Na okraj souborného vydání Jiřího Pištory

Jestliže dnes po půlstoletí od Pištorovy první sbírky vychází souborné vydání jeho textů a já mám příležitost se k nim vyjádřit, nejde už o pietu, ale o potenci psaní, které nestárne. O dílo autora, který své vážení slov zaplatil životem, ale propůjčil jim trvalost.

Biograficky viděno musel do nejhorší kloaky novočeských dějin, hloubené nacismem a komunismem. Psát tady básně byla buď panegyrika, nebo tragika. Chvalozpěvy, nebo smutek nad osudem. Ale slavičů ubývalo, protože reálně existující socialismus, na rozdíl od toho slíbeného, ztělesňoval jen mrzutost života. Tedy to, čemu se v teologii říkalo taedium vitae a čím se dokazovala přítomnost ďábla. Čelit jí literárně znamenalo bránit se umrtvování jazyka, pojmenovávat věci po svém, hájit svou svobodu. To je však aristokratický habitus. Ne sice rod ve starém smyslu urozenosti nebo národ v tom novém jako aristokratizace mas, ale elitní pojetí života. Exkluzivita, prastará grazzia, která chce etiku jako estetiku.

Není proto náhoda, že tento postoj charakterizoval novodobé poety a že je často dovedl k tragickému konci. Viz Kleist nebo Lermontov, kterého Pištora ostatně zmiňuje. Jiří patřil k autorům, jejichž autorita plyne z vlastního zorného úhlu, je to auctoritas očividnosti uznání. Pěstoval soulad mezi jménem a významem a pojmenovatelem. Stvrzoval svatou trojici dobrého psaní.

Aby však fungovala, musí do čtveřice, musí mít možnost oslovit publikum. A zde se náš totalitarismus choval česky. Pořídili jsme si komunismus s hlasovacím lístkem v ruce a udržovali si ho dvacet let i bez cizích armád. Tedy stejně dlouho jako první republiku. Měli jsme pro jeho surovosti vlastní surovinu. Publikování znamenalo rozmnožovat ideologický žvást a kontrolovat nenadšence. Naštěstí tu byly i západní tradice a schopnost srovnávat domácí výsledky s těmi venku. A tak se brzy nedalo přehlédnout, že se tu pod pláštěm konce vykořisťování koná ničivá exploatace kreativních sil.

Pud sebezáchovy nutil tedy k mobilitě. Takzvané tání stalinských ledů otevíralo publikační prostor. Záhy se objevovaly neideologické texty i ve velkých novinách, rojily se prvotiny nemarxistů a z včerejších svazáků se stávali autoři bestsellerů. Tomuto údobí vděčí české psaní za svou mezinárodní reputaci a Československo za invazi sovětských přátel.

V roce 1961 mohly tedy vyjít i Hodiny v řece; lyrika mimo kázání a kárání. Poezie, která řeč chápe jako řeku bytí. Sbírka je věnována Oldřichu Mikuláškovi, protože zejména mladší generace v něm ctila autora bez režimních přísad a v jeho brněnském Hostu do domu viděla i svou literární oázu. Skutečnost, že Pištora z kádrových důvodů neměl studijní šance v Praze, ho nakonec dovedla do Olomouce a sblížila s moravským milieu. To zase posilovalo jeho filozofické pojímání světa.

Hodiny v řece míní bytí jako ubývání a čas jako fluidum. „Povodeň“ je tu „dodavatel dálek“, vybízí k plutí, protože nakonec všechno uplývá: panta rhei ve starořeckém smyslu. „Tělo má s sebou čas“ a ten je einsteinovsky relativní. Jako by základem všeho byla kontingence, nekonečná a nelogizovatelná nahodilost, které lze čelit jen osobní odvahou a moudrostí ducha. „Provazochodec, člověk jako já“ musí uvážit, odkud a kam natáhne lano; a pak se nebát po něm vykročit…

Na mne Hodiny v řece působily tímto pojetím světa. Filozoficky a literárně byly bez ideologických kalků. Těch bylo jinak ještě plno. Ochabovaly sice, ale smetiště jazyka převyšovalo smetiště dějin, na kterém mělo skončit, co pokrok překonal. Hodiny v řece tikaly po svém, řeka mířila k moři, které však nemělo jméno. Jiří Pištora po něm pátral a jako první po roce 1948 analyzoval ideologické pojmenovávání světa. V eseji Tragika slov píše o tom, jak deformovaný jazyk deformuje intelekt. Jak sanktifikace a tabuizace slov produkují „slovní fetiš“, který je symptomem choroby celého organismu. Tak jako svoboda je dokladem jeho imunity.

Tento text vyšel ve Tváři v roce 1964; v prvním poúnorovém časopise bez svázáckého pozadí, kde Pištora působil jako redaktor. Mimochodem – název Tvář byl jeho impuls. Opíral se o název předválečné sbírky Františka Halase, který podobně jako Mikulášek symbolizoval nezávislé psaní. Mít ale tvář komplikovalo život. Časopis se brzy ocitl v potížích. Nejenom s cenzurou, ale i vnitrogeneračně. Ohlas Hodin v řece se však nedal relativizovat. Nejenže Pištoru přivedl do Prahy, stabilizoval ho také v čerstvých třenicích.

Pardubice měly specifický význam. Odejít z nich znamenalo odejít z jistot. Pištora vnímal více to, čemu se vzdaluje, než to, čemu se blíží. Země přibližných, jeho druhá sbírka, která vyšla v roce 1964, tento paradox obsahuje. Má však už v sobě aristokratický habitus. Navozují ho obrazy „sazí na cti“, které nemůže odstranit žádná „rychločistírna“, nebo „chladnoucích pistolí“, které leží v trávě, zatímco „padlí kavalíři“ stoupají „do nebe“. Téma je duel jako zápas o grazzii života. Ale s kým? Kdo je tu soupeř? A proč má mít přibližnost vlastní zem? A „přibližné“ jako domorodce? Proč se tu den co den vyplouvá do slibnějších přístavů, ale loď se nám vrací k magnetové hoře stále v našich zádech? Báseň jako tíseň?

Vzpomínám si na svůj dojem z těch veršů, když vyšly. Kolidovaly s euforií politické obrody, která všude vládla. A dokonce i s aurou autora. Jiří byl navenek optimista, odchod z Pardubic však zvládal obtížně. Město ztělesňovalo heroický příběh jeho otce, popraveného nacisty v době heydrichiády, nabízelo tedy genealogii a mělo navíc už reálné pouto. Pištora sám tu byl otcem. Šlo přitom o liberální civitas s kvalitním divadlem a klasickým gymnáziem. Komunisté tu nikdy nevyhráli. Kapitulace a kolaborace (k. & k. po česku) tu neměly ještě obvyklou frekvenci.

I v poúnorovém (1948) dusnu tu dýchala poezie. S Pištorou, Petrem Kabešem dodávala místní škola nejen maturanty, ale také nadlokální autory. Jejím první ředitelem byl Jaromír Durych, otec Jaroslava Durycha. Žili tu Vohryzkové a Vokolkové jako tiskaři, malíři, herci. A také třeba básník Miloš Vodička, který se na rozdíl od Pištory Praze vyhnul. Ale Jiří měl přezdívku Pták. Byl vzletný, uměl recitovat a hrál v místním divadelním spolku. Zpěvnost a vzletnost navíc už přestávaly vadit. Začínala dekáda Beatles a našeho přátelství.

I Svaz spisovatelů, původně orgán úředně posvěcených slov, potřeboval literáty, kteří měli nezávislý profil. Jako tajemník v něm pracoval další absolvent zmíněné školy Vlastimil Maršíček, a ten si Pištoru vybral jako podtajemníka. Začala dekáda veřejného bytí. Ale Pištora pojímal i tento pozitivní pohyb jako podivnou aproximaci k nejasnému cíli. A viděno historicky, nemýlil se. I tuhle svou svobodu vnímal jako epizodu. Jako akt dramatu, z kterého může být tragédie. To slovo se u něj často opakuje. I další dva eseje našeho svazku je mají v titulu. Jako by nehoda nebyla náhoda, ale spíš souběh protikladů. A ztroskotání přistání.

Přitom už fungoval v Sešitech (1966–1969), vedených Petrem Kabešem. Tady se literatura chápala jako diskuse. Jako platónovský dialog nelimitovaný -ismy nebo skupinově. A někdy se navíc zdálo, že všechno je jakési neukončitelné rozmlouvání. To, čemu se v němčině říká pabbeln a co zrovna v tu dobu zaváděl Bohumil Hrabal do češtiny jako pábení. Vypadalo to na kolumbovskou plavbu kamsi za oceán… Žilo se euforicky – s očima dopředu. Bez smutných retrospektiv a hlavně bez resentimentu. Než se zas ozvala „magnetová hora“. Než se z ní stala sopka Evropy, protože Leonid Senilovič Brežněv (tak jsme mu říkali) poslal do Prahy více tanků než kdysi Hitler do Francie.

A tak jsme v srpnu seděli v dejvickém ateliéru Jana Koblasy a dělali Sešity na koleně. Sepisovali jsme protiokupační letáky a rozdávali je v ulicích. Praha byla plná ruského železa a v naší redakci seděli sovětští parašutisté. Když jsme tam směli zpátky, čekaly na nás zvratky a fekálie bratrské pomoci. Zrakem a čichem se dala rozpoznat návštěva lapků.

Pištora začal psát Mezery v paměti. Nebo lépe: to, co se původně mělo jmenovat Kosmická láhev, se nyní měnilo v zápas o paměť. Jestliže poslední trojverší předchozí sbírky znělo nadějně: „A magnetová hora? / Neznám… / Je jenom trest paměti“, bylo teď jasné, že paměť léčí. A že mezery v ní nás ohrožují více než magnetismus tajemných hor. Pištora hledá jinou přitažlivost. „Sám uprostřed puszty“ slýchá si ústy „cvakat sval / o němž líp nemluvit…“ Brání a chrání duktus jazyka. Jde tu o definici nevyslovitelného, tedy o funkci poezie. Autor je navíc konkrétní, jedná se o Rusy: „když si nás předvedou… / žasnou, že jsem nedřevěný / a dotýká se jich, že se dost nesnažím“. Píše o „kbelíku samohonky“, „nahajkách“ a fatálním flámu, který nastává: „soudě podle počtu božstev, která vlekou / noc bude dlouhá Hnije nad městem / k ničemu slunce Nemají pro ně jméno…“

Když se Rusové stáhli, přišel do redakce, aby pomohl při úklidu, ale současně oznámil, že odjíždí do Švýcar. Kdekdo tenkrát uvažoval a jednal podobně. Ale Pištora nehledal azyl politicky, nýbrž pocitově. A to je kontradikce. Odejel s Pavlem Buksou alias Karlem Michalem, hvězdou mladé prózy, kterého Barrandov nedlouho předtím zfilmoval. Oba se rozhodli pro jiný kontext a oba to stálo život. Oba totiž trčeli v Česku hloub, než si připouštěli. Jiří to rozpoznal obratem, Pavel se trápil adaptací. Jiří chtěl zpět do češtiny. Jestli si ho kdy podrobil nějaký magnetismus, byl její.

Byla to jeho lingua existentialis, zde mohl psát melodicky či melancholicky, marciálně a majestátně? A ovšem ironicky jako mistr slovní hříčky. Možná, že proto současně s Mezerami v paměti vznikaly Brundibásně. Úředně dětská kniha, ale ve skutečnosti český Morgenstern. Zatímco v Šibeničních písních německého autora se jednalo o sebeosvobozování, které němčině přineslo její možná největší inovaci, Pištora v Brundibásních hledá azyl. To, co se nepovedlo ve Švýcarech, zkoušel doma. Vše se tu sice mění v cizinu, on ale objevil obytnost řeči. Pro toto je také on její obnovitel. Brundibásně jsou „písně prchajících“, bzučí je létavec bez žihadla, který hledá úkryt a příštřeší, ale: „ … bručí si básně… v Masně“ – přistává totiž v řeznickém krámě.

V historických krizích přicházejí i ty osobní. Existuje souhra proher. V někdejší Jiřího kanceláři na Národní třídě seděli licencovaní literáti a udělovali licence na nový slovní fetiš. Sešity přestaly vycházet, redakci čekalo trestní stíhání. Také Pištora dostal obsílku. Sociální status se zhroutil ze dne na den. Z pražského bytu se stala poustevna. Pardubice nepřipadaly v úvahu ani jako dočasný oddych. Naopak z krátkých návštěv si přivážel pocit, že je tam sledován víc než v Praze. V metropoli vládla ještě jistá anonymita. Nerežimistů zde bylo víc, sledovat je – větší námaha. Ale v Pardubicích se nepřítel dal vyrábět. Pištorovy obavy měly reálný podklad. Dokazuje to spis Státní bezpečnosti s krycím jménem Dým, o kterém v této edici poprvé podává zprávu Ivana Koutská.

Byla tu ovšem pořád naděje, že Brundibásně vyjdou jako dětská knížka. Pohádky, tištěné i zfilmované, překlady klasiky nebo dětská poezie začaly tvořit únikový žánr vyřazovaných autorů. Smlouva zde mohla znamenat mentální vzpruhu. Jenomže Mateřídouška, dětský časopis, měl o texty zájem a obratem zveřejnil malou ukázku. Osm veršů s titulem Lapkové. Osm řádek morgensternovské pregnance a pištorální ironie. Mateřídouška zmizela ze stánků během odpoledne. Lidé si Lapky opisovali a recitovali. Smáli se. Chodili po redakcích a sháněli básníkovu adresu. Časopis nešlo konfiskovat, ale vrátit autorovi odevzdaný rukopis bylo snadné. V naší edici se Brundibásně poprvé objevují vcelku. Uspořádal je (jako ostatně celý svazek) Pištorův někdejší redakční kolega ze Sešitů, literární kritik a překladatel Dušan Karpatský.

Nastala sezona chmur. Zejména od jara 1970 přibývalo samoty osobně i obecně. A tak není divu, že jsme se radovali, když z Pardubic přišla pozvánka, abychom jako „významní žáci“ přijeli na oslavy padesátiletí našeho gymnázia. Jiří se nejdřív zdráhal, ale pak slíbil, že pojede. Dokonce navrhoval, že zůstaneme o dva dny déle a vyrazíme do Polabin, na které jsme měli hezké vzpomínky.

Jenže před odjezdem dorazil ke mně do bytu a tvrdil, že ho teď čeká druhý rozvod. Mluvil jsem do něho velmi světácky. Půjčil jsem mu dokonce noční košili své přítelkyně, aby si všiml, že rozvody mají i veselé konce. Ráno se zdálo, že se mu vrátil elán. Řekl, že když to stihne do oběda, pojede se mnou autem. Jinak že si vyhlédl vlak. Čekal jsem dlouho, ale když nepřišel, pomyslel jsem si, že je už na cestě.

Seděl však v expresu do Velikých Nikam. Nebo k té Magické hoře. Na rozloučenou napsal dopis (viz zde dokumenty na str. 319), ve kterém mi vzkazoval, ať na něj nečekám. Ale nejdůležitější věta v něm zněla: „zničili jsme čest v srdcích generací“.

Když jsem to poprvé četl, myslel jsem na starou onore. Kdo ji ztratil, tomu chyběla také grazzia. Tahle čest živila ságy, minnesang a epické zpěvy. Pěstovala se na hradech a v komnatách zámků. Mínila čistotu duše a těla, základ svobody. Pištora to slovo normálně neužíval. Jezdil radši na skútru a dělal si legraci z rituálů.

Jen jednou v debatě s Janem Werichem, kterého jsme oba obdivovali, označil Dubčekovu moskevskou kapitulaci za nečestný čin. Bylo to v „Klubu spisovatelů“, těsně předtím, než nám tam zakázali chodit. Werich se zachechtal svým divadelním stylem a pravil sarkasticky: „Mladíku, čest… to je nápis na hrobě s erbem!“

Dodnes mi připadá absurdní, že jsem se o Jiřího smrti dozvěděl, když jsem stál na prknech divadla, kde jsme kdysi oba hráli. Pronášel jsem zdravici k ostatním maturantům, když jsem v lóži napravo zahlédl naši bývalou profesorku češtiny, jak jí někdo cosi šeptá a ona bledne. Lidé tleskali, ale já věděl, že Pištora umřel.

Viděno biograficky, končila moje veřejná činnost. Měl jsem pak promluvit už jenom na Jiřího pohřbu. Viděno s úsměvem, zaznamenal to všechno jiný Pardubičan pro Státní bezpečnost, která se poté postarala o zmíněný zákaz. Trvalo dlouho, než se Mezery vrátily na světlo boží. Bylo je potřeba rekonstruovat, protože nakladatelství, které je slibovalo vydat, „ztratilo“ originál. Ostatně v sedmdesátých letech neměly podobné texty veřejně naději a Edice Petlice musela teprve vzniknout. V září 1980, deset let po Jiřího smrti, jsem ale knihu po dohodě s Ludvíkem Vaculíkem předal petliční přepisovačce Zdeně Erteltové, aby ji naťukala na psacím stroji s dvanácti kopiemi na uhelném papíru. Tak vypadaly typické svazky té řady. V prosinci téhož roku jsem pak vyrazil na krátkou návštěvu ke svému americkému nakladateli, abych se – velmi pištorálně – vrátil až za deset roků.

Tak ale Mezery mohly vyjít tiskem v londýnské edici Kra. Když jsem tu opravdovou knížku držel v ruce, myslel jsem na svobodného pána z Pardubic a představoval si jeho erb. Samozřejmě že ptačí. S ostřížem nad normalizační tajgou Čech. Pištorova poezie je letecký snímek tehdejší devastace. Ostříží pohled na trosky a traumata naší země. Ale i ptačí perspektiva, křídla plus stoupání vzhůru. Ne amnézie, ale memento. Paměť navzdory mezerám. Slovo jako to, co bylo na počátku a bude na konci.