Vztah k vodnímu živlu se u jednotlivých národů liší nejen historickými tradicemi, ale také dostupností velkých vodních ploch, najmě moře. Zajisté nalezneme mnoho rozdílů v pojetí, ve vnímání vody u suchozemců, neřkuli obyvatel pouštních oblastí na jedné straně a lidí z přímořských oblastí na straně druhé. V České republice (i ve státních útvarech před ní) moře vždy představovalo vzdálený, ba exotický objekt – i když v některých časových údobích, naposledy za rakousko-uherského mocnářství, z ryze formálního hlediska přístup k mořskému pobřeží existoval. Takže vlastně jen Shakespeare obdařil v Zimní pohádce Čechy mořskou hladinou, i když zůstává otázkou, co Bohemií vlastně myslel: zda to pro něho nebyla země stejně smyšlená jako fiktivní východoevropské země v Lipschutzově Krapačuku (Krapatchuk, 1991) nebo Spielbergově Terminálu (The Terminal, 2004).

Zatímco přímořské národy si mytologickými příběhy obepínaly moře, z něhož vyplouvaly svůdné mořské panny, moře jednou hrozivé svými bouřemi, matoucími nástrahami i nedozírností, jindy spásné jako zdroj obživy, v Česku jeho funkci převzaly především řeky, případně rybníky, které někdy zastupovalo zlověstně temné jezero. Také studny – nebo propasti – zosobňovaly hladový chřtán tyčící se odkudsi z podsvětí. To vše odrážely věkovité zkazky, které Karla Jaromíra Erbena v předminulém století mimo jiné inspirovaly k sepsání básnické sbírky Kytice, do níž spadá i pověstný Vodník pojednávající o tragickém přestoupení přirozeného řádu, když dívce se narodí děcko zplozené podvodním tvorem. Patří sem v 19. století nadšeně sbírané pohádky o nadpřirozených bytostech, které obývají vodní říši, které stahují neopatrné plavce do hlubin a jejich dušičky ukládají do hrnečků, ale také o vodních vílách, osudově zamilovaných do nespolehlivého člověka – stačí jmenovat aspoň Dvořákou operu Rusalka. A přidat lze Nerudovu Baladu helgolandskou, kde nadpřirozené síly nahradila lidská chamtivost.

Doplňme, že řešením bezvýchodnosti citové či existenční býval skok do hluboké vody, oblíbený druhořadými kýči, ale též přijímaný ambicióznějšími tvůrci. Takový motiv zvolil Otakar Vávra v experimentální mozaice Žijeme v Praze (1934). Ojediněle může osudové místo zastoupit i studna jako v jedné z epizod nechvalně proslulého televizního seriálu 30 případů majora Zemana (1979), přitakávajícího represivním složkám komunistického zřízení.

Kapitola Voda ve filmovém živlu – celá

Kapitola Voda v náboženství