Líman, Antonín: Věčný polštář z trávy (in MfD)

Líman, Antonín
Věčný polštář z trávy (in MfD)

recenze historie

Límanův obraz Japonska je idealizovaný, zcela přechází to, co už kdysi popsal A. Svojsík, že historie líčí Japonce jako lid „ukrutný a mstivý – a denní zkušenost předvádí nám v Japanu jednotlivce laskavé a zdvořilé“. Také autorův boj proti globalizaci je sporný: to, že sám mohl část života prožít v Japonsku a coby Čech přednášet o japonské kultuře v Kanadě, by bez globalizace vůbec nebylo možné.

Antonín Líman: Věčný polštář z trávy. Praha, Radioservis, 2012, 280 s.

Poté, co japanolog Antonín Líman (1937) česky vydal několik knih esejí o japonské kultuře a zvláště literatuře, publikoval letos svoji autobiografii. Vzpomíná v ní na svoje šťastné dětství v relativně bohaté rodině ze Staré Boleslavi, na léta války a na to, jak prudký obrat doznalo postavení jeho rodiny po roce 1948, kdy se stal kvůli úspěšnému „feudálnímu pradědečkovi psancem“, protloukal se různými zaměstnáními, takže například pracoval v Čedoku, který poznal jako „filiálku vnitra a odkladiště nepohodlných kádrů“, až se nakonec přeci jen dostal k vysokoškolskému studiu v Praze a později v Japonsku. Do vlasti se pak už nevrátil, ale zakotvil v Kanadě, kde si vybudoval slušnou kariéru, i když k univerzitnímu prostředí je skeptický: v žádném jiném oboru lidské činnosti prý nepotkal „tolik malicherných hnidopichů jako ve vědeckém světě“. Hořce a zatrpkle nese také to, že ho údajně žádná zdejší univerzita nepozvala k trvalému působení se zdůvodněním, že „nemá zdejší kvalifikace“. Naopak jako nesmírný projev uznání ho těší Jungmannova překladatelská cena, již v Česku dostal, a v knize přitom cituje část patetického projevu, který při té příležitosti pronesl.

Kniha je zalidněna množstvím postav, z nichž některé jsou neznámí lidé, jako autorovi kamarádi z dětství, jiní ale naopak proslulé osobnosti jako spisovatelé či literární teoretikové (například Leslie Fiedler). Jako ke svému největšímu vzoru se Líman hlásí k Václavu Černému, i pod jeho vlivem zřejmě odvrhl jít „cestou teorie“ a raději si vytvořil svůj vlastní „kritický styl a metodu“. Hlásí se také k Jungovi a Eliademu, naopak odsuzuje na Západě módní následovníky J. Lacana pro jejich „cynický relativismus“. Od Černého ale Líman zřejmě trochu přejímá i jeho příkré hodnocení svých současníků, bez ohledu na to, kam se postupně vyvíjely jejich názory, takže třeba japanoložka Zdeňka Vasiljevová (1935–2004) pro něj nadosmrti zůstala ortodoxní marxistkou. Velmi emotivně také reaguje na obvinění ze spolupráce s StB, a snad trochu přecitlivěle dokonce tvrdí, že kromě Česka „neexistuje jiná země na světě, kde nevinní lidé mohou být osočováni po půl století poctivého života“ (jako by podobné problémy neřešily i jiné postkomunistické státy). Ze zkušenosti s komunismem v Límanovi také zůstal až bytostný odpor nejen ke všemu sovětskému, ale zřejmě i ke všemu „ruskému“. Neváhá tvrdit, že Rusko „ještě dlouho a dlouho svými duchovními tradicemi nebude patřit k Evropě“, což je velké zjednodušení (ne-li přímo nesmysl), protože Čajkovskij, Čechov i Dostojevskij nepochybně jsou součástí evropské kultury. Líman ovšem nerozlišuje Rusko coby politickou entitu s vlastními mocenskými zájmy (před těmi bychom se opravdu měli mít na pozoru) a ruskou kulturu, která – přijímaná ovšem dobrovolně a ne pod nátlakem – nás může obohacovat.

Na rozdíl od Ruska naopak s velkým porozuměním autor zasvěcuje čtenáře do kultury japonské. Ještě po letech s dojetím líčí, jak při putování po Japonsku přijel do malé vesničky, která vypadala jako ty jihočeské. Před jednou z chalup prý seděla bělovlasá babička a Límana prý zaplavil pocit jistoty, že ono místo už zná, že v oné vesnici už kdysi žil... A s jistou pýchou referuje o tom, jak kdysi seděl v japonské hospodě se spisovatelem Ibuse Masudžim, který na slova jistého Japonce, jak může onen cizinec rozumět kráse jeho literatury, odpověděl, že Líman není cizinec, ale naopak „Japonec ze starých dob“. Vyzdvihuje jedinečnost japonské kultury a pochvaluje si moudrost těch, kteří roku 1614 prosadili zákaz křesťanství v této zemi, protože kdyby podle něj bylo křesťanství v Japonsku povoleno, „bylo by dnes v situaci Filipín“ (podle mne by ale možná vznikla nějaká nová syntéza, pokud by se Řím nepostavil proti jako v případě misionářů v Číně, příliš otevřených místní kultuře). Jak vědí čtenáři dříve vydaných Límanových knih, i o západní kultuře se autor někdy vyjadřuje jako o poněkud podřadné ve srovnání s tou japonskou. Ve Věčném polštáři z trávy však nacházíme i autorova slova uznání pro katolickou církev, která představuje tu „nejdelší a nestarší duchovní kontinuitu v naší zemi“. Pasáž se pojí se staroboleslavskými svatováclavskými obřady, během nichž se prý jeho výhrady vůči církvi rozplývaly... Ústředním objektem oněch obřadů je lebka svatého Václava, přičemž autor dodává, že se to někomu může zdát „barbarské“, ovšem on archaičnost tohoto rituálu oceňuje. Právě „hlubinné“ kořeny japonské kultury citlivě zkoumá a nachází přitom paralely mezi českými a japonskými lidovými zvyky (odvolává se přitom na Boženu Němcovou v roli etnoložky) nebo „transnacionální“ shody v archetypální postavě vodníka.

Je ovšem nesmírně těžké zamilovat si určitou kulturu, a přitom k ní zůstat v rozumně kritickém odstupu. Už Zdeněk Hron v jinak snad až příliš pozitivně laděné recenzi Límanovi vytkl, že v knize postrádá jeho vysvětlení až bizarně „poeticky“ promyšlené brutality, již za druhé světové války „vskutku běžně a systematicky projevovali japonští vojáci vůči zajatým protivníkům“. A kdyby jen to, přidávám já, Líman dokonce s jistým obdivem referuje o dopisech pilotů kamikadze, které byly psány „vypsanou rukou a obsah byl velice kultivovaný“. Z toho vyvozuje, že to nebyli žádní „venkovští burani s vymytými mozky“. Ve skutečnosti ovšem jen málokdo Japoncům kultivovanost upírá, autor ale zcela přechází paradox, který už roku 1913 popsal Alois Svojsík, bratr slavnějšího Antonína Benjamina, že historie líčí Japonce jako lid „ukrutný, dobyvačný a mstivý – a denní zkušenost předvádí nám v Japanu jednotlivce ústupné, laskavé a zdvořilé“. Můžeme poukázat na to, že masakry spáchané Japonci Líman osobně nezažil a popisuje jen svoji vlastní zkušenost, ale jeho postoje jsou zvláštně ambivalentní i ve vztahu k událostem, jejichž očitým svědkem byl. Vzpomíná třeba na to, jak jej v době okupace fascinovaly německé uniformy, a cituje přitom románový výrok židovského chlapce obdivujícího esesáka: „Jak je ten anděl smrti krásný.“ Nefascinovali ho tak i vojáci jeho milovaného Japonska, i když v době, kdy se do země dostal, už Japonci žádnou armádu neměli? Těžko říct, každopádně Límanovo následné obvinění, že právě Němci jsou vinni fascinací smrtí v dnešní kultuře, je dost přehnané; vždyť smrtí byli zrovna tak fascinováni už staří Římané během gladiátorských zápasů.

Odsuzování „fascinace smrtí“ ovšem u Límana zřejmě souvisí hlavně s jeho negativními názory na současnou televizní kulturu či (jeho slovy) „globalizovaný televizní eintopf“ – dokáže ale udělat výjimku, jako když přednášel srovnávací kurs Disneyových a japonských animovaných filmů. V důsledku toho jsou prý dnes mnozí jeho vysokoškolští studenti „nadnárodní analfabeti“, kteří už nic nečtou, a pokud se chce někdo dozvědět, jaký je skutečný mentální věk jeho studentek, je prý nutné od jejich věku tělesného „odečíst dvanáct let“. Límanův boj proti globalizaci je ale poněkud sporný: to, že sám mohl část života prožít v Japonsku a coby Čech přednášet o japonské kultuře v Kanadě, by bez globalizace vůbec nebylo možné (ani jeho srovnávací kurs o disneyovkách). Ale zrovna tak můžeme říci, že lidé jako Líman, spojující tradice odlišných kultur a nacházející mezi nimi analogie, dodávají globalizaci tolik potřebnou hlubší dimenzi.

Na poslední stránce knihy se Líman svěřuje s tím, jak velkou radost mu udělal trampský časopis, kde jako motto článku o sjíždění Sázavy jeden z trampů napsal: „Jak rychlý je proud Berounky po červnových deštích.“ Šlo o parafrázi Bašóova haiku o řece Mogami, které si v novém jazykovém prostředí žije po svém. Lepší příklad i kulturně se globalizujícího světa si těžko můžeme přát – a je to zásluha právě překladatele onoho textu, Antonína Límana.

© Jan Lukavec
článek vyšel v Kavárně MF Dnes 27. 9. 2012
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce MF Dnes

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 127 čtenářů.

Diskuse

Vložil: jan lukavec, 11.02.2016 09:02
Líman, Antonín: Věčný polštář z trávy (in MfD)
S vysloveným názorem si dovoluji nesouhlasit. Netuším, co je útočeného například na mém tvrzení, že A. Líman spojuje tradice odlišných kultur, čímž dodává globalizaci tolik potřebnou hlubší dimenzi. V něčem chválím, v něčem kritizuji, snažím se - pokud možno - o nečernobílý pohled. Pana Límana jsem... v životě neviděl ani jsem se s ním nikdy nesetkal, o žádný osobní útok mi rozhodně nešlo. Pokud ale Kája Macura považuje za "osobní útok" jakýkoli text, který danou osobu stoprocentně neadoruje a nepodkuřuje jí, je to spíš záležitost jeho velmi specifického chápání slovní sémantiky...
Vložil: Kája, 07.02.2016 22:08
Líman, Antonín: Věčný polštář z trávy (in MfD)
Tohle bych nenazval kritikou, ale celkem dost osobním útokem. Je v tom opravdu dost hnusu, Lukavec nenechal doslova na autorovi nit suchou a podepřel to několika obviněními. Výbojný to býček...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   51%čtenáři

zhlédnuto 2304x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce