Kuchařka
Popescu, Simona: Exuvii

Kuchařka

Nejdobrodružnější kniha, jakou jsem kdy četla, nebyla žádná knížka pohádek nebo některý z románů Julesa Verna, ani Člověk obojživelník nebo Tři mušketýři, Tři mušketýři po dvaceti letech, Fausta, Královnin náhrdelník či Hrbáč, ba ani Dobrodružství Gorgona Pyma, Magellanova cesta, Expedice Kon-Tiki nebo Svět ticha.

Nejdobrodružnější kniha, jakou jsem kdy četla, nebyla žádná knížka pohádek nebo některý z románů Julesa Verna, ani Člověk obojživelník nebo Tři mušketýři, Tři mušketýři po dvaceti letech, Fausta, Královnin náhrdelník či Hrbáč, ba ani Dobrodružství Gorgona Pyma, Magellanova cesta, Expedice Kon-Tiki nebo Svět ticha. Nestala se jí ani žádná z té spousta brožovaných knížek sci-fi, které jsem prolistovala a hned zase odložila, ani kniha o dracích, sedmihlavých saních a princeznách, dokonce ani ta překrásně ilustrovaná knížka s básněmi o květinách, ze které si jasně pamatuji jen to, že byla nádherně lesklá, voněla jako ovocná žvýkačka a já ji pokládala za nejúžasnější slečnu mezi knihami.

Nejpodivnější kniha, kterou jsem četla ve věku, kdy si člověk z knih mnoho nepamatuje, neměla žádný děj a žádné postavy, ale vzbouřila ve mně všechny smysly, probudila představivost a – dnes bych řekla – i svědomí. Cosi v ní mě prostě nutilo, abych se bouřila, přemýšlela, vyvozovala závěry a děsila se z toho, že se někdo při svém zvířeckém šílení ještě dokáže nazývat lidskou bytostí.

Tou knihou byla stará kuchařka s umnými ilustracemi provedenými černou tuší, zapatlaná od skvrn, v níž se mísila slova neznámá, slova domácká i slova divoká, vůně, hmoty, látky, nástroje, zvířata a rostliny, barvy a hustota - a v níž jsem až závratnému opojení hledala pikantní podrobnosti, stejně jak jsem to později dělávala skloněna nad reprodukcemi Hieronyma Bosche a Pietera Bruegela. Dlouhou dobu byla základním dílem, kterým jsem jen tak listovala před spaním jako lékem proti nočním můrám, proti snům, v nichž se zcela určitě zjeví vlci a zlé babizny. Přeskakovala jsem poněkud nudnou předmluvu s praktickými radami (například, že když prostíráte, musíte prohlédnout příbory, jestli na nich nejsou chloupky z utěrky, nebo že můžete používat i ubrusy s potrhanou výšivkou). Po Preludiu nejrůznějších více či méně lákavých „poživatin“, předkrmů, salátů, v nichž se mísila krása pagáčků, sázených vajec v červeném kabátku nebo čertovského mlsu s nechutným jazykem s vejci či mozečkovou roládou, jsme vstoupili rovnou do přívalu nejrůznějších omáček, studených i teplých obohacujícími svými nánosy oceán, kde se má chuť cachtala v opojení nových a nových vln: omáčka ančovičková, Chantilly, Ravigote nebo remuládová, bešamelová, omáčka Robert nebo Mornay, omáčka rybízová, kaparová, arašídová, česneková nebo pomerančová, masová nebo karamelová, milánská, řecká, španělská, selská a další, při nichž jsem si připadala jako princezna ve vysokém plisovaném krejzlíku, obklopená kavalíry cizokrajných jmen, nebo jako dálkově řízená moucha poletující od dílku pomeranče na krvavý povrch masa, od perleťového česneku na lepkavý karamel, bzučící v růžovém vzduchu Španělska a Řecka nebo na voskovaném ubruse na venkově, aby pak už řádně omámena ztroskotala ve sklenici s medem.

Přeskakovala jsem polévky – vývary, krémové i zapražené – a dospěla až k bráně Pekla, kde se na kresleném záhlaví kapitoly hemžili raci, šneci a mušle. Tam jsem zajíkavě, s hrůzou četla: „Raky prohlédneme, aby všichni, které budeme připravovat, byli živí,“ a to, co následovalo, překonávalo veškerou představivost, protože oni je házeli do vroucí vody takhle živé. (Proto je museli předem prohlédnout!) „Kdo chce,“ psalo se tam, „může jim střívka vyjmout ještě zaživa horním otvorem těla.“ Něco takového člověku vyrazí dech. Hlavně proto, že potom všech čtyřiadvacet ráčků postupně vysvlékli z krunýře, zbavili střívka, oblékli do šateček z těsta a vhodili tentokrát do rozpáleného oleje.

Mezi bahnem omáček a barokem zákusků na konci knihy se tedy rozprostíralo Peklo. Tady jste našli ty nejkrutější metody porážky a mučení, hrůzné rituály, nad kterými se vznášelo pro mne nesrozumitelné slovo, které mě však děsilo: eviscerace. Je tam místo, kde se asi na deseti stránkách odehrávají nejdivočejší a nejotřesnější děje. Nebohým nevinným zvířatům usekávají hlavy, oškubávají je, čistí, rozsekávají na kusy, drtí, porcují, kuchají z nich vnitřnosti a plní je těmi nejnevhodnějšími věcmi, jaké si lze představit. Hloupá a neomalená slepice je plněna ušlechtilými mandlemi a hrozinkami a majestátní krocan zase sladkými fíky, které tenkrát ještě byly k dostání na regálu v prodejnách potravin v kolečkách zabalených v celofánu, nahoře s barevnou etiketou. Vůbec mi nechutnaly kvůli té zvířecí kůži držící pohromadě spoustu semínek spojených jakýmsi klihem, který se lepil na zuby. Holoubky vařili v mléce a přinášeli je na podnose podobně jako stejně pronásledované raky. Kachny nacpávali pomeranči, bažanty celými jablky, ostatní živé tvory špikovali česnekem nebo kropili vínem a tak dále. Tady jsem nacházela ty nejhrůznější nápady. Vztáhli ruku i na přítulné králíčky („králík se pověsí za roztažené zadní nohy na dvě skoby a stáhne se z kůže“) – k přípravě jídla použili jejich vlastní krev smíchanou s octem – a také na koroptvičky (které nechávali několik hodin viset hlavou dolů), na sluky a perličky (podle jejich jména jsem si představovala, jak jsou krásné, čisté, muzikální), na bažanty, na jejichž kráse, jak se zdálo, už nezáleželo.

Neunikli jim ani hroziví hadi, ani odporné žáby (neboli „vodní kuřátka“), anebo odporní šneci. Ani ty, prosím, jakkoli vypadají hnusně, velkolepá Člověčí čelist nevynechala. Dokonce i nutrie, ten hlodavec, ze kterého si dámy nechávaly šít těžké kožichy, a já z ní měla čepici, kterou jsem nikdy nenosila, protože mi vadily tvrdé a trochu umaštěné chlupy, jim neunikla a byla tam taky, i s nádivkou, kterou do ní nacpali post mortem.

Po porážce a takzvané evisceraci následovala dlouhá příprava jídel, jejichž základ vždy tvořil nějaký orgán. V této části se moje představivost rozbujela, rozžhavila, uvolnila a z magmatu praoceánu tryskaly vprostřed noci za svitu měsíce na povrch apokalyptické scény, chvíle barbarství a kanibalismu, krutost světa, do něhož nevstupoval ani Bůh, ani Ďábel. Bůh stvořil svět, aby vstoupil do břicha člověka, toho ďábelského kotle, z něhož všechno vycházelo nečisté. S hrůzou jsem si představovala své vlastní orgány vystavené na tácech, na kulatých nebo oválných porcelánových mísách, vařící se v kastrolech a hrncích, smažících se zprudka na másle, což v mých útrobách vyvolávalo prudké křeče.

Nejpříšernější mi připadalo, jak se na několika stránkách uvádějí nejrůznější způsoby, jak připravovat zvířecí mozky – mozeček s vejci, mozeček se sýrem, mozeček v palačinkovém těstu, s pikantní omáčkou, s vinnou omáčkou, mozečková ruláda, mozečkový nákyp, mozečková polévka, mozečkové knedlíčky nebo námořnický mozeček. Ten se mi hnusil nejvíc, protože mi blesklo hlavou, že by to mohl být mozek nějakého utopeného námořníka. Můj vlastní mozek se zmítal v lebeční dutině jako v tlakovém hrnci, mezi obočím se mi uhnízdilo podivné pálení, jako bych stála nad kouřem, a pod kůží čela tepala až k zešílení rytmicky, prudce a žhavě naběhlá žíla. Připomínala mi, že se prostě dusím v krvi. Viděla jsem, jak se v pánvi nesmaží bílá a „jemná“ hmota (jak stálo v knize), ale paměť, představivost a inteligence zvířat, které jsem já v té době pokládala za rovná s člověkem. Opravdu, na mozek by se přece jen nemělo sahat!

A potom játra, také smažená na nejrůznější způsob. Ta však ve mně neprobouzela takovou hrůzu, protože jsem o nich neměla žádnou představu. Moje anonymní játra se skrývala pod tukem v pravé části těla a nikdy mě nezlobila, jako by ani neexistovala, a pak, játry jsem nemyslela, nečetla, nepočítala, nemluvila, nezdála se mi být podstatná. Pro mne existovala jen drůbeží jatýrka, která jsem měla k zbláznění ráda. Jediný nepříjemný záchvěv jsem pocítila při selských játrech, která se už samozřejmě týkala přímo jater lidí z venkova. Kromě jiného jsem si všimla i játrové pěny a ta mě, jak se musím přiznat, fascinovala.

Hrůzou mi vstávaly vlasy na hlavě při všem, co se týkalo jazyka (jazyk smažený, jazyk s polskou omáčkou, jazyk s majonézou, jazyk vařený). Když jsem tohle četla, cítila jsem v ústech příšerně svalnatý, nesnesitelný jazyk a přesně jsem si vybavovala, co to znamená, opařit si jazyk čajem, nebo jaké to je, když se koušeš do jazyka jako blbec. Přede mnou jako na obrazovce byl odsouzen k vaření můj jazyk. Ten jazyk, který jsem si tolikrát prohlížela v zrcadle, zvláště když mi bylo špatně, abych se podívala, jestli není náhodou potažený a zbarvený dožluta, ten masitý jazyk s množstvím nejrůznějších chuťových bradavek, jazyk, pod kterým se skrývají rudé a modravé žilky a jakási příšerná hadrovitá kůže, jazyk, který jsem cítila otékat a zaplňoval celá ústa až k udušení, když mi zubař píchnul injekci do dásně. Jazyk, kterým jsem žvanila a na který jsem při mluvení zapomínala, jazyk operních pěvců, do jejichž úst jsem nemilosrdně nahlížela. To všechno mě napadalo, rozevíralo se ve svalnatém vějíři, a když jsem se prokousávala drobným písmem, jezdila jsem jazykem v ústech, škrábala jsem si ho o špičák, lechtala jím patro nebo ho vyplazovala a šilhala očima na jeho špičku, a přitom se mi v duchu stále opakoval ten pitomý refrén „jen koukej držet jazyk za zuby“.

Mnohem ukrutnější mi však připadala jídla připravená ze srdce, hlavně to příšerné plněné srdce, při kterém naskakovala husí kůže, protože recept, který začínal slovem „množství“, stručně a bez okolků postavil otázku takto: „Množství: jedno srdce“ a potom dopodrobna uváděl postup: „Srdce rozřízněte podél na dvě stejné části tak, aby zůstaly spojeny. Pečlivě očistěte od krve tak, abyste nepoškodili stěny. Osolte, opepřete a pak naplňte nádivkou z masa, žemle, vejce, nadrobno nakrájené cibule a nasekané petrželky, ochucené solí a pepřem. Srdce obalte tenkými plátky slaniny a ovažte nití. Duste se na mírném ohni ve vodě a vínu. Když je uvařené, odstraňte niť.“ Tenhle recept, stejně jako mnoho jiných, mi připadal jako hrůzný, ďábelský, čarodějnický obřad, podobný těm, o nichž jsem četla v pohádkách. Ve Sněhurce zlá macecha poručí myslivci, aby jí přinesl srdce princezny v pouzdře na sametové podložce. Slyšela jsem vyprávět o strašidlech a upírech, kteří se živí srdci mrtvých, a proto je třeba jim zabodnout ostrý kůl právě do srdce. Abych pravdu řekla, jednou jsem snědla nebohé kuřecí srdíčko, ale za tu oběť ani nestálo, bylo tuhé a gumové, něco jako uvařená školní guma. Na opačném konci knihy jsem narazila na čokoládová srdíčka, což byla „jiná káva“, jak se říká. V Pekle jsem narazila i na celou řadu dalších podivností, od hovězí oháňky s omáčkou (i ten kravský ocas, který se pohupoval najednou před mýma očima, chrstli do vroucího kotle) a od kůzlečí hlavičky („…vařte v osolené vodě“) až po velkou vepřovou nebo telecí hlavu, které dávali vařit tak, jak byly, celé…

I v té pekelné části, hlavně při jejích okrajích, člověk občas narazil na klidný ostrůvek, jako byla například chlebová polévka, vrchol chudoby (podobě jako jím podle mne byla rýžová kaše, kompoty všeho druhu, úsporné sušenky, falešná savarinkalevný koláč. Mou pozornost upoutala jedna polévka, a to melounová, asi proto, že nebyla dotčena proletářskou cibulí. Jenže tady bylo možné všechno! K mému překvapení nešlo o slaďoučkou červenou dužinu, ale jen o slupky, navíc okyselené natrpklými mirabelkami. Takové visely na ztěžklých větvích u babičky na zahradě a já se jich nikdy nedotkla, jen jsem se ráda dívala, jak sluneční světlo prochází zlatavou dužinou již přezrálých plodů. Také se mi líbil název polévka s kuřátkovým kapáním (jen jsem si pořád kladla otázku, co tam ta kuřátka kapou) nebo hrstková nebo houbová polévka (ale tady jsem si vždycky představila jen houbu, kterou jsme utírali ve škole tabuli, a nic jiného).

Po vyčerpávající kapitole plné hrůz, kdy jsem se probrouzdala kalužemi vývarů a přebrodila bažinami vydatných svačinových polévek, bahnem omáček a močály nejrůznějších protlaků a gulášů, kdy jsem prošla mezi kořeněnými rosoly, roztřesenými sulcy, masem smaženým, pečeným, vařeným a jinými vzorky bestiality, jsem dospěla do jakéhosi Očistce těstovin a těst, pudinků a nákypů, knedlíků a smaženek.

Obvykle jsem četla na přeskáčku, ne popořadě. Můj zrak upoutávaly názvy, které byly tolik legrační, když jsem si je doslovně představila, jako třeba „žampiony v župánku“, „masový kotlík“ nebo „zelné šátečky“. Nemohla jsem prostě nevidět houby oblečené v maminčině parádním županu, kotel plný masa, který jsem musela sníst do posledního sousta, a kapesníčky se zelím svázané do uzlíku a vyložené na podnose. Všechny tyhle surrealistické kombinace (jak by se dnes řeklo) naháněly vodu na mlýn představivosti. Při „mřížkovaném koláči“ jsem se hned viděla v cele jako osamělá vězeňkyně vzbuzující soucit. Vepřová pečeně „v pergamenu“ byla zabalená v jakémsi papyru, popsaném podivným příběhem. Četla jsem „králík“ nebo „jablíčka na kanapátku“ a před očima mi hned vyskočil králíček z animovaných filmů, sedící na měkoučké pohovce nohu přes nohu a čekající, až se do něj zahryznou mé tesáky a tesáky mých rodičů. Stejně jako by se u nás na oranžovém gauči posadila vedle sebe jablíčka nasáklá sirupem a připravená k tupému pozření. Prokousala jsem se k něčemu podivnému a pak už ani nezkoumala dál, co se pod těmi názvy skrývá: vosí hnízda, pusinky, ptačí mléko, sněhové koule, kočičí tanec, sumčí filé, uhlířina, květový šál, telecí ořech nebo hrudí, jablečné čepičky nebo kočičí jazýčky a pak – tady se člověk přímo rozněžnil – kosmatice v žlutém kabátku. Nerozčilovala mě jen kapitola o krémech, cukrovinkách a nápojích. Naopak, zklidňovala hysterii v útrobách poté, co jsem přečkala opulentní kapitolu o různých masech a „orgánech“. I tady ovšem existovaly výjimky, jako třeba již zmíněné vosí hnízdo nebo indiánek (příšerná představa!)

A pak jsem nedokázala pochopit ty odporné směsi sladkého, slaného a kyselého, maso ochucené cukrem, solí a višněmi, majonézu kombinovanou s bílou a načechranou aristokratickou šlehačkou, pomeranč s křenem, octem a pepřem nebo nové brambory glazované v karamelu či omáčku ze směsi zredukovaného vývaru, cukru a mouky, do které se vsypaly hrozinky a opražené mandle. Nebo maso na kdoulích, švestkové, hruškové, jablečné omáčky anebo polévky z višní, jahod a… dokonce i meruněk!

Z té směsice slov se mi točila hlava, žaludek jsem měla plný imaginárního jídla a smysly ošálené. Všechny další vjemy vířily kolem mne, v nose jsem cítila pach živočišné krve a smažené cibulky a před sebou viděla třaslavé nákypy. Do toho mi jako zacinkání zvonečku, oznamujícího nové břehy, ke kterým jsme se plavili, v uších zaznělo to dětské slovo, o kterém jsem nevěděla přesně, co znamená. Pumprnikl.

Slyšela jsem pumprnikl, cosi ve mně povyskočilo a já, zbavena tíže, klouzala k světlým a teplým vodám sirupů a průzračných citronád. Procházela jsem kolem pařížských dortů nebo pudinků Diplomat, míjela lávy krémů a sirupů, ovocných zavařenin, barevných želé a jemných želatin a dospěla jsem až k osvěžujícímu břehu šumivých, perlivých šťáv, do vůně ovocných zavařenin a rosolů, do království skořice, anýzu, do džungle pastelově měkkých i křiklavých barev.

Tady se tyčila sladká a nadýchaná Babylonská věž s bělounkou šlehačkou, tady panoval oslňující kataif mezi úžasnými božími milostmi, harlekýnyvětrníky, mezi laskonkami, ovocnými řezy, lanýži, baklavou, marokánkami, pusinkami, které se jen rozplynuly v ústech, profiteroly a kohortami zákusků, nazývaných zdrobnělinami jako preclíčky, kobližky, šátečky, suchárky, koláčky. Tady pomalu stékaly jemné krémy, splašeně bzučely metly vyšlehávající bílky, přelévaly se polevy, tady se rozpouštěla čokoláda na vaření, želatina, karamelizoval se cukr, dávala se náplň do těsta, tady se vznášela oblaka voňavého kakaového nebo vanilkového prášku a vypařovaly se aromatické esence. Opojení slavně končilo partiturou likérů, sirupů, ovocných destilátů (meruňkovice, třešňovice, hruškovice) a na závěr přišla, řekněme, ledová káva.

Ne pokaždé, jak už jsem řekla, jsem četla řádek po řádku. To vlastně ani nebyla kniha, kterou byste četli jinak než na přeskáčku, tak jako se vždy čtou nebo spíš znovu čtou do posledního písmenka všechny velké knihy, že? Někdy jsem přeskakovala z jedné kapitoly na druhou a sama míchala sladké se slaným a kyselým, až mi z toho bylo na zvracení. Cítila jsem hořkost při představě kmínové polévky, a tak jsem se vrhla střemhlav do kapitoly sirupů a šťáv. Připadaly mi nepochopitelné a přímo nestydaté koláčky zvané „přehrnované sukýnky“, protože jsem přímo slyšela kluky, jak se sprostě šklebí a prozpěvují refrén „sukýnku si vyhrnula, racajdá…, ve vodě když prádlo prala, racajdá…“ Jako křehké a křupavé recepty mi vždy připadaly ty, které měly v názvu CR: croque-broque, krutony, krokety, Kranzův dort. Několik věcí v té knize se mi líbilo hlavně kvůli názvu: smrže, drobenka, chudí rytíři, boží milosti, chřest, imámův sen, rizoto, kataif, marcipán, kaiseršmorn, žahour. Ze všech nejtajuplnější recept byl ten, který obsahoval slovo kuskus. Nevěděla jsem, co je to kuskus, a bavilo mě číst o něčem, kde slovo mohlo znamenat všechno anebo nic: „Uvaří se kuskus (tedy nic nebo cokoli), navrch se poklade maso a vloží se do trouby.“

V té knize mi vždy připadala jako bizarní směsice něhy a agresivity, poezie a zvířeckosti, sadismu a jemnosti, archaičnosti a dekadence, primitivní krutosti a rafinovanosti. Slova jako zakroutit krkem, oškubat, opařit, stáhnout z kůže, rozříznout, vykuchat, propíchnout, upéct, marinovat, macerovat, prošpikovat, nechat zamřít, nakrájet, rozsekat, umlít, naklepat, rozdrtit, vykostit, podusit, usmažit, uvařit stála vedle křehkého těsta, malýchčerstvých tykvičekmladého masa, jemné omáčky (ve které plaval mozeček) a kynoucího těsta, ale hlavně vedle spousty zdrobnělin (okurčičky, žemličky, řízečky, kedlubničky, houbičky, papáníčko, nožičky, křidýlka, ocásky) nebo adjektiv pro oheň – mírnýstřední. Jako nejpoetičtější mi v tomto světě překvapujících asociací, analogií, metonymií, juxtapozic připadaly „rozkvetlé vuřty“ tím, jak v sobě spojovaly rostlinné a živočišné, maso s čistotou květin.

Tady v té maminčině staré knize s tlustými deskami se ze všech stran valily dusivé mlhy, nejrůznější páry, mentolové vánky, aromatické výpary. Nad PeklemRájem tu vanuly všechny vůně. Spolu se slovy se v hlavě ozývaly nejrůznější vůně, pachy, vjemy známé i neznámé, prchavé, skutečné nebo imaginární, které se mísily a které si člověk rozkládal na jednotlivé záběry jako v animovaných filmech.

Přímo pod nosem poletovala a stoupala vzhůru v nejčistší podobě neodolatelná vůně těsta (tak křehkého a bílého, že se mi chtělo dát mu pusinku), sladká vůně kopru, trpce nahořklá vůně saturejky a kmínu, církevní vůně bazalky, suchá zavadlá vůně petržele, uchovávané přes zimu ve sklenicích, syrový, živočišný pach masa, drsná a zemitá vůně kořenové zeleniny. Nad slovy se přízračně vznášely výpary alkoholu a vůně ovoce a šířily kolem nich čichovou auru. Byl tady i nasládlý anýz, dusivý pepř, bobkový list vonící po starých knihách a kronikách, kerblík, koriandr, nové koření, které jsem neznala, ale připadaly mi jako z jiného světa, jemné a vznešené. Přetrvávala však nejen vůně přísad, či jak psali, „množství“ koření, když jsem procházela dalšími řádky psanými tučně a velkými písmeny. Přidávaly se k nim domácké kuchyňské vůně (uspávající vůně chleba, uklidňující vůně vařených tykviček, hebká vůně mouky, suchá vůně dřevěných lžící, válečku, zápach rendlíků s popraskaným smaltem, pánví, měděného nádobí, vycíděných moždířů), mísící se s vůní pokoje, kde jsem si četla, s vůní knihy a šamponu, kterým jsem si umyla vlasy, i s vůní naškrobeného polštáře.

Tady jsem nalézala nejrůznější barvy – matné nebo opálové, syté i rozplizlé, mlhavé, matové, s odstíny ztracenými v šťavnatých, tekutých nebo masitých látkách. Červená se rozplývala v množství odstínů od divoké barvy krve k růžové barvě čekanky, měla barvu tmavého masa i sladkých bonbonů, jahod, ředkviček, melounu, kapie, jablek a tak podobně. Anebo ty nejrůznější zelené. Uklidňující zeleň zelí, osvěžující zeleň šťovíku a máty, namodralá zeleň mladé cibule, šťavnatá zeleň špenátu, pronikavá zeleň libečku a celeru, zářivá zeleň tykviček a tak podobně. I žlutá měla své odstíny. Od světle žluté barvy kořenové zeleniny k zářivě šafránové, od hystericky žluté citronů k žlutozelené barvě limonády, k teplé barvě vařených brambor či oranžově zlaté melounu. Dokonce i růžová byla různá, od načechrané jahodové pěny, husté a zklidňující, lepící se na kůži, přes nepatrné sametové odstíny na bílých lístcích čekanky, nafialovělé záblesky rybí šupiny až po umělou barvu lepkavého šerbetu. Anebo černá (popelavý odstín ředkví nebo lesklá barva oliv) či bílá v nejrůznějších odstínech: moučně bílá, šedavě bílá, zářivě bílá jako cukr, houbovitě bílá našlehaného bílku, bílá s narůžovělými nitkami syrového rybího masa). V duchu se mi honily desítky jemných i pronikavých barev, klidných i křiklavých, tlumených či dravých, nudných a uspávajících, a pak se mě zmocňoval spánek a já jsem upadala do prázdna bez barvy bez chuti bez zápachu, někdy přerušovaného pestrobarevnou směsicí, ve které se nedaly od sebe rozeznat barvy, chutě, hustota ani zvuky. Přicházela tma a všechno vhodila do jednoho hrnce, odkud později vycházely páry snů, noční můra.

Maminčina kniha, ve které byly dopodrobna vykresleny ryby i zvířata, ovoce i mušle v abstraktním pojetí rafinované kresby, mi vždy připadala úžasná, nádherná i šílená, veselá i smutná, rafinovaná i směšná, dětská i bláznivá (a taková by vlastně měla být každá kniha). Přestala jsem se o ni zajímat vlastně až mnohem později, teprve když jsem já sama musela začít s rituály, které mě tolik fascinovaly a děsily v dětství. I teď pro mne zůstává jen literaturou, knihou, kterou občas otevřu z čistě estetické rozkoše. Knihou o kráse a krutosti, o něze a divokosti, knihou o smyslech, knihou svým způsobem iniciační, knihou představivosti, která je rafinovaná i primitivní, knihou hédonistickou i barbarskou. Je to kompendium poetického propojení jídla, textura skrývající v sobě úžasnou chemickou svatbu, v níž athanor není jen pec, nýbrž naše vulkanické, žhnoucí, vitální a zničující BŘICHO.

Pokaždé když dnes, stejně jako tenkrát, listuji knihou, vyvstane nad kotlem útěšných chutí, chaosu, voňavého klokotání a masakru obraz podobný kameji. A uprostřed kameje se vznáší krásné, sametově hebké paví očko, motýl, který žije jen nedlouho, jen pro kratičké opojení z letu kolem svítící žárovky, a který se snad nikdy ničím neživí, protože nemá vyvinuté ústní ústrojí, čistý motýl, velký jako pták, který klidně usedne na tuto knihu o dobrodružstvích LIDSKÉHO BACHORU.

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Simona Popescu: Exuvii (Svlečené kůže). Editura Polirom, Bucureşti, 2011, 312 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse