Štěpán Hulík (28) pochází z Uherského Hradiště. V Praze vystudoval filmovou vědu na FF UK a scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Živí se psaním filmových scénářů, nedávno spolupracoval s režisérkou Agnieszkou Hollandovou na třídílné TV sérii pro HBO Hořící keř o Janu Palachovi. Ve své knižní prvotině Kinematografie zapomnění, která v roce 2012 získala ocenění Litera pro objev roku, se zabývá nástupem normalizace na Barrandově. Hulík zmapoval dosud nepopsané, ale přitom velice bouřlivé a pro další vývoj fatální období naší kinematografie. Při svém bádání objevil řadu kvalitních námětů a scénářů, jejichž realizaci bylo zabráněno shora. Ale také scenáristické zrůdnosti z pera normalizátorů, naštěstí rovněž nikdy nenatočené, které v parodickém ladění očerňovaly tvůrce československé nové vlny. S největšími „perlami“ kniha seznamuje formou vhodně vybraných ukázek, jež případně ilustrují probírané téma. Samostatnou kapitolu tvoří soubor rozsáhlých a velice cenných rozhovorů s pamětníky, jejichž svědectví živě dokresluje situaci československého filmu v daném období. Hulík v sobě nezapře zdatného vypravěče, což vychází z jeho povolání filmového scenáristy. Umně zachází s historickými fakty a stejně obratně nakládá i s dramatikou, kterou nalézá v pohnutých osudech tvůrců a jednotlivých projektů.

iLiteratura: Štěpáne, tvoje kniha Kinematografie zapomnění vznikala trochu netradičně, jde vlastně o upravený text diplomky, kterou jsi absolvoval FF UK...
Štěpán Hulík: Je to tak, prvním impulsem byla nutnost napsat diplomovou práci a dokončit studium na filmové vědě. Dostal jsem na výběr pár témat a jedním z nich byla normalizace v československém filmu. Časem vyšlo najevo, že bude nutné téma trochu omezit, že jím nemůže být úplně celá normalizace. S paní docentkou Přádnou, vedoucí mé práce, a panem profesorem Klimešem, který text komentoval, jsme záběr zúžili na nástup normalizace, na období konce pražského jara a první normalizační léta.

iLiteratura: Jak samotné bádání a práce na textu probíhaly?
Štěpán Hulík: Především jsem se do tématu šíleně zamiloval a začaly mě zajímat osudy lidí, kterých se ta doba týkala, kteří ji žili, a jejich dilemata. Přišlo mi, že to není jenom historie. Dokázal jsem si sám sebe představit v jejich situaci, přemýšlel jsem, jak bych se na jejich místě zachoval. Bylo to pro mě hodně živé, přímo vzrušující téma. Záhy se ukázalo, že pouze o nástupu normalizace text přece jen být nemůže. Asi díky tomu, že jsem studoval taky scenáristiku, jsem se snažil osudy těch lidí vyklenout, najít v nich nějaké drama, dokončit je a podívat se, kam který člověk došel. Na začátku měla spousta z nich nějakou ideu, třeba že se jim podaří bitvu s režimem vyhrát. A ono se to ne vždy povedlo. U někoho se naopak může zdát, že byl zpočátku vyložený bídák, tedy člověk, který zradil – to byli třeba ti tzv. prorežimní filmaři. Ale když člověk sleduje celou jejich kariéru, najde i okamžiky, kdy naopak pomohli někomu jinému nebo riskovali kvůli něčemu, z čeho nemohli mít sami žádný prospěch. To všechno by knížka měla reflektovat. Nejednoduchost života v normalizaci a těžkou volbu tvůrců. Vlastně obecně téma volby.

iLiteratura: Jsi vystudovaný filmový vědec i scenárista, to jsou dva různé přístupy k látce, k textu. Dařilo se ti je při práci skloubit?
Štěpán Hulík: V oponentském posudku, tehdy ještě na diplomku, profesor Klimeš napsal, že chvílemi jsem dramatik až moc, že mám puzení k dramatickému nebo zdramatizovanému příběhu. A že to může být na úkor historického bádání nebo historického pohledu na věc. Možná má pravdu. Na druhé straně mám pocit, že pro čtenáře je naopak výhoda, že jsem měl ambici, aby to bylo podané zajímavě a s ohledem na dramatičnost. A věřím, že historickému pohledu to neuškodilo. Nikde jsem nic nepřekroutil nebo neupravil jenom proto, aby to bylo dramatičtější. Je však pravda, že když jsem narazil na nějaký příběh, často jsem si říkal, že v něm chybí pointa, a měl jsem chuť ji dopsat. Ale samozřejmě jsem to neudělal, protože jsem věděl, že nepíšu scénář nebo beletrii, ale snažím se zachytit „pravdu“.

iLiteratura: Narazil jsi při sbírání materiálu na nějaký problém?
Štěpán Hulík: Při rozhovorech s pamětníky jsem si uvědomil, jak ošidná je lidská paměť. Ti lidé si na události pamatují tak, jak by se v ideálním případě měly stát, anebo jak sami sebe přesvědčili, že se staly. Přitom to třeba ani nedělají záměrně. A ve skutečnosti to možná bylo všechno jinak... Historik musí tohle všechno reflektovat. Snažil jsem se to vyřešit tak, že jsem dával vedle sebe svědectví normalizačního autora a svědectví člověka z druhé strany s jiným pohledem. A nechávám na čtenáři, aby si rozhodl, jak to bylo. Protože ve spoustě případů to objektivně rozsoudit nemůžeme. Je důležité si uvědomovat, že pokud něco najdeš v archivech napsané na zažloutlém papíře, opatřené razítkem a podpisem konkrétního člověka, ještě to nemusí znamenat, že je to pravda, byť to má tendenci jako pravda působit. Protože ve spoustě případů se ukázalo, že to tak není.

iLiteratura: Tvoje hlavní práce se odehrávala v nově zpřístupněném archivu Studia Barrandov, a. s. Jak se ti tam bádalo?
Štěpán Hulík: Byla to radost. Především vedoucí archivu Matěj Kadlec mi vycházel mnohem víc vstříc, než by z náplně své práce musel. Bez lidí jako on by ta knížka nikdy vzniknout nemohla. Ještě byla výhoda, že jsem tam asi půl roku pracoval. Uspořádával jsem archiv scénářů, takže jsem narážel na různé zajímavé věci, ke kterým bych se jinak asi nedostal. Takhle se to všechno ideálně propojilo.

iLiteratura: Co nejzajímavějšího jsi v barrandovském archivu objevil?
Štěpán Hulík: Synopse a náměty Ludvíka Tomana, za normalizace obávaného ústředního dramaturga studia. Vypracoval je začátkem sedmdesátých let a měly dehonestovat československou novou vlnu a její představitele. Když si člověk dnes prochází, co byl Toman schopen vyplodit, je mu za něj stydno. Uvědomíš si, že to musela být výjimečná kreatura. Jenže Toman byl jen jedním ze zástupu mnoha podobných lidí, kteří se u nás po roce 1968 a 1969 dostali k moci. A nejen v kultuře, ale v celé společnosti. Byli to takoví pragmatičtí hajzlové. Když vidím, že se o úřad prezidenta s dost velkými šancemi ucházel člověk, který v KSČ byl a který vysvětluje svoje členství ve straně tím, že nechtěl přijít o možnost rozvíjet kariéru, jsem z toho smutný. Pěkně to někde řekl herec Kemr: Když je nepřítel v zemi, tak charakter kariéru nedělá.

iLiteratura: Takže myslíš, že tvoje kniha nese i určité sdělení aktuální právě dnes?
Štěpán Hulík: Myslím, že dilemata, která musíme řešit, jsou pořád hodně podobná. Jednou je to dilema, jestli vstoupíš do strany proto, abys mohla pracovat, dnes je to dilema, co jsi ještě ochotná udělat – ve smyslu jakou práci přijmeš. Člověk se musí neustále rozhodovat, kde je hranice, kterou ještě může překročit a kterou by již překročit neměl. A samozřejmě se to těžko určuje. Já sám bez větších zkušeností bych nechtěl nikoho soudit, ale zároveň nechci, aby mi byla odepřena možnost se nad tím zamýšlet. Doufám, že z knížky neleze nějaký soud nad někým, ale touha pochopit, proč to tak bylo a co to vlastně znamená.

iLiteratura: Tvoje kniha získala i prestižní ocenění Magnesia Litera v kategorii Objev roku. Jak tuto cenu vnímáš?
Štěpán Hulík: Moc si jí vážím. V komisi, která ceny uděluje, sedí lidé, kteří mají moji úctu. Zároveň to chápu tak, že šlo především o ocenění tématu, nikoli mě samotného. V mé kategorii byli nominováni ještě dva autoři básnických sbírek. Při převzetí ceny jsem řekl, že by tu cenu měl dostat spíš někdo z nich, protože oni něco opravdu vytvořili, kdežto já jsem jen zapsal, co se kdysi kdesi přihodilo.

iLiteratura: Ale komise vybrala tebe, a jistě ne náhodou. Přičítáš to tématu knihy, dobře, ale co přesně v tom díle mohlo zaujmout?
Štěpán Hulík: Řekl bych, že aspoň určitá skupina lidí v tomto státě se o normalizaci začíná bavit. A právě z toho nejednoznačného hlediska. Začínáme přemýšlet, co to bylo za dobu a co pro nás její odkaz nyní znamená. Jak ta doba národ deformovala a jak určité normalizační principy přetrvávají do dneška. Člověk se s tím setkává v řadě institucí, třeba u lidí na vedoucích pozicích, kteří si s sebou dál nesou normalizační návyky. A bude ještě nejméně jednu generaci trvat, než se to změní. Ale ono se to naštěstí opravdu zlepšuje.

iLiteratura: Nástup normalizace po událostech Pražského jara zažila i polská režisérka Agnieszka Hollandová, t. č. studentka FAMU. Nedávno jsi s ní připravoval třídílnou sérii o Janu Palachovi. Jak se ti s ní spolupracovalo?
Štěpán Hulík: Úžasně. Agnieszka už nemusí nikomu nic dokazovat. Ví, že to, co dělá, dělá dobře, má sebejistotu, která ji nevede k nadutosti, ale naopak k pokoře. Proto dává prostor taky ostatním, aby ukázali, co v nich je. Vím, že jsem se od ní hodně naučil. Na každou chvíli s ní jsem se těšil a vím, že ostatní kolegové ze štábu na tom byli stejně. Po celé natáčení panovala na place neuvěřitelná atmosféra, takový zvláštní pocit, že máme ohromné štěstí, když se můžeme podílet na výjimečném projektu s výjimečnou režisérkou.

iLiteratura: Na čem pracuješ teď?
Štěpán Hulík: Rozdělané mám tři věci, tři scénáře, ale nechci o nich moc hovořit. S filmem je to těžké, je to běh na dlouhou trať. Když je napsaná knížka, a není zatím vydaná, je to aspoň rukopis, a ten už sám o sobě má určitou váhu. Ale scénář, který není natočený, je vlastně nic, jen hromádka papírů a nápadů.

iLiteratura: A knížku nějakou chystáš?
Štěpán Hulík: Rád bych. Mám, myslím, hezký námět na historickou knihu, ale nevím, kdy se k němu dostanu. Přeci jen, pokud se nejmenuješ Michal Viewegh, psaním knížek se u nás živit nemůžeš. Takže svoji budoucnost teď spojuji se scenáristikou. Nejen proto, že mě momentálně živí, ale hlavně proto, že mě ta práce obrovsky baví a vzrušuje.

iLiteratura: Prozraď na závěr, jaká kniha tě naposledy zaujala?
Štěpán Hulík: Nedávno, abych si zlepšil angličtinu, jsem si koupil Kunderovu Pomalost v anglickém vydání. Právě jsem ji dočetl a jsem nadšený. Jakkoli mám rád příběhy a jejich vyprávění, udělalo mi radost, že Kundera už příběh v tradičním slova smyslu nepotřebuje. Hraje si, provokuje, filozofuje a příběh mu slouží jen jako jakési základní hrací pole, jako mapa, aby se neztratil. Zdá se mi, že právě tohle je podstata románu.