Den, kdy jsem zabil svého otce
Sabino, Mario: Den, kdy jsem zabil svého otce

Den, kdy jsem zabil svého otce

„Už jste zabil svého otce?“ ptá se autor textu na přebalu knihy. „Úkolem každého z nás je zabít vlastního otce.“ Zní to absurdně, křečovitě, groteskně, strašlivě? Ano, a předznamenává to celý román.

„Už jste zabil svého otce?“ ptá se autor textu na přebalu knihy. „Úkolem každého z nás je zabít vlastního otce.“ Zní to absurdně, křečovitě, groteskně, strašlivě? Ano, a předznamenává to celý román.

Román Den, kdy jsem zabil svého otce je kniha, která upoutá. Na první pohled názvem a v Brazílii i jménem autora. Mario Sabino rozšiřuje řady novinářů-romanopisců, jejichž prvotinám usnadnila cestu skutečnost, že jejich tvář čtenáři znají z televize nebo z tisku. Sabino psal pro deník Folha de São Paulo a především působil v nejvlivnějším brazilském týdeníku Veja, který jako šéfredaktor řídil v letech 1994 až 2011. Jeho poněkud dramatický odchod v roce 2012 neušel pozornosti médií. V té době však už měl na svém kontě spisovatele kromě zde recenzovaného románu dvě povídkové sbírky – cenou Clarice Lispectorové poctěnou sbírku O antinarciso (Antinarcis, 2005) a A boca da verdade (Ústa pravdy, 2009) – a jeden další román, O vício do amor (Zlozvyk lásky, 2011). První verzi své románové prvotiny měl údajně v šuplíku už od roku 1990, nicméně uspokojivě připravenou k vydání ji shledal až v roce 2004.

Čtenář má od první chvíle dojem, že sedí vypravěči tváří v tvář. Jako by s ním, pachatelem hrůzného činu, seděl ve stejné místnosti a poslouchal rekapitulaci jednoho nepodařeného života. Bezejmenný vypravěč však svou zpověď neadresuje přímo čtenáři, ale blíže neidentifikované posluchačce (snad psychiatričce či psychoterapeutce), která za otcovrahem dochází do vězení (do psychiatrické léčebny, do nemocnice...?)

Počáteční dojem bezprostředního kontaktu čtenáře s vypravěčem však s postupujícím příběhem poměrně rychle mizí. Hlavním motivem vyprávění není vlastní zločin, ale pachatel sám. Vzhledem k názvu knihy nepřekvapí, že silným inspiračním zdrojem je Freudem poprvé pojmenovaný oidipský komplex. Nicméně dlouhý výčet traumat, jimiž údajný otcovrah trpěl v dětství a dospívání, je tak bohatý a vyčerpávající, že hraničí s groteskou. Vedle sexuální touhy po matce a soupeření s otcem o společný předmět vášně nechybí trauma odmítaného dítěte, trauma osiřelého dítěte (matka záhy zemřela na rakovinu), krize identity vyvolaná náznaky, že dítě bylo adoptováno, krize víry a vzpoura proti Bohu atd. Traumata, která se nevešla do alespoň potenciálně reálných zážitků, například oběť pohlavního zneužívání rodičem, si protagonista vyfantazíruje. Až podezřele schematicky působí i jednotlivé postavy a scény příběhu, vyprávěné s odrazujícím odstupem – vzpomínky na pohlavní styk rodičů, který vypravěč nechtěně pozoroval, návštěva nevěstince, kdy se otec rozhodl výjimečně pomoci opovrhovanému synovi „stát se mužem“, návštěva kostela v doprovodu staré služebné, kdy vypravěč, tehdy ještě dítě, začal pochybovat o Bohu.

Text lze číst buď jako zpověď mimořádně sebestředného člověka, jenž spáchal zločin, přičemž ani to, ani následný trest mu nenabídly dostatečnou satisfakci či katarzi. Přitom vědomě zamlžuje rozlišení mezi skutečnými vzpomínkami a vědomými smyšlenkami, jako by hlavně potřeboval prodloužit ten pocit výjimečnosti, který si zločinem zajistil. Nebo čtenář přestane hledat hranice mezi reálnem a imaginací a sleduje jen symbolický význam popisovaných dějů, včetně samotné otcovraždy.

Mnohé začne vypadat jinak, když vypravěč v jedenácté kapitole adresátku své zpovědi vyzve, aby si přečetla román, který napsal. Dosavadní vyprávění se promění v pouhý rámec, úvod toho, co tento román v románu, nazvaný Budoucnost, obsahuje. Příběh čerstvě rozvedeného novináře a spisovatele jménem Antônimo je mnohem subtilnější a také uvěřitelnější než to, co předcházelo a co mělo popisovat skutečné události.

Antônimo, člověk bez závazků a pout, ale i bez citových vazeb a bez jistot, zažije ve své nově nabyté svobodě (a samotě) několik náhodných setkání. Zpočátku je glosuje poměrně cynickými komentáři jako „Dnes jsem měl plnohodnotný den. Píchal jsem s děvkou, vedl jsem rozhovor s knězem a domů se vrátím s kusem německé filozofie pod paží.“ Ovšem poté, co si v restauraci, která patří jeho příteli ze studentských let, kdysi bytostnému intelektuálovi, dopřeje mimořádný kulinářský zážitek, přinášející nevídanou rozkoš a vzrušení, přistoupí na přítelovu filozofii, že klíčem k životní pravdě je hlad, který je třeba nasytit.

Postavy a zápletky Budoucnosti působí dojmem projekcí postav z původního, rámcového příběhu. V obou příbězích se objeví motiv nevěry, nežádoucího těhotenství, krize víry, viny a trestu, zla a dobra. Ale jako by se z reality transformovaly do snu tak, že se v něm vedle skutečných prožitků zobrazí i nerealizovaná přání, touhy. Vlastně ani nemá příliš smysl zabývat se rozdělením na skutečnost a sen, realitu a fantazii, jestliže sám Mario Sabino tvrdí: „Neočekávejte od literatury, od poezie, že vám ukáže, jaký je svět a jací jsme my, lidé. Ve světě, který definuje, řadí a snaží se vše co nejpřesněji popsat a vymezit, má literatura, přinejmenším taková, kterou se snažím psát já, ukázat, že ony meze možná vůbec neexistují. Že právě ony jsou jen fantasmagorickými představami.“

S odstupem popisovaný akt otcovraždy se v knize objeví dvakrát. Na samém začátku a téměř na konci, jako vyústění životního příběhu. Čtenář má možnost sledovat ten děsivý čin opakovaně, nejprve jako scénu, jejíž motivy nechápe a protagonisty nezná. Podruhé jako událost, v níž vystupují lidé, o jejichž životě (skutečném či imaginárním) se leccos dozvěděl a už pro něho nejsou anonymní. Udivuje a trochu děsí fakt, že zatímco první popis šokuje a leká, podruhé už se čte o otci umláceném zezadu jeho vlastní holí tak nějak snáz a s větší samozřejmostí.

Snad proto, že člověk po přečtení knihy nevěří, že se něco takového skutečně stalo. Anebo naopak po přečtení knihy přijme fakt, že tohle se prostě občas stane.

K českému čtenáři kniha přichází ve velmi zdařilém překladu Zuzany Burianové.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Zuzana Burianová, Jota, Brno, 2012, 176 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

60%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse