Hak, Pavel (in Souvislosti)

Hak, Pavel (in Souvislosti)

rozhovor beletrie zahraniční

S prozaikem Pavlem Hakem o českém mládí a pařížské emigraci, mechanismech útlaku, psaní za všech okolností a autorském stylu.

„Vyslovit svět“

Rozhovor s prozaikem Pavlem Hakem o českém mládí a pařížské emigraci, mechanismech útlaku, psaní za všech okolností a autorském stylu

Denis Molčanov: Pavel Hak, „autor pěti románů a divadelní hry je francouzský spisovatel českého původu, narozen v roce 1962 v jihočeském Táboře“. Tak vás představují čtenářům francouzských novin, kteří zabrousí na stránky literárních příloh. Většinou se takovou formulí novinář snaží lapidárně říci co nejvíce: spojí několik atributů, aniž by často věděl, jak či jestli jsou skutečně propojeny. Jaký je vztah mezi oním „francouzským spisovatelem“ a jeho „českým původem“, vztah ke dvěma jazykům zároveň?
Pavel Hak: Jazyk je pro mě něco živého. Lze se ho naučit, lze ho zapomenout, můžete jím mluvit dokonale, nebo zvládat jen ten, kterému se říká hovorový. Nevím, jestli jsem bilingvní. Jediný jazyk, kterým mohu dnes účinně psát, je francouzština. Myslím si ale, že bych mohl docela rychle znovu vládnout i češtinou. Italštinu bych mohl ovládat dokonale, velkým pokušením je ale angličtina, kvůli současnému kontextu, tj. nadvládě anglosaského světa nad kulturní sférou. Měl bych říct, že má znalost těchto čtyř jazyků souvisí s tím, že jsem v těch zemích žil. Odtud pravděpodobně také důraz na „živý“ rozměr mé zkušenosti s jazyky. Zároveň je však nutné dodat, že mluvit nějakým jazykem, dokázat ho číst, být schopen napsat jím pár obyčejných vět nemá samozřejmě co do činění s tím, čemu říkáme „psaní” v pravém slova smyslu: vynalézání literárního jazyka schopného promluvit o světě, tvorba silného literárního prostoru, předkládání vize, jež dokáže pohltit toho, kdo se jí postaví (čtenáře). Tato literatuře zcela vlastní moc mě nepřestává fascinovat. Jak závratně dokáže román, divadelní hra, báseň zkondenzovat lidskou zkušenost.

Denis Molčanov: V roce 1984 jste odešel do Prahy studovat žurnalistiku, po roce vás ale vyhodili a vy jste se rozhodl pro odchod do exilu. Nejdříve do Itálie, později do Paříže. Byla již v té době literatura vášní, místem, v němž jste chtěl zůstat žít?
Pavel Hak: Nepocházím z intelektuální rodiny. Ale vzpomínám si, že když jsem se naučil číst, tak to pro mě velmi mnoho znamenalo. Četba se mi stala prostorem pro zkoumání, dobrodružství, sebebudování… Později, kolem dvaceti, došlo k velké změně, důležité události: rozhodl jsem se, že budu psát, že se budu měřit s životem tak, že se o něm a o své zkušenosti světa pokusím promluvit prostřednictvím literárních prostředků. Prožívali jsme velké věci. Cítili jsme ten tlak zvenčí – totalitní moc, cenzura, nedostatek svobody projevu – a já se rozhodl, že se mu postavím. Lze tedy říct, že od tohoto okamžiku jsem vlastně zatoužil psát. Takový způsob života pro mě totiž představoval jedinečnou konfrontaci s mou vlastní existencí, dobou a světem. Vášeň? Nepochybně. Umění je něco strhujícího. Psát, malovat, točit filmy, skládat hudbu, to vše je něco tak zvláštního, mocného, náročného. A výsledek bývá někdy docela nepřístupný – protože tak jako se tvůrce musí učit psát či malovat, tak je nutné naučit se číst či dívat se na obrazy. Mám rád umění, často považované – mocí, nejrůznějšími systémy dohledu a kontroly – za něco nebezpečného, za deviaci. Ano, počínaje touto životní změnou, která se udála v Praze, za mého bohémského života uprostřed diskutujících mladých lidí kypících odporem proti podřízení se diktátu, nažhavených touhou tvořit a odhodlaných nevzdat se, tehdy jsem si řekl, že budu psát za všech okolností. Ale ke psaní musíte žít. K odchodu mě přiměla potřeba žít.

Denis Molčanov: Zde se dotýkáme přímého a tolikrát komentovaného vztahu mezi uměleckou tvorbou a svobodou. Jenže po útěku z jednoho ideologického režimu se člověk může ocitnout v područí dalších. Režimy využívají jakýchkoli ideologických struktur, ať už se jedná o fundamentální marxismus či nezkrocený liberalismus. Myslíte, že vás tato zkušenost vyhnání a útěku poznamenala, nebo dokonce ovlivnila například ve volbě námětů vašich příběhů: vztah moci/bezmoci/boje o přežití na cestě k větší svobodě?
Pavel Hak: Ačkoliv jsem v té době nebyl příliš dobře „vyzbrojen“ (idejemi, schopností analýzy, opravdovou zkušeností se světem), záhy mi došlo, že na druhé straně železné opony měl jednotlivec mnohem těžší situaci, protože bylo mnohem obtížnější pochopit, jak fungují mechanismy moci, jaké síly se na nich podílejí, jakým tlakům, manipulacím či vlivům může být lidská bytost vystavena. V sovětském bloku bylo vše jasné: tady byl „bolševik“ se svou cenzurou, útiskem a ideologickým diktátem. Nikdo tomu nevěřil, nikdo si nedělal iluze. Zatímco na Západě byly do hry zapojené síly, ideologie a často velmi vypracované prostředky represe mnohem složitějšího charakteru, těžko vystižitelných kontur. Vzpomínám si, jak jsem si právě o tom dělal v Neapoli poznámky, černým inkoustem na červený papír, a myslel jsem přitom na Kafkův Zámek. Velký román, pátrání, konfrontace s mocí. Pochopit aspoň něco, nezemřít jako idiot: to v dnešních demokraciích není vůbec lehké. „Politická korektnost“ oblbuje. Stejně jako náboženství. Myslet za sebe, být s to budovat si vlastní vidění světa, mařit ideologický a mediální nátlak – za to stojí bojovat.

Denis Molčanov: V Paříži pracujete jako noční hlídač a zároveň se vracíte ke studiu, po státnici z filozofie na Sorbonně (1991) jste se rozhodl ukončit studium a věnovat se psaní, váš první román Safari vyšel až v roce 2001. Deset let nejrůznějších drobných zaměstnání a jistě i usilovné práce. Úctyhodné odhodlání!
Pavel Hak: Je to s podivem, ale jako noční hlídač jsem pracoval na obou stranách železné opony. Doufám, že jsem při tom dospěl k nějakému „ponaučení“. Studium filozofie na Sorbonně mělo u mě rozhodující vliv, filozofie je vynikající vychovatelka. Každé umělecké dílo, tedy to opravdové, je „filozofické“. Nemoci studovat – ať už v tehdejším Československu, nebo v dnešní společnosti, když se člověk narodí do nepříznivých podmínek – je katastrofa. Vládnoucí elita surově bránící své výsady, mezi něž patří i přístup k nejlepším školám, nesnáší, když někdo, kdo je svým původem předurčen k rozpuštění se v neforemné mase opanovaných, dosáhne poznání a znalostí, které otevírají oči. Člověk vyzbrojený idejemi je mnohem nebezpečnější než člověk s kalašnikovem v ruce. V podstatě pouze myšlenka představuje skutečné nebezpečí pro utlačující mocenské složky (jejichž součástí je samozřejmě elita u moci, nejrůznější kluby a lobby, a samozřejmě média udržovaná pod kontrolou). Ještě dodám, že neznám opravdu nic úchvatnějšího, než je zarputilá práce právě na intelektuální úrovni.

Denis Molčanov: Ve svých knihách usilujete o zachycení nejrůznějších mechanismů útisku. Až člověka napadá otázka, jestli vůbec dokážete napsat příběh s námětem bez násilí. Proč čtenáři předkládáte téměř výhradně onu temnou, ďábelskou, morbidní stránku člověka?
Pavel Hak: Stačí, abych zauvažoval nad vlastní zkušeností se světem, a je mi zcela jasné, že není způsob, jak bych se takovým námětům mohl vyhnout. Literatura je nástrojem průzkumníka. Literatura, kterou upřednostňuji, usiluje o konfrontaci se světem, s exis­tencí, tím, že se nebojí dotknout všech jejich aspektů, včetně těch nepříjemných, či dokonce nesnesitelných. Proč by válka, mučení, hrůza, vykořisťování, nízkost nepatřily mezi vhodné literární náměty? Literatura disponuje jedinečnou silou, jak přistupovat k těmto tématům, které neodmyslitelně patří k naší době. Literatura musí zkoumat i ta nejproblematičtější místa, kterým člověk musí čelit, nechce-li se ocitnout na oné spirále násilí, o níž mluvíte. Nejrůznější mechanismy útlaku v našich společnostech mi také přijdou jako vynikající literární téma: vždyť napadají naše tělo, naše myšlení, snaží se nás opanovat a zabránit nám v pocitech a uvažování. Žijeme ve světě, v němž mají poměry sil velmi násilný charakter. Umění to nemůže ignorovat. My vážně potřebujeme fikci, která zpracovává to, co se děje, naši dobu. Vy si myslíte, že svět financí je „roztomilý“? Že právě probíhající války nezabíjejí? Že na všech těch obchodech se zbraněmi, drogami a lidskými bytostmi nikdo nevydělává? Že ideologie a média nemanipulují? Že barbarství je vynález zdegenerovaných umělců?

Denis Molčanov: Takový námět příběhu – téměř sadistický, bez náznaku soucitu – je pochopitelně od začátku vystaven velmi silným předsudkům ze strany konformismu, morálně korektního a společensky přijatelného. Bavíte se touto konfrontací, která nastává při vydání každého z vašich titulů? Nebo si všímáte spíše kritiky, která zdůrazňuje onu neuvěřitelnou schopnost vystavět atmosféru především díky vašemu typickému, udýchanému tempu, které chytí čtenáře za krk a už ho nepustí?
Pavel Hak: Jde o vybudování jistého světa. Autor musí vytvořit nějaký styl. Hledá tvar. Nic víc. Při tom nemyslíte na konformisty, ani na lidi politicky korektní. A už vůbec ne na biřice nejrůznějších ideových policií, kteří jdou po stopách těch, kdo projeví trochu nezávislosti, střízlivého ducha, skutečné kreativity, a snaží se je zneškodnit.

Denis Molčanov: Máte vytříbený smysl pro detail, vždy jej pojímáte ve vztahu k větším, na první pohled neviditelným celkům. Předpokládám, že hodně přepisujete a škrtáte. Mohl byste stručně popsat svůj denní rytmus? Jakou máte rutinu, když se pustíte do průzkumu, abyste mohl zůstat v náležité hloubce?
Pavel Hak:Pracovní postupy si musí vytvořit každý sám. Neexistují žádná pravidla či model. Musí to být účinné. Avšak obecně si myslím, že nejnutnější je hodně pracovat. To je to, co se mi na tomto poli lidské činnosti líbí asi nejvíc, skutečnost, že můžete pracovat do roztrhání těla, aniž byste čehokoli dosáhl. Chcípnout jako zkrachovalý nádeník. To je strašné, ne? Tomuto riziku se samozřejmě každý rozumný člověk vyhne. Myšlení a tvorba jsou velmi riskantní hodnoty.

Denis Molčanov: Vaše příběhy se odehrávají v poněkud nekonkrétních kulisách – v románu Sniper (2002) jsme svědky neúprosného etnického boje (připomínajícího válku v Bosně a Hercegovině, obležení Sarajeva), v Trans (2006) sledujeme hrdinu s téměř čínským jménem (ale utíkajícím ze země připomínající Severní Koreu), Warax (2009) se odehrává v krajích, které nenajdeme na žádné mapě, a ve vašem posledním titulu Vomito negro (2011) se zápletka začíná vyvíjet – pravděpodobně – kdesi v Karibiku. Okolnosti tedy zdá se nejsou důležité. Proč?
Pavel Hak: Mě zajímá jen pravá fikce. Dílo, v němž je reálný svět přenesen úderným, nenapodobitelným, překvapivým způsobem. Takový druh díla oslovuje imaginaci. Pravé umělecké dílo dokáže vždy strhnout naši obrazotvornost. Plochý realismus, to je příšerná nuda. Potřeba velmi silné románové fikce je o to silnější, že žijeme ve světě přesyceném obrazy, informačními proudy, přeludy a zrádným, často velmi rozpracovaným diskursem, a to vše před nás staví svět budovaný aktuální mocí, politickou, ideologickou, kulturní, ekonomickou, náboženskou. Zažíváme to dennodenně. Jak rozeznat pravdu od lži? Jak rozpoznat diskurs, který nás má uvést v omyl? Jak se vyznat v tomhle maelströmu krizí? Jak hledat pravdu v našich životech, naší době, událostech, které se na nás valí? Umělecké dílo nám silou své zahuštěné podmani­vosti, svými podobenstvími, svou krajinou a atmosférou dokáže ukázat smysl. Není to stroj na oblbování. V současné době je to jeden ze vzácných protijedů na zničující nátlak vyvíjený vůči naší existenci.

Denis Molčanov: Za Trans jste v roce 2006 obdržel literární cenu Wepler. Sympatie poroty prý obzvláště vzbudilo „velmi aktuální“ téma tohoto románu – organizovaná síť ilegální imigrace a černé pracovní síly, novodobé otrokářství, soukromé bezpečnostní agentury, prostituce. Kritika nešetří chválou, především co se týče vaší uchvacující, halucinogenní narace. Chtěl bych zdůraznit jeden detail ve vašem způsobu vyprávění, sice docela technický, avšak náramně funkční. Dotváří vaše popisy způsobem, který na čtenáře působí, aniž by si to uvědomoval, jedná se o opakující se používání konvenčních, prefabrikovaných atributů po novinářském způsobu. Tímto jemným postupem jako byste nenápadně zdůrazňoval neúprosnost „osudu“ pro ty, kdo ho musí snášet, a chladnou logiku bez lyriky či překvapení těch, který tím osudem za ně hýbou: ti, kdo mají tu moc. A tak jsou ulice „poseté mrtvolami“, ticho je „hrobové“, pušky „třaskají“, hrozba je „všudypřítomná“, systém „neúprosný“, teploty „polární“, ruce „kostnaté“, zvuk „zlověstný“ (Trans), pak tu jsou „netrpělivá“ gesta, „vířící“ netopýři, „zbytečné“ přezkoumávání, „deprimující“ skutečnost, „podezřelý“ zvuk, „znepokojující“ počet smrtelných nehod, „spuštění“ tuláci, „nervózní“ škubání ve tváři, „provokativní“ pózy, „vábivé“ úsměvy (Vomito negro) atd. Vskutku podivuhodné úsilí spojit s úmyslně tísnivou atmosférou odpovídající výrazivo a rytmus slov, vět, odstavců, kapitol – ona pověstná Célinova „muzička“, kterou bych ve vašem případě nazval „Hakovou morseovkou" (krátká, krátká, dlouhá…). Zřejmě vám přišla jako přirozená, a zároveň na ní velmi pečlivě pracujete.
Pavel Hak: Styl si autor vytváří v závislosti na světě, který chce vyjádřit. Omezení přicházejí s námětem, se světem, který chci ukázat, s druhem příběhu, jejž chci vyprávět. Není tu však potřeba jen invence stylistické. Je nutné též vynalézt vhodný způsob narace, románovou formu odpovídající autorově vizi světa. Pak samozřejmě, již konkrétněji, postavy a situace. A do toho celku musíte též vdechovat rytmus, zhušťovat, vyřešit vnitřní logiku, rozpracovat významové rezonance, zkomponovat složitou hru témat, udržet to, co se rozbíhá do všech stran – a zároveň tlačit vše stále dál, aby to rozprášilo konvence, rozmetlo očekávané, vyhodilo do povětří obvyklé normy. Umělecké dílo vás musí v zásadě přesáhnout.

Denis Molčanov: Hrdina se smrtícímu tlaku rozhoduje bránit. Je to jeho jediná šance, jak přežít – buď zdechnout, nechat se zabít, nebo utéci co možná nejdál od vlivu mocných, i za cenu vraždy. Touha po životě si ve vašich románech přece jen drží hlavní roli. Další etický princip, starý jako lidstvo samo. Nebude to jedno z poučení, které by si čtenář mohl z vašich tak současných fabulí odnést?
Pavel Hak: Touhu žít, ano. Odepření nechat se eliminovat. Jasné vědomí, že se člověk musí bít, za prvé aby zůstal člověkem, a pak proti tomu, co ho ničí. Moje zkušenost totalitního systému typu „Československo 60.–80. let“ mě v mnohém poučila. Ale má zkušenost emigranta mi umožnila objevit jistý rozměr existence, který bych bez svého odchodu nikdy neobjevil: lidská bytost v nějakém koutě světa. Zkřížením těchto dvou zkušeností si lze vytvořit nástroj poznání, jenž umožňuje velmi pronikavou četbu světa. Rozštěpení na mocné a ty, kdo jsou odsouzeni onen smrtící nátlak snášet, je do očí bijící pro každého, kdo jen trochu chápe současný svět.

Denis Molčanov: S jakými pocity se vracíte, tedy v tom literárním slova smyslu, do českého jazyka? Ve Francii máte poměrně široké čtenářstvo, co vám může přinést taková „avantýra“ v malé zemi, která je navíc známá tím, že své navrátilce nikdy nepřijímá s otevřenou náručí?
Pavel Hak: Chcete říct, že v Paříži či New Yorku jsem doma, zato v Praze že jsem persona non grata? Já si ve skutečnosti svého pražského mládí velmi cením. Protože tehdy se svým způsobem rozhodovalo o všem. A s odstupem nějakých třiceti let mohu říct, že takové mládí s sebou neslo něco velmi dobrého, především rozhodnutí věnovat se umění, vůli přemýšlet, přijmout konfrontaci s mocným politickým aparátem, nemít strach postavit se proti útlaku, vzdorovat, přijmout marginálnost, zavrhnout diktát norem za cenu nepřátelských reakcí represivní moci, nevzdat se tvorby, nevzdat se života. Už jako velmi mladí jsme věděli, že svobodu projevu lze získat jen za cenu tvrdého boje. A rozhodli jsme se vrhnout se vší silou do téhle úchvatné podvratné činnosti, jíž umělecká tvorba je. Třicet let poté se k tomu mládí stále hlásím, stále se plně věnuji téže činnosti, síla umění mě osobně uchvacuje se stejnou intenzitou, takže jsem kdykoliv připraven vrhnout se ze všech sil do tvůrčí činnosti. Vyslovit svět. Proměnit svou zkušenost v co možná nejprůraznější umělecké dílo.

© Rozhovor vedl a přeložil Denis Molčanov
Text vyšel v revue Souvislosti 2/2012
na iLiteratura.cz se souhlasem D. Molčanova a redakce revue Souvislosti

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2053x

Inzerce
Inzerce