Matoušová, Věra (ed.): Jméno Vokolek

Matoušová, Věra (ed.)
Jméno Vokolek

ukázka kultura

VNITŘNÍ DOBRÝ SVĚT VERSUS VNĚJŠÍ ZLÝ SVĚT. V autorově paměti vyvstává tento protiklad ve dvojici názvů „krajina zahrady“ a „zahrada krajiny“. „Krajina zahrady“ – to je krajina, ohraničená zdí zahrady u rodného domu v Děčíně, plného vysoké literární kultury a starožitností, do něhož nesmí televize a vůbec reálněsocialistická realita, ale v němž se zato po večerech starosvětsky předčítá.

Věra Matoušová (ed.): Jméno Vokolek: Václav Vokolek, Vlastimil Vokolek, Vojmír Vokolek, Vladimír Vokolek, Květa Vokolková, Václav Vokolek. Torst, Praha, 2012, 504 s.

Vnitřní exulant na vnější scéně.
Literární dílo Václava Vokolka

I
Satyrská groteska s rozpustilým „politicky nekorektním“ vyjadřováním (a nejen vyjadřováním) o ženách (Lov žen a jiné odložené slavnosti, 1993, a volné pokračování s názvem Okolím Bábelu – Malý průvodce po bludných cestách, 2000). Melancholická slavnost smyslnosti (Příliš pozdní léto, 2003) či sebezhoubné citovosti (Zástavy srdce, 2008). Ramenaté a patetické „stile barbaro“ v mýtech o pohanských bozích, jejichž jména autor někdy přebírá z reálně existujících mytologií, častěji však, zvučná a ještě zvučnější, sype z rukávu (první část Triptychu, 1995; Tanec bludných kořenů, 1998; Hercynský les, 2000). Tatáž domorostlá mytologie, avšak zkřížená s bizarním drobnopohledem na kosmos důchodcovské komunity, lopotící se v půdě (Mytologie zahrádkářské kolonie, 2010). Potměšilé apokryfy o byzantských či staroruských světcích a zbožné legendy o čínských malířích, případně naopak (druhá a třetí část Triptychu). Obžaloba svévolného zničení bývalých německých krajů Čech (Pátým pádem, 1996). Evokace romantických půvabů těchže krajů v době předmoderní (Cesta do pekel, 1999). Rozzuřený protikomunistický i protikapitalistický moralismus příběhů, doprovázejících ještě rozzuřenější karikatury Jindřicha Strašnova (Nejsme jako my, 2001). Obrazové básně a obrazy slov (Nápisy, 1992; Zříceninový mramor, 1996). Pohádky pro děti, v nichž si autor pohrává kromě jiného i se zakládajícím mýtem české katolické literatury (Pohádky ze Staré Říše, 2008). Eseje o osamělých a protiproudných osobnostech či skupinách české kultury a o vzájemném ovlivňování jejich života a díla s místy jejich pobývání a „ukrývání“ (Exily a úkryty v české krajině, 2006). A ještě jiné a jiné knihy, žánry a podoby.

A přesto je dílo Václava Vokolka vnitřně naprosto jednotné. Pozornému vnímateli motivů a obratů Vokolkovy texty samy nabízejí nenápadné směrovky, vedoucí od jedné knihy k další a zase zpět. Ve výboru čtvrtstoleté básnické tvorby Zříceninový mramor najdeme skryty a připraveny tituly budoucích knih: báseň Pozdní léto; v básni Sedm pádů obrat „pátým pádem voláme (smrt)“, který vstoupí do názvu prvního příběhu knihy Pátým pádem. V autobiografii Krajiny vzpomínek (2000) se vypráví, jak autorův otec zachránil z kostela určeného ke stržení kamennou gotickou křtitelnici – a tatáž epizoda se objeví v knize Pátým pádem, avšak s posunem v hodnocení postav: v Pátým pádem jde o sobeckého chalupáře, který křtitelnici z bezmocného kněze vymámí. Příběh hrdiny knihy Pátým pádem, kněze Jana Böhma, je pak připomínán a navazujícími příběhy oživován v knize Zástavy srdce. Po celé ploše básnického i prozaického díla jsou pak rozesety „pevné body“ – motivy kamene, krajiny, obrazu. Kniha Příliš pozdní léto nese dokonce charakter jakéhosi vokolkovského „vzorníku“, který nabízí ukázky z toho, co autor „umí“ a může v tom kdykoli pokračovat: básně i prózy i kresby, mýty o pohanských bozích i kvazibyzantské legendy i impresivní líčení produchovnělých krajin.

Jednota díla Václava Vokolka ale tkví v něčem hlubším, než jsou autocitace a autointertexty, i než jsou trvalé návraty některých motivů. Tkví v pevném, pod všemi vnějšími proměnami a literárními maskami nepohnutém osobnostním gestu, jež vzešlo ze zcela určitého životního prazážitku. A pro tento prazážitek je třeba jít – kam jinam než do Krajin vzpomínek.

Autobiografie Krajiny vzpomínek (2000) neobsahuje téměř žádná přesná data, a i tak skýtá pro literární historii řadu cenných informací – o prehistorii vokolkovského rodu; o kontaktech mezi autory, poztrácenými v šedesátých letech na českém severu (otec a syn Vokolkovi, Josef Jedlička, Emil Juliš; řada těchto příběhů byla pak znovu, samostatně a podrobněji vyprávěna v Exilech a úkrytech v české krajině); o veselé disidentské komunitě, usídlené v osmdesátých letech ve strážnici pražské Lorety; ale rovněž o literárních i lidských podvodech Josefa Voláka (jehož jediného Vokolek – z obavy před žalobou? – připozahaluje coby „Pepu Boláka“). Především však Krajiny vzpomínek skýtají reflexi onoho životního prazážitku, vyjádřitelného opozicí.

VNITŘNÍ DOBRÝ SVĚT VERSUS VNĚJŠÍ ZLÝ SVĚT.
V autorově paměti vyvstává tento protiklad ve dvojici názvů „krajina zahrady“ a „zahrada krajiny“. „Krajina zahrady“ – to je krajina, ohraničená zdí zahrady u rodného domu v Děčíně, plného vysoké literární kultury a starožitností, do něhož nesmí televize a vůbec reálněsocialistická realita, ale v němž se zato po večerech starosvětsky předčítá. „Zahrada krajiny“ – to je všechno, co je „za zdí“, to je Děčín, čerstvě zbavený svých odedávných německojazyčných obyvatel a naplněný obyvateli novými, nemajícími vztahu k odedávné minulosti města; Děčín nesrozumitelný pro jazykovou cizost starých německých nápisů i pro kulturní cizost nových českojazyčných obyvatel, kteří začínají systematicky demolovat krásu krajiny města i krajiny vůkol něho.

Zde, v Děčíně, zaznamenává autorova vzpomínka poprvé intenzivní pocit, že vnější, současný a „reálný“ svět je hnusný, poškozený, k pádu odsouzený, odpornými pololidskými bytostmi obývaný, démony destrukce ovládaný, fatální vinou provinilý – tou vinou, již nelze odčinit a nelze smýt a vůči níž může člověk vědomý, člověk svědomí, člověk-křesťan, člověk-umělec zaujmout dvojí postoj:
Obviňovat a kárat provinilý vnější svět, jemuž není pomoci.
Pěstovat a udržovat vnitřní svět, jenž slouží jako ochrana a útočiště před světem vnějším, jako estetická i morální alternativa vůči němu.

Jednota života a díla Václava Vokolka spočívá ve snaze zaujímat současně a co nejpevněji OBA postoje. V Krajinách vzpomínek je vnějším světem postupně Děčín, Litvínov či k exemplárnímu zániku určený starý Most, ale také prostředí textilní fabriky v Náchodě a nakonec „krajina“ metropole, která je podle vyznání v Krajinách vzpomínek pro autora „dodnes cizí a neprobádaná“ (s. 160). Ve všech těchto světech se vzpomínající autor pohybuje jako vágus, střídá zaměstnání či je vůbec bez zaměstnání, nezakotvuje nikde a příznačně vůbec nemluví o svém rodinném životě: Založit rodinu v pravém, původním, „otcovském“ smyslu jako by znamenalo zakotvit ve vnějším světě, rezignovat před ním, stát se jeho součástí. A to jako by autor sám sobě nechtěl za nic na světě dovolit. Ani společenská změna nepřináší úlevu: „Kapitalistický“ svět po roce 1989 (jehož reflexe proniká do Krajin vzpomínek jen en passant) je pro Vokolka stejně „vnější“, ohyzdný a nepřijatelný jako svět komunistický. Vůči oběma setrvává ve stejné štítivé distanci outsidera osudem i volbou. Vzývá-li vnější svět po roce 1989 volný trh a podnikavost, prohlašuje se Vokolek v gestu zjevně protestním a provokativním, ale tím ne méně vážně míněném, za „levicového intelektuála“: „Tehdy bych se tomuto označení vehementně bránil, ale nyní ho s dojetím přijímám, s pokorou si nasazuji groteskní masku vysmívané karikatury. Levicový intelektuál! Co může být směšnějšího?“ (s. 206).

Co platí v čase, platí i v prostoru: Ať se Václav Vokolek pohybuje na reálném sudetském severu, v děsivé „krajině SHR“, nebo ve vlídnějších východních Čechách či v Praze, všude si nese s sebou UVNITŘ svou vizi „vnějšího světa“, svůj VNITŘNÍ sever. V jakékoli vnější krajině se ocitne, každou si ve svém vnímání přetvoří podle nemilovaných, ale přitom jej tak fascinujících Sudet. Pro Václava Vokolka jsou VŠUDE Sudety. Všude si s sebou nese svůj „rodný kraj“, všude znovu prociťuje svůj paradoxní prazážitek děsu z cizoty „rodného kraje“. Ať již tedy píše o Děčíně nebo o jakémkoli jiném tématu, vždy zůstává „básníkem rodného kraje“ – ale v přesně opačném významu, než jaký je pojmu „rodný kraj“ přikládán v demlovské či jiné (pravdivě či falešně) idylické tradici.

Vnitřními světy, touženými útočištnými pevnostmi proti všudypřítomným Sudetům, bývají společenství s několika málo stejně smýšlejícími, stejně nezařazenými do pekelné mašinérie vnějšího světa, ony „malé ostrůvky, záchytné body věčně bloudícího“ (s. 160). V modelovém prazážitku je takovým ochranným společenstvím rodina, sídlící v „krajině zahrady“, a v jejím středu otec Vladimír Vokolek. Tento prazážitek je zjevně natolik silný, že nedovoluje (alespoň v literární sebeprojekci) spočinout ani ve vlastní rodině, ani v přátelských komunitách – všechny vznikají a rozpadají se, jak do nich duje krutý „vítr severu“: společenství několika uměnímilovných bohoslovců v Litoměřicích; společenství s bývalými politickými vězni, kteří mu v Nelahozevsi vykládají své kruté životní příběhy; společenství „básníků severu“ s Jedličkou, Julišem a „dojíždějícím“ Ivanem Divišem; společenství s cikánskými dětmi na Klamovce; společenství disidentských „strážců“ Lorety…

Právě v tématu budování oněch vnitřních světů, oněch ostrůvků, je kniha Exily a úkryty v české krajině zásadním pokračováním Krajin vzpomínek – i dílčí polemikou s nimi. Shrnuje totiž příběhy tvůrců, kteří nalezli na nejrozmanitějších – zdaleka ne jen na idylických! – místech české a moravské země skutečně své pevné body, útočiště svých „vnitřních exilů“. Nejen Josef Florian ve Staré Říši či Bohuslav Reynek v Petrkově, ale například i Emil Juliš v nepravděpodobném úkrytu mosteckého paneláku jsou příkladem k následování. Nehledě na změny režimů je vnitřní exil, vytváření alternativního kulturního centra na periferii, trvalou nutností: „Slušní lidé se v něm ukrývají v dobách zlých i dobrých, vnitřní exil je rafinovanou skrýší, temnou jeskyní budovanou na principech přírodních a společenských mimikry“ (s. 12). Exily a úkryty v české krajině jsou tudíž – ve srovnání s Krajinami vzpomínek – knihou vlastně nadějeplnou.

I v Exilech a úkrytech v české krajině jsou zároveň přítomny příběhy vnitřních exilů, jež skončily odhalením, rozpadem, neúspěchem. Avšak – vyvolení osamocení hrdinové Exilů a úkrytů v české krajině jsou většinou tvůrci, a jako takoví mají vždy ještě jinou možnost: vytvořit si vnitřní svět literární fikcí. Píše-li Vokolek v úvodu Exilů a úkrytů v české krajině jakousi filosofii vnitřního exilu – píše ji i jako svou vlastní tvůrčí a životní konfesi, jako zobecnění své vlastní zkušenosti.

Vokolkovy vnitřní literární světy jsou dvojího druhu: fiktivní světy promítané do reálného prostoru – a fiktivní světy ve fiktivních prostorech. Jsou-li fiktivní světy promítány do reálného prostoru – bývá to povýtce do „rodného kraje“, do Sudet, jejichž pars pro toto je Děčín. Je-li NYNÍ, v reálném čase zničený – musel kdysi existovat „onen čas“, kdy ještě zničený nebyl. Ve druhém příběhu diptychu Pátým pádem, nazvaném Pátým pádem oslovujeme, je „náš čas“ konfrontován s „oním časem“ skrze pátrání soudobého českého literárního badatele po osudech lokálního německého básníka, osud jehož díla – opožděný romantismus, nedořečenost a zapomenutí – jako by předjímal konec „onoho času“.

Vokolek se v této poloze stává ČESKÝM básníkem NĚMECKÉHO Děčína, autorem regionálním v nejlepším slova smyslu, autorem (opět době a „vnějšímu světu“ navzdory!) českým zemskovlasteneckým, autorem správně pojmenovatelným vlastně pouze (a ještě jednou době a „vnějšímu světu“ navzdory!) latinsky: scriptor BOHEMICUS.

Vokolkova evokace děčínského „onoho času“ nikdy není čirou idylou. Je spíše pokusem o „rekonstrukci“ procesu, jímž se v lůně „onoho času“ rodí ty síly, které dříve či později způsobí přelom v „náš čas“, v čas destrukce. V prvním příběhu diptychu, nazvaném Pátým pádem voláme smrt, je to česko-německá nenávist, jejímž bezmocným svědkem je kněz se symbolickým příjmením Böhm. Naopak v románu Cesta do pekel národnostní téma záměrně zcela absentuje. Všechny postavy jsou zjevně čeští Němci, aniž by to bylo jakkoli tematizováno: právě tato samozřejmost je však výmluvná, neboť mlčky provokuje novodobý český nacionalismus, tuto Vokolkem bezmezně nenáviděnou součást „vnějšího světa“.

V Cestě do pekel jde o jiný zdroj destrukce – o příchod moderní doby, Vokolkovým termínem „Nové doby“. Obyvatelé starého „Téčnu“, romantičtí a ještě spíše biedermaierovští hráči několika vzájemně propletených společenských a politických her, se posléze ukazují být jen loutkami na drátkách velké hry pekel. Smyslem této hry je příprava zrození „Následníka“, jehož si kníže pekel usmyslel zplodit s děčínskou pannou Eleonorou. Ke zplození dojde při první jízdě vlakem po nové, ve skalách podél Labe čerstvě (děj je situován do roku 1851) proražené železniční trati, jež se tak stává symbolem „Nové doby“, doby údajné vlády člověka nad přírodou a nad krajinou – ve skutečnosti vlády démonů nad člověkem.

Naopak fiktivní světy ve fiktivních prostorech – to jsou ony taškářské a rozmarně surreálné světy „lovců žen“, exaltované světy byzantských a čínských malířů a asketů, mytické a temně živočišné světy pohanských božstev. Jenže žádný z těchto světů není tak docela fiktivní. Do každého z nich nějakým způsobem proniká něco z vnitřních světů „reálného“ Vokolkova života. Morounek a jeho přátelé z Lovu žen a Okolí Bábelu zrcadlí (někdy i dobromyslně pokroucenými jmény) jedno skutečně existující pražské „ochranné“ společenství.

Meditace ikonopisců a kaligrafů „o marnosti zobrazení“, jak zní podtitul třetí části Triptychu, lze číst jako slovní doprovod k Vokolkovým obrazům: Svět výtvarného zobrazování je přece také svého druhu vnitřním světem, svět abstraktní malby pak dvojnásob.

A bohové, ty bytosti s většinou vymyšlenými jmény, které se ve Vokolkových básních vynořují, páří či zabíjejí a zase mizí, aniž by měl kdokoli z nich šanci udržet se v čtenářově pozornosti déle než na okamžik? Ne, nikdo z nich nemá „individualitu“, „osobnost“, nikdo z nich není ničím více než „dřevěným bohatýrem“, kusem dřeva, na chvíli oživeným z rozmaru někoho, kdo umí zaklínadla aspoň tak dobře jako čarodějnice v Mrazíkovi. Ani všichni Oronové, Asamé, Teutatesové dohromady nevytvoří žádnou novou mytologii. Živý a reálný je zato Ers, vrch s keltským jménem u Vokolkova Turska, na němž se chimérické bytosti v knize Tanec bludných kořenů scházejí. Živá a reálná je paměť krajiny na „onen čas“, v tomto případě čas nejen před „Novou dobu“, nýbrž před kulturou naší paměti vůbec. A v otázkách kladených této paměti, v úsilí naslouchat němé řeči kamenů- -svědků „onoho času“, spočívá reálná existence dalšího z Vokolkových vnitřních světů.

Domýšlet se minulosti rodného kraje. Vynalézat a zase zapomínat bohy a světce. Bavit sebe a své přátele absurdními historkami o nich samých. Spekulovat o dějinách před dějinami. Malovat na plátno písmena a slova. Utíkat dovnitř do obrazů. Jen se nemuset dívat na přítomnost, která je komunistická či kapitalistická, ale v každém případě čecháčkovská a „sudetská“, prodejná a odporná. Padne-li autorův zrak přece na ni, selžou- li všechny ochranné vrstvy všech vnitřních světů – nezbývá mu než lát a lkát. Smích, do kterého se toto lání a lkání odívá v knize Nejsme jako my, je smích hořký jako pelyněk.

II
Dílo Václava Vokolka je však navíc součástí další jednoty – jednoty rodové, jednoty s dílem otce Vladimíra. I tuto jednotu je možné začít sledovat „zdola“: Směrovky v textech Václava Vokolka vedou nejen k textům vlastním, nýbrž i k textům otcovým. „Zápisky zmizelého“ Kašpara Hausera v knize Okolím Bábelu poukazují k motivu tajemného Kašpara Hausera, „hádanky svého času“, v „únorovém“ básnickém triptychu Vladimíra Vokolka Hic iacet. Je-li jeden z předvěkých pohanských bohatýrů poslán v Tanci bludných kořenů vybudovat první pyramidu v Gíze, je to zřetelný odkaz ke „sci-fi“ povídce o civilizaci před civilizací Doba verbální v otcových Absurdandech. Slovo „němák“, objevující se ve Zříceninovém mramoru, je ústředním pojmem otcovy prvotiny, oslavy „chudých duchem“ První blahoslavenství – a dalo by se pokračovat.

Jednota se uskutečňuje i na rovině žánrů, velkých témat a postojů vůči světu. U Václava i Vladimíra tentýž princip „obranné“ grotesky (u Václava morounkovský cyklus a Nejsme jako my, u Vladimíra Absurdanda a Tak pravil Švejk), u obou fascinace starými kulturami, po kterých následoval pád do primitivismu a počátek kultury nové (u Václava cykly o vymyšlených božstvech, u Vladimíra zejména poéma Atlantis), u obou trvale se vracející apokalyptismus při pohledu na moderní civilizaci, u obou zásadní odmítnutí kapitalismu i komunismu. U obou se koneckonců svět dělí na „vnitřní“ a „vnější“, dobrý a zlý. V mnoha ohledech (apokalyptismus, antikapitalismus, outsiderství, střídání žánrů, sestup k němácké „řeči před slovy“ – řeči pouhých zvuků a řeči kamenů) se dílo Václava Vokolka dotýká a duchovně prolíná i s dílem strýce Vojmíra a vytváří tak mezi otcem, synem a strýcem dokonalou trojjednotu.

Jednota s otcem ale jde ještě dál. V Krajinách vzpomínek nelze nezaznamenat posedlost Václava Vokolka podobností svého lidského i uměleckého osudu s osudem otcovým. Podobnost začíná stejným dnem narození – prvního ledna, a to vždy těsně před katastrofou: u otce 1913, rok před vypuknutím první světové války, u syna 1947, rok před bolševickým pučem. Podobnost ústí do téhož pocitu doživotní neúspěšnosti. Posedlost podobností neznamená ovšem epigonství. Bylo by zbytečné a nedůstojné dokazovat, čím vším se texty Václava Vokolka liší od textů Vladimíra Vokolka, v čem všem jsou jiné jeho grotesky, jeho morality či jeho fantazie o civilizacích před civilizacemi. Sit venia verbo: Jde o PŘEVTĚLENÍ, o převzetí úkolu a údělu otcova na bedra synova. Jde o prastarou myšlenku, která byla českými katolickými epigony druhé půle dvacátého století rozžvaněna do kýče, do klišé neschopných literárních historiků či do protipotratového bojovnictví, a přesto nepřestává být myšlenkou životodárnou: O myšlenku společenství živých, mrtvých a nenarozených. O myšlenku, kterou Václav Vokolek vložil do úst hrdinovi druhého příběhu knihy Pátým pádem:
„S krvácející hlavou, tělem přitisklým k hlíně a omamující bolestí jsem naplňoval odvěký osud všech otců přede mnou. Umírat ve svých synech, vnucích. Stále znovu a stále stejně nesmyslně. Stále ve stejné bolesti. Já ale syna neměl, proto jsem nemohl zemřít docela. Nebylo mi dopřáno klidu. Musím bloudit budoucností a hledat někoho, komu bych předal svůj osud, svou smrt. Třeba to budeš ty, jehož jméno neznám…“ (s. 121).

K tradici vokolkovského rodu patří i katolicismus, a to katolicismus florianovský, nesmiřitelný. Leckteré výše zmíněné rysy díla Václava Vokolka mají v něm svůj kořen – apokalyptismus, antikapitalismus, anarchistické „levičáctví“, outsiderství a koneckonců i nesmiřitelnost jako taková. Jak se s ním ale srovnává satyrství morounkovských historek, pohanské mýty, rozhořčování nad pobělohorskou rekatolizací v Exilech a úkrytech v české krajině, nebo taoismus, přítomný v malířské části Triptychu či v řadě básní Zříceninového mramoru? Počátek vysvětlení poskytuje sama vokolkovská tradice: Byl to přece již Vladimír Vokolek, kdo po roce 1948 téměř naprosto opustil náboženskou tematiku i svou předchozí poetiku, usoudiv, že hrůze a zmatení, jež s „novou dobou“ přichází, je třeba čelit zcela jinými uměleckými prostředky, zcela jiným jazykem – a začal psát Absurdanda.

Václav Vokolek oznamuje bezmoc tradičního katolicismu v prvním příběhu knihy Pátým pádem. Kněz Jan Böhm se sice neúčastní běsnění nacistického ani komunistického, ale nemá vnitřní sílu jakkoliv mu čelit. Refrénovitě se vracející biblický verš „Z těch, které jsi mi dal, neztratil jsem žádného“ (J 18,9) ozývá se knězi jako výčitka, že on naopak ztratil všechny. Zjevení Boha a poté ďábla se vzápětí ukáže být jen iluzí, projekcí jeho vlastních myšlenek – a farářova celoživotní pokorná zbožnost málem vyústí in articulo mortis do rouhání, do prokletí celého svého údělu: „Ale smrt byla rychlejší. Milosrdně mu položila hlavu do klína a dorazila ho jistou ranou“ (s. 91).

Václav Vokolek není kněz. Je umělec a nemá jiné než umělecké prostředky. Jeho prostředkem vyznání víry bude, stejně jako u otce Vladimíra a jinak než u otce Vladimíra, mluvení „o něčem docela jiném“. Teprve v kontextu mluvení o „docela jiném“, teprve v logice „docela jiného“ světa – některého z Vokolkových „vnitřních světů“ – může se základní výpověď katolicismu objevit, aniž by působila anachronicky, sentimentálně, kýčovitě, tezovitě. Oním „docela jiným“ prostorem, v němž se katolicismus může znovu vtělit, u Vokolka mohou být například:
– literárně-výtvarné hříčky: „kóany“, kombinace písmen, slov a tvarů, jako je kupříkladu báseň Evě ve Zříceninovém mramoru, kde se z popisu podivné akce konceptuálního umělce vyklube tradiční a přece ještě zmnohovýznamnělá výpověď o Vtělení: „Jenom Bůh mohl ze své výše číst: AVE – OVO“ (s. 195), nebo jako je cyklus Genese v Tanci bludných kořenů, v němž se svět tvoří postupným přikládáním (ne nepodobným staré metrické formě „věnce sonetů“!) dvojic slov k sobě, dokud není plnost světa světem naplněna.
– romantická prolínání světů: V Cestě do pekel jsou hry lidí mezi sebou součástí hry ďábla s lidmi – ale i tato hra je součástí hry ještě „vyšší“ a skrytější, hry Boha s ďáblem o člověka. V této hře však člověk není loutkou.

V této hře člověk spolurozhoduje, přinejmenším o tom hlavním: sám o sobě. Bohoslovec a ateista Šábel, neslavný aktér jedné velmi směšné hry na politické spiknutí, skočí z děčínské Pastýřské stěny a čerti ho přemlouvají, aby pracoval ve vyšší hře pro ně a oni ho za to ponechají naživu – avšak Šábel se v tomto okamžiku překvapivě rozhoduje pro Boha a náhle, poprvé v životě, promluví řečí patetickou a (jistě že ne ortodoxně) teologickou:
„Netoužím po vaší jistotě, chci se třást strachy, chci být souzen a odsouzen. Teprve nyní to začínám chápat… Bůh je naší nejvyšší nejistotou, naším přespříliš vzdáleným cílem. V nejistotě a nekonečné vzdálenosti je jeho velikost, tím se liší od přízemních klamů (…) Chci k němu, nezdržujte mě…“ (s. 160). Ďáblové mladíka, který takto právě „konvertoval“, nechají spadnout a zemřít – ale duše je zachráněna.
Vokolek v této zpočátku bizarní scéně rozvíjí prastaré teologické téma o tom, že v nepatrném okamžiku „inter pontem et fontem“ se může odehrát v duši sebevrahově celé duchovní drama – a duchovním dramatem, v němž jde o všechno, je i celý život člověka a život lidské kultury. Jak však o něm může umělec moderní doby vážně vyprávět jinak než „oklikou“, skrze šprým, pitvornost a satyrskou chlípnost, skrze roucho romantické a bláznovské. Jak výstižněji by mohli ďáblové vzdorujícímu Šábelovi spílat než nadávkou „Ubohej romantiku!“ (s. 161).
– samy pohanské mýty: Bohové, kteří se v Tanci bludných kořenů scházejí k pěveckým sedánkám na Ersu, totiž nezpívají jen tak nějaké písně. Zpívají proroctví o příchodu Beránka, Mesiáše, aniž sami přesně vědí, o koho jde: „Proto musel být Beránek ukřižován? staral se Mummu“ (s. 48). Sedánka končí tím, že „staří bohové nakonec uvěřili“ (s. 97) a zapěli Přicházejícímu své Hosanna! (báseň Květná neděle). Kniha Hercynský les začíná tam, kde Tanec bludných kořenů skončil, vítáním příchodu Kristova houfci pohanských božstev, a pokračuje zprávou o Ukřižování, promítnutou do přírodního, ano geologického procesu (cyklus Malé Pašije).

A zase Vokolkova zdánlivě svévolná fantasmagorie navazuje na cosi velmi tradičního: na přesvědčení „předvědeckých“ křesťanů antiky a středověku o „adventním charakteru“ pohanství – o tom, že Kristův příchod nevědomky zvěstoval Platón skrze obraz „ukřižovaného filosofa“ v Ústavě, Vergilius skrze obraz „božského dítěte“ ve čtvrté ekloze Búkolik, aztécké mýty (jimž vzdává Vokolek hold prostřednictvím osoby jejich zčeštitele Ivana Slavíka v Exilech a úkrytech v české krajině) skrze obraz vracejícího se boha Quetzalcóatla, zkrátka že všechny předkřesťanské a mimokřesťanské kultury mají charakter „Starého zákona“; a rovněž že se události Kristova života zrcadlily a dosud zrcadlí v dějích přírody a celého kosmu. Kdy jindy by Vokolkovi bohové měli zpívat o Přicházejícím, než na přelomu zimy a jara, v předjaří, v čase očekávání!

Vokolkovo „adventní“ pohanství je tedy při své novotě prastaré. A při svém stáří je zcela nové. Kdy jindy by měl a směl křesťan vkládat proroctví do úst vymyšlených dřevěných bohatýrů, než v době tak POKŘESŤANSKÉ, době, v níž duchovní zájem většiny lidí míří k libovolným podobám religiozit a spiritualit, mytologií a mystik – jen ne k „obyčejné“, „staré“ křesťanské ortodoxii.

Však Vokolkův katolicismus také není právě ortodoxní, lépe řečeno: Není ortodoxní v úzkém, školském a církevně oficiálním smyslu. Ani příliš nedbá o to, aby takový byl. Ani nechce být, neboť křesťanství ortodoxní a školské, církevní a oficiální je pro něho součástí „vnějšího světa“, světa moci a ambicí, peněz a násilí – světa, před nímž je nejlépe utéci co nejdále do některého světa vnitřního, třeba právě do lesa plného předpotopních tvorů. V jedné básni Hercynského lesa vystupuje onen biskup, pronásledovatel albigenských katarů, jenž proslul svým výrokem „zabijte všechny, Bůh si své pozná“. U katolíka Vokolka vystupuje ve stejné roli symbolu zla jako u tolika autorů antiklerikálních, kteří na příkladu tohoto konkrétního biskupa, Reginalda z Monpeyroux, odsuzovali celý katolicismus. Podobně v Exilech a úkrytech v české krajině odsuzuje Vokolek násilnou rekatolizaci českých zemí jakožto archetypální zločin tak rozhněvaně právě proto, že tento zločin se odvolával na katolicismus – z něhož autor vzešel.

Vokolkův katolicismus je ortodoxní v jiném, „širokém“ smyslu: Ve smyslu sbírání všeho dobrého, všech duchovních a uměleckých tradic lidstva, které ze všech koutů a úhlů, slovem nebo beze slova, obrazem nebo kamenem, svědčí o Jediném:
Slova opadala s listím
na zem.
I bez nich se
můžeme modlit.
Ve světě sežehlém mrazem.
(Hercynský les, s. 87)

III
Konečně, jest ještě jedna poloha díla Václava Vokolka, jež byla dosud záměrně ponechána stranou, neboť se z výše popsané jednoty zdánlivě zcela vymyká. Paradoxně – je to ta poloha, s níž se čtenář nevtažený do úzkých, „zasvěcených“ kulturních kruhů, mohl setkat daleko nejspíše. Autorské jméno Václav Vokolek mohl totiž nalézt pod řadou svazků z edice Esoterické Čechy, Morava a Slezsko, kterou vydává vpravdě eminentní esoterické nakladatelství Eminent. V letech 2004–2008 vydal zde Vokolek celkem osm svazků v cyklu Střední Čechy, dále svazek Český Krumlov, město mystické růže (2008). V témže podniku podílel se pak ještě na dvou svazcích o léčitelství a o geopatogenních zónách.

Esoterika!!! Jedno z nejapartnějších, nejsměšnějších, nejblbečtějších slov, jež zaplavila českou kotlinu po roce 1989. Disciplína srovnatelně pochybná a podvodná jako jiné módní způsoby poznávání skutečnosti, jimž ochotně věří dav i elity – jako výzkumy veřejného mínění, gender studies nebo scientometrie. Synonymum stereotypizované, zklišovatělé, třeba i počítačem produkovatelné „hlubokosti“ a „mystičnosti“. Úkaz, jehož jediným pozitivním smyslem je doklad, že lidé stále touží po jakémsi duchovnu a že církve jim ho nedokážou podat důvěryhodně. A nyní autor „vnitřní exulant“, zakládající své životní gesto na tvrdošíjné mimochodnosti vůči všem režimům i módám – píše Esoterické Čechy...? Až po odeznění prvního šoku a při bližším pohledu se pohoršení v mnohém vyjasňuje.

Za prvé, Václav Vokolek samozřejmě používá pojem „esoterický“ v původním významu „skrytý“ – a myslí v zásadě všechny starší kulturní tradice, neboť moderní doba v zásadě na všechny zapomněla. V jeho Esoterických Čechách se tedy píše o skutečných či údajných keltských místech stejně jako o katolických poutních svatyních, významných synagogách či o místech pobytu malířů a básníků. Ostatně, mnohé z textů, které vyšly v Esoterických Čechách, se posléze objevily v jen málo upravené formě v Exilech a úkrytech v české krajině – aniž by čtenář této „seriózní“ knihy měl pocit, že čte něco „neseriózního“. Navíc, když se pak ve zlém autor rozešel s eminentními esoteriky, navázal v nakladatelství Mladá fronta cyklem Neznámé Čechy – aniž by musel v obsahu a stylu cokoliv měnit. Žánr zůstala týž: v zásadě kulturně-historický průvodce po tom kterém regionu, subjektivně zabarvený a akcentující místa spojená se sakralitou, ať jakékoliv konfesní provenience. Za druhé, i ony „esoterické“ proudy v užším slova smyslu skutečně byly součástí českých kulturních dějin a není třeba to zapírat. K 16. století patří český hermetismus, stejně jako ke kultuře přelomu 19. a 20. století, kdy pak bují i všemožné intelektuální antroposofie či lidové spiritismy. Když tedy posvátnost napříč konfesemi a obory, proč ne i tyto pokusy o „alternativní“ posvátnost.

Za třetí, ona transkonfesijní a transkatastrofická kontinuita kultur, ono hledání „řeči kamenů“ – „toho, co bylo před písmem“ – a „toho, co bude po písmu“ – to je přece prastarý, erbovní motiv Vladimíra Vokolka, od Prvního blahoslavenství přes Atlantidu až po pozdní eseje. Když tedy Václav Vokolek hledá v barokních svatyních stopy starších a až předkřesťanských sakralit – pokouší se tím TAKÉ o pokračování onoho rodinného „hledačského“ dědictví.

A přece... přece nelze popřít, že Václav Vokolek tím, že použil onoho dobově módního pojmu; že vstoupil do obcování s kruhy komerční esoteriky; že nezabránil tomu, aby redaktor-spoluautor řady svazků Esoterických Čech nedoplnil do knih vrstvu stereotypních okultních blábolů („náhodou“ především takových, jež navádějí čtenáře, aby si koupili další knihy nakladatelství Eminent...) – tím vším vystoupil ze svého vnitřního exilu na vnější scénu a přistoupil do jisté míry na její pravidla hry.

I toto vystoupení a přistoupení lze však vyložit pozitivně. Jednak „pedagogicky“: Pod rouškou populárního žánru a módního pojmu dostal zajisté mnoho ze svého nepopulárního vědění a nemódního myšlení mezi mnohem širší kruhy, než jaké mohly zasáhnout jeho pro veřejnost skryté (a tedy doopravdy „esoterické“) knihy. A jednak teologicky: Pokud se dobrovolně vydal do hry s mocí, slávou a ďáblem – nemůže se již tak docela pyšnit tím, že je zcela neposkvrněným vnitřním exulantem. Nemůže-li se tak docela pyšnit – je mu zkomplikováno provozování hříchu pýchy, onoho nejtěžšího ze všech hříchů. A je-li mu zkomplikován výkon nejtěžšího hříchu – je mu zajisté o něco ulehčena spása.

Napsáno na svátek svatého Petra, to jest Kamene, 22. února 2004
Obnoveno na svátek svatého Pavla Poustevníka, to jest prapatrona vnitřních exulantů, 15. ledna 2011

 

 

 

© Martin C. Putna
ukázka je z knihy Jméno Vokolek
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Torst

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 2189x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce