Heath, Joseph; Potter, Andrew: Kup si svou revoltu!

Heath, Joseph; Potter, Andrew
Kup si svou revoltu!

ukázka životní styl

Již v roce 1959 pochopil Alan Watts, že verze zen-buddhismu, kterou beatnici přijali za svou, nebyla příliš autentická. V eseji „Beat Zen, Square Zen and Zen“ vyslovil obavy ohledně toho, že prastará cesta k osvobození se stala karikaturou a záminkou „pro cool, pseudointelektuální hipstery, kteří hledali vzrušení a trousili střípky zenového a jazzového žargonu, aby ospravedlnili své odmítání společnosti, které ve skutečnosti nebylo ničím jiným než bezcitným zneužíváním druhých“.

Joseph Heath, Andrew Potter: Kup si svou revoltu! O mýtu kontrakultury aneb Proč revolta proti konzumnímu kapitalismu není pro systém hrozbou, ale naopak hnací silou. Přel. Jana Žůrková, Rybka, Praha, 2012, 392 s.

Již v roce 1959 pochopil Alan Watts, že verze zen-buddhismu, kterou beatnici přijali za svou, nebyla příliš autentická. V eseji „Beat Zen, Square Zen and Zen“ vyslovil obavy ohledně toho, že prastará cesta k osvobození se stala karikaturou a záminkou „pro cool, pseudointelektuální hipstery, kteří hledali vzrušení a trousili střípky zenového a jazzového žargonu, aby ospravedlnili své odmítání společnosti, které ve skutečnosti nebylo ničím jiným než bezcitným zneužíváním druhých“. Watts se obával, aby laxní a samoúčelná četba klasických textů nebyla zneužita k ospravedlnění „velmi defenzivního bohémského života“. Jeho obavy byly na místě.

V některých známých pasážích ze zen-buddhistické literatury je čtenář nabádán k podivuhodně samolibé zahleděnosti do sebe sama. Čínský zenový mistr Lin-či žijící v období vlády dynastie T’ang tvrdil, že „v buddhismu není místo pro snažení. Bud’te jednoduše obyčejní a ničím výjimeční. Jezte své jídlo, vyprazdňujte se, když jste unaveni, odpočiňte si. Pošetilci se mi budou smát, ale moudří mi porozumí.“ A jedna z nejstarších zen-buddhistických básní říká, že „pokud se chcete dopracovat holé pravdy, nezabývejte se tím, co je správné a co je špatné. Rozpor mezi dobrem a zlem je nemocí ducha.“

Již jen z těchto dvou citátů je zjevné, že zen-buddhismus je velice náchylný k tomu, co Theodore Roszak označuje termínem „adolescentizace“. Odmítání „pravidel“ dobra a zla, zjevná oddanost principu neangažování se povýšenému na ctnost a vzývání primárních tělesných funkcí, to vše souzní s jakousi „náladovostí a nevýřečností mládí“ a posvěcuje potřebu neomezené svobody. Problém spočívá v tom, že alternativní kultura přijala metafyzický individualismus zen-buddhismu, který zastává názor, že mezi individuálními povahami nemůže existovat konflikt, jelikož všechny pocházejí z matky Tao, jako umělecké a sociální krédo „dělej si, co chceš“ či „všechno je možné“. Beatnický zen-buddhismus tak může snadno zdegenerovat v puberŅáckou neurvalost ospravedlňovanou pečetí asijské exotiky.

Podle Roszaka je ale v podstatě lhostejné, zda kontrakultura postihuje zen-buddhismus opravdu věrně. Otázka autenticity je vedlejší, důležitější je, že se přívrženci kontrakultury domnívají, že zen-buddhismus odpovídá jejich potřebám. Když jde o to osvobodit se od „neradostného, chamtivého a egoistického uspořádání naší technologické společnosti“, bojuje každý člověk sám za sebe. Koho trápí, jestli byl zen-buddhismus Kerouaca a Ginsberga či hinduismus Beatles a The Who autentický? Důležité je, že byli schopni odvrátit se od dominantní a represivní kultury a najít nový prostor pro spiritualitu a protest.

Roszak zastává názor, že každá kultura – bez ohledu na to, jak světská a technokratická je – potřebuje určitý zdroj myste> rií a rituálů, které slouží jako pouta občanské společnosti. Tato pouta ale existují ve dvojí podobě: jednak jako pouta, jež jsou vnucována shora za účelem manipulace, a jednak demokratická pouta, jež osvobozují mysl pro poznávání a imaginaci. Osudem naší společnosti je zděděný první typ tradice rituálů a mysteria v podobě křesŅanství. Podle Roszaka nám kontrakulturní objevitelské výpravy na východ (a ještě dál) otevřely cestu k autentickým cestám duchovního osvobození, jež není pouhým pseudo>osvobozením, jaké nabízí tuzemské církve.

Poslechněme si následující popis života v Kalifornii přezdívané Zlatý stát: „Peníze mají dominantní roli a jsou zdrojem vlivu po celé Kalifornii… V důsledku toho se [Kaliforňané] v životě zajímají především o majetek. Když mají volno, myslí na peníze; pokud jsou v nouzi, modlí se za ně. Neustále hledají příležitosti, jak vznést nějaký nárok či vyhnout se nějaké po> vinosti. Žádné prostředky jim nejsou příliš nízké ani perfidní na to, aby se jich nepokusili využít.“

Může se nám zdát, že jde o docela přesný popis života v dnešní Kalifornii. Má to jen jeden háček: tato pasáž je převzata z díla antropologa Alfreda Kroebera. Jedná se o popis tradiční kultury kmene Yurok, kmene rybářů a lovců, kteří žili na dolním toku řeky Klamath a podél pacifického pobřeží severní Kalifornie. Dávno před příchodem Evropanů kmen Yurok „měl kulturu, jejíž pohled na svět byl stejně komerční jako pohled jakékoliv dnešní industriální společnosti“. V této společnosti byla všemu, co člověk vlastnil, včetně žen a dětí, přisouzena cena. Neexistovalo žádné trestní právo, které by stálo za zmínku, pouze obchodní styk. „Každá újma, každá výhoda nebo nespravedlnost či přestupek se vyčíslí a odškodní.“ Neměli žádné veřejné náboženství, žádné posvátné rituály. Veškeré veřejné události se zaměřovaly na okázalé předvádění bohatství.

Pokud někdo považuje existenci tak surové komerce v tra> diční kultuře původních obyvatel Ameriky za překvapení, je to proto, že většina z nás čerpá představy o původních kulturách převážně z kontrakulturní rétoriky. Obecně řečeno, původní obyvatelé Severní Ameriky nebyli o nic víc ani o nic míň ctnostní než lidé kdekoliv jinde na světě. Lidé tehdy byli roztroušeni na velkých plochách a na mnoha územích panovala výjimečně pokojná spolupráce mezi kmeny. Neexistovala žádná jednotná kultura. Některé kmeny byly relativně mírumilovné, jiné byly až nepředstavitelně krvelačné. Otrokářství bylo všeobecně rozšířeno a válečnictví bylo zcela běžným jevem. Evropští dobyvatelé původní obyvatelstvo v mnoha případech zneužívali. V jiných případech, například co se španělských conquistadorů a Aztéků týče, jsme v pokušení říci, že znepřátelené strany si jedna druhou navzájem zasloužily.

Největší vynález kontrakultury spočíval v domněnce, že všechny tyto kultury spojuje týž jmenovatel. Původní obyvatelé údajně pěstovali úzký vztah k přírodě, který Evropané ztratili. Jako důkaz tohoto hlubšího spirituálního vztahu byly vyzdvihovány mnohé znaky animistických náboženství populárních v předkolumbovském světě. Domorodé národy dokázaly tak dlouho žít v souladu s přírodou právě díky těmto duchovním hodnotám, a nikoliv pouze z důvodu své technologické nevyspělosti.

Z těchto teorií se zrodila myšlenka, že původní obyvatelé uctívali „matku Zemi“. Toto přesvědčení se pro kontrakulturu stalo okamžitě hitem. Důvody byly zřejmé: jednalo se o exotický názor, který evokoval pro-ženské hodnoty nově vznikajícího kulturního feminismu a souzněl s ekologickým smýšlením, jež se diametrálně odlišovalo od západních hodnot dobývání a vykořisŅování přírody. Významným textem byl v tomto kontextu proslov nazvaný „Tato zem je vzácná“ přednesený náčelníkem Seattlem z kmene Suquamish v roce 1855. Kritizoval Evropany následujícími slovy:

Jak můžete kupovat nebo prodávat oblohu či teplo země? Taková myšlenka je nám cizí. Když nevlastníme svěžest větru a jiskrnost vody, jak si je můžete koupit? Každá část této země je pro mé lidi posvátná… Takže když velký náčelník ve Washingtonu vzkáže, že si přeje koupit naši zem, žádá toho od nás příliš… Tato zem nepatří člověku. Člověk patří zemi. O tom jsme přesvědčeni. Zem všechny věci propojuje jako krev, která spo juje jednu rodinu. Až poslední rudoch zmizí z této země a jeho vzpomínky budou jen stínem, který se vznáší nad prérií, tyto břehy a lesy budou stále uchovávat duše mých lidí.

Tento proslov byl znovu objeven a hojně citován a šířen. Dostal se dokonce až na kalendář Sierra Clubu. Jediný problém spočívá v tom, že tato slova nepatřila náčelníkovi. Byla sepsána v roce 1972 Tedem Perrym, bílým Texasanem pro účely ekologického filmu natočeného pro Jižní baptistickou konvenci.

Tento příběh připomíná podvrh spáchaný v Kanadě Angličanem, jenž se jmenoval Archie Belaney a žil a psal pod jménem „Šedá sova“. Jeho práce z třicátých let mnozí považují za základ moderního hnutí ochrany životního prostředí: „V novodobé Kanadě leží poslední bojiště dlouhého a hořkého souboje mezi civilizací a přírodou. Je to země plná stínů a ukry tých stezek, ztracených řek, neznámých jezer, krajina lehkonohých bytostí neslyšně našlapujících na mechovém koberci, kde panuje ticho – intenzivní, absolutní a vše obklopující.“

V souboji mezi civilizací a přírodou nicméně není zjevné, zda původní obyvatelé stojí na straně „přírody“ či nikoliv. Roz> hodně nemáme dostatek důkazů o jakékoliv dlouhodobé oddanosti posvátné matce Zemi. Rozhodně neexistují žádné historické, lingvistické ani kulturní důkazy o tomto konceptu v tradici Cree či Ojibway, dvou nejpočetnějších kanadských kmenů. Neobjevují se ani v kultuře kmene Inuitů či kmene Dene nebo Černonožců, kteří sídlili na většině území dnešní Alberty a Montany. Odkud tedy toto pojetí matky Země pochází?

Pochází samozřejmě z kontrakultury. Konkrétně z hnutí „Whole Earth“ v Kalifornii, odkud se rozšířilo. „Matka Země“ je pouze jiným názvem pro hypotézu o bohyni Gaie, kterou roku 1969 formuloval britský vědec James Lovelock, jenž tvrdil, že země a bytosti na ní žijící tvoří jeden samoregulační systém, který je ve skutečnosti jediným a jedinečným živoucím tvorem. Také zde se jedná o naprosto západní pojetí: bohyně Gaia je v řecké mytologii ženským ztělesněním země. Matka Země byla od počátku pouhou projekcí kontrakulturních idejí do původního obyvatelstva. Mnohé z těchto idejí byly paradoxně následně převzaty domorodými komunitami a staly se ústředním prvkem nově vznikající pan-indiánské identity. Pan-indianismus je převážně vedlejším produktem urbanizace a generického náboženství, které vzniklo na základě Indiánských ekumenických shromáždění na počátku sedmdesátých let 20. století. Tyto ideje mají bohužel nadále značný vliv na přívržence levice všeho druhu. V průběhu posledních několika let spustila kanadská odborová organizace státních zaměstnanců kampaň vyjadřující solidaritu s původními obyvateli Kanady. Kampaň provázely plakáty zobrazující pírko položené přes neurčitou domorodou grafiku želvy s titulkem, který hlásal: „Hlásíme se k rozmanitosti jako cestě k harmonii mezi sebou navzájem i ve vztahu k matce Zemi.“

Environmentální aktivisté setrvávají v přesvědčení, že bychom návod, jak „měkce našlapovat na zemi“, měli hledat právě u domorodých obyvatel. Často se říká, že lovci z řad indiánů Velkých plání využívali všechny části buvolů, zatímco Evropané přišli a všechny je vybíjeli jenom proto, aby si vzali jejich jazyky. Toto tvrzení zcela opomíjí roli, kterou v masakrování buvolů hráli původní obyvatelé, a nebere na vědomí ani pěknou řádku archeologických nálezů dokazující lovecké praktiky domorodých obyvatel před dobytím Severní Ameriky Evropany. Zejména rozšířené užívání takzvaných buvolích skoků, při kterých byla celá stáda vehnána na útes, z něhož se zřítila, naznačuje, že přístup domorodých obyvatel k buvolům nebyl až tak rozdílný od přístupu Evropanů; pouze neměli k dispozici dostatečně vyspělou technologii na to, aby mohli výrazným způsobem ovlivnit počty buvolí populace.

Co na tom ale záleží. Idea „matky Země“ přispěla k tomu, že domorodé kmeny nahradily Afroameričany a Asiaty v jejich postavení coby nejoblíbenější nebělošské rasy kontrakul> tury. Svou roli sehrála i skutečnost, že se zde nabízely jasné sémiotické paralely mezi „rudými“ indiány a „rudým“ Vietkongem. Philip Deloria poukazuje ve svém článku „Counter> culture Indians and the New Age“ (Kontrakulturní indiáni a New Age) na to, že partyzánská válka Vietnamců připomíná „obklíčení a nájezdy Červeného oblaku, Geronima a dalších náčelníků přinejmenším tak, jak je napůl vybájily a napůl dokumentovaly typické westerny“. Vzhledem k těmto paralelám se zdálo, že „přijmout domorodý způsob života“ je ideální způsob, jak odmítnout americký imperialismus dob minulých i současných.

Zatímco původní obyvatelé Severní Ameriky pokračují v boji proti kulturní asimilaci a snaží se podle svých představ integrovat do širší kultury, mnoho jejich znaků a symbolů bylo zcela začleněno do sémiologie populární kontrakultury. Čelenky, dýmky míru, orlí pera, totemy či lapače snů se staly sou> částí neutuchajícího vzdoru, který souvisí spíše s individuální módou nežli s ryzím hledáním sociální spravedlnosti.

Mezi slova, která kontrakulturní rebelové pro shrnutí podstaty moderního života používají, rozhodně patří termín „neauten> tický“. Jak se stále více odcizujeme jeden druhému i zvykům, jež mají naší společenské existenci dodávat váhu i smysl, jsme nuceni hledat autenticitu jinde. Hnutí jako Dobrovolná skromnost pohání právě obrat k vlastnímu nitru. Ovšem mnozí lidé, kteří se rozhodli odvrhnout moderní způsob života, se nespokojí s tím, že zůstanou doma. Snaží se „nahlédnout dovnitř cestováním ven“. Důsledkem toho se honba za autenticitou stala jednou z hlavních hybných sil moderního cestov> ního ruchu.

Co přesně je ale onou „autenticitou“ vlastně míněno? Tento pojem do běžného jazyka pronikl s vydáním knihy Lionela Trillinga Sincerity and Authenticity (Upřímnost a autenticita) roku 1972. Podle Trillinga je autenticita zcela moderní hodnotou, která vznikla jako bezprostřední reakce na pocit odcizení způsobený technokratickým životem. Autenticita byla původně pojmem užívaným muzejními kurátory, když odkazovali na předměty, které jsou tím, čím se být zdají, nebo za co jsou vydávány, a zaslouží si tudíž obdiv a úctu, jež jsou jim prokazovány. Jedním z klíčových důkazů autenticity je skutečnost, že nepodléhá komodifikaci: skutečně autentické věci jsou vyrobeny ručně, z přírodních materiálů a k tradičnímu (tedy nekomerčnímu) účelu. Sériová výroba moderního světa je nutně neautentická a odcizená, a autenticita je tudíž chápána jako rys premoderního života.

S autenticitou si asociujeme soulad mezi vlastním já, společností a druhými, jenž dodává našemu životu pocit celistvosti či skutečnosti. Ideál autenticity je zachycen v té části Hamleta, kde Polonius pronáší otcovské kázání ke svému synovi Laertovi, který se připravuje k odjezdu, a dává mu radu, jak se chovat: „A především sám sobě zůstaň věren.“ Autenticita se jakožto imperativ věrnosti sobě samému a upřednost> ňování vlastního já před vším ostatním stala nejdůležitějším morálním imperativem moderního života. A jelikož je celý aparát konzumního kapitalismu založen na vštěpování neautentických či falešných potřeb a tužeb a potlačování těch, které odrážejí naše skutečné já, musíme se po autenticitě poohlédnout jinde – tam, kde vládnou poměry méně moderní, byrokratické a represivní a více původní, primitivní či „přirozené“. Jinými slovy exotické.

Z tohoto pohledu tím, co činí cestování autentickým, je odlišnost, přičemž čím větší odlišnost, tím lépe. A protože je cestování honbou za autenticitou skrze odlišnost, rychle se stává dalším bitevním polem soutěživé spotřeby. Stejně jako „cool“ i „autentická cestovatelská zkušenost“ je pozičním zbo> žím. Propůjčuje svému nositeli značnou míru toho, co Pierre Bourdieu nazývá „kulturním kapitálem“, jenž s přibývajícím počtem lidí, kteří jej také získají, ztrácí hodnotu. Již samotná existence jiných cestovatelů narušuje klíčový pocit odlišenosti, díky němuž je cesta tak cenná, a nepříjemně připomíná fakt, že člověk zase tak dalekou cestu vlastně ani nepodnikl. V případě exotických destinací jsou ostatní západní turisté ztělesněním pekla na zemi.

 

Podobný pocit frustrace jistě zažil každý, kdo na „výletě do divočiny“ potkal turisty s mobilem, rádiem a chladicí taškou plnou piva. Právě tento důvod stojí za každoročními nářky nad tím, že se Mount Everest stává veřejným místem, něčím, co běžně zdolají mladí, staří, postižení i kdejaký úředník. Everest už prostě není nic zvláštního. Žádní opravdoví horolezci už se výstupem na Everest neobtěžují. Dobývají neznámé vrcholy v ještě odlehlejších oblastech, jako například Mount Vinson v Antarktidě.

Podobná soutěž o turistické destinace – říkejme tomu „soutěživé cestování“ – má naprosto stejnou strukturu jako hip konzumerismus. Tentokrát se ovšem neusiluje o zboží pres> tižní, nýbrž exotické. A tak se zde setkáváme se známým vzor> cem začínajícím raným, experimentálním kontaktem mezi lovci exotiky a obyvateli dosud nerozvinutého regionu. Tito první návštěvníci nejen přijímají, ale přímo srdečně vítají absenci moderních vymožeností a jazykové i kulturní bariéry. Jak se ale místní nově příchozím postupně přizpůsobují, naučí se poskytovat takovou infrastrukturu, která přitáhne více turistů: hostely, bary, kavárny, komunikační cesty a tak dále. A jakmile začne takové místo přitahovat stále víc návštěvníků, stává se více „turistickým“ a méně exotickým, čímž se zkazí pro lidi, kteří tam byli první. A tak se vydají hledat nějakou neokoukanou zemi a zanechají za sebou místní obyvatelstvo sice méně exotické, ale o to připravenější na plnění požadavků globálního cestovního ruchu. Díky jejich neutuchajícímu pátrání po těch nejexotičtějších místech planety působí kontrakulturní rebelové po celá desetiletí jako „úderné oddíly“ masového turismu.

Každý průměrně přemýšlivý turista dříve či později zakusí nepříjemný pocit, kdy si bude připadat jako čumil nebo vykořisťovatel, a začne si klást otázku, proč tam vůbec je. Mně se to přihodilo jednoho léta v čínském Pekingu, ve staré části města proslavené svými hutongy. Hutongy jsou staré uličky v okolí Zakázaného města, které procházely bludištěm domů a dvorů, jež se tradičně lišily velikostí i tvarem v závislosti na společenském postavení svých obyvatel. Po zhroucení feudálního řádu a vzestupu lidové republiky se podmínky v hutonzích zhoršily a domy určené jedné rodině začalo obývat hned několik domácností.

Hutongy se podle očekávání staly turistickou atrakcí, a přestože stále slouží jako bydlení pro téměř polovinu obyva> tel Pekingu, mnoho z nich bylo strženo a nahrazeno moderní zástavbou. Nad takovou modernizací naříká většina turistických průvodců, jež návštěvníkům doporučují zhlédnout hutongy ještě předtím, než tato starodávná forma společenské organizace nadobro zmizí. A tak jsme se jednoho dne do hutongů vypravili.

Ačkoliv je možné do uliček vejít a jen tak se procházet, místní by uvítali, kdybyste to nedělali. Byli by radši, kdybyste si je najali, aby vás tudy provezli rikšou. Zatímco jsme se tedy se známými potulovali uličkami, pronásledoval a obtěžoval nás jeden obzvlášť zuřivý řidič rikši. Naháněl nás dobrých patnáct minut a celou tu dobu na nás pokřikoval. Jednoduše se nechtěl vzdát, dokud se jeden z nás konečně neotočil, neoplatil mu křik stejnou mincí a nezahrozil mu prstem. Rozhodně se nedalo mluvit o příjemném setkání kultur, v jaké jsem doufal. Trochu pozdě jsem si uvědomil, jak moc byla celá ta situace poznamenána duchem vykořisťování. Tito lidé zde byli přece jenom doma a my jsme to brali jen jako laciné exotické povyražení. Onen řidič měl veškeré právo zuřit, protože to nejmenší, co jsme mohli udělat, bylo nechat ho stanovit si podmínky vlastní komodifikace.

Přesto se mi ale nechtělo za vyjížd’ku rikšou platit. Představa, že někomu platím, aby mě po hutonzích provezl rikšou, mi připadala tak nějak méně „reálná“, méně autentická. Jak upozorňuje Trilling, jedním z hlavních znaků autenticity je absence komodifikace. V okamžiku, kdy se nějaký předmět či prožitek zapojí do peněžních vztahů, stane se součástí modernity. Zaplatit si za vyjížd’ku by bylo jako přiznat, že nevidím skutečný život v hutonzích, ale pouze jeho zinscenovanou či komodifikovanou verzi. A to bylo jednoduše nepřijatelné, protože sebemenší náznak toho, že se nám dostává jen jakési „inscenované autenticity“, by zpochybnil samotný účel naší návštěvy.

Dean MacCannell se ve své knize The Tourist (Turista) zabývá rozdílem mezi tím, co nazývá „vpředu“, a „vzadu“ spo> lečenských zařízení, jako jsou restaurace a divadla. Vpředu je místo pro zákazníky, hosty, klienty, obsluhující personál a diváky, zatímco vzadu najdeme kuchyně, toalety, kotelny, šatny a tak dále. Zákazníci mají přístup jen do přední části, ale účinkující a obsluhující mohou volně chodit do částí vpředu i vzadu.

Existence prostoru vzadu je spojena s určitou mystifikací. Je to místo, kde tajemství, rekvizity či aktivity mohou podrýt „realitu“ toho, co se děje vpředu. Už jen samotná možnost, že nějaké „vzadu“ existuje, nevyhnutelně navozuje pocit, že „vpředu“ je prefabrikované a umělé a že vše skutečné a autentické lze najít jen vzadu. Je těžké si v této souvislosti nevzpomenout na Čaroděje ze země Oz, kde malý mužík vzadu za závěsem tahá za drátky a ovládá loutku „čaroděje“. Nelze zde mluvit o náhodě, protože L. Frank Baum, autor knihy Čaroděj ze země Oz, byl také jedním z předních světových teoretiků aranžérství výkladních skříní konce 19. století. Baumovo pojednání The Art of Decorating Dry Goods Windows (Umění vyzdobit výlohu galanterie) je klasikou v oblasti marketingu z přelomu století, kterou napsal jen pár měsíců před pohádkou, která změnila jeho kariéru.

Jean Baudrillard slavně prohlásil, že naše kultura je v podstatě celá fasádou. Neexistuje žádný „zadní pokoj“ reality, jen vrstvení spektáklu a zdání: „Nacházíme se v bodě, kdy ‚spotřeba‘ ovládla celý náš život, v němž jsou všechny naše aktivity provázány dle zásad téže kombinatoriky, v němž jsou momenty uspokojení dopředu naplánovány hodinu po hodině a jehož ‚prostředí‘ je totálně klimatizované, zařízené a kulturalizované.“ Vše se stalo zbožím, a nic tedy není skutečné.

 

Primární motivací cestovatele do cizích zemí je proniknout zdáním (simulakrem) prostoru vpředu do reality prostoru vzadu. Pokud je naše společnost pouze prostorem „vpředu“, pak přitažlivost nezápadních civilizací spočívá v tom, že se všechny zdají být prostorem „vzadu“ – to znamená bezelstné, otevřené a autentické – protože většinu svého života prožívají před zraky všech.

 

Je jistě pravda, že v mnoha koutech světa, zejména v takzvaně „exotických“ částech Asie a Afriky mají lidé velmi odlišné normy pro to, co je veřejné a co soukromé, než my. Mnoho činností, které se lidé ze Západu snaží udržet „vzadu“, jako například přípravu jídla nebo rodinný život, mají sklon se zde projevovat na veřejnosti. Během turistické prohlídky těchto míst se vám nezřídka stane, že někomu omylem vlezete až do jídelny nebo jiných soukromých částí domu, což by v Severní Americe vyústilo až v telefonát na policii. To byl jistě hlavní důvod, proč jsme se šli podívat na hutongy, a když jsme se konečně zbavili svého pronásledovatele, nebyli jsme zklamaní. Alespoň šestkrát někdo vyšel z domu, uviděl nás, jak se mu procházíme po dvorku, a přesto nás chtěl pozvat dovnitř.

Místní nejsou vždy tak bezelstní, jak by se mohlo zdát. Vědí, že většina turistů hledá jen způsob, jak „uniknout z vyjetých kolejí“ a zažít „skutečnou“ Kubu nebo Thajsko nebo Indii. A za úplatu jsou ochotni jim takovou zkušenost poskytnout: nepálský trekking, nocleh ve společném kmenovém obydlí na Borneu, prohlídku skotské palírny. Jenže to pro opravdového cestovatele není nic jiného než další „předek“, ještě umělejší. V setkávání turistů a místních je hledání exotiky, stejně jako hledání cool, střelbou na pohyblivý terč.

Všichni se snaží o totéž – o autentickou zkušenost, která zažene pocit odcizení moderního života. Důvod, proč jsou někteří lidé ochotní spokojit se s inscenovaným indiánským sněmem v Albertě, zatímco jiní trvají na tom, že stráví přiměřeně intenzivní noc v domorodém „dlouhém domě“ na Borneu, spočívá v tom, že někteří lidé mají mnohem přísnější kritéria pro to, co se počítá jako „autentické“. Erik Cohen jako odborník na cestovní ruch to vyjádřil takto: „Masový cestovní ruch nemá úspěch proto, že by byl kolosálním podvodem, ale proto, že většina turistů vnímá pojem ,autenticity‘ mnohem šířeji než intelektuálové a odborníci.“

© Jana Žůrková
ukázka je z knihy Kup si svou revoltu! O mýtu kontrakultury aneb Proč revolta proti konzumnímu kapitalismu není pro systém hrozbou, ale naopak hnací silou
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3660x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce