhony, plazila se severním směrem pod široce rozepjaté větve stříbrných jedlí, jež zakončovaly obdělávanou usedlost, dýchaly lesní stín severního svahu, jeho chlad. Po pravé ruce se z kouta draly zakrslé jalovce, pivoňky, ty nepřestávaly kvést – vyrazily pozdě, zato s vervou, rozvily v květnu a ještě krátce před velkými prázdninami pukala krvavě rudá poupata, květy velké jak kočičí hlavy, zářivé chocholky rozeseté ve stínu stříbrných jedlí na záhonu ve tvaru ledviny posazeném ve zlatém řezu na ploše trávníku.

Nevrátím se, řekl Schramm. Sám nevěděl, proč mu při těchto slovech bylo smutno. Bylo to jasné, od začátku. Stalo se to o druhé velké přestávce, dobrý měsíc před vysvědčením, když s kufrem a kabátem vstoupil do ředitelny. Pootevřeným oknem sem doléhalo výskání a ječení dětí ze dvora, řinčení, když fotbalový míč narazil do sloupku branky, když se Schramm v kabátu, kufr před břichem, postavil před ředitelský stůl a sdělil, že dnes musí odejít dřív, protože mu není dobře.

Bylo to od začátku jasné, a jasně a odhodlaně k ředitelce i mluvil, ničím nerušen, ani větrem, o němž někteří říkali, že vane ústavem od jejího nástupu do funkce, vane před ní, kdykoli ve svých tenkých šatech prochází po chodbách školní budovy a její vlasy jako hřebíky se v rytmu jejích kroků nadnášejí a klesají kolem spánků. Ještě ten den dopoledne začal sázet orlíčky, nebylo nač čekat. Cibulky už měl, musel je jen zasadit. Záhonky dlouho uhraboval. A znovu si pomyslel, že tyto práce, jež byly přece pouhými přípravnými pracemi, pouhými přípravami, jsou mu milejší než vlastní, hlavní práce. Když byl důkladný, když rukama dělal stále totéž, zmizel ve svých pohybech a zmizel svět kolem něj. Druhý den ráno sepsal dopis.

Nenechal se vyšetřit, nedbal na opakované výzvy. Přečtené dopisy schraňoval, na okenním parapetu v kuchyni, vkládal je mezi malý tranzistor a hmoždíř, který používal na roztloukání vyvařených skořápek od vajec. Z prášku pak vyráběl odvar na hnojení. Bylo to poprvé, co ani po opakovaných výzvách neuposlechl nařízení vydané přece z dobrých důvodů. Mluvilo se o něm, to je každému jasné, i když se nic nedoslechne. Snadno se domyslí. Znal přece dobře sborovnu, až po nejzadnější vykachličkovaný kout, kde se těsně u dřezu napouštěla do nastavených učitelských hrnků uvařená káva z nádržky, když dlaní zmáčkli víko. Jednoduché to s ním, říkalo se, nebylo nikdy, bez ženy, bez dětí, bez rodiny až na matku, a ani psa neměl. Není tak složité představit si, kolik se toho napovídalo o něm a o matce, o něm a o Waidschmidtovi. Je snadné domyslet si, k jakým závěrům to vedlo, jaké domněnky zaznívaly, je to nabíledni. Až příliš. On každopádně věděl, že tak, jak lidé tu příhodu viděli a jak v ní viděli jeho, že tak to nebylo: komu by takové vědomí nepřinášelo určité potěšení, tichý triumf. Když mu několik dní před velkými prázdninami sdělili, že bylo zahájeno řízení o jeho předčasném odchodu do důchodu, nevznesl námitky.

video autorské čtení

Překlad © Jitka Nešporová
český překlad ukázky vznikl pro literární festival Literatura v parku pořádaný Pražským literárním domem autorů německého jazyka
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství a PLD

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1952x

katalogy

Inzerce
Inzerce
Inzerce