Rakusa, Ilma: Moře moří (Vzpomínková pasáž)

Rakusa, Ilma
Moře moří (Vzpomínková pasáž)

ukázka beletrie zahraniční

kdo byl otec? Když zemřel, nezůstalo po něm nic osobního. Žádné dopisy, žádné rukopisné poznámky, nic. V jeho pracovním stole byly klíče od auta se stříbrným tereziánským tolarem, v zásuvkách ležely pečlivě srovnané bankovní výpisy a potvrzení o pojištění. Žádné nesplacené účty. Všechno průhledné, srozumitelné, korektní. Čísla, malá, velká. Abstraktní vesmír.

Ilma Rakusa: Moře moří. (Vzpomínková pasáž). Přel. Alena Mrázková. ARCHA, Zlín, 2011, 372 s.

I.
kdo byl otec?

Když zemřel, nezůstalo po něm nic osobního. Žádné dopisy, žádné rukopisné poznámky, nic. V jeho pracovním stole byly klíče od auta se stříbrným tereziánským tolarem, v zásuvkách ležely pečlivě srovnané bankovní výpisy a potvrzení o pojištění. Žádné nesplacené účty. Všechno průhledné, srozumitelné, korektní. Čísla, malá, velká. Abstraktní vesmír. Papírové desky, růžové, citronově žluté, v barvě myší šedi, všechny bez poskvrny, bez zlomů, bez vůně. Zajistil nás na mnoho let dopředu. Taková byla jeho nezištnost.
Přivoněla jsem k jeho šatům. Tiše visely ve skříni. Sloupce šatů stejné jako sloupce čísel. Mírně roztřepený rukáv svetru mne potěšil stejně jako rozšlapané kožené pantofle na dně skříně. Téměř jsem k nim pocítila sympatii. Nikdo by nemohl být bezelstnější. A přítulnější. Před němým houfem kravat jsem se obrátila na útěk.
Chtěl. Chtěl něco ze svého života popsat, protože jsem ho o to požádala. Pro potomstvo, řekla jsem. Zabýval se tou myšlenkou tak dlouho, až už bylo pozdě. Spadl ze židle a zůstal ležet. Aniž by na papír zanesl byť jen jediný řádek.
Venku hluboký prosinec, z holých stromů kape mokrý sníh. Každá větev se zřetelně rýsuje, zahrada se prosvětlila. I minulost se prosvětlila. Je obnažená na kostru a vztahuje ke mně vzpomínky – snůpky routy s několika planoucími listy.
Když otec poslouchal hudbu, držel hlavu nakloněnou ke straně jako pták. Seděl v modrém ušáku, já v béžovém. Nemluvili jsme. Ponořili jsme se do Brucknerovy Sedmé. Občas vztyčil hlavu, jako by pro něj byla příliš těžká, příliš těžká myšlenkami. Proud svých myšlenek znal jen on sám. Byl to proud, který k němu plynul z daleka a vedl kdoví kam. Nejlépe se pojil s hudbou, aniž by prozradil svůj pramen.
Otec byl mlčenlivý i nebyl. Otevřený i uzavřený zároveň. Byl velkodušný, nad míru odvážný, ne ješitný, pevný jako strom. Malý, drobný muž, jemuž čtveráctví koukalo z očí. Patos mu byl cizí stejně jako pompéznost katolické církve. Osvobozující sílu nacházel v hudbě a v přírodě.
Někdy jsem s ním sdílela jeden prostor. Když jsme mlčeli tak svorně, až se náš dech sléval. Při Brucknerově Sedmé, při chůzi kaštanovým lesem. S nikým jiným jsem mlčení nevydržela, dostávaly se do něj falešné tóny, budilo rozpaky. S tátou jsme toho byli daleci. Naše mlčení hovořilo. Šli jsme. Z Bonda do Castasegna, po Římské cestě. Štěrk skřípal pod botami, z vrcholků zněl křik ptáků. Bujná zeleň ve všech odstínech. Mezi tím šeď kamenných bloků, porostlých mechem. Šli jsme svižně, nepronesli jsme ani slovo. Zastavili jsme na palouku. Hory nám vystoupily před očima – vroubený horizont v klouzajícím světle. Pak nás zase pohltil les. Rostly tady vysoké jedle a osamělé kaštany a cesta stoupala. Stále jsme svižně kráčeli jakýmsi chladným tunelem. Voněla tu pryskyřice. A pak jsem ho náhle oslovila. Vyprávěj, tati, o tom, co bylo tehdy. Tak, uprostřed lesa, bez přípravy. Nevypadal překvapeně. Během všedních dnů se času nedostávalo a v přítomnosti někoho dalšího jsem se ptát nechtěla. Teď to bylo, jak má, i když jsme dýchali zrychleně.
Už na škole jsi psal levicové články?
Považoval jsem to za svoji povinnost.
Obešlo se to v roce 1933 v království Srbů, Chorvatů a Slovinců bez trestu nebo důtky? Můj otec, který se mnou souhlasil, ale který jakožto gymnaziální profesor v Mariboru nemohl zastávat žádné extremistické názory, mne upozornil na všechna rizika.
Vzal jsem je v potaz.
Nehrozilo vyloučení ze školy?
Kdybych přidal na aktivitě, tak snad.
Složil jsi tedy maturitu a odešel do Lublaně?
V Lublani jsem studoval chemii a absolvoval v roce 1940 u profesora Samce, který nechal moji diplomovou práci otisknout v nakladatelství De Gruyter v Berlíně. Hned jsem dostal nabídku na místo asistenta na záhřebské Technické univerzitě, a to u Vladimira Preloga, pozdějšího nositele Nobelovy ceny. Kdybych ji byl přijal, padl bych hned do rukou ustašovcům, zatímco Prelog přesídlil do Švýcarska. Dobře, šel jsem tedy do Budapešti.
Co jsi dělal v Budapešti?
Vyvíjel jsem pro firmu Dreher/Hagenau metodu, jak vyrábět z droždí vitamíny.
Zajímavé.
Firma se stala válečným podnikem. Pak jsem se seznámil s Emilem Wolfem. Dal mi výzkumnou zakázku a dostal mne tak z úzkých. V téže době jsem navázal taky kontakt s Jovanovičem ze Srbska.
To jméno jsi už jednou zmiňoval.
Jovanovič byl ve styku s vlivným Moldoványim a zastupoval u švýcarské ambasády zájmy jugoslávských občanů. Dostal jsem švýcarský pas. K Jovanovičovi jsem zavedl některé ze svých židovských krajanů. Pomohl jim dostat se na lodích plujících po Dunaji tajně až do Jugoslávie a zachránit se.
Byl jsi mimo nebezpečí?
To se nedá říci. Už jsem chodil s tvou matkou, když mne zajaly Horthyho gardy a internovaly mne na týden v Csáktorné. Mysleli si, že mám zbraně a spojení na protitovské partyzány z Muraszombatu. Osvobodili mne díky Jovanovičovi, resp. Moldoványimu.
Kdy ses dostal k mámě do Rimaszombatu?
Ve třiačtyřicátém. Měl jsem s sebou svůj švýcarský pas. Němci ho respektovali. Když jsem se jednou vracel do Budapešti, doneslo se ke mně, že mne hledali maďarští nacisté ze strany Šípových křížů. Svou dopsanou dizertaci jsem předtím svěřil do úschovy jistému Farkasovi. Uveřejnil ji později pod svým vlastním jménem. Dům, v němž jsem ještě měl uloženy svoje věci, nedlouho poté vybombardovali. Z trosek jsem zachránil pár knih a fotek. To je všechno.
Hlavně že jsi zůstal na živu.
Naživu, i když bez doktorátu.
A Rimaszombat?
Frontová linie probíhala uprostřed města. Němci zničili vodovody. Pod silnou dělostřeleckou palbou jsem šel pro vodu. Když přišli Rusové, chtěli ze všeho nejdřív hodinky – „Davaj časy!“ – a alkohol. Pili dokonce i líh z lékárnických baněk, v nichž se uchovávají vzácné fety.
A pak?
Pak válka skončila. Tys přišla na svět. O rok později jsme my přišli do Budapešti.
Nelitoval jsi toho?
Ne. Seznámil jsem se s Misim. Misi byl velmi inteligentní, i když komplikovaný. Bojoval jako důstojník britských tajných služeb v Egyptě proti Rommelovi a přivodil si tam těžké zranění ramene, které ho trápilo. Přesvědčil mne, abych podporoval Tita. Později jsme spolu založili v Terstu firmu „Interexport“. V roce 1951 jsme přeložili její sídlo do Curychu.
Na Misiho si pamatuji. Silný melancholik. Nevzal si v Londýně život?
Ano. Jeho žena ho o dvacet let přežila. Měla mnohem silnějšího ducha.
Proč Curych?
Chtěl jsem do Švýcarska. Jenomže Švýcarsko nechtělo nás. Seděli jsme už na zapakovaných kufrech směr Londýn, když se to na poslední chvíli přece jen podařilo.
Měl jsi štěstí.
To nepopírám.
A Tito?
Nějakou dobu jsem pracoval na jugoslávském konzulátu. Pak ve mně začala Titova politika budit podezření. Nemohl a nechtěl jsem jeho režim podporovat. Zřekl jsem se ho. Odměnou nám byla ztráta občanství.
Žádné kompromisy, v tom tě poznávám.
Kompromisy by mne zabily.
Když mluvil, získávaly jeho oči smělý lesk a hlas zněl mladě.
X-krát jsi unikl smrti, řekla jsem.
Byly i těžké časy, pronesl zamyšleně s hrdostí.
Hleděla jsem na něj. Vlastně jsem k němu vzhlížela. Měla jsem k tomu důvod.
Pořád dokola: Jak by život probíhal, kdyby. Půjdeš-li na křižovatce doleva, dožene tě ježibaba; půjdeš- li doprava, dojdeš k moři, kde na tebe čeká loď.
Nelamentuji. To mi otec, který nikdy a nikde nelamentoval, beze slova vyhnal z hlavy. Jenom kladu otázky, ve větším spěchu, než jsem s to odpovídat. Půl života za železnou oponou, co by to ze mne udělalo? Kapuci do čela a… V londýnském řadovém domku bez samovaru, s remingtonkou – i to je jedna možnost. Nemělo to být.
Co se tedy skutečně muselo stát?
Cesta vedla z lesa ven, stala se stezkou, která se v širokých serpentinách stáčela dolů. Strmé zatravněné svahy s malými chlívky, před nimiž se popásaly kozy. Hluboko dole jiskřící kovové střechy Castasegny. Odněkud znělo bimbání, v dáli šuměl potok. Tam probíhala hranice.
Šli jsme teď za sebou. Táta, čepici nasazenou, čas od času ukázal rukou na nějaké zvíře nebo rostlinu, nebo zůstal s údivem stát. Neodnaučil se žasnout. Ani žasnout nad tím, že v osmdesáti prochází touto horkou krajinou.
Čtyři z jeho kamarádů ze studií zahynuli v Mauthausenu. Dva seděli v Goli Otok. O mnoha nevěděl, kam je osud zavál. Misi svůj život ukončil sám. A ti, kteří přežili, v Budapešti nebo Lublani, si v sobě těžce nesli své vzpomínky.
I otec si nesl své. Ve snech, které se mu pravidelně vracely, ho pronásledovaly obavy. Máma říkala: Uprostřed noci se posadí, těžce oddechuje, zalévá jej pot. Upokojí ho, když ho vezmu za ruku.
Krávy se pásly na rovných lukách nad Mairou, která se šuměním tekla směrem na Itálii. Zpátky jsme šli mlčky, provázeni svými myšlenkami.
O tři a půl roku později zemřel. Jeho nemoc, podle statistik vzácná a vyskytující se prakticky jen v Japonsku, se jmenovala Rosai-Dorfmanova choroba.
Obrazy a scény se vynořují: Jak dennodenně na dvě hodiny mizel za novinami, nedostupný, odtažitý, ale svým způsobem vtažený do světa. Jak si stěžoval na srdeční bolesti a jak má dětská představivost srdce umisťovala do blízkosti pohlavních orgánů. Jak přenášel dítě: z domu do auta, z auta do domu, celý ten cikánský cirkus. Jak mne neúprosně opravoval při hře na klavír, kdy z druhé strany pokoje znělo: Špatně. A tento výkřik mi pronikal až do morku kostí. Jak znalecky dekantoval Bordeaux.
Jak při telefonování hned přecházel k věci – jen žádné plané tlachání. Ty mě máš ráda nejkrásněji, prohlásil jednou. Nejkrásněji, ne nejlépe. Nechala jsem si to pro sebe.
Měla bych ho nazvat pragmatickým? Věřil v řešení a hledal je. Od nejasných oblastí pocitů, které se vymykaly racionálnímu přístupu, si udržoval uctivou vzdálenost. Mluvili jsme o tom i o onom, často o politice, ale takřka vůbec o pocitech. V tom byl nesmělý, trošku bezmocný a nemotorný. Zapíral se. Což neznamená, že necítil, co se s člověkem dělo. Možná se obával vlastní intuice a vlastní zranitelnosti.
Nebyl váhavý, nerozhodný. Když jednou spatřil ve vesnici auto se slovinskou poznávací značkou a stálo na tomtéž místě ještě po pěti dnech a po značné průtrži mračen, věděl, že se horolezcům něco přihodilo. Zpravil záchranáře. Vrtulník prohledával Piz Badile, dokud nenalezl na pověstné severní stěně červenou známku života: někdo mával vlajkou nebo šátkem. Záchrana byla komplikovaná, ale úspěšná: pár slovinských horolezců, překvapený zimou a sněhem, po třech dnech bivakování vyvázl s omrzlinami. V novinách figuroval jako hrdina i otec, jenom tomu nepřikládal žádnou váhu. Od té doby jej s mladými Slovinci pojilo přátelství. To se počítalo. I to, že přijeli znovu, aby zlezli tuhle horu až na vrchol, tu obtížnou nádhernou horu.
Sníh padá, taje, znovu padá, na vše, bez rozdílu. Zbělel dřevěný plot, louka. A svět ztichl, jako by na něj někdo položil dusítko.
Jak to bylo tenkrát. Z nicoty se ozvalo volání. Otec řekl jen: Pomlouvali nás. Kurzmeyer, ten starý nácek pod námi, nahlásil policii, že jsme podezřelí, že nás navštívili nějací Jugoslávci. Komunistické podvratné živly atd. Nikdy jsem otce neviděla tak rozzuřeného. Člověk si s obtížemi v nejvyšší nouzi najde místečko v demokratickém Švýcarsku, doškrábe se až do Curychu, a pak tohle. V bytovém domě, v roce 1960. Z roztrpčení koupil bez dlouhého rozmýšlení malý rodinný domek, i když to značně převyšovalo naše možnosti. Aby měl pokoj od pomlouvačných sousedů. Aby mohl žít důstojně.
Jinak nebylo co skrývat: Východ jsme si táhli s sebou jako zavazadlo. S původem, dětstvím, s vůněmi a tlustými švestkami. S hnědým uhlím a obavami a parními lokomotivami a následnými útěky. Přicházeli jsme ODTAMTUD a nikdy jsme spojení definitivně neuťali. Spojení s vinohrady mezi Podgorci a Jeruzalémem, s přáteli na Drávě a Muru, ani s vrchy Rimaszombatu, který se teď oficiálně nazýval Rimavská Sobota. Režimy byly jedno, topografie druhé. Jazyky, jídla, gesta. Abeceda pocitů. Otec svůj život dlouho počítal ve slovinštině. Slovinsky nejspíš vedl i své vnitřní monology. Vím o něm příliš málo.
Jako mladý hrál na cello.
Rád jedl vařené hovězí, palačinky, pampeliškový salát s brambory a dýňovým olejem, čerstvé středomořské pražmany zlaté. Víno nesmělo chybět. A po jídle párátko.
Principy? Ano. Dogmata? Žádná. Seneca mu byl milejší než Bible. A nejmilejší mu byla hudba, nejefemérnější ze všech umění.
Zrozený ve znamení ryb. Něžný, nepochopitelný.

Překlad © Alena Mrázková
ukázka je z knihy Moře moří
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Archa

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2839x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce