Radacina de bucsau
Nimigean, Ovidiu: Radacina de bucsau

Radacina de bucsau

Kořen kručinky O. Nimigeana je komplexní román, v němž se příliš nevyskytují vedlejší témata. Řekl bych, že ani nepodstatné postavy v tomto mannovském románu nejsou, a to i přesto, že se čas od času nějaké epizodické postavy objeví (v nemocničním nebo venkovském prostředí). Každá Nimigeanova postava žije svým příběhem, prochází nějakým osobním dramatem, opírá se o vlastní životopis a vytváří si svůj svět, který je tak dobře narýsovaný, že už se z něj nedokáže vymanit.

Kořen kručinky O. Nimigeana je komplexní román, v němž se příliš nevyskytují vedlejší témata. Řekl bych, že ani nepodstatné postavy v tomto mannovském románu nejsou, a to i přesto, že se čas od času nějaké epizodické postavy objeví (v nemocničním nebo venkovském prostředí). Každá Nimigeanova postava žije svým příběhem, prochází nějakým osobním dramatem, opírá se o vlastní životopis a vytváří si svůj svět, který je tak dobře narýsovaný, že už se z něj nedokáže vymanit. Liviu, homodiegetický vypravěč, je styčným bodem, u něhož se sbíhají vzájemné vztahy ostatních postav. Další dvě klíčové postavy jsou jeho (dosud ještě) manželka a dále stará a nemocná matka, která smířená s faktem, že umírá, volá syna k sobě. Matčino volání je zneklidňující („Co když se najednou octnu sám s její mrtvolou?“), a čtenář tak zůstává napjatý po celou dobu vyprávění. Kniha začíná i končí v posteli, přesto nejde o žádný milostný román, nýbrž o existenciální drama. V posteli leží vypravěčova matka (na počátku příběhu nemocná, na konci zesnulá). Jde o existenciální příběh o dvojnásobném rozchodu: Liviu, asi čtyřicetiletý intelektuál, stojí krok od rozvodu a zároveň jeho matka umírá, což je rozchod, který může každý člověk jenom odkládat, ale jemuž se nikdo nevyhne. Liviu je umělec, nedokáže se příliš začlenit do společnosti, je bez stálého zaměstnání a po finanční stránce ho podporuje manželka. Autor umístil hlavního hrdinu do mezní situace. Jeho matka, hrdá stará žena, se octne v sobě nesnesitelné pozici, raději by se viděla mrtvá. Manželka odhalí jeho nevěru, nicméně stejně byla rozhodnutá se s ním rozvést („Časem naše těla vyhasla a začala se sobě vyhýbat. […] Nezřídka mě její přítomnost přiváděla do pocitů neskutečna. Byla tady, vedle mě, mohl jsem se jí dotknout, vypadala jako obvykle, povídala, smejčila, tlachali jsme – a přesto se proměnila v kohosi cizího, snad v hosta z paralelního vesmíru“). Liviu obstarává matce stejnou péči, jakou matky prokazují svým batolatům – umývá ji od stolice a ošetřuje její poranění na těch nejintimnějších místech; jde o nezapomenutelně naturalistické okamžiky, syrové svou podstatou (nikoliv stylem nebo vyjadřováním, jak jsme zvyklí u autorů nové generace), ale O. Nimigean tyto situace popisuje velmi přirozeným způsobem. Vztah Livia s matkou je velmi silný podobně jako vztah k Zeldě (ve vzpomínkách). Zajímavá jsou i setkání s bývalým spolužákem, jenž mluví jako kniha včetně citátů a odkazů, kritizuje bývalé i současné mocné a kriticky analyzuje společnost, a s dávným přítelem, nyní knězem, fanouškem Doors a Black Sabbath, který během postu konzumuje klobásy.

Vyprávění románu je homodiegetické, často přechází do deníkového stylu. Kniha je napsaná čtivě, vypravěč i čtenář mají po celou dobu nervy napjaté k prasknutí. Tok děje je občas přerušen dlouhými vsuvkami, složenými z replik, vnitřních hlasů, které si dravě protiřečí, čímž dodávají vyprávění svižné tempo. Zaujme i jemný, neagresivní religiózní nádech a společenské i politické analýzy („Chápu, že téměř vše, co následovalo po Ceauşescově smrti, je ďábelský tanec na hrobech zabitých v onom prosinci“).

Román má autentické, obecně lidské téma, je výtečně napsán a příkladně vystavěn. Postavy působí silně, živě a vryjí se do paměti. Kořen kručinky O. Nimigeana je silnou knihou jak svým rozsahem (téměř 500 stran textu!), tak i svou hodnotou. Velikost knihy možná čtenáře vyděsí, ale její kvality může odhalit, až když se do ní začte, proto vám přeji příjemnou četbu!

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse