Hájek, Václav: Jak rozpoznat odpadkový koš. Eseje o stereotypech ve vizuální kultuře

Hájek, Václav
Jak rozpoznat odpadkový koš. Eseje o stereotypech ve vizuální kultuře

ukázka kultura

Svlékání z kůže se tradičně používalo v různých kulturách a dobách jako jeden z ne zcela příjemných trestů smrti. Případně se lidská kůže obětovala příslušnému božstvu, které mělo za tento drobný bakšiš přimhouřit oko nad lidskými prohřešky a pokračovat ve své činnosti za zachování a rozkvět světa. Dnes tato nepříjemnost číhá hlavně na krásychtivé osoby, jimž určitý kosmetický prostředek stáhne z těla starou, ošklivou, vesměs „pomerančovou“ kůži a nahradí ji novým, pružným a hladkým povrchem.

Václav Hájek: Jak rozpoznat odpadkový koš. Eseje o stereotypech ve vizuální kultuře. Labyrint, Praha, 2011, 147 s.

Destrukce symbolu.
Idol, pomník a artefakt pod náporem bouří, vandalů a monster

Před vchodem do základní školy, kterou jsem v 80. letech minulého století navštěvoval, stála bronzová socha hubené nezletilé baletky. Že to byla baletka, se poznalo podle trčící minisukénky se spoustou volánků a nepřirozeně pokroucených nožek. Ruce holčičky se vzpínaly k nebesům, respektive někam k budoucnosti, kde zítra již znamená včera. Nezletilost byla dána proporcemi figury a zasněným výrazem obličeje. Na tento fakt však někteří neurvalejší frekventanti našeho ústavu nebrali ohled, a tak baletka mnohdy po ránu ležela povalena na trávě na útlých zádíčkách a její výraz byl ještě vyděšenější než obvykle. Na některých místech jejího kovového těla se též skvěly barevné šifry a znaky provedené spreji určenými jinak ke svépomocné správce laku karoserií. Tyto piktogramy měly zřejmě velký význam, který mi v nižších ročnících školní docházky unikal.

Co se to dělo s onou ubohou baletkou? Co znamenalo její shození z piedestalu a zhanobení barevnými cákanci? Nebohé bronzové děvče se stalo obětí exemplárního symbolického aktu zneuctění, který mohl být motivován sexuálními, politickými nebo estetickými důvody. Tento akt vykonávali zřejmě místní pubescenti, kteří pociťovali duchovní vyprahlost a sterilitu sídlištního prostředí a pokoušeli se v rámci této indiferentní prázdnoty zanechat určitou stopu či zprávu o své existenci či pobytu. Měsíční krajina sídliště byla označena tímto negativním výtvorem, čímž získala povahu místa (alespoň částečně), tj. domestikovaného území, které má určité konkrétní a nezaměnitelné vlastnosti. K podobnému účelu dobře posloužily i proto-graffiti z období totality, například nápis „Hájek je vůl“ na zdi přístřešku na popelnice před naším domem.

Destrukci určitého artefaktu můžeme tedy považovat za jistou negativní tvorbu, o čemž uvažovali v širším významu třeba Nietzsche či Benjamin. I dnes se uvažuje o jistých výkonech „vandalství“ jako o kreativním počinu, který narušuje běžný stereotyp, symbolický řád či status quo. Takové počínání má samozřejmě dlouhou a bohatou tradici. V okamžiku, kdy jedna politická síla vystřídala druhou, změnily se obvykle i využívané mocenské symboly. Staré „agregáty“ paměti v podobě pomníků, podobizen vladařů, ale i celých architektur, či dokonce měst ztratily mnoho na svém lesku, pokud po nich vůbec zůstalo něco, co by se mohlo lesknout. Tyto proměny symboliky a „designu“ prostředí byly pochopitelně provázány též s proměnami myšlenkových paradigmat, dobových epistémé, s transformací kultu. Nejznámější jsou asi různé varianty ikonoklasmu, ať už je motivován nábožensky, politicky či filozoficky. První křesťané s velkou nelibostí pohlíželi na hanbaté antické sochy a s oblibou jim ulamovali hlavy a končetiny. Podobně si počínali v případě náboženských obrazů protestantští věřící. Z poslední doby si jistě vzpomeneme na zákrok Tálibánu proti obří soše Buddhy, čímž vznikl v afghánském skalním chrámovém komplexu poměrně zajímavý výklenek. Obdobné politicky orientované počínání můžeme sledovat přinejmenším od Velké francouzské revoluce, která v tomto směru založila celou moderní tradici. Z grandiózního pomníku krále Ludvíka zbyla do dnešních dnů v muzeu jen odlomená noha v slušivém sandálu.

Jedním z nejzajímavějších případů politické destrukce symbolických artefaktů je zboření sloupu na náměstí Vendôme v době Pařížské komuny. Do tohoto hrdinského skutku se totiž aktivně zapojil malíř-realista-socialista Gustave Courbet. Dobové karikatury dokonce jeho podíl zveličují a ukazují mohutného břicháče Courbeta, jak lomcuje drobným sloupkem (konkrétně jde asi o pisoár) a vytřepává z jeho podnoží malé kontrarevoluční postavičky. Známý excentrický umělec se tu prokazatelně ujal úlohy ničitele, a znegoval tak tvůrčí akt, jímž se poboření sloupu díky jeho účasti stalo.

Na karikaturách se Courbet tváří podobně jako při jiných příležitostech, které dobová novinová kresba ironicky zaznamenala. Má hrdě zvednutou hlavu s trčícím plnovousem; kresby zdůrazňují jeho údajný egocentrismus. Tento modelový postoj ovšem dobově patřil ke standardní konstrukci umělecké identity, která se už od romantismu odvíjela od pojmů geniality a jisté démoničnosti. Pokud byl takto Courbet stylizován dobovými médii v případě poboření Vendômského sloupu, znamená to, že tento čin byl v jeho případě spojován s jeho uměleckou rolí.

Destruktivní akt jako umělecké dílo získal v moderní době své pevné místo v rámci tvůrčích strategií (můžeme připomenout např. akce neodadaistického sdružení Fluxus i „postmoderní“ umělecké útoky na umění – tady jde o teoreticky již reflektovanou „postprodukci“). V této souvislosti si také vzpomeneme na reflexi časovosti kulturních produktů, což je téma časté již od „epochy sentimentu“ a raného romantismu. V této době se to v obrazech a na salonech jen hemží ruinami, torzy, úlomky, fragmenty. Fixace na rozpad v této době vytlačila dřívější tezi o absolutním celku, který se stal nadále nedůvěryhodným a neestetickým.

Fobie z rozpadu a dočasnosti však s sebou nese i slast a vzrušení. Ozývají se zde jisté hlubinné podtexty, v nichž se smrt a násilí spojují se sexuální aktivitou. Stále více vychází najevo, že vykloubení z řádu, jeho ohrožení, je jedním z nejmocnějších dráždidel libida. Moderní psychologie začíná v tomto smyslu dešifrovat sny neurotických pacientů, kteří si nic tak v skrytu duše nepřejí jako strhující sexuální akt uprostřed kobercového bombardování.

Dnešní obsese masovými obrazy, které reflektují destrukci symbolických dominant, je zjevná. Katastrofický film Stupeň 7, který pojednává o ničivé „globální bouři“, začíná několika scénami, v nichž se pod poryvy strašlivého vichru hroutí nejprve Eiffelova věž, pak egyptské pyramidy a nakonec i socha Svobody, jejíž svištící paže málem zasáhne klíčového hrdinu, krčícího se na balkonku kdesi v New Yorku. Je pozoruhodné, jak jsou osudy zásadních kulturních symbolů provázány s osudy těch aktérů příběhu, díky nimž se nakonec obvykle vše v dobré obrátí.

Ve filmu Day After Tomorrow (Dnů poté je více, tak raději takto) sochu Svobody nejprve zaplaví rozbouřený oceán a nakonec zamrzne v ledovém krunýři, který pokryl celou severní polokouli (zatímco za hraničním přechodem do Mexika je slunečno a příjemně teploučko). Občas nějaká monstrózní stvůra ulomí soše Svobody hlavu a špacíruje si s ní po ulicích. Tyto apokalyptické vize rozhodně nemají vyznít jako memento. To by už totiž všichni museli jezdit na kole se solárním panelem na zádech. Nikoli.

Tyto vize konce světa, zdůrazněné zdecimováním známých dominant či uctívaných idolů, mají jednoznačně bavit a rozněcovat touhu již poněkud otupělého diváka. Konec světa znamená, že ráno není třeba vstávat do práce, za poslední objednávky není třeba platit a sličnou pošťačku je možno udolat na ulici bez obav z trestněprávních následků. Chaotické rozuzlení přestárlého řádu představuje v současnosti neobyčejně vděčnou zápletku populární narace a vizuality. A symbolická ztělesnění tohoto řádu v podobě soch, věží a jiných pamětihodností? Ta půjdou první na řadu.

Svlékání z kůže.
Krása a skutečnost pod povrchem těla?

Svlékání z kůže se tradičně používalo v různých kulturách a dobách jako jeden z ne zcela příjemných trestů smrti. Případně se lidská kůže obětovala příslušnému božstvu, které mělo za tento drobný bakšiš přimhouřit oko nad lidskými prohřešky a pokračovat ve své činnosti za zachování a rozkvět světa (třeba někdejší kult božstva Xipe Toteca ve Střední Americe).

Dnes tato nepříjemnost číhá hlavně na krásychtivé osoby, jimž určitý kosmetický prostředek stáhne z těla starou, ošklivou, vesměs „pomerančovou“ kůži a nahradí ji novým, pružným a hladkým povrchem. To slibují třeba některé reklamy na kosmetickou společnost Vichy, která ovšem v této argumentaci není rozhodně sama. Mimoto se různá masmédia honosí svojí schopností proniknout „velice zajímavým osobám“ až pod kůži a ukázat čtenářům či divákům jejich nejintimnější tajemství. Popřípadě jsou této proceduře podrobováni sami konzumenti masmediálních sdělení, která slibují, že se vám svou senzačností zaryjí tak hluboko pod kůži, až se z toho pomějete.

Pohled pod kůži diváka neobyčejně láká. Jak to tam asi funguje? Co se asi skrývá pod tím všedním, fádním povrchem? Jaké „šokující odhalení“ tam na nás čeká a přátelsky pomrkává? Není divu, že jedněmi z nejsledovanějších televizních seriálů těchto dní jsou série amerických CSI (česky Kriminálek), v nichž se to pitváním, otevíráním těla a sledováním cvrkotu ve vnitřních orgánech jen hemží. Také výstava Bodies, která před časem doputovala i k nám, sklidila zasloužený úspěch. Pohled na mrtvolky stažené z kůže, které si hrají s míčem, přilákal neobyčejné množství úchylů (také bych tam zašel, ale vstupné bylo dost přehnané).

Mrtvoláci s míčem (skutečné mrtvoly, nikoli modely) vystavovali na odiv různé svaly, šlachy, kostičky a další „inženýrské sítě“, které se pod povrchem těla obvykle schovávají. Proč se na to asi lidé s takovým nadšením chodí dívat? Myslím, že se nedá říct, že by něco takového nikdy neviděli. Anatomický atlas měl v ruce každý už jako dítě školou povinné. Důležitý je tam asi pocit naprosté „reality“, který diváka v takovém případě posedne. Psychoanalýza by mluvila v tomto případě spíš o „reálnu“. Tato kategorie označuje jakousi zvláštní oblast lidského světa, v níž běžně nežijeme, ačkoli je stále přítomna někde v pozadí.

Naše všednodennost se údajně odehrává naopak v „symboličnu“ či v „symbolickém řádu“. To je oblast znaků, konvencí, dorozumívání za pomoci jazyka apod. Lidé spolu navzájem nekomunikují přímo, ale za pomoci určitých znakových stereotypů, které umožňují jak dorozumění, tak určitý odstup. Tento odstup se podílí na zachování integrity subjektu, jenž musí mít určité hranice, aby se nerozpadl a aby byl schopen reflektovat svět kolem sebe jako něco, co je vůči němu vnější. Tomuto rozlišování mezi „Já“ a „jiným“ se učí už malé dítě, a díky tomu se stává individuálním subjektem. Toto učení není vědomé, ani řízené, probíhá spontánně a jeho výsledkem je specifický způsob lidské existence, která se vyznačuje vědomím sebe sama a vědomím své odlišnosti od jiných subjektů a světa.

Na tom není nic zvláštního, tímto způsobem lidé prostě běžně fungují. Zvláštní je jakási touha narušit tento „symbolický řád“, zbavit se závislosti na konvenční komunikaci a vnímání a konfrontovat se přímo s jakýmsi primárním „reálnem“ (tedy s něčím, co jsme naposledy zažili obvykle jako novorozenci). Tuto touhu můžeme v současné době pozorovat poměrně často, a to jak v oblasti produktů masové kultury (zmíněné Kriminálky atd.), tak v oblasti osobního jednání – sem patří třeba pokusy se sebezraňováním, které nejsou sebedestrukcí, ale snahou proniknout k „realitě“ vlastního těla. V současnosti se tedy občas objevuje tendence narušit onu „hranici“, kterou má každý subjekt kolem sebe vystavěnu, a jež se skládá z oněch „symbolických“ nástrojů, jako je jazyk, tradované vzorce myšlení, různé stereotypy chování atd. Tuto hranici bychom mohli metaforicky označit za naši kůži. Kůži chceme svléknout z jiných i sami ze sebe.

Pod kůží se skrývá „reálno“, jak ukazují kriminální seriály, katastrofické filmy, anatomické výstavy apod. Proč se dnes tolik staráme o „reálno“, tedy o něco, v čem víceméně nemůžeme žít a co při překročení určitého stupně dokonce stimuluje šílenství? „Reálno“ vraždy, pitvy, bestiality, nemoci. Co na tom diváky fascinuje? Dalo by se asi uvažovat o tom, že se jedná o reakci na jakési přesycení či únavu z „virtuality“, která nás v dnešním světě zahlcuje. Technická média vytvořila tak komplikovaný a samostatný „druhý svět“, že zbývá už jen krůček k tomu, abychom v něm definitivně zmizeli.

Tento krůček ovšem ještě vykonán nebyl (s pár výjimkami úmrtí při nadměrném oddávání se počítačovým hrám). Většina lidí si je stále poměrně dobře vědoma toho, že světy produkované technickými médii jsou fikcí, virtualitou a nelze do nich skutečně vstoupit. Vědomí virtuální nadprodukce dnešní diváky poněkud frustruje, přes veškeré úsilí producentských společností a dalších původců „fikčních světů“. Chtěli bychom prostě trochu té nefalšované skutečnosti, chtěli bychom trochu pocítit, že ještě skutečně žijeme. Taková podívaná, jakou nabízí třeba kočovná výstava Bodies, tedy není jen senzací, novinkou, zábavou, jak je v populární kultuře běžné, ale vychází vstříc novým potřebám dnešních diváků, kteří chtějí zažít zkušenost vlastního života, vlastní tělesnosti, vlastní reality. O tom, že je zde divák opět pouze obelstěn, asi netřeba mluvit. Zkušenost bez zkušenosti prostě zažít nelze; to už je lepší pižlat se do kůže žiletkou.

Nicméně úvaha o „reálnu“ motiv svlékání z kůže nevyčerpává. Když si totiž prohlédneme reklamy na kosmetiku Vichy, shledáme, že tady jde spíše o „ideálno“ či „transcendentno“. Tyto reklamy totiž naznačují, že pod vaší skutečnou kůží se skrývá něco mnohem krásnějšího, dokonalejšího. Stačí jen natřít příslušným krémem a ošklivost se sloupne jako kůže hada a pod ní se zaleskne povrch hodný luxusního vozu, který právě vyjel z výrobní linky. Představa, že pod kůží se skrývá něco dokonalejšího, se objevuje už v tradičních mýtech a náboženských příbězích.

Například svatý Bartoloměj zemřel mučednickou smrtí, při níž mu byla stažena kůže. Akt mučednické smrti pro víru tradičně zajišťoval proměnu pozemské figury ve světce, tedy proměnu profánní tělesné substance v transcendentní bytost. Tělo, které bylo staženo z kůže při mučednické smrti světce, se tedy posouvalo po vertikální ose k něčemu nadzemskému, svatému, duchovnímu. Stažení z kůže zde zajišťovalo valorizaci těla, které získávalo pozitivní obsahy pravdy a duchovní krásy. Zároveň se dočasné pozemské tělo proměňovalo ve věčnou, nesmrtelnou entitu. Podobné významy víceméně sugeruje zmíněná reklama na kosmetiku. Obyčejná krása by byla příliš malým lákadlem. Reklama slibuje vlastně jakousi absolutní krásu, proměnu těla v cosi nadzemského a věčného (věčně mladého).

Obdobný význam má i antický mýtus o Marsyovi, který se svou troufalostí zprotivil bohu Apollónovi, jenž jej za trest stáhl z kůže. Dobové výklady této legendy naznačují, že potom, co byl satyr stažen z kůže, proměnilo se jeho ohyzdné polozvířecí tělo v kanonicky krásnou figuru. Dokonalá krása byla ovšem ve starověku chápána jako symptom duchovní hodnoty, a proto se i Marsyas tímto aktem duchovně povznesl a získal téměř božské kvality, k nimž patřila pochopitelně opět věčnost a harmonická stálost. Dnes tedy tyto procesy sugeruje marketing kosmetických firem. Nemusíme soutěžit s bohy, stačí natírat se anticelulitickým krémem.

Ať už nás pohledy pod kůži děsí (jako v případě rozpadajících se těl zombies) nebo ať je považujeme za příslib získání nových hodnot, odhrnovaná kůže vždy funguje jako jakási opona (takto byla prezentovaná už třeba na předsádkách starých anatomických atlasů). Za touto oponou můžeme vidět „realitu“, krásu, pravdu (třeba pravdu o masakrovaných zvířatech v rámci kampaní proti kožíškům a slušivým koženým botkám). Pohled pod kůži umožňuje „uvěřit vlastním očím“ – jako v případě nevěřícího Tomáše, který si musel sáhnout do Kristovy rány, aby přestal pochybovat o zmrtvýchvstání. Kůže je nástrojem hmatu, který byl tradičně považován za důvěryhodnější smysl než zrak („štípni mě, jestli se mi to nezdá“). Svlékání z kůže je v rozporu s tradičním zákazem dotyku („nedotýkati se!“ jsme dříve často četli v obchodech, výstavních síních apod.). Svlékání z kůže otevírá nové možnosti, překračuje tradiční tabu, zákazy a hranice. V populární kultuře tento motiv mnoho slibuje a diváci se na něj snadno „chytí“. Nicméně, nesmíme zapomenout, že nám většinou jde v podstatě o vlastní kůži. Salony nabízející stahování z kůže dosud neexistují, a pokud vzniknou, nebudou určitě levné. Takže zpátky ke Kriminálkám a hororům.

© Václav Hájek
ukázka je z knihy Jak rozpoznat odpadkový koš. Eseje o stereotypech ve vizuální kultuře
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Labyrint

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2724x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce