Jedna

Je fascinující, jak náhody, shody okolností a situace pletou cop našeho osudu.
Zanedlouho zazvoní zvonek u mých dveří, v bačkorách vyjdu přes práh a nikdy už se do svého nově pronajatého bytu nevrátím. A věty, které ten den vyslovím, budou poslední. Právě ten den, druhý den po mém návratu do země, jsem neměl co dělat. Prostě tak. První den jsem měl co dělat, ale druhý ne, nic moc.
První den jsem zastrčil klíč do zámku, který se ukázal být nesprávný. Klíč, ne zámek. Ne ten klíč, ale tamten. Od tamtoho bytu, odkud jsem odjel, a ne od toho bytu, kam jsem přijel. Bil jsem hlavou do dveří. Aby mě to zabolelo, abych zapomněl na to, kvůli čemu jsem hlavou do dveří tloukl. Zapomněl jsem, ale ne úplně, nechal jsem kufry u dveří a šel pro zámečníka. Zámečník mi při otevírání dveří řekl, abych tam nevzal klíče odtud, protože takový dvojí život jako ten můj, to je jako dvě boule na jedné hlavě. Čímž mě ukrutně udivil, protože jak to mohl vědět, že mi hlava praská?
Pak, toho prvního dne, poté, co jsem vešel do bytu, jsem si vypral. Ačkoliv jsem nemusel. Chtěl jsem vzdát čest faktu, že jsem uvnitř. A prádlo jsem pověsil na balkoně, i když se mi to protiví. Ale chtěl jsem vzdát čest tomu faktu.
A druhý den nic moc. Co dělat. Po probuzení jsem otevřel oči. (Opačná situace se mi nezdá být možná.) A takto otevřené jsem je nechal. A ležel jsem a díval se na strop. A ptal se sebe sama, co já tu pod tím stropem, cizím, dělám. Cítil jsem se jako červ. Což mě ovšem nezarmoutilo vůbec, konečně nějaký podstatný důvod, pomyslel jsem si, spálit ho. A tak jsem něco vypil, pak trošku telefonoval. Těm, se kterými jsem si hrál. Abychom se setkali, například tam, kde jsme tahali čluny.
U Odry, když jsme byli malí, kdysi-ach-kdysi, na neviditelných šňůrkách. A házeli kameny, kdo nedohodí na protější břeh, umře jako první, pamatuješ, kámo? Jeden si pamatoval, ale neměl čas, druhý čas měl, ale nepamatoval si.
Říká se, že nikdy nevstoupíš do téže řeky. Já vstoupil. Ale co na tom, když všechno odnesly víry času. A voda, kdysi hluboká, mi sahala po lýtka. A když jsem v ní stál, vypadal jsem jako pomník nějaké zamyšlené volavky.
Seděl jsem tedy sám, doma, toho druhého dne. A člověk sám doma, jak říká moje matka, kterou s ohledem na dva větné členy zkracuji na „MM“, člověk sám doma, jak říká MM, je jako růženec bez otčenáše. Nebo opačně. Sedl jsem si ke stolu, podíval jsem se na stopy po zubech do něj zakousnutých, no a co? Jak dlouho se dá dívat na stopy po zubech do něj zakousnutých? Tak jsem si začal zpívat, ale jak dlouho se dá poslouchat vlastní hlas? Pomyslel jsem si tedy, co se třeba zabavit svýma rukama? Ale co, umýt si je? Jeden takový už je z nudy myl, třikrát za sebou, tak co? No tak jsem si ostříhal nehty, nejprve jsem si ostříhal nehty na rukou, pak jsem si ostříhal nehty na nohou, ostříhal jsem si, krátce řečeno, všechny nehty, které mi z těla vyrůstají, no a co, co dál? Dále, abych se dozvěděl, jak se tak asi daří mým nohám v botách, namazal jsem si obličej krémem na boty. A s tím obličejem jsem se postavil před zrcadlo. Černý krém všude kolem mi vybělil zuby uprostřed. Co kdybych se vyglancoval a takhle sváteční se vydal na nákupy? Protože doma nic nebylo a od svého návratu do země jsem ještě nic nejedl. Ačkoliv MM je v tom stejném paneláku, dvě patra pode mnou. Dala mi svůj byt a přestěhovala se do přízemí, kvůli výtahu, který jednou funguje a dvakrát ne. Ale co z toho, že bydlí ve stejném paneláku, když celý den spí? Celý den spí a v noci nespí. Ve dne má noc, v noci den. Sousedům říká brzy ráno „dobrou noc“, pozdě večer „dobrý den“. Jí se to tak líbí, žít po druhé straně života, říká. Jít na ten nákup, nebo ne? A co když mě někdo pozná? Ale kdo? Kdo by měl? Sotva jsem se vrátil a vybalil okna, aby se mi holota ze sousedního paneláku skrz kufry nedívala do záclon. A kromě toho přece, teď kvůli těm mým v zrcadle bílým zubům, které náhle, poprvé, ztratily kontext obličeje.
Mého.