Pověst nedávných let (doslov překladatelky k českému vydání)
Ulickaja, Ljudmila: Daniel Stein, překladatel

Pověst nedávných let (doslov překladatelky k českému vydání)

Prózy Ljudmily Ulické jsou mnohohlasým svědectvím o 20. století, jehož skuteční aktéři pomalu odcházejí ze života a s sebou si odnášejí své čistě osobní příběhy, bez nichž jsou ty velké, světové dějiny nemyslitelné. Přestože jsou ruské oficiální archivy nadále přístupné jen v omezené míře, cesta k vlastní minulosti je otevřená – ve vzpomínkách doposud žijících pamětníků, v albech, korespondenci, denících, v rodinných archivech. A právě tyto soukromé dějiny Ulická s pečlivostí archiváře zkoumá ve

Zázrak je zázrak, zázrak – to je Bůh.
a když se ztrácíme, tak tehdy do té tříště
sáhne si pro nás: v mžiku, náhle, jistě.
Boris Pasternak

V souvislosti s prvním zatčením básníka Osipa Mandelštama v roce 1934 se Naděžda Mandelštamová ve svých Dvou knihách vzpomínek zamýšlí nad podstatou zázraku. Zázrak se z ničeho nic stal běžnou součástí všedních dnů, bez zázraku se nedalo žít. Zázrak byl charakteristickým rysem epochy, kterou právě Mandelštam ve svých verších přiléhavě nazval stoletím-vlkodlakem – 20. století, které se ve třicátých letech pomalu rozbíhalo k tomu nejkrvelačnějšímu útoku. „Dobrý je jen ten život, ve kterém se zázraky dít nemusí,“1 uzavírá svou úvahu rezolutně Naděžda Mandelštamová. Zázraky se však dít nepřestaly, přišla druhá světová válka se svou dokonalou mašinerií smrti, která se vymyká jakémukoli lidskému uvažování. A potřeba zázraku, o níž psala Mandelštamová, se stala ještě mnohem naléhavější.

Prózy Ljudmily Ulické jsou mnohohlasým svědectvím o tomto vlčím století, jehož skuteční aktéři pomalu odcházejí ze života a s sebou si odnášejí své čistě osobní příběhy – někdy docela obyčejné, jindy naprosto neuvěřitelné – bez nichž jsou ty velké, světové dějiny nemyslitelné. Přestože jsou ruské oficiální archivy nadále přístupné jen v omezené míře, cesta k vlastní minulosti je otevřená – ve vzpomínkách doposud žijících pamětníků, v albech, korespondenci, denících, v rodinných archivech po generace schovávaných v zaprášené truhle na půdě. A právě tyto soukromé dějiny Ulická s pečlivostí archiváře zkoumá ve svých románech, novelách, povídkách i dramatech a jejich prostřednictvím se dostává daleko za hranice vlastní biografie i životů svých blízkých a přátel.

Ljudmila Jevgeněvna Ulická se narodila v roce 1943 v Baškirsku, kam byla její rodina evakuována. Otec byl inženýr, matka biochemička, dědeček si odseděl sedmnáct let ve stalinských lágrech. Po válce se rodina vrátila do Moskvy. V roce 1968 Ulická absolvovala fakultu biologie na moskevské státní univerzitě v oboru genetika, který byl v Sovětském svazu od třicátých do začátku šedesátých let zcela tabuizován. „V době, kdy jsem si vybrala profesi, ležela na ní ještě jemná vrstva romantiky – ještě docela nedávno to byla pronásledovaná ,lživěda‘, označovaná za ,eugeniku‘, byla vnímána snad ještě hůř než kybernetika. Mými učiteli byli samí velcí vědci. (…) Téměř všichni bojovali na frontě. Nebo seděli v lágrech.“2 Dva roky Ulická pracovala v Ústavu obecné genetiky akademie věd SSSR nad kandidátskou disertací na téma dědičnost alkoholdehydrogenázy. V roce 1970 ji ze zaměstnání propustili za šíření samizdatu a celá laboratoř byla rozehnána. V letech 1979–1982 pracovala jako dramaturgyně v Komorním židovském hudebním divadle. Od osmdesátých let se začala věnovat literatuře. O změně své profese říká se zaujetím genetika a také s notnou dávkou ironie: „Prababička psala verše, babička črty do novin Gudok a řady dalších, dědeček nehledě na sedmnáct let v lágru napsal tři práce z různých oblastí: od demografie po hudbu. A tátova knížka Můj přítel automobil je o tom, jak se mají spravovat karburátory a jiné organismy auta, když pod ním člověk leží na starém vaťáku. Takže genetická dispozice je evidentní.“3 Ulická začínala jako autorka scénářů k animovaným filmům. Řemeslu se učila na seminářích v Domě kinematografie. Na začátku devadesátých let byly podle jejích scénářů natočeny také hrané filmy – Sestrički Liberti (Sestřičky Liberty, 1990) Vladimira Grammatikova (1990), Ženščina dlja vsech (Žena pro všechny, 1991) Anatolije Matěška aj. V té době vyšly i její první knížky pro děti. V roce 1992 časopis Novij mir (Nový svět) uveřejnil její novelu Soněčka (česky 2004), která se o rok později dostala do užšího výběru ruské Bookerovy ceny a v roce 1996 byla odměněna francouzskou Prix Médicis v kategorii cena za překladovou knihu. Za posledních dvacet let Ulická vydala více než desítku próz a získala řadu prestižních domácích i zahraničních ocenění.

Už ve své první novele Ulická před čtenářem otevírá svět, kterému zůstane věrná ve všech dalších dílech. Na sotva stech stránkách se odehrává život hlavní hrdinky Sofie Josifovny, která celé své dětství a mládí, celá ta „pateticky uřvaná třicátá léta“ prchá před tíživou realitou do rozlehlého a útěšného prostranství klasické ruské literatury. „Co to bylo? Naprosté nepochopení hry, na níž se zakládá každé umění, donebevolající důvěřivost nedospělého dítěte, takový nedostatek obrazotvornosti, že vede až k zrušení hranice mezi výmyslem a skutečností, nebo naopak zanícený únik do fantazie, kdy všechno, co zůstalo za jejími hranicemi, ztrácelo smysl a obsah?“4 zamýšlí se vypravěčka nad Soněččinou zálibou, jako by sama reflektovala až neuvěřitelnou životaschopnost a reálnost své fikce. Nebo také to, co zazní o patnáct let později v jejím zatím posledním románu Zeljonnyj šaťor (Zelený stan, 2011) z úst válečného veterána a učitele literatury Viktora Juljeviče Šengeli: „Literatura je to jediné, co člověku pomáhá přežít, smířit se s dobou…“5 Skutečný život se všemi svými drobnými radostmi i strastmi však nakonec Soněčku přece jen dostihne. I hrůza třicátých let zpětně vší svou vahou vtrhne do Soněččina života izolovaného v literárním opojení – v osudu manžela Roberta Viktoroviče, umělce zasazeného do prostředí evropské bohémy počátku století, jehož návrat do vlasti vedl skrze stalinské lágry, z nichž se dostal jen zázrakem. Zatímco Soněčka druhou světovou válku v poměrně poklidné evakuaci vnímá jako tragický zásah do svých literárních snů, po kterém, jak pevně doufá, musí přijít ten opravdu šťastný život, Robert Viktorovič pod tíhou své reálné zkušenosti jen suše namítne: „Nedělej si iluze. Žijeme krásně teď. Ale co se týká vítězství, my dva prohrajeme, ať už z těch dvou lidožroutů zvítězí kdokoli.“6

V centru pozornosti Ulické stojí vždy člověk soustředěný na dramata intimního života, která se rozehrávají na pozadí dějinných zvratů. Svůj zájem o člověka Ulická často dává do souvislosti se svým přírodovědným vzděláním. Jako by se držela stále téhož tématu a se změnou profese jen pipetu vyměnila za pero a přistoupila na výzkumné metody, které jsou vlastní práci spisovatele. O tomto zaujetí člověkem v jeho jedinečnosti a neopakovatelnosti často vypovídají už názvy jejích děl, do kterých jsou, tak jako v Soněčce, vepsána jména hlavních hrdinů, respektive postav, kolem nichž se soustředí veškerý románový život: Medea i jejo děti (Médea a její děti, 1996), Kazus Kukockogo (Kauza Kukockij, 2001), Iskrenně vaš Šurik (Upřímně váš Šurik, 2003) a v neposlední řadě Daniel Štajn, perevodčik (Daniel Stein, překladatel, 2006).

První román Ljudmily Ulické Médea a její děti vypráví dlouhý životní příběh bezdětné vdovy Médey Mendes, rozené Sinopli, krymské Řekyně, kterou před deportací z Krymu v červnu roku 1944 zachránilo španělské příjmení jejího manžela. Zlomové momenty ruských dějin se i v této rodinné kronice, jejímž hlavním dějištěm je rodový Médein dům na Krymu, objevují jen jakoby mimochodem – v atmosféře samotného poloostrova, po kterém se doslova přehnala historie, již si toto místo navždy drží ve své paměti, v rázu krajiny: „…v sedmačtyřicátém, v polovině srpna, přišel rozkaz vykácet místní ořechový háj, který vysadili Tataři. Nehledě na naše úpěnlivé prosby přišli nějací pitomci a pokáceli nádherné stromy, aniž by nás nechali sklidit úrodu. A tak tam podél cesty ležely ty mrtvé stromy s větvemi plnými nezralých plodů. A potom nařídili, abychom je spálili,“7 vzpomíná Médea na marné pokusy sovětské moci zahladit stopy po staletí trvající civilizaci. Podobně se tyto události odrazily i v osudech jednotlivých hrdinů a jejich rodin, do nichž zcela nezvaně zasáhla revoluce sedmnáctého roku, občanská válka, stalinský teror nebo velká vlastenecká válka atd. Ulickou zajímá člověk právě ve své dobové a místní situovanosti, člověk nesený proudem dějinných událostí, jimž se čas od času snaží vzepřít: „Vždycky mě lákal ten proud, v němž se člověk nachází od narození do smrti. Proud člověka nese, člověk pluje po proudu a předvídá jeho zákruty, tu se ocitá v jeho středu, tu podniká samostatné kroky, aby trochu změnil směr. (…) každý lidský osud je strašně zajímavý příběh,“8 píše Ulická v dopise Michailu Chodorkovskému, který stále ještě na svůj zázrak čeká. Snad z přesvědčení o pozoruhodnosti každého lidského života uvádí Ulická do děje svých románů desítky postav, jejichž naprosto rozdílné životní osudy se protínají v té hlavní. Ta může podobně jako Médea jen tiše stát v pozadí, vrostlá do své zmrzačené krajiny, která má stejně jako člověk neuvěřitelnou schopnost regenerace, a odtud pozorovat všednodenní počínání svých blízkých od narození až do smrti. Médeiny děti nejsou jejími přímými potomky. Ulická v situaci extrémní epochy, jakou bylo 20. století, zcela proměňuje pojetí rodiny. Ta se nezakládá jen na biologických poutech, ale především na zákonitostech mravní blízkosti a také na vědomí celistvosti světa i přes jeho zdánlivou roztříštěnost: „Médea se usmála a uklidnila: nehledě na rostoucí zalidněnost a shon zůstal řád světa stejný a pro ni srozumitelný – děly se malé zázraky, lidé se scházeli a rozcházeli a všechno ndohromady tvořilo krásný vzorek…“9

Víra v uspořádanost světa provází také Pavla Alexejeviče Kukockého, hrdinu románu Kauza Kukockij. Ten je však spíše než s Médeou duchovně spřízněn s hrdinkou první novely Ulické, se Soněčkou, která vnější svět vnímala především prizmatem románových příběhů. A podobně i Kukockij: „Ve světě, který se nevešel do zorného pole mikroskopu, si všímal pouze toho, co se shodovalo s nádhernými obrázky, které pozoroval v binokuláru.“10 i rodinný příběh Kukockého částečně opakuje ten Soněččin. I Kukockij se seznámil se svou manželkou jelenou během války, i oni měli jedinou dceru Táňu (pravda z Jelenina prvního manželství), i oni si osvojují sirotka, který naprosto převrací jejich rodinný život, i oni se začínají ve svém svazku postupně vzájemně vzdalovat, i oni jsou ve vleku své nelidské epochy.

Přírodovědné vzdělání a původní povolání Ljudmily Ulické se nejvíce odrazily právě v tomto románu, konkrétně v postavě přítele hlavního hrdiny, genetika Ilji Josifoviče Goldberga, jehož jakousi šťastnou náhodou v podstatě minuly všechny stalinské procesy s židovskými lékaři i Lysenkův boj s genetikou. Antisemitská kampaň proti kosmopolitismu na přelomu čtyřicátých a padesátých let paradoxně daleko větší vahou dolehla na hlavního hrdinu, Rusa Pavla Alexejeviče Kukockého – vysoce postaveného lékaře, gynekologa. Kukockého se represe nedotkly přímo, nicméně vyhrotily jeho pojetí vnitřní svobody člověka a možnosti vlastní volby v nesvobodném vnějším světě, což byla také hlavní otázka jeho profesního života.

V žádném ze svých románů Ulická nenabízí jednoznačnou odpověď na obrovské množství otázek, které člověku přineslo 20. století. V mnohdy velmi dramatických osudech precizně prokreslených postav předkládá zcela protikladné pohledy na jednu a tu samou událost. Snaží se ji obejít ze všech stran, zachytit ji co nejkomplexněji – nikoli v odpovědích aspirujících na jedinou pravdu, ale v pečlivě formulovaných otázkách. HistorikRaul Hilbert v  dokumentu Clauda Lanzmanna Šoa (1985) říká, že žádný ze svých výzkumů nikdy nezačínal kladením velkých otázek v obavě, že se dobere malých odpovědí. Dával přednost hromadění nejrůznějších podrobností, ze kterých se skládá celkový obraz, jenž nutně nemusí poskytnout vysvětlení, ale může být alespoň co nejúplnějším popisem toho, co se dělo. Právě tento důkladný průzkum terénu, jehož výslednou podobu tvoří docela drobné a velmi rozmanité úlomky, charakterizuje způsob psaní Ljudmily Ulické. Je také východiskem pro co nejpřesnější formulace otázek, které obyčejně pro svou komplikovanost bývají vulgarizovány nebo zamlčovány. Je pokusem vyznat se ve vlastní minulosti.

Nejnázorněji tento svůj téměř vědecký postup Ulická demonstruje právě v románu Daniel Stein, překladatel, který je skutečně pestrou koláží těch nejrozmanitějších světonázorů, náboženských i ideových přesvědčení a zdánlivě zbytečných detailů všednodenního života. Výchozí roztříštěnost podporuje také formální stránka románu, který je poskládaný z rozličných žánrů dokumentární povahy – deníkových zápisků, soukromých dopisů, přepisů nahrávek rozhovorů, besed, přednášek a výslechů, udání, novinových výstřižků, telegramů, vyhlášek a oznámení z nástěnek. Vznik těchto zlomků, které obsahují stopy životů jednotlivých postav, je zasazen mezi léta 1946–2006. Svým záběrem však dalece přesahují toto půlstoletí oné vlčí epochy. Tak jako ve všech svých románech i zde autorka hrdiny do děje postupně uvádí nejprve jen v letmých náznacích a později spolu s celým jejich rodokmenem, přinejmenším s tou jeho částí, již je možné udržet v lidské paměti nebo alespoň v rodinném archivu, který se při všech těch násilných přesunech 20. století nějakým zázrakem dochoval. A právě proto, že 20. století bylo také stoletím nového velkého stěhování národů, nejsou příběhy románových hrdinů rozloženy pouze v čase, ale i v prostoru. Ulická zde opouští, byť ne zcela, důvěrně známé prostředí ruského, respektive sovětského impéria. Hrdinové knihy jsou roztroušeni po celém světě a jejich životy se odehrávají v často nechtěném ustavičném pohybu. Místem jejich setkání není ani tak čas nebo prostor, ale ústřední postava románu, jejíž jméno stojí v názvu knihy – Daniel Stein. Steinův život se odehrál v letech 1922 až 1995, v průběhu toho vlčího století, nadaného daleko bujnější fantazií, než jakou může mít literatura. I on svědčí o nutkavé potřebě zázraku, kterou zmiňovala Naděžda Mandelštamová.

Tato postava je inspirovaná životem skutečného člověka – Oswalda Rufeisena (1922–1998), bratra Daniela, kterého americká socioložka Nechama Tecová ve své životopisné monografii In the Lion‘s Den (V jámě lvové, 1990) představuje rozporuplnými slovy: „Hrdina druhé světové války, který se stal mnichem. křesťan, který je Židem. Izraelec, který nosil nacistickou uniformu. Polský Žid, který jako důstojník jednotek německé policie zorganizoval útěk z ghetta. Uprchlík od někdejších nacistických kolegů, který nalezl útočiště u polských řádových sester a přijal katolictví. Pacifista, který se stal odbojářem. Kněz, který trval na své židovské identitě. Sionista, který si zvolil život v Izraeli a ztotožňoval se s ním. Bojovník za přežití Židů, který zasvětil svůj život budování mostů mezi judaismem a křesťanstvím.“11 Už jen v této úsečné charakteristice plné na první pohled naprosto neslučitelných údajů je obsaženo neuvěřitelné napětí, hotový románový příběh. Ulická se setkala se skutečným bratrem Danielem na začátku devadesátých let v Moskvě. Cesta k napsání románu vedla přes autorčin pokus o překlad zmíněné monografie do ruštiny. Ten však podle slov Ulické ztroskotal na neodbytné touze s textem polemizovat a připojit k němu své vlastní komentáře.

Spletitý osud Oswalda Rufeisena autorce zadal pouze výchozí rámec pro její román o člověku, jehož hlavní charakteristiku rovněž vytkla do názvu – překladatel. Název románu je zřetelnou odpovědí hlavního hrdiny na docela banální otázku „Kdo jste?“, na kterou však může následovat celá řada odpovědí: „Mám moc ráda známou americkou anekdotu: člověka se ptají: ,Kdo jste?‘, a lidé odpovídají naprosto odlišně, definují se prostřednictvím těch nejrůznějších kategorií a skupin, například – jsem Turek, jsem inženýr, jsem homosexuál, jsem vlastenec, jsem diabetik. Člověk sám určuje hodnotový žebříček, nekonstatuje pouze to, k jaké skupině skutečně patří. Jedno procento lidí odpovídá na tuto otázku tak, jako svého času já. konkrétně: ,Jsem Ljusja Ulická‘. Tak jsem se vymezila především jako jedinec s určitou nezaměnitelnou vlastností – jméno a příjmení.“12 Podobně nechala autorka odpovědět i svého ústředního hrdinu, který upřesněním „překladatel“ nemyslí ani tak to, že za války tlumočil pro gestapo, že záhy po válce znovu tytéž dokumenty překládal pro NKVD, že v Izraeli nepřetržitě pracoval nad novými překlady Nového zákona pro svou malou židovsko-křesťanskou obec. Otázka „kdo jste?“ není pro Ulickou pouze otázkou po tom, jaké je vaše zaměstnání. Na ni Stein v různých situacích odpovídá různě: dřevorubec, švec, tlumočník, kněz, průvodce. Slovo překladatel zde znamená především prostředník, onen stavitel mostů, jak skutečného bratra Daniela charakterizuje Nechama Tecová. Polyglot Daniel Stein, který se během svého působení v Izraeli snažil vrátit křesťanství k jeho židovským kořenům, je člověkem schopným předat jazyk jedné kultury kultuře docela jiné. Je to člověk, který se pokouší zajistit co nejplnohodnotnější mezilidskou komunikaci po babylonském zmatení jazyků, jejímž cílem není jen pouhé dorozumění, ale především vzájemné porozumění. Role Daniela Steina jako překladatele spočívá ve snaze obnovit ono srozumitelné uspořádání světa, které kolem sebe nehledě na rostoucí zmatek pozorovala Médea, které v mikroskopu sledoval Pavel Alexejevič Kukockij, které koneckonců i v ruské klasické literatuře nacházela Soněčka. Snad pro tuto v jistém ohledu naivní víru v možnost uspořádat chaos světa, v němž člověk přebývá, Sergej Beljakov ve své recenzi13 danému románu vytýká utopičnost a Steina nazývá Donem Quijotem z Haify. Jakkoli se Steinovo počínání může zdát bojem s větrnými mlýny (ačkoli nakonec získal izraelské občanství, židovská národnost mu ani po dlouhých soudních sporech se státem Izrael přiznána nebyla, židovsko-křesťanská obec se záhy po jeho smrti rozpadla atd.), vyjadřuje naprosto nevyhnutelnou potřebu člověka porozumět okolnímu světu i sobě v něm: „S porozuměním jsou v našem světě obecně obrovské problémy: většinou nikdo nikomu nerozumí. Dokonce bych řekl, že člověk velmi často nerozumí ani sám sobě,“ píše Daniel svému synovci Alonovi.

Daniel Stein, překladatel je románem o nepřetržitém hledání vlastního místa v tomto roztříštěném světě po katastrofě druhé světové války, o hledání vlastní identity. I tento román Ulická zabydluje obrovským množstvím postav – více či méně horlivých hledačů postupně krystalizujících odpovědi na centrální otázku „Kdo jsem?“. Klade si ji americká Židovka Ewa Manukianová, která se narodila v partyzánském oddíle a v dětství, v polském sirotčinci, konvertovala ke katolictví. I její matka Rita Kowaczová – fanatická komunistka, hrdinka protifašistického odboje, která dožívá v nenáviděném Izraeli a krátce před smrtí přijímá anglikánskou víru. Isaak Hantman – židovský lékař, uprchlík z ghetta, který se nakonec vrací k víře svých předků, nicméně z Izraele odjíždí do Ameriky. Tereza Bendová – litevská řádová sestra, která se po vyhnání z kláštera provdala za pravoslavného kněze židovského původu Jefima Dovitase, s nímž odjela do Svaté země. Ruský židovský nacionalista Geršon Šimes, který opustil Sovětský svaz a vydal se budovat socialismus do Izraele. Rus Fjodor Krivcov – zarputilý hledač pravého boha. A v neposlední řadě i Danielova pomocnice Hilda Engelová – Němka, která se do Izraele vydala odčinit hříchy svých předků. Tento výčet hrdinů románu a jejich hrubě načrtnutých charakteristik není ani zdaleka úplný. Postav, které se mihnou na stránkách knihy, je téměř stovka. Součástí románu jsou také autorčiny dopisy Jeleně Kosťukovičové, komentující především samotný proces psaní, jeho často nesnesitelnou tíži, a nikoli názory nebo jednání jednotlivých hrdinů. Právě dokumentární povaha románu, za kterou byla Ulická recenzenty nejednou kritizována, autorce dovoluje udržet si nadhled tolik potřebný k formulování otázek, které se týkají toho nejzákladnějšího – víry a lidského soužití – a mezi nimiž pochopitelně nesmí chybět ani ústřední otázka onoho vlčího století „Co je to vlastně zázrak?“, kterou si je nucen položit hlavní hrdina.

Čtenáři 21. století se při četbě románů Ljudmily Ulické může zdát, jako by autorka zcela ignorovala všechny revoluce, které dávno proběhly v oblasti formálních postupů – koláž stylizovaných dokumentů v Danieli Steinovi, překladateli patří v jejím díle k těm nejexperimentálnějším. Ulická čtenáři nabízí klasickou ucelenou výpověď, typ románu, kterým se opájela a do něhož před realitou unikala Soněčka. Literatura chápaná jako substituce skutečného života je nedílnou součástí proslulého mýtu o Rusku jako zemi, kde se nejvíc čte. Tvorba Ljudmily Ulické je pevně zasazena do této tradice, kdy se pro mnohé „kniha z učitele života proměnila v jeho náhražku“.14 Tradice, kterou však ve svých konceptuálních románech rozvíjí také Vladimir Sorokin, pro kterého je literatura silně návykovou drogou. Nebo autor totálních románů Michail Šiškin, který popsané stránky knihy chápe jako jediné možné místo lidské existence. Prózy Ljudmily Ulické čtenáři skutečně takové útočiště před vnějším roztříštěným a zmateným světem nabízejí, zahánějí abstinenční příznaky vzniklé z nedostatku příběhů, které by se onen nepořádek pokusily utřídit. Jak říká Viktor Juljevič v Zeleném stanu: „Nezlobte se, ale historie není algebra. Sotva ji lze označit za exaktní vědu. V určitém ohledu je literatura mnohem exaktnější.“15 Prózy Ljudmily Ulické spíše než že by jen suplovaly čtenářovu bezprostřední realitu, spíše než že by mu jen nabízely tiché ústraní, se pokoušejí ne-li zaměnit, tak alespoň doplnit výklad o minulosti, který předkládají oficiální školní učebnice. Ulická je skutečným mistrem vyprávění. Její vypointované příběhy a životaschopní hrdinové čtenáře doslova nutí znovu prožívat (vlastní) minulost a dokazují, že literatura může být skutečně často daleko přesnější než všechny exaktní vědy.
 

1. Mandelštamová, N. Dvě knihy vzpomínek. Přeložila L. Dušková. Brno: Atlantis 1996, s. 87. zpět
2. Ulickaja, L. Javlenije prirody. In Persona 2008/6-7, s. 53. (Není-li uvedeno jinak, úryvky přeložila A. M.) zpět
3. Tamtéž. zpět
4. Ulickaja, L. Soněčka a jiné povídky. Přeložila H. Franková. Praha: Bonguard 2004, s. 148. zpět
5. Ulickaja, L. Zeljonnyj šaťor. Moskva: Eksmo 2011, s. 76. zpět
6. Ulickaja, L. Soněčka a jiné povídky. Přeložila H. Franková. Praha: Bonguard 2004, s. 158. zpět
7. Ulickaja, L. Medea i jejo děti. Moskva: Eksmo 2011, s. 24. zpět
8. Ulickaja, L., Chodorkovskij, M. Dialogi. In Znamja 2009/10, s. 126. zpět
9. Ulickaja, L. Medea i jejo děti. Moskva: Eksmo 2011, s. 387. zpět
10. Ulickaja, L. Kazus Kukockogo. Moskva Eksmo 2011, s. 11. zpět
11. Tec, N. In the Lion‘s Den: The Life of Oswald Rufeisen. New York: Oxford University Press 1990, s. 3. zpět
12. Ulickaja, L. Javlenije prirody. In Persona 2008/6-7, s. 53. zpět
13. Beljakov, S. Don Kichot iz Chajfy. In Novyj mir 2007/5, s. 161-168. zpět
14. Ulickaja, L. Zeljonnyj šaťor. Moskva: Eksmo 2011, s. 240. zpět
15. Tamtéž.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Studie

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Alena Machoninová, Paseka, Praha, 2012, 407 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse